Když jsem se v sedmnácti letech chtěla sama vydat na dvoutýdenní poznávání místa, kde jsem ještě nebyla, padla má volba intuitivně na Berlín. Tehdy jsem nevěděla, co všechno mi tohle město ukáže, ale po pár dnech mi bylo jasné, že se tam chci pravidelně vracet. A kromě takových cest jsem měla možnost tam i chvilku žít. Stejně jako aktéři nové knihy Češi v Berlíně, která pojednává nejen o mužích, ale i ženách, kterým toto město změnilo život.

Berlín má svůj rytmus, který nelze napodobit. Hluk tramvají se mísí s hudbou v improvizovaných klubech, staré zdi nesou šrámy historie i uměleckého vyjádření. A právě do tohoto prostoru vstupuje nová kniha Jany Kománkové s podtitulem Život za hranicí a otevírá okno do světa, kde se české osudy mísí s pulsujícím srdcem německé metropole.

Publikace je unikátní nejen svou šíří – 352 stran s 311 fotografiemi –, ale i hloubkou. Kománková skládá mozaiku příběhů od předlistopadových emigrantů po současné tvůrce, vědce a umělce. Setkáme se zde s diplomaty i obyvateli squatů, s lidmi, jejichž životy by se jindy nikdy nepotkaly, a přesto všechny spojuje Berlín. Každý příběh vypráví o hledání svobody, nového začátku a o tom, jak město může člověka proměnit i během jediného roku.

Velký důraz autorka klade na vizuální stránku. Historické fotografie z archivů Ivana Pinkavy či Roberta V. Nováka kontrastují se snímky současných protagonistů – umělců, hudebníků, spisovatelů. Nahlédneme do zákulisí legendárního Tacheles, místa, kde šperky z kroucených příborů nabyly kultovní podoby a unikátní reprezentace uměleckého squatu. Prohlédneme si domy prvních českých emigrantů z 18. století, které tu stále stojí, a pocítíme, jak minulost a přítomnost v Berlíně splývají, přestože jeho východní a západní část je jako dvě různé země.

Kniha také spojuje různé formy umění a tvorby. Jaroslav Rudiš, Petr Borkovec, Michal Cimala, Dagmar Pecková nebo Libuše Jarcovjáková vyprávějí, jak jim město změnilo tvůrčí život. Berlín je zde nejen kulisou, ale aktivním partnerem jejich tvůrčí energie. Dokonce i Kafka, jehož deníky autorka cituje, se zdá být prorokem současných českých migrantů – touha být sám za sebe a svobodný spojuje různé generace.

Svobodně a lowcost

Já jsem tehdy cestovala totálně lowcostově díky platformě Couchsurfing. Ta umožňovala (a dosud stále umožňuje) nabídnout nocleh – přinejmenším v podobě gauče – podobně naladěným dobrodruhům, a to zcela zdarma! Ten jsem skrze zaslanou poptávku nakonec přijala u skvělého průvodce, fotografa, který bydlel ve východním Berlíně. Protože měl toto město nejen prochozené, ale i „profocené“, ukázal mi jako fotografce nejen skvělé galerie, ale také místa, která Berlín charakterizovala. Z těch pak vznikl cyklus mých fotografií Berlin analogem a ten mne dovedl až k redakční práci v časopise, ve kterém jsem fotografie publikovala a která se po pár letech stala i mou prací šéfredaktorskou. Berlín skutečně mění životy.

Mozaika kultury s německým akcentem

Kniha Češi v Berlíně je víc než soubor rozhovorů – je to průvodce, kronika a inspirace zároveň. Nabízí nejen jedinečný pohled na komunitu, která se neustále mění, ale také na město, jež dokáže proměnit osobní sny ve skutečnost. Kománková tak dokazuje, že kulturní mapy nejsou jen o umění či literatuře, ale o lidech a jejich každodenním životě mezi dvěma světy – českým domovem a berlínskou svobodou.

Češi v Berlíně: Život za hranicí
Jana Kománková
Protišedi, 2025,
352 str.

Když jsem vkročila do berlínské galerie v Gropius Bau a těšila jsem se na výstavu Fabelhaftes Produkt americké queer umělkyně Vaginal Davis, netušila jsem, jak zábavným a mnohdy matoucím zpracováním komentovat otázky nezařaditelnosti a vykořenění v rámci skupin, do kterých bychom měli patřit.

V poslední době se setkávám s lidmi, kteří sdílejí podobný pocit jako já: ať se ocitnou v jakékoli společnosti, vždy „jsou“ příliš levicoví, nebo málo levicoví. Člověku to může dát jakýsi pocit výjimečnosti vedle poznání, že nikam zcela nezapadá. Možná jsou skupiny krčící se pod konkrétními charakteristikami aplikovatelnými na jejich členy mýtem. Takovým, který do našich duší vkládá vědomí, že nikam nepatříme. Nemá tento pocit ale do určité míry každý? Politika identit je tak silná, že ztrácíme své unikátní tělo a mysl a naše zkušenost je redukována na sadu vlastností připisovaných zkušenosti vybrané škatulky, kterou pro nás ostatní vybrali.

I tak široký pojem queer s sebou nese jisté nároky – vypadat nebo chovat se určitým způsobem. Pokud queer jsme, musíme to neustále dokazovat? Jsme jen tím, co performujeme? Co když nás ostatní nevnímají jako ty, jimiž jsme? Co když náznaky příslušnosti ke komunitě nejsou dost silné? Co když její pravidla porušujeme, ale stále si přejeme být přijímáni?

S pocity, že se člověk musí snažit být „správně“ queer, „správně“ angažovaný a „správně“ umělecký, nalezneme v dílech Ms. Davis ujištění, že máme právo být divní, směšní, přepjatí a nezařaditelní. Vaginal Davis nechce reprezentovat. Je v pořádku, když jste nadbyteční, nepohodlní, „příliš“ – tuto zprávu vysílá skrze svou marnivou, trashovou estetiku. Inspiruje se klasickými pohádkovými motivy nebo operou, stejně tak používá jako výtvarný nástroj make-up, pohrává si s kýčem a neřeší, kdo její umění uzná.

