Každý rok se v půlce února Berlín zahalí do slavnostního kabátu, nablýská kina, vypráší červené koberce a jeden z nejprestižnějších mezinárodních filmových festivalů na světě může začít.

Na Berlinále se letos v různých sekcích představilo přes čtyři sta filmů, z toho osmnáct v hlavní sekci soutěžilo o ceny. Výrazným snímkem soutěžní sekce byl nový film bratří Coenů „Hail, Caesar!“, který přivezli představitelé George Clooney, Channing Tatum či Tilda Swinton a zahajoval celý festival. Porota byla složena z celého světa – předsedkyní byla herečka Meryl Streepová a spolu s ní filmy hodnotili kritici, filmaři i herci z Německa, Polska, Francie, Itálie i Velké Británie.

Sekcí je na Berlinále osm – kromě hlavní sekce se tu prezentují krátké filmy, filmy pro mládež nebo třeba autorské snímky na kontroverzní témata. Festival je mezinárodní a všechny prezentované filmy napříč žánry se dotýkají současných aktuálních témat dnešní společnosti. Hodně se, jak ve filmech, tak na samotném festivalu, řešila uprchlická krize. Umělec Aj Wej-wej na toto téma dokonce v Berlíně vytvořil instalaci – sloupy koncertního domu zahalil do oranžových záchranných vest z ostrova Lesbos, což je pro syrské uprchlíky první zastávka na cestě do Evropy.

Festival vzpomínal i na filmové osobnosti, jež nás v nedávné době opustily. Poctu tak organizátoři vzdali například Davidu Bowiemu, uvedením snímku „Muž, který spadl na Zemi“ z roku 1976, kde ztvárnil hlavní roli. Poté se promítal film „Rozum a cit“ na počest Alana Rickmana nebo režijní počin Ettora Scoly „Tančírna“ z roku 1983.

Poslední den festivalu se rozdávaly ceny. Hlavní ocenění Zlatý medvěd získal italský snímek „Fuocoammare“, který se zabývá právě uprchlickou tématikou. Česko si za snímek Petra Václava „Nikdy nejsme sami“ veze domů diváckou cenu čtenářů deníku Tagesspiegel.

Kulisa slávy
Zázemím celého festivalu je divadlo Potsdamer Platz, kde se promítají hlavní snímky festivalu a pohybují se tu největší hvězdy. Pro nás „obyčejné smrtelníky“ je ale zázemím vedlejší nákupní centrum, kde se prodávají lístky, rozdávají programy a katalogy, kde jsou toalety a dvě hodiny Wi-Fi zdarma. Dva rozdílné světy jednoho festivalu.

Velkým zážitkem je pro mě slavnostní zahájení. Naivně doufám, že zahlídnu nějakou známou hollywoodskou hvězdu, ale má očekávání se brzy hroutí. Celé je to jakási kulisa. Divák v televizi vidí třpyt, červený koberec, krásné šaty a dav fanoušků. Kulisu slávy a honosnosti. Za tím postáváme my, diváci. Hrstka lidí za zátarasy s výhledem na dav, který si zaplatil možnost od rána čekat na svou celebritu. Je nám zima a dlouho tam postávat stejně nevydržíme. Hvězdný svět filmu tak pro mě zůstává skryt za ochrankou. Stejně je to trochu maškaráda, říkám si, když odcházím pryč.

Koncept Berlinále asi není pro každého. Jako obyčejný člověk si můžete dovolit zajít jen na pár filmů, a to ještě pokud máte trochu štěstí a peněz. Jinak je to hlavně pro osobnosti, které se v této branži pohybují. Myslím, že by takové festivaly mohly být dostupnější a mohly by tak oslovit větší počet diváků. Jedno se ale musí nechat – Berlín je naprosto skvělé místo. Strávit pár dní v tak různorodě živém městě překoná všechna nenaplněná očekávání.

