Dusím se pod pokrývkou z bio plastů pohřbená v úrodné půdě napuštěné pesticidy. Vcházím na tuto planetu v hávu z rostlinného mléka, živí mě prso matky, na kterou jsme zapomněli. Stříhám ze sebe kousky bavlněné hmoty jako návštěvníci ze šatů Yoko Ono a přemítám nad tím, jak jsem se tu ocitl*a. Volám, ale hlas se vrací zpátky do mých úst přes vodotěsnou membránu čtyřikrát zrecyklovaného papíru.

Stahuju se do sebe, z kůže, do mobilu, ale moje tělo řinčí dál stěnami železné kazajky viny. Drž půst, říkám si. Vydržíš to, skrze plechovou formu nelze protéct, pokud se tvé tělo zvětší tak, aby se už opravdu dotýkalo rozžhaveného plechu celou plochou. Ještě chvíli budeš kynout a od neústupného obalu spalující viny se neodlepíš. Teď to máš pod kontrolou. Je tu prostor pro dýchání, pro zvětšení plic, nádech, oddech. Když nabudu, osekají mi oddenky, a s nimi odejmou živiny nutné pro odpor k systému, ve kterém žijeme. Už ani v jediné sekundě mi neprobleskne hlavou laskavá, spásná myšlenka, že ne všechny stíny jsou moje. Čí by měly jinak být? Korporací, které recyklují naše svědomí stejně ochotně jako „ekologické“ papírové obaly od věcí, které nikdo nepotřebuje. Sotva se vyzpovídáme ze svých hříchů tím, že papírové sáčky upřednostníme před plastovými, usedají v našich myšlenkových zákoutích další výčitky přidané na čekací listinu do třídírny. Teď jen počkat na firmu, která se jich ujme dřív. Mohla by to být ta, co vyrábí plátěné tašky nebo bambusové kartáčky s nylonovými štětinami.

Jím čokoládu za čokoládou a přede mnou se mihotají světla. Obličeje a těla. Soutěží o pozornost. Jedí a potí se. Sportují a pijí zero colu. Strabucks haul. What I eat in a day. Reklama na nutellové sušenky. Disciplína je to jediné, co tě spasí. Smažené jídlo a sladkosti = hnus. Běžecký pás, spokojenost pod kůží. Ozempic. Vypadají přesvědčivě. Podezírat můžu jen sám sebe. Stírám si z jazyka stopu cukru, dřevěná špachtle se zasekává o hrubý jazyk. Cítím suché dřevo. Prý mám sedět dál, z Tik Toku získávám inspiraci, odpočinek, který bych si měla dopřát, abych na sobě mohla dál pracovat. Individualistická ideologie jako obchodní model. Čím víc internalizovaného studu, tím větší zisk pro firmy specializující se na projekci studu.

Měřáky etiky

Odřená kolena, táhnou mě supermarketem, nedovolí mi koupit si nic, co by ohrožovalo k mučení náchylné bytosti. Bio mléko. Vejce z volného chovu nestačí, jenom bio je záruka morálky. 0CZ. Hledejte nulu. Zero calories. Jejich žloutek je oranžový a původ naší viny křehký jako skořápka. Možná dřív byla slepice a ty ses prostě jen dost nesnažila. Tvoje vaječníky potřebují Milku. Ztrácíš soudnost, potřebuješ přestat. Tělo vedeno emocemi, nebo spíš reklamními letáky, které vlají na digitální hůrce. „Oddenek neboli rhizom nese, na rozdíl od kořenů, listy (šupiny), v jejichž úžlabí se vytvářejí pupeny budoucích výhonů.“ Novinky.cz mi vedle poetické definice nabízejí estetickou kliniku a zeštíhlující džíny. Za svoje tělo nesu plnou odpovědnost.

Mým dnešním denním krmivem seš ty po dni hladovění rozžvýkaná třemi filtry. Pokaždé, když se kouknu do zrcadla, tak vidím, kým bych mohla být. Držet se holistického přístupu, cottage core. Čistá jako říční voda. S vypěstovanými bylinkami na náhrobku. Zalévej mě pouze filtrovanou vodou. Batch brew. Krůpěje tělesného odpadu na čele, musím se toho zbavit. Je mojí povinností nepodléhat. Konzum všem nabízí stejnou příležitost. Rovnostářská společnost, všichni jsou ve stejné pasti, jen s jinými příznaky. Jak drahá jsou doopravdy rybí vajíčka? Kolik drahokamů je ekvivalentem štěstí? Kolik peněz musím pak dát na charitu, aby mi přestala vadit rozkopaná země?

Za vlastní ponížení si člověk přece rád zaplatí

Vina se dá vykoupit permanentkou do fitka. 526 kcal je tabulka čokolády. 526 kcal je hodina dřiny. Sníš jich pět a nezbyde ti nic jiného než to ze sebe vymačkat jak zubní pastu plnou mikroplastů. Zasekají se ti mezi zuby, mezi kožní šupiny. Musíš být hodný a přijmout to. Pykat za to. Pokání. Výměnný obchod. Protáhnout si střeva ekologickými úklidovými prostředky stačí k tomu, aby ses mohl znovu přejíst rozemletými střevy a další zvířecí masou. Namočit je do bio čokolády, do marketingových strategií zaručujících tvůj osobní růst, to je klíč k osobní integritě. Train hard or go home. „Sebezdokonalování“ je nejlevnější forma kontroly – s bonusem výnosu. Za vlastní ponížení si člověk přece rád zaplatí. Karamelové pralinky jsou ospravedlnitelné, pokud obsahují 20 gramů proteinu.

Co víc si koupit, aby to přebilo můj ekologický žal? Zero waste produkty. Oxymóra jako copywriterské perly dneška se slevou pouze dnes. Reklamní plakáty posrané od ptáků, kteří nedávno někomu vyklovali játra plná nádoru. Láhve od alkoholu vycpané nudou PR specialistů hrají umíráček. Kovový obal kazajky mi za jeho hlasitého přemítání vypaluje na těle rány – tam, kde se ho dotýká. Jeden den a jedna noc přemýšlení nad tím, jak se vyhnout tomu chtíči, který je do mě vpouštěn všemi těmi blýskavými obaly, chytlavými grafikami, food porn příspěvky. Cigaretový kouř má nula kalorií. Elektronické cigarety mají sladkou příchuť, vaporizéry tě vrací k závislosti na sebevině. Zasloužíš si to, nebo si to obrovské korporace tak přejí? Oboje. Fungujete v tak dokonale parazitickém vztahu, v symbióze. Nedokážu říct, jestli mluvím o sobě, o tobě, nebo o anonymní částečce toxického organismu. Nedokážu říct, jestli „dusím se“ obsahuje jen zvratné zájmeno, nebo je trpným rodem.