Čaroděj ze země Oz jako prostor svobodné imaginace

V první části výstavy se setkáváme s variací na knihu L. Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. Příběh původně určený dětem si Davis přisvojila jako prostor svobodné imaginace. Fascinovala ji nejen jeho nekonvenční struktura a postavy, ale také autorovo propojení s první feministickou vlnou – Baum byl ovlivněn ženským emancipačním hnutím prostřednictvím své manželky a tchyně, které patřily k výrazným americkým sufražetkám. V instalaci se prolíná hlasová koláž vnitřních monologů s výtvarnými intervencemi: make-up aplikovaný přímo na stěny vytváří roztříštěný, nesoustavný prostor, v němž se Oz znovu rodí jako matoucí a svobodné teritorium. Sošky hrdinů ze země Oz, odlité z hliníku ve slévárně na průmyslové díly, doplňují celkový obraz prolínání vysokého a nízkého, glamouru a průmyslové výroby, fikce a autobiografie. Na okenních parapetech leží nově vydaný zine Middle Sex, navržený ve formátu kapesní bible jako gesto křížení vážných otázek identity a posthumoru.

Někdy teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy

Ve druhé části výstavy se seznamujeme s Afro Sisters, první kapelou Ms. Davis. Videozáznam koncertu je nám zprostředkován v přítmí místnosti stylizované do undergroundového baru – kovové stolky s letáčky s modrým nasvícením zvou posedět a sledovat vystoupení. Davis vešla do uměleckého světa koncem 70. let jako zástupkyně homocoru – radikální queer odpovědi na sterilitu gay mainstreamu a zároveň na rigiditu punkové scény. Jak sama říká, byla příliš gay pro punk a příliš punk pro gaye. Založila několik kapel s názvy jako black fag nebo ¡Cholita! The Female Menudo. Hudba nebyla únikem, ale vytvářením prostoru. Bez dekora a se smyslem pro estetiku chaosu. V tomto ladění se nesou i její performance, které se nám odhalují v též místnosti.

I v nich mě poutá kritika vkusu, jež se táhne celou tvorbou Ms. Davis, která nikdy není čistě umělecká, výhradně politická či jednoznačně parodická. Někdy působí jako teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy jako akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy. Právě tím odhaluje, jak moc jsou naše kategorie křehké, a upozorňuje na neustálou proměnu, kterou naše identita prochází, i na právo volby toho, kým se chceme stávat.

HAG: bytová galerie outsiderů a queer ikon

Následující instalace s názvem HAG je snovým pokojíčkem, jehož otvory otevírají pohled do vnitřní krajiny mysli Davis, kde se narušuje běžná perspektiva i lineární zkušenost. Vstupujeme do ní a pohybujeme se po šikmé podlaze a za růžového osvětlení pozorujeme malovátky znázorněné postavy čarodějnic na zdech a dvojici soch z upečeného chleba, nesoucích jména Dirty Mariah a Justin T. – groteskních figur, které oscilují mezi domácím rituálem a popkulturním komentářem. Celá instalace je odkazem na DIY galerii HAG, kterou Vaginal Davis v 80. letech sama založila a provozovala v bytě na Sunset Boulevard v Los Angeles (1982–1989). Šlo o místo, kde vystavovala výhradně umění osob, které se nepovažovaly za profesionální umělectvo — tvořily z běžných materiálů, bez formálního výtvarného vzdělání. Jako galerie outsiderů, queer ikon a neoficiálních uměleckých postav byla samotnou performancí života jako umění.

Po návštěvě pokojíčku, vnitřního světa Davis, vstupujeme do růžové Fantasia Library (Knihovny fantazie), pojmenované podle románu Dawn Powellové o newyorské smetánce i podsvětí. Místnost je plná přes 500 pastelově růžových, fiktivních svazků. Imaginární tituly jako The Fiscal Clit (Fiskální klitoris) nebo Hollywood Speaks (Hollywood promlouvá) představují schopnost Ms. Davis přepisovat realitu jazykem, který tvoří vlastní, smysluplný vesmír. Jak poznamenala spisovatelka Dodie Bellamyová, Davis si vytváří nový svět tam, kde pro ni není místo. Vedle knih se v knihovně objevují artefakty z jejích performancí, dopisy, koláže a portréty kulturních ikon – od Audre Lordeové po Joan Didionovou – které formovaly její literární imaginaci i politickou citlivost.

Mozaika postmodernismu

Druhá místnost výstavního prostoru s názvem The Wicked Pavilion (Hříšný pavilon) utváří erotický pokoj, který zároveň působí dojmem dadaistické svatyně. Do otočné postele je zabořena monumentální socha penisu – rekvizita z předchozích performancí, která oslavuje sexualitu a zároveň zesměšňuje fetiš mužnosti. V rohu místnosti stojí budoár s laky na nehty, které Davis používá nejen k líčení, ale i k malování portrétů. Vedle deníku ve tvaru masky se povalují plakáty Afro Sisters a na šňůře „se suší“ portréty pověšené za kolíčky na prádlo. Bulvární novinářka 30. let Elsa Maxwellová vedle Michaela Pitta, idola androgynní krásy z filmů Gus Van Santa, Christiane F., ústřední postava a zároveň autorka knihy My děti ze stanice ZOO, po boku zpěvačky Glorie Williamsové, herečka ikonických Lynchových filmů Isabella Rosselliniová spolu s letákem kolektivu CHEAP a modelem z obálky pornočasopisu Straight To Hell. Mix kulturních ikon, pop idolů, symbolu drogové závislosti, legendárnosti i pomíjivosti. Vizuální esej o vkusu – co dělá celek hodnotným a čemu nepřičítáme nic jiného než lacinost?

