Artový trip za hranice všedních vztahů, který vnáší nové odstíny do dnes tak k uzoufání módní šedi.

Kdesi v lesích stojí oprýskaný a břečťanem opředený zámeček, ve kterém žijí Cynthia a Evelyn. Oddávají se milostným hrám, které jsou stejně prazvláštní a trochu násilné jako jejich druhá nejmilejší záliba: sbírání motýlů. Takové schéma (ale i plakát filmu) ne náhodou evokuje laciné a neumělé erotické filmy ze sedmdesátých let. Avšak v tomto případě se podařilo z brakového námětu vykřesat hodnotnou cinefilní podívanou s poetizujícím taxonomickým názvem „Pestrobarvec petrklíčový“.

Ohánět se tématem sadomasochistického vztahu a erotiky se dnes prakticky neobejde bez konfrontace s trilogií „Padesát odstínů šedi“. Tato série světu ukázala, že kdo chce psaním opravdu vydělat, nesmí se štítit ničeho. A tak je v ní použit motiv nesmělé, nezajímavé, submisivní Popelky, determinované frustrujícím nevolnickým původem k životní a společenské hibernaci, kterou náhle potká raketový společenský vzestup. Kdepak samostatné a jednající ženské protagonistky, genderové role byly zřejmě stejně nejvíc cool v osmnáctém století. Tento chorobný aspekt „Odstínů“ je ale poněkud upozaděn, protože pozornost veřejnosti se jen barvoslepě motá kol onoho ikonického pseudoprovokativního prvku BDSM.

„Pestrobarvec petrklíčový“ však vnáší do svazování a bičíků trochu střízlivosti. Podstatné je už to, že příběh naprosto ruší celé schéma, ve kterém je takový specifický vztah zakotven. Ve filmu nejsou společenské vrstvy, zaměstnání ani peníze. Není tu dokonce ani žádná většinová společnost. A najednou před divákem stojí jen samotný sadomasochistický vztah. Formalizované a odtažité soužití, které může vyhovovat jen skutečně pokřivené mysli. Scénář tak naznačuje, že skutečné vzrušení z „Odstínů“ přináší spíš zámek a bílý kůň než to, že princ je magor.

Rozvaž mě, kouše mě komár…
Praktiky Cynthie a Evelyn se postupně před divákem rozkrývají. To, co se zprvu jeví jako spontánní střety submisivity a nadřazenosti, je jen formalizovanou hrou. Jde vlastně o sérii složitých rituálů, podpírajících velice choulostivé kulisy takového vztahu. Domina přece nesmí v noci chrápat! Takové vypadnutí z předepsané role do obyčejného lidství je to poslední, co takový vztah snese. Příběh „Pestrobarvce“ tak různými způsoby tematizuje, jak se lpěním na fetišizovaných vnějších projevech vzdalujeme skutečného vnitřního pouta mezi partnery.

Taková teze i další myšlenky se však neomezují striktně na BDSM ani pouze na lesbické vztahy. Pomáhá tomu citlivé a čisté vykreslení erotiky ve filmu. Režisér odmítl soupeřit v exhibicionismu s Trierovou mánií a přiklonil se k cudnějšímu zobrazení sexu: estetickému a náznakovému. Co dále přispívá k univerzálnímu dojmu z příběhu a umocňuje přirozenost zobrazených praktik, je specifický svět „Pestrobarvce“. Homosexualita není senzacechtivá, protože se ve filmu nemihne ani jediný muž. A stejně všední je v načrtnutém prostředí i sadomasochismus. Zdá se, že vlastně všechny postavy filmu prožívají svou sexualitu stejným způsobem. Čili to, co je možná výstředností v hledišti, může být na plátně konvence.

Avšak tento filmový svět zdaleka není specifický jen svou intimitou. Nosí se v něm paruky, jediným dopravním prostředkem je bicykl a píše se zásadně na stroji. Místo ani čas není znám. Toto lehce snové, blíže neurčené bezčasí zdá se být vytržené z reality, pečlivě naaranžované, statické a přece permanentně v částečném rozkladu. Obdobně jako motýli našpendlení ve vitrínách. A obdobně jako filmové scenérie: osamocené panské sídlo, daleko od náznaků civilizačního ruchu, obklopené přírodou v neustávajícím podzimu.

Butterfly effect
Pro specifickou atmosféru snímku je důležitý i cit pro barvu a světlo, celkový dojem umocňuje také četnost abstraktních záběrů. Promyšlené vizuální kompozice umně doplňuje vydařený soundtrack. Skladby pro film složilo duo „Cat’s Eyes“ a mísí se v nich náznaky alternativního rocku a popu s orchestrem, cembalem a harfou. Vznikla tak hudba až hypnoticky uhrančivá, která dotváří neustálou tenzi a nejistotu. Příběh se navíc znepokojivě odvíjí v cyklech, čímž opět vyvádí diváka z míry. Scény se zdánlivě opakují, někdy stačí málo a stejná situace nabývá naprosto odlišného významu, jindy je zase zcela identická. Stačí mávnutí motýlích křídel, nepatrná změna, která však vyvolá dalekosáhlejší následky. Tato subtilnost a vědomí křehkosti vytvářejí místy až hororové napětí, přesto ve filmu nechybí ani nenucený humor.

