Je lepší držet se svých jistot a nikdy nevybočit z řady, nebo se nechat strhnout okamžikem?

Dobré mravy západního světa velí, že máme mít svůj život pod kontrolou, vytyčit si cestu a jít za svým cílem. Nejlépe v patnácti vědět, jestli rosteme pro soudcovský talár, nebo šibenici, přičemž možnost číslo dvě nebývá společensky příliš ceněna. Spontaneita se nenosí a vrhat se do věcí po hlavě je známkou nezodpovědnosti. Ale je tomu opravdu tak? Nepřináší určitá lehkost bytí a náhlá rozhodnutí větší štěstí než nalajnovaná a nikam nevybočující každodennost, do které nás svazuje moderní a materialistická společnost? Čas pak plyne ve znamení plnění úkolů, překračování překážek, které si sami často klademe před sebe, a mýtu, že budeme spokojení, až dosáhneme toho či onoho, nebo přelezeme plot, za kterým je tráva vždycky zelenější. Možná se příští pokolení na náš přístup budou dívat se stejným despektem, jako my na kastovní systém a sňatky z rozumu.

Mnoho lidí se jednoho dne ráno vzbudilo s instinktivním pocitem, že staré zvyky jsou špatně a lidstvo nutně potřebuje inovaci. Ať dospěli k názoru, že je třeba prozkoumat či vylepšit konstrukci výškových budov, jízdních kol, větrníků, výrobu čokolády nebo třeba mýdlové bubliny, vždycky se našlo dost chytrolínů, kteří věděli, že to nemá smysl. Poměrně často na jejich slova také došlo. Zhrzení umělci, zkrachovalí podnikatelé i tvůrci přelomových teorií, které byly bleskově vyvráceny, by mohli o ztracených iluzích dlouze vyprávět. Jenže zvědaví snílci mají jasno – dopřávají svojí fantazii volnost a věří svým ideálům. Pokud s nimi někdo nedokáže držet krok, není to důvod se vrátit. Někdy žijí nepochopeni podle vlastních pravidel, ale stejně tančí do taktu své hudby. Časem se z některých stávají vizionáři a původně zatvrzelé okolí uzná, že se ve výstřední hlavě zrodilo něco velkého. Bohužel k tomu dojde nezřídka pozdě. Pár let ani století po vizionářově smrti není výjimkou. Nikdy se příliš nevyplatilo vybočovat z řady a prezentovat světu názory, na které není připraven, a mnozí za svoji odvahu zaplatili nejvyšší cenu. V jistých dobách věru nebyl nejlepší nápad vylézat na světlo Boží s tezemi, že Země je kulatá.

Bohémství se nenosí, a přesto k němu jistým způsobem mlsně vzhlížíme. Přináší určitý druh svobody a bezstarostnosti. Užívání si okamžiku. Není třeba se hned zbavovat hmotných statků a přihlásit se do mise k průzkumu mezihvězdných letů. Stačí jen lehce naředit šeď každodennosti, zastavit se a žít tady a teď, bez ohledu na následky. Pokud se tedy zrovna nechystáme překračovat zákon. Po rozkvetlé louce se dá docela pohodlně procházet, ale i válet sudy. Čert vem pyl na triku, když nám chemický průmysl před lety vymyslel všemocný prací prášek. Proč neskočit o půlnoci z náplavky do Vltavy, nezatančit si alespoň jednou za život na stole, neproběhnout se v dešti a nezačít dělat věci, které jsme vždycky dělat chtěli, ale pořád nebyla ta správná příležitost? Někdo říkal, že je to šílené? Možná jenom sám nepřišel šíleným věcem na chuť. Svět je bláznivý, bizarní a hravý. Stačí si z něj alespoň na chvíli udělat jedno velké hřiště. Nač zachovávat za každou cenu dekorum, když se dá život tak krásně okořenit občasnou realizací zběsilých nápadů. Každý neotřelý zážitek přináší radost, závan čerstvého vzduchu a nenahraditelný pocit, že žijeme. ∞

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

O Bondym (vlastním jménem Zbyněk Fišer) se toho napsalo, nafilmovalo a namluvilo dost a dost. Důvod, proč o něm psát zrovna teď, spočívá v něčem jiném, než v omílání jeho přínosu pro alternativní uměleckou scénu či hodnocení jeho filosofických názorů. A ačkoli by svým způsobem života do dubnového tématu našeho časopisu zapadl lépe než kdo jiný, ani o to zde nejde. Pokud totiž dubnový Artikl otevřete včas, máte jedinečnou možnost oslavit svátek, který se zatím netěší všeobecné známosti.