Instalaci doprovází koláž zvuků: píseň A Love Like Ours z hollywoodského muzikálu, hlasové zprávy od tajného ctitele a úryvky z rozhovoru Davis a Rona Atheyho pro LA Weekly. Jedná se o proud vnitřních hlasů, z nichž žádný nevládne, jen my sami si vybíráme, který necháme zaznít silněji a který zůstane jen náznakem výpovědi.

Umění, které se nebojí nepatřit

V centru tvorby Davis stojí happening identity, která se rozpadá a skládá znovu. V současné silně virtuální době, ve které se vzhled zaměňuje za osobnost stále víc a je žádoucí zapadat podle vnějších charakteristik, můžeme v tvorbě Vaginal Davis najít útěchu, že být „moc“ nebo „málo“ je také legitimní a všechny verbalizované kategorie jsou jen akcentovanými body na spektru. Nebýt rozpoznán*a je oprávněné a být směšný*á je politické.

Na výstavě jsem se necítila především jako návštěvnice umělecké instituce, ale jako někdo, kdo na chvíli vstoupil do cizího domu a putoval po stopách životních událostí, etap a zkušeností, které za sebou nechává konkrétní individuum, ale které jsou svým způsobem univerzální. Průlet jednotlivými epizodami Ms. Davis mě přivedl k myšlence, že i nečitelnost může být forma existence. A možná i jediná; třeba si jen myslíme, že čteme, přitom jen dezinterpretujeme, co se z výkladů neustále vyvléká. Zašmodrchanou nit pak nelze narovnat a její tvar se nám příčí, proto se radši uchylujeme ke známým kategoriím. Vaginal Davis nabádá, abychom se vzepřeli pohodlnému řazení světa na dobré a špatné, vkusné a nevkusné, naše a cizí. Nabízí nám prostor, kde může existovat vše – i to, co společnost nechce přijmout.

Vaginal Davis: Fabelhaftes Produkt
Gropius Bau (Niederkirchnerstraße 7, Berlín)
21. 3. – 14. 9.

Tématem letošního ročníku berlínského festivalu CTM byly emoce – strach, vztek a láska – ovšem nejen ve spojení s hudbou, ale i politickými a sociálními problémy současného světa.

Festival se již mnoho let zabývá experimentální elektronickou hudbou, a ani definice světa tu není omezená a nezahrnuje jen ten „západní“. Letos se festival zaměřil například na Turecko, Irán nebo Mexiko a slovo dostávali opět alternativní umělecké i akademické hlasy, zástupci nejrůznějších menšin i aktivisté. Jejich přednášky, diskuze, workshopy i koncerty byly opět příležitostí pro osobní, a následně, doufejme, i společenskou transformaci prostřednictvím potírání škodlivých stereotypů i revize historie psané mocnými.

Dekolonizace a vyrovnávání se s otroctvím jsou velká témata pro afroamerické umělce, ale i umělce Střední a Jižní Ameriky. Jejich tvorba a identity jsou redukované na exotické nebo „pouliční a městské“ (urban), média ani učebnice historie jim stále nedávají dostatečný prostor a nepřiznávají dostatečný význam. I této stále přítomné nespravedlnosti, ignorance a rasismu si jsou dramaturgové CTM vědomi, a proto byla tématem jedné z diskuzí i dekolonizace klubové scény. Výzkumník Madison Moore v ní upozorňoval na to, že lidé, kteří tvrdí, že nevnímají barvu pleti, pouze hudbu, zároveň nevidí jeho jakožto afroamerického queer muže, který představuje politické téma ve chvíli, kdy vstoupí do místnosti. U nás si bohužel v podobné zaslepenosti nedávno vědomě libovala známá filmová kritička, která ve svém článku tvrdila, že zohledňování rasy a genderu vede ke smrti umění.

Necitlivost, ignorance a neznalost dopadu historie na podobu současného systému, které zřejmě brání jí a podobným lidem v uznání jiných identit a pohledů, je zraňující a často pak vede k novodobým koloniálním redukcím. Ty se podepsaly i na hudební dramaturgii veřejnoprávního seriálu Trpaslík, kde dokonce hlavní hrdina používá slovo „negr“. Podle komentářů na sociálních sítích zřejmě málokomu přijde použití hudby nepoučené a necitlivé. Pro většinu diváku totiž nenese Funk, Soul ani Rap nijaký zásadní význam. Afroamerický spisovatel James Baldwin, ústřední postava nového dokumentu Raoula Pecka „I am not your Negro“, který získal na Berlinale cenu publika, už v 60. letech říkal, že „negra“ stvořili bílí. Pokud se on sám jako „negr“, tedy zotročený, bezcenný a bez budoucnosti, necítí, je třeba se ptát, proč si bílí „negra“ stvořili. I díky festivalu CTM je možné nahlédnout, že dopady sociálního inženýrství cítí především afroameričané a původní obyvatelé mnoha zemí, které se staly koloniemi, a ne rádoby spravedlivě rozhořčené kritičky trvající na starých pořádcích, v nichž se nám do té naší černobílosti nic nepletlo. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Jak se dostane nizozemský fotograf k vyrábění „východních“ bio limonád v Berlíně? Nedávno jsme se na to při návštěvě Prahy zeptali Jorise van Velzena, majitele značky Wostok.

Jak se stalo, že ses dostal k výrobě limonád v Berlíně?
Jsem původem z Holandska, ale v roce 1989, když se měnil režim v zemích východního bloku, jsem se sebral a odjel do tehdejšího Sovětského svazu. Jel jsem tam tenkrát jako fotograf pro noviny, ale nakonec jsem v Rusku zůstal dalších devatenáct let.