Režisér a scenárista tohoto autorského počinu Peter Strickland („Berberian Sound Studio“ a „Katalin Varga“) chtěl podle svých slov natočit „příběh z nerealistického světa a přesto v něm realisticky vyprávět o emocích“. Povedlo se mu nejen naplnit toto předsevzetí, ale i vytvořit opravdové umělecké dílo, po všech složkách kvalitní a propracované. Pokud hromada erotického škváru ze sedmdesátých let vznikla jen proto, aby se jí takto sofistikovaně inspirovali současní filmaři, tak rozhodně nevznikla nadarmo. A proto netřeba z kulturní scény deratizovat ani „Šedé odstíny“ – třeba ještě někdy poslouží jako substrát pro díla větší a oduševnělejší. Pokud se vám však nechce čekat, vyrazte do kina už nyní. Na „Pestrobarvce petrklíčového“. ∞


Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy)
režie Peter Strickland
Velká Británie, 2014, 104 min.

Na HELL Party bylo k vidění, co jste ještě neviděli, a někteří z vás možná ani vidět nechtěli. Vrcholem programu byla totiž suspension – dávný rituál, při kterém se lidé věší za háky zapíchnuté do kůže na různých místech těla. „Hnus!“ řeknete si. Jenže na HELL Party zjistíte, že je to vlastně zvláštním způsobem… krásné.

Už po šesté připravili členové legendárního tetovacího a piercingového studia HELL.cz tuto vypečenou akci. A inspirace jim, zdá se, pořád nedochází. Hlavní program rozjela extravagantní módní a vlasová přehlídka v gangsta stylu. Pak už na pódium vtrhl krvavý kabaret studia HELL.cz. V první show inspirované mexickou tradicí oslav dne mrtvých vstali kostlivci z rakví a do kolen si zapíchali ocelové háky, na kterých se s chechotem houpali vzduchem. Druhé vystoupení byla elegance sama. Dvě černovlasé dámy v rudých šatech se nechaly za háky v zádech vyzdvihnout do výšky, kde ohromeným divákům zatančily mezi sněhovými vločkami. A HELL Party přitvrdila. Hororově cyberpunková show předvedla pravou krev i rotujícího viselce. Při posledním vystoupení byly diváci svědky neobyčejně náročného závěsu, kdy si drobná dívka sama zabodla do břicha a slabin tlusté háky, za které se poté vznesla do výšky.

Představní na BDSM stage nabídla méně krvavou podívanou, zato podbarvenou lákavým neznámem a trochou zvrhlé erotiky. Dráždivé japonské umění svazování bondage, kdy si svůdné slečinky v latexu pohrály pro potěšení své přísné vládkyně, i poněkud drsnější show pro „pokročilé“… Na nejhrubší party ve městě bylo na co koukat!

autor: Adam Zlatý

„Průměrný“ občan
Dokumentární film Nebe Peklo, který měl slavnostní premiéru 12. srpna v kině Světozor, nabízí pohled do „neviditelné“ komunity BDSM (zkratka znamená první písmena slov bondage, dominance, sadismus, masochismus). O společnosti lidí, které spojují ne zcela běžné sexuální praktiky se ví jen málo a většinou jsou opředeni mnohými klišé. Lidé je vnímají jako úchyláky, aniž by věděli, co si vlastně mají představit.

Hlavními hrdiny filmu jsou tři zcela obyčejní lidé, kterým pod povrchem vře touha po extrémních zážitcích. Fronema, která bydlí v paneláku a pracuje jako programátorka, má potěšení z vlastní bolesti a na konci filmu se nechá zavěsit na háky. Altair, taktéž programátor, se rád převléká za koně a pořádá koňské parkurové závody. Činná představitelka Strany Zelených Terezie je dominou.

Bolest jako terapie
V průběhu filmu se dozvídáme, jak každý z nich k BDSM došel. Všechny provází myšlenky o bolesti a fetiši už od dětství. Fronéma a Terezie si při hraní či fantazírování představovaly, jak doktoři mučí jednu holčičku. Altaira to táhlo ke koním, i když byl městský kluk a toto zvíře viděl na vlastní oči až v devatenácti letech. Nabízí se otázka, zda je k jejich zálibám nepřivedl traumatizující zážitek v rodině. Ale návštěva otce Terezie diváky přesvědčí o jejich harmonickém vztahu. Rodiny ostatních sice neuvidíme, ale ve svých otevřených zpovědích se Fronema ani Altair nezmiňují o žádných špatných zážitcích.

Vědomé prožívání fyzické bolesti a převedení psychického napětí na fyzické může být účinným lékem v dnešní době, kdy tolik lidí trpí různými psychickými problémy – a takto prožitá katarze může mít zajisté terapeutické účinky. Je to zřejmé ze slov Terezie, která si po smrti své matky nechala udělat tetování. Po prvním sezení se cítila očištěná a těšila se na další, při kterém bylo potřeba tetování dobarvit.

Český dokument
Film Nebe Peklo je dobrým příkladem, že v Čechách může vzniknout kvalitní dokument, i když by se filmu dala vytknout úporná snaha vykreslit lidi z BDSM komunity jako zcela normální jedince. Za ty se oni sami sice považují, ale „vanilky“, jak nazývají masovou populaci, by s nimi nesouhlasily. I přes drobnější výtky však lze říci, že David Čálek a jeho tým natočili vizuálně přitažlivé dílo, na které je radost se dívat. Obrazová kvalita filmu je bohužel stále mezi českými dokumenty raritou. Rovněž promítání filmů tohoto žánru v kině není až na výjimky obvyklé. Doufejme tedy, že úspěch filmu Nebe Peklo popostrčí českou dokumentaristiku zase o kus dál.