Svátek všech invalidů
V knize Invalidní sourozenci Bondy popisuje, jakým způsobem tento svátek slavit. Děj knihy je situován do smyšlené společnosti budoucnosti s postapokalyptickým nádechem, ve které není nikterak těžké najít paralelu s naší zemí z dob bolševické totality. Egon Bondy zde vystupuje v podobě mrtvého básníka toho jména.

Za svého klasika ho považují „invalidní důchodci“ – individua, která se společnosti k ničemu nehodí. Žijí ve vlastním světě, toho oficiálního si, až na občasné výsměšky policajtům, moc nevšímají. Mezi jejich největší záliby patří to, že se vzájemně často navštěvují a pořádají nejrůznější akce jako koncerty, výstavy, výlety apod.

Smrt básníka invalidé slaví jako státní svátek, který však není oficiálně uznán. Byl stanoven na den jeho pohřbu na základě dopisu, jež napsal jistému občanu Lopatkovi několik dní před smrtí (která musela logicky následovat poté, co si nevědomky sedl v teplé cele na studený kámen, což mu způsobilo komplikace hemeroidů).

Na život a smrt se vyser
V dopise básník instruuje pana Lopatku, jak zařídit velkou slavnost. Mimo jiné ho také zapřísahá, aby mu na náhrobní kámen zařídil epitaf:
„Na život a smrt se vyser
tady leží Zbyněk Fišer“

Z města i venkova je potřeba důrazným dopisem sezvat tolik lidu, kolik bude jen možno. Má být vydána výzva k vlasatcům ze všech pražských hospod a každý si má na ten den vzít volno. Obřad mají hudebně doprovázet Plastičtí lidé (pokud by se jim nedovolilo hrát na hřbitově, stoupnou si za zeď), čímž se pohřeb spojí s kulturní akcí. Plastičtí lidé nesmí při muzicírování zapomenout na to, že ve stejném okamžiku řvou nadšením všichni vikingové, básníci a filosofové na nebesích v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem… atd., atd. Zkrátka, rámus musí být co největší a prostupovat mnoho dimenzí. A v tu chvíli prý upadne knoflík od poklopce všem policajtům, ouřadové si budou na hlavu nasazovat nočníky a všichni ministrové dostanou migrénu, takže se nebude moci úřadovat a z pohřbu se stane skutečný státní svátek.

Básník se domníval, že jeho výročí budou ponejprv slavit jen rozptýlené obce vzpomínajících. Časem pak ale stále více a více lidí. Devátého dubna tomu bude sedm let, co zemřel skutečný Egon Bondy. Takže: když nebudete ten den mít nic na práci, můžete si s klidným svědomím říct: „Hovno!“. Nebo sezvat známé a společně oslavit svátek tohoto klasika a udržovat tak tradici A. a B., hlavních hrdinů Invalidních sourozenců. Věřte nebo ne, jsou místa, kde tento odkaz žije a bujaře se slaví. ∞

Až to skončí, skončí to. Podstata je v přítomném okamžiku a v tom, prožít jej autenticky. Intenzivně. Bezhlavě. Proč neustále plánovat, proč očekávat. Když sami utváříme svůj svět, nemusíme pasivně čekat, jestli dostaneme, co si přejeme. Nečekejme, jestli nám něco naruší stereotyp. Pasivita je mrtvý stav, ve kterém nejsme tvůrčí. Nemusíme mít fotoaparát nebo štětec, abychom byli umělci. Máme svou bytost, kterou můžeme někam směřovat a tvořit svůj život. Uměleckými artefakty do svého života vnášíme nadstavbu, obohacujeme jej o krásno. A to kolem sebe uvidíme neustále, když budeme v souladu sami se sebou. Buďme více spontánní, využijme tělo jako médium, které nám umožňuje působit na Zemi, aby naší duši připravilo krásné chvíle. Anebo jakékoli jiné. Bez kontrastu není uvědomění. Bez smutku neprocítíme radost. Buďme bezhlaví. Není potřeba nad věcmi přespříliš přemýšlet. Dít se budou i bez našeho přemítání. Racionalita je svazující, koriguje naše činy a často řídí i naše emoce. Emoce jsou rozměrem, který dodává našemu prožívání hloubku. Nechme prostoupit svou bytostí život v jeho plném spektru. Není potřeba vše řídit. Buďme bezhlaví a užívejme si té obrovské rozmanitosti, kterou život nabízí. A pokud nám připadá útlá, objevujme její šíři. Že něco momentálně neznáme, neznamená, že to neexistuje. ∞