Po roce 89 jsem se stal v Rusku vlastně jedním z prvních komerčních fotografů a začal jsem fotit reklamy. Po mnoha letech v Moskvě jsem se ale rozhodl přestěhovat se do Berlína. Ten pro mě byl ideálním městem, protože se tam míchal západ s východem…

Pořád tam ale nikde nevidím, proč jsi začal vyrábět limonády…
Za ta léta v Rusku jsem ochutnal spoustu krajových specialit a věcí, které na západě neexistovaly, ale v Rusku byly velmi populární. Mým oblíbeným nápojem se stal „Bajkal“, což byla limonáda s výtažkem z borového jehličí. Rusové v 70. letech tuhle limonádu vytvořili jako východní alternativu k Pepsi Cole a byla trochu podobná československé Kofole. Potom, co jsem se přestěhoval do Berlína, jsem po čase na tuhle limonádu dostal chuť. A s překvapením jsem zjistil, že si ji nikde v Německu nekoupím.

Tak jsem si řekl, že bych mohl začít podobný produkt sám vyrábět. A ideálně ho ještě vylepšit.

A proč jsi tu limonádu nazval Wostok?
Byla v tom ta inspirace Ruskem, tak jsem si řekl, že by to mělo celé vypadat trochu sovětsky. Wostok znamená „východ“ a byl to zároveň název ruského vesmírného programu. Gagarin byl první muž ve vesmíru v raketě Wostok-1. Přišlo mi, že to je ideální název.

Momentálně ale Wostok není jen jedna limonáda, ale šest různých příchutí. Co tě k nim inspirovalo?
Když jsem vytvořil svojí první limonádu, došlo mi, že Wostok nikdy nebude mainstream a že budu muset vytvořit pár dalších příchutí, ideálně takových kombinací, na které by si nikdo jiný netroufnul. Takže dělám švestku s kardamomem nebo hrušku s rozmarýnem. Zní to bizarně, ale chutná to skvěle.

Tvoje limonády jsou k dostání jen ve skleněných lahvích. Jak složité to je v době, kdy se balí do plastu prakticky všechno?
Vyžaduje to docela hodně know-how a trvalo mi dlouho, než jsem vypiloval postup sycení limonád a našel správnou sodovkárnu, kde mi limonády vyrobí.
Naštěstí ale v Německu existuje docela silná tradice skleněných lahví a Němci jsou jedni z nejprogresivnějších ohledně ekologických balení a recyklace.

Takže plastová láhev nebude?
Ta mě nikdy ani nenapadla. Není to estetické a není to ekologické. A navíc to prostě vypadá blbě. Sklo má navíc jednu zásadní výhodu oproti plastovým lahvím. Je to jediný obal, který je hermetický…

A plast není?
Zkus nechat vedle plastové lahve s vodou např. zkažené vajíčko a uvidíš, že není. (smích)

Užíváš si po těch letech stále ještě Berlín?
Jasně. Miluju Kreuzberg, to je taková moje vesnice. Berlín, přes všechny změny za posledních pár let, je pořád hodně bohémský. Navíc mám rád, že každá čtvrť tam má úplně jiný charakter. Nejradši mám, že Berlín je sice metropole, ale vlastně je to takový slepenec malých čtvrtí, které mají svoje vlastní komunity, jež fungují téměř jako jednotlivé vesnice.

I když musím říct, že Praha má taky něco do sebe. º


Jorisovy limonády můžete ochutnat v široké síti kaváren a obchodů. Více informací najdete na biowostok.cz.


autor: Miroslav Valeš

Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

Jsi posedlý veřejným prostorem. Jak tahle silná vášeň vznikla?
Asi nejvíc mě o veřejném prostoru naučil uvažovat Auto*Mat. Když jednou za rok něco silného zažiješ, tak se pak probourají hranice toho, co všechno je možné, a chceš to pak častěji. Já město vnímám podobně jako krajinu v přírodě – tam taky hledám silná místa a zákoutí. Jdu krajinou, procházím jí, putuju. Podobně, jako si v krajině můžu lehnout do trávy a dívat se na kopretiny a slunce, tak i ve městě se můžu posadit na schody u kostela svaté Ludmily a poslouchat zvonění zvonů. Jak člověk přirozeně vnímá náves nebo krajinu na vesnici, tak vnímá i město. Jsem posedlý prostředím, ve kterém žiji. Jako se snažím zabydlet si byt, aby mi tam bylo dobře, stejně se snažím zabydlet i veřejný prostor. Je to krajina, kterou jdu každý den do práce. Může to znít možná sobecky, ale myslím, že bychom si měli více brát ze svých možností – můžeme věci uskutečnit, a ne jen čekat, co nám připraví úředníci nebo politici. Veřejný prostor nemusí sloužit jen pro přepravování z bodu A do bodu B.

Veřejný prostor je tedy dost přístupný, ale málokdo si uvědomuje možnosti jeho uchopení. Nebo myslíš, že lidi spíš pečují o to, co mají doma?
Z hlediska komparace jiných měst jako třeba Berlín nebo Jeruzalém určitě – člověka nenapadne udělat si třeba u řeky piknik. Neříkám, že se to neděje vůbec, ale jen málo lidí to nakonec uskuteční. Nemusíš jít do drahé restaurace s výhledem na Pražský hrad a utratit za to pět tisíc. Prostě za málo peněz hodně muziky. Je to hlavně o prolomení možností. Věci se šíří hodně rychle. Občas stačí cvrnknout do domina a najednou se to rozproudí jako lavina. Myslím, že spontánní akce se tady dějí málo.

Mluvil jsi o Berlíně a o běžném fungování lidí ve veřejném prostoru. Proč myslíš, že v Praze to doposud takhle nefunguje? V čem je bariéra?
To netuším. Zaobírám se tím, pátrám po esejích, které se zabývají vztahem občanů k veřejnému prostoru, ale v tuto chvíli to nevím. Možná to pramení z 90. let, kdy se akcent dával na privátní zalezení do domu a veřejný prostor byl opravdu jen tím přepravištěm z ulity do další ulity věžáku nebo kanceláře. Nevím, jestli to lze dát do teorie. Ty věci se spíš dějí, než že se dají nějak uchopit do slov.