Český film má co nabídnout
Letos Česko na berlínský mezinárodní filmový festival přivezlo hned tři filmy. Různých žánrů, různé kvality. Hlavním snímkem byl rozhodně drsný příběh poslední popravené ženy v Československu, který nese název „Já, Olga Hepnarová“. Studie utrpení, traumatu a sociálního vyloučení, které může vést k extrémním závěrům a psychickým poruchám. Stále aktuální téma zahalené do historického a pravdivého příběhu vyvolalo ve světě filmu velký rozruch. Snímek o Olze Hepnarové zahajoval prestižní sekci Panorama, ve které se často nakupují filmy do mezinárodní distribuce. O film byl ještě před premiérou velký zájem a čekalo se na recenze. Těch přišlo přes třicet ze všech světových médií. Obecně chválí perfektní herecké výkony a kameru. Otázkou je pochopení celého tématu, protože pohledů se nabízí vícero. České publikum to bude moci posoudit od 24. března.

Další byl výrazný snímek Petra Václava „Nikdy nejsme sami“, který zatím slaví úspěchy. Drama o současné době a lidech, kteří jsou obětmi a strůjci jejich hrůz. Recenzenti nejvíce vyzdvihují herecké výkony vždy skvělého Karla Rodena, Lenky Vlasákové či nového objevu Zdeňka Godly, který svým osobitým – agresivním, leč citlivým projevem připomíná hollywoodského herce Erica Banu. Ironie, humor i citově vypjaté situace budou k vidění v kinech od 7. dubna.

Posledním českých filmem na Berlinále byl nový počin Petra Oukropce „Ani ve snu!“. Pohled do světa parkouristů – života plného skoků, běhu a spěchu. Snímek popisuje hranici mezi realitou a představami, nevypočitatelnou lásku a životní zmatky jedné dívky. Titul byl představen v rámci sekce filmů pro mládež Generation 14+, v české distribuci bude od 28. dubna.

O české kinematografii bylo na letošním berlínském festivalu hodně slyšet. Tak silné zastoupení jsme již dlouho neměli. Na obálce filmového magazínu Hollywood Reporter se například objevily všechny tři plakáty českých filmů uvedených na Berlinále a pár článků o tom, jak je vhodná doba pro natáčení filmů ve východní Evropě, kde česká scéna hraje důležitou roli. ∞

Dva ozbrojení jezdci na koních brázdí vyprahlou krajinu lemovanou holými skalisky. Mají spadeno na desperáda, kterého musí dostat stůj co stůj, živého či mrtvého. Vítejte v zemi bez zákona, vítejte v Rumunsku roku 1835.

Šuple zkostnatělého žánru „historický film“ se již příliš dlouho plnilo zaměnitelnými snímky, které měly divákům přiblížit velké události nebo osobnosti dějin, a to co nejakčněji, co nejvýpravněji. Filmové vyprávění se obecně zrychluje, „videoklipizuje“ a snaží se zoufale nalákat diváky do kin alespoň pod záminkou cirkusového zážitku z blikání světel, burácení zvuku a napětí. Takový formát však nabízí divácký zážitek povrchní a prchavý.

Zírat každý natáčecí den do modrého plátna tak úplně nebaví ani samotné tvůrce. A proto se není čemu divit, když se tu a tam objeví nějaká ta tradiční filmařina. Do této kategorie lze dozajista zařadit i nový film Aferim!, který na Berlinale obdržel nejvyšší ocenění za režii a bude se ucházet o Oscara 2016. Namísto známých hrdinských ság scénář vypráví malý příběh několika prostých lidí, ale realitě popisované historické epochy nás tím přibližuje daleko více. Tempo zvolil režisér klidné, přesto však zachytil specifickou atmosféru, která vás pohltí, rozesměje i znepokojí.

Namísto digitálních efektů byl zvolen tradiční černobílý 35mm formát. Použití tohoto kvalitního materiálu je dnes už vzácné a okrajové. Jedno z mála studií, které se zabývá jeho zpracováním, sídlí v Praze, a právě tam probíhala postprodukce. Film navíc finančně podpořil český Státní fond kinematografie. A tak nezbývá než doufat, že tato spolupráce podnítí i české filmové tvůrce, aby se nebáli experimentů a originality.

