S 61. ročníkem Benátského bienále se pojí sté výročí otevření Československého pavilonu, v němž se od počátku vystavovalo umění, které spíše opatrně dokumentovalo stav doby a zůstávalo věrně konzervativní.

Národní galerie Praha (NGP) a Slovenská národní galerie (SNG), které v současné době zastřešují účast obou zemí na této prestižní přehlídce, vypsaly veřejnou soutěž na návrh a zpracování výstavního projektu. Podmínkou dle zadávací dokumentace bylo, že soutěž může vyhrát pouze kolektiv minimálně tří nebo více autorů a autorek, kterému se adekvátně podaří zpracovat téma výročí a vzájemných vztahů.

Bienále jako diagnóza

K soutěži je na webu zveřejněno 14 souborů, z nichž některé jsou i shodně dlouhé na 14 stran. Aby bylo možné soubory otevřít, je třeba je nejprve stáhnout, nicméně lze se v nich dočíst, že prostorem realizace je Český a Slovenský pavilon (zřejmě míněn Československý), který bude po dovršení první etapy rekonstrukce. Ta zahrnuje položení nové hrubé podlahy z betonové desky. Střecha, kvůli níž byl pavilon dočasně uzavřen, zůstane beze změny.

Je tedy zjevné, že ani sedm let po pádu stromu nebude oprava pavilonu kompletní. Italové navíc trvají na tom, aby práce probíhaly pouze mimo dobu trvání bienále, což omezuje možný termín opravy na několik měsíců v roce. V rámci časové úspory bylo v roce 2022 rozhodnuto, že rekonstrukci bude provádět lokální firma, o rok později NGP vysvětlovala problémy se získáváním financí z výzvy Národního plánu obnovy (NPO), kolizi termínů a zpomalení grantového procesu. V červnu letošního roku na svých online sociálních sítích uvedla, že rekonstrukce probíhá od roku 2025 a bude dokončena na jaře roku 2027.

Krtek v říši entropie

Jen krátce před tiskovou konferencí konanou 20. května a vyhlášením oficiálního tématu pro rok 2026, kterým se stalo In Minor Keys, zemřela hlavní kurátorka bienále Koyo Kouoh. Československé podtéma vzájemných vztahů uveřejnila NGP na svých stránkách už 14. března. Veřejná soutěž však byla vypsána do 1. června a její vyhlášení proběhlo 25. června. Porota tak měla na vyhodnocení návrhů více času, než měli účastníci na jejich vypracování poté, co se dozvěděli oficiální téma.

Konečnou podobu díla mohou vítězové sice dopracovat až do konce srpna, ovšem tou dobou budou muset mít už minimálně měsíc podepsanou smlouvu o spolupráci, ve které je krom jiného chybně uveden rok a z níž může odstoupit pouze NGP.

Případné dotazy ohledně zadání mohli účastníci výběrového řízení podávat pouze písemně, a to nejpozději týden před deadlinem, tj. od doby oficiálního zveřejnění tématu bienále na ně měli pouhých 72 hodin. Navíc bylo nutné podat přihlášku pouze elektronicky prostřednictvím Národního elektronického nástroje (NEN), který si vyhrazuje 48 hodin na samotné přijetí registrace, neboť podléhá schválení provozovatele systému.

Ukázalo se také, že složení devítičlenné poroty se v zadávací dokumentaci liší od jmen zveřejněných NGP na webu u oznámení vítězů. Nově je uveden například generální ředitel SNG Juraj Králik nebo umělecký ředitel Martin Dostál.

Poslední zhasne

Vítězný projekt The Silence of the Mole představuje vyčerpaného herce, který léta ztvárňoval postavu Krtka – politicky neutrální figuru, která zosobňuje otázky identity. Návrh vyvolal výraznou odezvu na online sociálních sítích. Umělec David Böhm, jemuž byla nedávno „demontována“ výstava na Zvolenském zámku, požádal o zveřejnění ostatních návrhů. NGP reagovala, že do nich lze pouze nahlédnout. Zatímco se začali hlásit další zájemci, galerie poskytla v komentáři drobný dovětek, v němž uvádí, že tak mohou učinit pouze účastníci soutěže. Dle dostupných internetových článků se údajně jednalo o 17 projektů.