Kdy vznikly tvé vize o veřejném prostoru jako médiu?
Během studií na vysoké škole. Prvopočátkem asi bylo to, že když něco není, tak se to musí vytvořit. Když se nám v Ústí nechtělo jít na tamní diskotéky, udělali jsme si vlastní alternativní program s kvalitní hudbou a čtením básní. Vidíš, co není, a zrealizuješ to. Otevřel jsem si kavárnu – říkal jsem si, že těch alternativních stále není dostatek. I piána v ulicích jsou záminka pro nějakou interakci a probouzení vlastního uvědomění, že prostor je prostě pro lidi. Je to přirozený postoj – starost o prostředí, ve kterém se pohybuješ.

Z jakých důvodů sis vybral hlavní město pro realizování svých představ?
Přistěhoval jsem se sem z Ústí nad Orlicí kvůli studiu a tak to vyplynulo. Jsem patriot a chtěl jsem být v centru dění. Tam, kde je katedrála, ostatky svatého Václava… kde se odehrávaly přelomy.


Zabydlení veřejného prostoru je možné

Vnímal jsi v době svého života v Ústí nad Orlicí, že ti prostředí nevyhovuje? Měl jsi už tam tendence něco měnit?
V malém městě se fenomén veřejného prostoru dá podle mě hůře pochopit. Podle teorie souvisí hodně s anonymitou, demokracií, s interakcí lidí atd. V Ústí mě přemýšlet nad společným prostorem prostě nenapadlo, tam to nějak funguje samo. Člověka baví někoho potkávat a být na vzduchu, a to kdekoli, kde zrovna žije. A když fungují sousedské vztahy, jde to vážně samo.

Proč myslíš, že otevření myšlení, které jsi přinesl do pražského veřejného prostoru, tady nebylo dřív?
Skrze média to může vypadat, že jsem to zapříčinil já, ale myslím, že tu jsou daleko zásadnější lidi, jako třeba ti okolo Auto*Matu. Ale ano, když něco dělám, tak chci, aby to mělo efekt. Chci lidi inspirovat a říct jim – ano, buďte drzí. Přišel jsem na úřad, představil se, řekl jsem, že bych chtěl tady na náměstí instalovat jukebox, kde by básníci četli své básně, a řekli mi – jo, to se nám líbí. Možnosti leží na zemi. Jiskra se může vykřesat z ničeho nic. Musí to sice mít určité hranice, ale zabydlení veřejného prostoru je opravdu možné.

Co je tedy příčinou toho, že jsi z těch nejvýraznějších, kterým se ty vize daří realizovat?
Možná ty kavárny, které mám. Asi i projektem pian jsem uhodil hřebíček na hlavičku. V lidech to rezonuje a odezva je hodně výrazná. To mi dává možnost tyto vize hlásat. Teď je zima a možností není tolik, ale od jara budu lidi provokovat. A hlásat tyto jednoduché věci. Budu objíždět gymnázia, říkat, co se nám podařilo, a ptát se – co napadá vás. Od houpačky v parku po instalaci hudby do kanálu.

Máš představu, jak bude Praha vypadat třeba za dvacet let – ať se příliš nevzdalujeme od současnosti?
Kdyby ses zeptala na pět, tak bych možná věděl, ale dvacet… Tak dáme deset. Líbilo by se mi, kdyby Praha žila víc na ulici. Kdyby se rozšířil fenomén farmářských trhů a byly třeba každý den spojené ještě s nějakou další kulturou. Myslím, že nám nezbude nic jiného než se angažovat sami. Možná to zase bude tak, že si území nikoho i témata s tím související vezmeme my lidi.

Vnímáš Prahu jako město pro budoucnost? Nežijeme si tady takovou mladistvou utopii plnou večírků a kultury se zavřenýma očima k realitě?
Spousta lidí pořád strašně studuje, což je důležité, ale rád bych, aby víc dělali aktivity. Ne, že budou sedět v knihovnách a chodit na večírky, ale třeba si vezmou gumáky a půjde se projít Botič. Lidi rádi pomáhají, jen potřebují někoho, kdo to iniciuje. Rádi se sdružují. Chce to hlavně podněty.


Spontánní akce se tady dějí málo

Café V lese už je kultovním podnikem a podařilo se mu to dost rychle. První, co mě napadlo, když jsem ho v roce 2010 poprvé navštívila, bylo – konečně kavárna s berlínskou atmosférou. Chtěl jsi, aby takhle zapůsobilo?
Je to asi tím podobným duchem. Mým a lidí, kteří dělají kavárny v Berlíně. Mám tam starý designový nábytek ze 70. let, protože jsem neměl peníze na nový. Je to spíš napojení na podobný vizuální vkus než záměr.

Jaký obraz nejvíce zobrazuje to, co se snažíš namalovat skutečností? Lidé v kavárnách, zábava, tanec, kultura…
Nedokážu říct, ale u pisoáru v café V lese mám Bruegelův obraz Zápas masopustu s půstem. Jsou na něm spontánnosti. To, co jde z žaludku ven. To, co je v člověku – masité, tělesné věci. Určitě se takové události nemohou dít každý den – karneval nemůže být celý rok, ale je fajn popustit uzdu karnevalovému rysu světa trošku víc.


Území nikoho si vezmeme my lidi

Jsi známý svou činností pro lidi. A co děláš pro sebe? Jak trávíš svůj volný čas?
Teď jsem si nově pronajal baráček na Bezdězu pod hradem. Občas tam jezdím, snažím se přečíst si něco z jiného světa – třeba nějaké básně. Od nového roku budu chodit na soukromé hodiny poezie. Chci se zaobírat tím, jak vznikají verše, báseň. Mám zalíbení v tom, vystihnout nějaký pohled, záchvěv, pocit do sousloví. Teď v adventu jsem chodil do katedrály na roráty. To jsou ranní bohoslužby, kdy musíš vstávat o půl páté, abys je stihla. To je Praha, kterou vidíš z úplně jiné stránky – jedeš nočním městem, jsi v katedrále, kde nejsou žádní turisti, slyšíš vlastní kroky a do toho ti svítí jen svíčky a zpíváš zpěvy z doby Karla IV.