Snímek je výpovědí o rázovité, ale přece jen poněkud beznadějné tradiční společnosti. O bídě, malosti a bezmoci. O lidskosti, která sahá jen tam, kde její roli hbitě střídá nenávist, tradiční lidová zášť k Romům, Židům, Turkům, Maďarům, Rusům, kteří chtě nechtě dohromady tvoří kolorit svérázné země. Příběh filmu Aferim! se odehrává v době, jen o krok vzdálené moderní Evropě. A přece je to svět docela neznámý, ve kterém na každém kroku číhají bandité, lupiči a rváči, před kterými ani šerif není nikdy v bezpečí.

Cizí příběh o nás
Režisér Radu Jude sám film k westernu přirovnává a v rozhovorech zmiňuje, že jde v první řadě o pouhou fikci. Snímek však nepůsobí nikterak stylizovaně. A úderné dialogy nejenže zní autenticky, ale skutečně z drtivé většiny přímo vycházejí z dobových pramenů. Právě repliky umožní pozorovateli snadno přistoupit na hru a plně se vžít do doby, kterou film popisuje. Plasticitu příběhu dále dotváří svébytné postavy. Nelze je dělit na kladné a záporné, všechny jsou pevnou součástí filmového světa, a tak divák není voděn za ručičku, ale prostě vtažen vprostřed dění.

Vyprávění se odvíjí v podmanivém tempu, má svůj rytmus, a ač nikam nepospíchá, přece nenudí. Dokonce není chudé ani na vtip, který sice rozesměje, ale přece trochu zabolí. Neboť Aferim! není příběh z jiného světa, ale je to příběh nedávné minulosti celé evropské společnosti. Opravdu jsme za necelých dvě stě let o tolik chytřejší, tolerantnější, mírumilovnější? Zkrátka tragikomika, sladkobol. I celá estetika filmu je hravá, a přece surová. Přesně taková, jakou si zaslouží bujaré a neotesané postavy příběhu. Jejich předci, naši předci, my všichni.

Je tedy nutno pronést na adresu tvůrců filmu právě onen ikonický výraz „aferim“, který v turečtině neznamená nic jiného nežli „bravo!“ ∞


Aferim!
režie Radu Jude
Rumunsko / Bulharsko / Česko, 2015, 105 min.

Únorový výlet do Berlína v jednom z nejmrazivějších víkendů této zimy byl sice pošetilostí, měl ale i své opodstatnění. Právě v této době totiž v Německu probíhal jeden z celosvětových filmových festivalů, což znamenalo spoustu celebrit, novinářů a především filmových premiér. Dobře, ještě mi známá říkala, že jsou všude 30% slevy.

Takže jsem se prozradila. Moje cesta do německé metropole byla samozřejmě motivovaná touhou po kinofilských zážitcích, ale i spoustou méně kulturních faktorů. Svou roli sehrála i vidina nákupů „na Západě“ – aneb co si budeme lhát, český módní sortiment má stále dost bílých míst a moje naděje objevit na místních blešácích správný kožich byla živena nečekanými mrazy. K nefilmovým částem mohu jen ve zkratce říct, že proběhly, i když místo naditých tašek mám jeden svetr a balíček žvýkaček s příchutí daiquiri a místo kožichů stříbrnou lžičku. Konzumní choutky byly uspokojeny, přesuňme se tedy ke krásnému.

Najdi svůj festival
Fakt, že se ve městě koná Berlinale, není tak zjevné jako u KVIFF v Karlových Varech. Ostatně při srovnání velikosti obou měst to je naprosto logické. Hlavním centrem dění je Potsdamer Platz, náměstí obklíčené moderními i socialistickými mrakodrapy, které se nachází na stejnojmenné zastávce meziměstských vlaků a U-Bahnu (místního metra, kde vůbec není složité se splést v nástupištích a zkoušet odjet vlakem do Rakouska s překvapením, že zastávky uvedené v jízdním řádu nesedí s vaší mapkou). U Potsdamer Platz procházejí hvězdy po červeném koberci, je tu hned několik promítacích míst, hlavní sál pro zahájení a ukončení festivalu a v neposlední řadě také luxusní hotely Ritz Carlton, Marriott a další.