Tak jen pozor, abychom z těch bezpříznakových figur bienalizace umění nebyli nakonec unaveni všichni a aby se nakonec tichá a blahosklonná oslava nevinnosti a nečinnosti nestala tou, která nejvěrněji reprezentuje věčné téma identity, s níž se potýkáme od samého počátku.

Galerie města Pardubic (GAMPA) na konci června představila výstavní projekt CECOSLOVACCHIA, jehož záměrem je „přenést“ budovu Českého a Slovenského výstavního pavilonu z historické části areálu Benátského bienále – Giardini, do České republiky, aby ho doslova přiblížila domácímu publiku.

Pavilon, jehož průčelí nese italský nápis Cecoslovacchia, byl postaven v roce 1925 za účelem prezentace tehdejší Československé republiky na prestižní mezinárodní přehlídce současného umění – Benátském bienále (La Biennale d’Arte di Venezia). Letos pavilon oslaví 100 let od svého otevření, toto jubileum se tak stává příležitostí k reflexi. Stejnojmenná výstava v GAMPĚ pojednává nejen o historii pavilonu a jeho současném stavu, ale též o kulturním a politickém dění v obou zemích, které pavilon i přes rozdělení Československa dále spojuje.

Mezi vystavujícími umělci je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024) i Dominik Lang, jenž Českou a Slovenskou republiku zastupoval v roce 2011 s projektem Spící město. Lang v díle pro Pardubickou galerii pracuje s prostorovými souvislostmi. Svým kresebným zásahem na stěny architektury symbolicky propojuje dvě místa. Materiál z architektury výstavy bude po deinstalaci recyklován a využit při rekonstrukci jediného dochovaného výstavního pavilonu, který byl v roce 1931 součástí doposud největší kulturní události Pardubic – Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. Po skončení přehlídky byla stavba převezena do parku Léčebných lázní Bohdaneč, kde v současné době chátrá. Smyslem tohoto paralelního projektu je památku obnovit a znovu zpřístupnit jako prostor pro prezentaci současného mladého umění.

Součástí výstavy je rovněž záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu či dílo Vojtěcha Fröhlicha PAUZA (2022), reagující na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v roce 2022. Ve spolupráci s Divadlem 29 realizujeme letní sérii akcí CecoslovacchiaLive, zaměřenou na slovenské umělce působící v oblasti performativního umění. Výstava CECOSLOVACCHIA tak není jen ohlédnutím za historií benátského pavilonu, ale především živým a aktuálním gestem.

text: Lucie Oplíštilová

CECOSLOVACCHIA
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Chlad a brzké přítmí provázelo cestu parkem Giardini do pavilonu popsaného kovovými literami. Písmeno za písmenem opuncovalo budovu Cecoslovacchia. Je téměř listopad, skoro týden před velkými záplavami, které Benátky přišly nečekaně s nechtěnou velkorysostí navštívit a přede mnou se skví budova Otakara Novotného. Mírně poznamenaná léty, ale v základu charakterní, které pak trochu oloupaná omítka na kráse neubírá. Benátské bienále otevírá své kóje.

Velkolepý minimalismus
Moderní architektura je se jménem architekta Otakara Novotného bezmezně spjata. Jeho dalšími realizovanými stavbami jsou kromě pavilonu v Benátkách například budova SVU Mánes na pražském Žofíně, obchodní a obytný Štencův dům na pražském Starém Městě, ale také učitelské a obytné domy v kubistickém slohu a v neposlední řadě i funkcionalistická pražská vila a ateliér malíře Václava Špály.