Jak se stavíš k umění ve veřejném prostoru? Vnímáš akci Six Pianos jako happening, nebo jsi jen produkoval koncert?
Na prvním místě chci jednou za měsíc dělat koncerty ve veřejném prostoru. V říjnu byl koncert šesti pian na nádvoří Novoměstské radnice, v listopadu proběhl na Hlavním nádraží, v prosinci hráli na piana bezdomovci na Václaváku. V lednu bude koncert na ledě a kolem piana se bude bruslit a v únoru by měl být v tunelu Blanka. Chci odbourat hranice toho, co to vlastně veřejný prostor je.

V jakém světě nebo době žiješ?
Já si to tak kompiluji. Ranní roráty v katedrále, jízda na kole na Náplavce v létě, výlety po pražských periferiích, kde žijí bezdomovci, po procházkách v takovém tom území nikoho. Kompiluji si svůj svět z takových autentických věcí.


Nejsem bohém, víc se držím

Tři hodnoty, které jsou pro tebe zásadní.
Třeba vděčnost. Vděčnost za to, že tady člověk má to štěstí být, je zdravý, dostal nějaké dary, potence. Pak asi starost o prostředí a okolí, o sousedy. To souvisí hlavně s lidmi. Taky popostrkování lidí dál. Možná je to drzé nebo pyšné. Ale i já to potřebuji.

Jak vypadá dnešní bohém?
Asi by měl na něco hrát. Ideálně na kytaru nebo piano. Umí říct dost nepatřičné věci ve společnosti, nebojí se trapnosti. Umí vyhmátnout, když někdo hraje hry nebo nosí masky – umí to říct. Má zaujetí pro věc. Že třeba dlouho nejedl nebo nespal je vedlejší.

Takže jsi popsal sám sebe?
Ne, to ne, já jsem ještě takový docela reflektovaný. Víc se držím. Tihle bohémové nemají hranice a jsou víc živelní.

Jaké přízvisko, které dostáváš, je ti nejbližší? Často se o tobě mluví jako o kavárníkovi…
To se často mění. Rád bych byl takovým pošťouchávačem lidí k aktivitám. ∞

S pojmem nebo spíše činností, kterou označuje termín urban gardening, se v Čechách setkáváme už delší dobu. Jedná se o pěstování všemožné zeleně na různých, často nevyužitých místech, v různých, často jinak využívaných objektech. Salát, kterému určuje prostor k růstu stará pneumatika, nebo nákupní košík plný hlíny hostící bazalku. Takovou podobu mohou mít zahrádkářské počiny nadšených jednotlivců, v lepším případě komunit. Ty trochu větší se bohužel častokrát setkávají s problémy a ty malé jsou brzy vytrhány nebo uschnou.

Krásné místo, doporučuji. Stihněte.

„Kolem půl desátý večer se doplazíme do krásný restaurace na večeři a rovnou si dáváme kafe, protože z Amsterdamu pokračujeme dál a ráno chcem být v Berlíně. Ten je posledním místem našeho ojrotripu. Tady, poprvý za výlet, přespíme v postelích – bydlíme totiž u známých. Dělají nám výborný snídaně, obědy, navigují, starají se o nás a vůbec. A skoro se blížíme k hlavnímu cíli výletu – berlínským uměleckým domům.

Prohlížim si mapu a značim na ní body, kde bydlíme a kam chci dojít. Z Uhlandstraße je to do Oranienburger Straße nejmíň hodina a půl rozvětveným metrem. Venku prší, poprvý za tu dobu, co jsme na cestě. Tak to vezmem autem. Tam domýšlím, kudy ještě Berlín projedeme. Vzhledem k jeho historii je složitý vymyslet trasu. Většina měst má jedno historické centrum, pár turistických bodů. Tohle město ne.

O rozpolceném Berlíně musíte něco vědět, aby pro vás výlet měl smysl, proto si raději necháme poradit, sami bychom akorát bloudili a neviděli nic.

Do Oranienburger Straße dojíždíme kolem pátý večer. Tacheles poznám na první pohled – zaprvý jsem viděla spoustu fotek, zadruhý je to jediný pokreslený a poničený dům v okolí. Kolem vysedává parta Němců a krom nich i spousta turistů s fotoaparáty, což mě trochu překvapí.

Vejdete-li do Tacheles, vejdete do smradu moči a do špíny. Pětipatrová budova, pomalovaný zdi odshora dolu. Trochu mě mrazí, ale jdu po schodech do prvního patra, odkud se výhled úplně změní. Chodba squatu působí jako hezká galerie, spousta dveří vede do spousty dílen umělců, kteří tu přímo před vašima očima tvoří a prezentují svá díla. Na stěnách jsou nápisy „no photo – no problem“, ale jeden z umělců, se kterým se lámanou němčinou bavím a který mě místy provádí, si všimne mého fotoaparátu zavěšeného přes rameno a říká mi, ať si to nafotím.

Poslechnu ho a fotim. Procházim budovou a je tam strašně moc inspirace. Spousta nápadů, úplně jiný Berlín a místo, co mi v Praze tak trochu chybí.

Líbí se mi čim dál tim víc, jdu už sama do druhýho patra, postupně si prohlížim všechno, co se tam za tu dobu vytvořilo. Jsou tam krásný věci, některým nerozumim, některý jsou mi naopak vcelku blízko. Chodí tu krom mne dost lidí, někteří si kupují obrazy, jiní trička, další přispívají do kasičky řízeni heslem „I support Tacheles“ všude na stěnách.

Projít domem mi trvá přes hodinu. Venkovní prostory jsou výstavou děl z metalu. Výhled z okna v Tacheles je promyšlený, budovy okolo jsou pokrytý street artem různých autorů. Odcházim až večer, obohacená množstvím internetových adres, co mi umělci dali, a nápadů, co mi předali taky oni, akorát mlčky.