Získání lístků na Berlinale je pro pozdně příchozí a zvyklé na domluvu těsně před promítáním:„Tady je press karta, najde se místečko?“ celkem složitý zážitek. Dají se většinou koupit na místě, kde se bude film promítat (tedy v pokladně více než dvaceti kin po celém Berlíně), a pravděpodobně také u hlavní pokladny, kterou se mi však nepovedlo najít, a nemohu proto ručit za její existenci. Vhodná varianta proti mrznutí je proto kino komplex Cinemaxx, který je také na zmiňovaném Potsdamer Platz a nabízí hned devatenáct sálů. Lístky na ty hlavní trháky ze soutěžní sekce jsou samozřejmě hned pryč, šanci ale máte ještě hodinu před filmem. Jen musíte u hlavních pokladen správně odhadnout, která z asi pěti front čeká právě na zbylé lístky.

O prvním festivalovém víkendu byl jednoznačně největší „hvězdou“ film v režii Angeliny Jolie – In the Land of Blood and Honey. Chválit ani kritizovat tento počin nebudu, na vlastní oči jsem neviděla. Z festivalového programu můžu recenzovat dva snímky: turecký komorní film Lal Gece (Night of Silence) a ruský The Convoy. Spojuje je zajímavá kamera a napjatá, pochmurná atmosféra – tady však podoba končí.

Drama turecky a po-russki
Lal Gece je snímek o první svatební noci režiséra Reise Çelika. Postarší turecký muž právě vyšel z vězení a jako odměnu mu jeho příbuzní dohodli mladou krásnou nevěstu. Rozuměj, je jí čtrnáct let a rozhodně jí není jasné, o co by mělo během svatební noci s tím pupkatým mužem jít. Celý snímek strávíte společně s hrdiny v jedné jediné ložnici. Už to je poměrně nezvyklé, protože umístit téměř dvouhodinový snímek do čtyř stěn tak, aby zůstal divácky zajímavý, je nesmírně složité. Lal Gece vyvažuje neměnnost prostředí velmi zajímavou kamerou a komornost naplňuje propletenými lidskými osudy hlavních hrdinů. Životní dramata se přece často odehrávají i v obýváku, vůbec ne na pozadí strhujících scenérií.

The Convoy ruského režiséra Alexeje Mizgireva je ještě méně úsměvný. Tento snímek sice scenérie střídá, ukazuje však Moskvu v monotónním šedém světle různých nepříliš čistých zákoutí a předměstí. The Convoy je film o armádě a korupci… Podle vyjádření režiséra v diskuzi ale film o korupci zrovna není a divák nakonec musí uznat, že přímou zkorumpovanost nikde neuvidíte. Do celkové atmosféry podvodného jednání, zločineckého podhoubí a míhajících se balíků peněz si ji ale fantazie sama logicky doplní. Hlavní hrdina s těžkým životním příběhem a zamračenou tváři za celý film promluví sotva pár desítek slov a neusměje se ani jednou. Resumé poskytla známá, která film se mnou zhlédla: „To bylo opravdu zajímavé! A to obvykle nesnáším mlčící lidi.“

Sezóna začala
Co je Berlinale ve zkratce? Velký a dobře organizovaný festival, na který se určitě stojí za to vypravit minimálně na několik dní. Místo, kde vaši neznalost němčiny a problémy s orientací kompenzuje snaha pracovníků festivalu mluvit či gestikulovat anglicky. Nehledě na veškerou mrazivost počasí má tato svoji atmosféru. A mimo jiné nemusíte tolik závidět procházejícím po červeném koberci, jak se všemi těmi výstřihy a páskovými střevíčky pózují na cestě od aut do sálů, a navíc se musejí příjemně usmívat. Pokud vás ale vidina Berlína v kožichu neláká, zajeďte si v květnu do Cannes a v červenci do Varů. Zase? Buďte invenční a vyzkoušejte mezinárodní filmový festival Gulden Apricot v Jerevanu! (Kvízová otázka: Ve které zemi je Jerevan?)

Berlinale (9.–19. 2. 2012)
www.berlinale.de