Český a Slovenský pavilon obdélníkového půdorysu a ostrých tvarů se nachází vedle pavilonů Francie a Velké Británie, tedy v poměrně strategicky důležitém sousedství výrazných evropských mocností. Koncipován byl v roce 1925 a pro letošní ročník se stal střechou nad díly Stanislava Kolíbala, narozeného téhož roku. Výstavu měl možnost připravit významný kurátor současné rakouské výtvarné scény Dieter Bogner. Zkušenost s Kolíbalovou prací získal už na počátku devadesátých let, kdy spolupracovali na rozměrné instalaci na zámku Buchberg am Kamp v Rakousku. Pro Benátské bienále dostala Kolíbalova výstava název Bývalé nejisté tušené.

„Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká. A všechno dovoluje.“ (Stanislav Kolíbal, z katalogu výstavy v Nové síni, 1967)

Kolíbal, který byl se svým dílem zařazen do významných metropolitních výstav, v širším mezinárodním kontextu stále dostatečně zastoupen není. Jeho tvorba je specifická individuálním stylem, ve kterém kriticky přehodnocuje minimalismus a konceptuální umění. Dvourozměrná i trojrozměrná díla rozostřují hranice mezi kresbou, malbou, sochou a architekturou.

Pod střechu Novotného pavilonu zařadil Bogner díla ze šedesátých a sedmdesátých let minulého století i díla novější. Výstava představuje jak plastiky, tak grafické práce a je nutné vnímat je i v prostorovém řešení výstavy. Vzniklo také site-specific dílo přímo pro pavilon, které je na první pohled rozpoznatelné od děl přenesených. Nikoli ale tím, že by vyčnívalo z koncepce – tu naopak naprosto skvěle doplňuje a s benátským pavilonem vytváří přiléhavý dialog, ve kterém Kolíbal ukazuje, že přestože je jeho výrazový jazyk ustálený a vytříbený, hovoří s pružností a umí reagovat. Základem k tomuto celistvému projevu mu bylo studium scénografie na pražské AMU a grafický design na pražské UMPRUM. Vycizelované prolnutí lineárního v prostorovém má tedy své rozpoznatelné pilíře.

Černobílá výstava
Diskuzi k výstavě by mohl otevřít fakt, že vzhledem k pojetí výstav jiných participujících zemí představuje pavilon naší republiky (o který se stále střídáme i se Slovenskou republikou, přestože již od roku 1993 fungují obě země jako samostatné celky. Záhodno by tedy bylo nejen opravit pavilon, ale už postavit další…) díla jediného umělce. Koncepce dalších zemí představovala díla množství autorů sjednocená tématem, které výstavu zaštiťovalo nebo pavilony ukazovaly díla několika vybraných autorů v užší či vzdálenější souvislosti. Tato otázka, proč zrovna Kolíbal, byla očekávatelně vznesena. A přestože pro důvody vždy existují argumenty, nemyslím si, že by tento přístup, vystavit díla jediného autora, (který se mimochodem již v předchozích ročnících opakoval několikrát), nebyl důstojnou a kvalitní prezentací České republiky. Zcela oceňuji soudružnost prostoru s dílem. Instalace Kolíbalových děl, která jsou formálně striktní, čistá a geometrická, vytváří s Novotného pavilonem kompaktní estetický celek. Díla z poválečného období až do éry současných uměleckých trendů dokáží oslovit nejširší diváckou obec svou čistotou, vycizelovanou formou, ale mohou samozřejmě působit značně chladně až odosobněně. Může tedy nastat další otázka a to, jestli je Kolíbalova tvorba reprezentací estetického vyjádření českého umělce obecně nebo jestli se jedná o výstavu vybraného – ať už z jakéhokoli důvodu – autora.

Velmi pozitivně vnímám, že v rámci výstavy Českého a Slovenského pavilonu nešlo o jakoukoli snahu představit skrze díla témata týkající se ekologie, historických milníků republiky či obdobných témat se snahou „být aktuální“, ale že dostal prostor autor celoživotně konzistentní a zásadní v historickém kontextu výtvarného umění České republiky. Co vytknout výstavě je snad jen to, že v pavilonu bylo skutečně chladno. Argumentem by ale mohlo být odůvodnění, že i to byla další z vrstev výstavy, která přinesla konzistenci i v prožitkové rovině.