Zanedlouho Berlín opouštíme. Zpátky směr Praha jedem s nohou co nejvíc na plynu, unavení, ale spokojení. Ojrotrip končí a vlastně skoro hned doufám, že nějaký zas brzo bude. Improvizovaný výlet se povedl. A líbil. I Kerouacovi by se líbil.“

Hodně se změnilo
Chvíli to trvalo, ale našla jsem sešit s poznámkama z loňskýho ojrotripu – výletu, na kterym jsem poprvý v životě viděla Tacheles.

Původně obchodní dům (1909–1914), později Dům techniky (od 1928), od počátku 30. let sídlo SS. Za druhé světové války byla budova rozbombardována a roku 1990 se sem nastěhovali umělci. Zachránili tak dům před plánovanou demolicí. Postupně místo předělávali, dvaadvacet let se tu tvořilo.

Od tý doby, co jsem tam poprvý vešla, se toho stalo hodně. Roku 2008 zkrachoval majitel – Fundus-Gruppe – a umělecký squat přešel do správy HSH Nordbank, která se poslední čtyři roky snažila umělce vystěhovat. Psalo se, že v centru města něco takového nemá co dělat. Psaly se ale taky články, že Berlín ztratí svou uměleckou duši, která denně lákala stovky návštěvníků. Že je Tacheles kulturní památka.

A byla. Dokud se čtvrtého září nevystěhovali i ti poslední umělci a dokud z jejich úst nepadla věta: „Ustupujeme moci“.

Vyklizení a předání prostor proběhlo mírumilovně. Doprovázely je symbolické protesty a umělecké performance, zinscenován byl smuteční pochod za squat, hudebníci vyhrávali.

A co bude dál?
Tacheles byl klubem, kavárnou, galerií, místem střetu subkultur. Byl inspirací. Politici tvrdí, že uměleckým centrem zůstane, otázkou je, za jakou cenu a jak drahým. Skupina bývalých squatterů plánuje zřídit „exilový Tacheles“ v berlínské čtvrti Neukölln v klubu Cube, 14. září tam měla být zahajovací party. Pouze několik málo umělců chce podniknout další právnické kroky. Všichni ale svorně vyžadují odstoupení berlínského starosty Klause Wowereita a státního tajemníka pro kulturu André Schmitze z funkcí. Své pokračování našel umělecký dům ve virtuální podobě – umělci společně s programátory vytvořili online 3D galerii (http://art-center-tacheles-berlin.berlinin3d.com/). Jako avatar postavička můžete procházet domem i okolím, zúčastňovat se koncertů, výstav, party a jiných událostí, a dokonce si popovídat (tedy zachatovat) s ostatními návštěvníky. Nápad zajímavý, útěcha mizerná. Kéž by se půda klubu Cube ukázala umělecky úrodnou!

autorky: Seda Dzholdosheva, Martina Lupínková

Hruška se po sedmi letech strávených v Berlíně vrací do rodné Prahy. Plánuje se tady usadit na delší dobu a vytvořit nová díla. A právě jeho nadcházející výstava „Stojí hruška v širém poli“ přináší asociaci české lidové písně a odkazuje tak na Janovu touhu navrátit se ke svým kořenům. Zároveň navozuje vizuální představu Hruškových vnitřních pocitů a obav z přijetí českým publikem.

Dominantně ale název výstavy poukazuje na Hrušku jako autora, a naznačuje obsah výstavy, která je sebestředně zaměřena právě na něj. Jedná se o retrospektivní konfrontaci fotografické a malířské práce vznikající po dobu pěti let. Malby reflektují hlavně Janovy vnitřní pocity. Každá práce zobrazuje duševní rozpoložení, jehož transcendenci zachycuje další malba, která na předchozí vždy navazuje.

Malby se arytmicky střídají s fotografiemi. Ty svým surovým záběrem přinášejí naopak zobrazení fyzična. A to jak v intimních chvílích, tak ve zcela obyčejných momentech všedního dne. Jedná se o vůbec první Hruškovu výstavu, kdy je hlavním tématem on sám. Vždy se zabýval hlavně světem kolem sebe, samotného pozorovatele však doposud opomíjel. Téma pražské výstavy je tedy i symbolické – Hruška chce divákům připomenout, a mnohým i představit, sebe. Jana Hrušku jako postmoderního umělce pracujícího s malbou a fotografií, který tu českou scénu trochu rozvíří.

Stojí hruška v širém poli
prostor před Fotograf Gallery
Školská 28, Praha 1
vernisáž 11. 4. 19:00
výstava 12. 4.–1. 5.

Únorový výlet do Berlína v jednom z nejmrazivějších víkendů této zimy byl sice pošetilostí, měl ale i své opodstatnění. Právě v této době totiž v Německu probíhal jeden z celosvětových filmových festivalů, což znamenalo spoustu celebrit, novinářů a především filmových premiér. Dobře, ještě mi známá říkala, že jsou všude 30% slevy.

Takže jsem se prozradila. Moje cesta do německé metropole byla samozřejmě motivovaná touhou po kinofilských zážitcích, ale i spoustou méně kulturních faktorů. Svou roli sehrála i vidina nákupů „na Západě“ – aneb co si budeme lhát, český módní sortiment má stále dost bílých míst a moje naděje objevit na místních blešácích správný kožich byla živena nečekanými mrazy. K nefilmovým částem mohu jen ve zkratce říct, že proběhly, i když místo naditých tašek mám jeden svetr a balíček žvýkaček s příchutí daiquiri a místo kožichů stříbrnou lžičku. Konzumní choutky byly uspokojeny, přesuňme se tedy ke krásnému.

Najdi svůj festival
Fakt, že se ve městě koná Berlinale, není tak zjevné jako u KVIFF v Karlových Varech. Ostatně při srovnání velikosti obou měst to je naprosto logické. Hlavním centrem dění je Potsdamer Platz, náměstí obklíčené moderními i socialistickými mrakodrapy, které se nachází na stejnojmenné zastávce meziměstských vlaků a U-Bahnu (místního metra, kde vůbec není složité se splést v nástupištích a zkoušet odjet vlakem do Rakouska s překvapením, že zastávky uvedené v jízdním řádu nesedí s vaší mapkou). U Potsdamer Platz procházejí hvězdy po červeném koberci, je tu hned několik promítacích míst, hlavní sál pro zahájení a ukončení festivalu a v neposlední řadě také luxusní hotely Ritz Carlton, Marriott a další.

Získání lístků na Berlinale je pro pozdně příchozí a zvyklé na domluvu těsně před promítáním:„Tady je press karta, najde se místečko?“ celkem složitý zážitek. Dají se většinou koupit na místě, kde se bude film promítat (tedy v pokladně více než dvaceti kin po celém Berlíně), a pravděpodobně také u hlavní pokladny, kterou se mi však nepovedlo najít, a nemohu proto ručit za její existenci. Vhodná varianta proti mrznutí je proto kino komplex Cinemaxx, který je také na zmiňovaném Potsdamer Platz a nabízí hned devatenáct sálů. Lístky na ty hlavní trháky ze soutěžní sekce jsou samozřejmě hned pryč, šanci ale máte ještě hodinu před filmem. Jen musíte u hlavních pokladen správně odhadnout, která z asi pěti front čeká právě na zbylé lístky.

O prvním festivalovém víkendu byl jednoznačně největší „hvězdou“ film v režii Angeliny Jolie – In the Land of Blood and Honey. Chválit ani kritizovat tento počin nebudu, na vlastní oči jsem neviděla. Z festivalového programu můžu recenzovat dva snímky: turecký komorní film Lal Gece (Night of Silence) a ruský The Convoy. Spojuje je zajímavá kamera a napjatá, pochmurná atmosféra – tady však podoba končí.

Drama turecky a po-russki
Lal Gece je snímek o první svatební noci režiséra Reise Çelika. Postarší turecký muž právě vyšel z vězení a jako odměnu mu jeho příbuzní dohodli mladou krásnou nevěstu. Rozuměj, je jí čtrnáct let a rozhodně jí není jasné, o co by mělo během svatební noci s tím pupkatým mužem jít. Celý snímek strávíte společně s hrdiny v jedné jediné ložnici. Už to je poměrně nezvyklé, protože umístit téměř dvouhodinový snímek do čtyř stěn tak, aby zůstal divácky zajímavý, je nesmírně složité. Lal Gece vyvažuje neměnnost prostředí velmi zajímavou kamerou a komornost naplňuje propletenými lidskými osudy hlavních hrdinů. Životní dramata se přece často odehrávají i v obýváku, vůbec ne na pozadí strhujících scenérií.

The Convoy ruského režiséra Alexeje Mizgireva je ještě méně úsměvný. Tento snímek sice scenérie střídá, ukazuje však Moskvu v monotónním šedém světle různých nepříliš čistých zákoutí a předměstí. The Convoy je film o armádě a korupci… Podle vyjádření režiséra v diskuzi ale film o korupci zrovna není a divák nakonec musí uznat, že přímou zkorumpovanost nikde neuvidíte. Do celkové atmosféry podvodného jednání, zločineckého podhoubí a míhajících se balíků peněz si ji ale fantazie sama logicky doplní. Hlavní hrdina s těžkým životním příběhem a zamračenou tváři za celý film promluví sotva pár desítek slov a neusměje se ani jednou. Resumé poskytla známá, která film se mnou zhlédla: „To bylo opravdu zajímavé! A to obvykle nesnáším mlčící lidi.“

Sezóna začala
Co je Berlinale ve zkratce? Velký a dobře organizovaný festival, na který se určitě stojí za to vypravit minimálně na několik dní. Místo, kde vaši neznalost němčiny a problémy s orientací kompenzuje snaha pracovníků festivalu mluvit či gestikulovat anglicky. Nehledě na veškerou mrazivost počasí má tato svoji atmosféru. A mimo jiné nemusíte tolik závidět procházejícím po červeném koberci, jak se všemi těmi výstřihy a páskovými střevíčky pózují na cestě od aut do sálů, a navíc se musejí příjemně usmívat. Pokud vás ale vidina Berlína v kožichu neláká, zajeďte si v květnu do Cannes a v červenci do Varů. Zase? Buďte invenční a vyzkoušejte mezinárodní filmový festival Gulden Apricot v Jerevanu! (Kvízová otázka: Ve které zemi je Jerevan?)

Berlinale (9.–19. 2. 2012)
www.berlinale.de

V nejvyšším patře věže Centra DOX je od 27. 1. do 18. 4. 2011 umístěna železná konstrukce kostela od Juana Garaizabala: Understanding Bethlehemskirche (Porozumění Betlémskému kostelu). Monumentální kovový model o výšce 4,75 m patří do cyklu Memorias Urbanas (Paměť měst).

Instalace z vodivého drátu se obsahově zaměřuje na zhmotnění ducha již vymizelých historických budov a architektonických prvků, které měly svého času neopomenutelný význam (expozice čítá dalších deset objektů). Zmizelý Český betlémský kostel v Berlíně (německy Bethlehemskirche) je z historického hlediska unikátem. Za pruského krále Fridricha Viléma I. v něm před pronásledovateli nalezli útočiště čeští protestantští emigranti. Juana Garaizabala tato událost inspirovala. V roce 2008 začal po stopách chrámu pátrat a nashromáždil rozsáhlou dokumentaci. Hlavním cílem jeho projektu je zrekonstruovat kostel v původní třicetimetrové výšce a na původním místě, tedy v Berlíně, čemuž předchází představení exponátu v Praze, místě, z něhož náboženští utečenci pocházeli.