kdy ses naposledy díval na krajinu?
já vím, že tvé ruce jsou dvě nekomplementární železné hutě
tvé nohy bezútěšně vytěžený důl
teprve když uleháš
jsou tvá víčka největší zásobárnou čistého vzduchu

kdy jsi naposledy zvedl oči od monitoru?

pouště Zaragozy

jestli odletíme, záleží na tom
zda se obloha a žíly
zbarví do fialova
nebo jestli pouště Zaragozy začnou hořet
tehdy vzlétnu
a světelný pavouk nočních měst
mě chytne do svých ulic

kdybych byla betonem

kdybych byla betonem
rozpadala bych se na cukr
pod čerstvými dopady ukradených bot

nezlob se, že má hlava zapadá přesně do tvého ramene

kdybych byla betonem
zalili by mnou náměstí
zvedly by mě kořeny stromů

nezlob se, že má ruka zapadá přesně do té tvé

věrno městu

mé prsty na nohou prorůstají koláží zastávek a fontán
mé žíly tvoří kořenový systém stromů
pod koly aut
sklepy kostelů jsou položeny na lůžka nehtů
a ty jsi věrný městu jen tehdy
když srůstáš s perónem

ze sbírky Odplouvám, nečekej (Bílý Vigvam, 2025)

Albert Čuba je ostravský (nejen) divadelní herec, který dříve působil v Komorní scéně Aréna a nyní je ředitelem Divadla Mír, kde vystupuje ve své dřívější profesi a v inscenaci Už ani den! si zakusil i úlohu režiséra. Ovšem málokdo o něm ví, že také píše, a to povídky, které dříve publikoval na vlastním webu albertcuba.cz, avšak v tomto roce mu vyšla v nakladatelství Bílý Vigvam kniha s výstižným názvem Herec k nepřežití.

Hra na druhou
Ač Albert Čuba začínal u kratších útvarů, jeho prvotina je naprostým opakem, neboť nejen titulem, ale také strukturou se odkazuje k divadlu. Herec k nepřežití se dělí do čtyř dějství a třinácti aktů, přičemž lze vzhledem k otevřenému konci spekulovat, jestli jde o náhodu, anebo autorův záměr, jako třináctka coby symbol neštěstí.
Ovšem pozor, i přes toto členění, je text psán prózou a jedná se o sled obrazů nebo cestu vycházející z hereckého života.

Celou knihu spojuje postava herce Milana, okolo níž se skoro vše točí a čtenáři sledují jeho pomalý, ale přesto plný zvratů, (ne)vývoj. V pasáži o profesních začátcích je tato hlavní postava trefně charakterizována takto (s.27): „Nesnášel režiséry a autority celkově. Začalo to už během studií na konzervatoři, kde často a rád vstupoval do dlouhých diskuzí se svým profesorem herectví. Milan nechtěl poslouchat rady zkušeného divadelního herce, který se upřímně snažil předat něco ze svého umu. Naopak. Byl přesvědčen, že stvořil novou hereckou metodu, která spočívala v tom, že prostě zavřel oči a následně vychrlil velmi hlasitě (v podstatě křičel) své repliky, až mu na krku naběhly žíly. U spolužáků si díky tomu vysloužil přezdívku „Křečák“, což ho nesmírně vytáčelo.“ Ano, hlavním antihrdinou je ještě poměrně mladý, sebestředný a egoistický herec, který své kolegy, ale i čtenáře této knihy, nesmírně svou arogancí rozčiluje. Avšak vše zároveň působí komicky, protože Čuba zde (snad) přehání a pohrává si se stereotypy, které jsou o herecké profesi běžně známé. S citlivým vnímáním autor ale také věnuje pozornost podrobnějšímu popisu a východisku jiných postav, jako je například Milanův absolutní protiklad – mladý herec Kamil.

Svět je divadlo, divadlo je svět
„Kapličkou“ tohoto (ne)velkolepého příběhu je jak jinak divadlo, ve kterém svádí osobní i profesní boje ansámbl složený z herců Milana, Kamila, Miluny, Jendy, Pavla a uměleckého šéfa Marcela. Možná právě proto kniha často připomíná i kritický, ale zároveň úsměvný komentář o fungování divadla, jako je tomu například zde (s.49): „Je pravda, že herci si vzájemně říkají dojmy z premiéry, ale na začátku, kdy jsou ještě všichni střízliví, se zásadně chválí. Velké divadelní pravdy se začnou sdělovat až nad ránem, kdy jsou všichni pod obraz.“ Dále Milan čtenáře provádí svým domovem, divadelním klubem, restauracemi, hotely, anebo dokonce prostředím stále nekončících seriálů. Někdy si toto toulání předává například s Milunou coby latentní alkoholičkou v nejlepších letech nebo s mladým idealistou Kamilem. Vše působí uvěřitelně, ale zároveň lze vypozorovat Čubův výsměch čtenáři za jeho zvídavost, při čemž jej pokouší, na kolik on sám dokáže rozpoznat pravdu, a to nejen tu odehrávající se na jevištních prknech.

Není to však v českém prostředí poprvé, kdy vyšla kniha, která humorně, ale zároveň i kritickým okem reflektuje „velký divadelní svět“. Značný úspěch sklidila kniha herečky Marie Doležalové Kafe a cigárko podle stejnojmenného blogu. Musím se přiznat, že jsem za obě díla ráda, a to nejen díky jejich svéráznosti a originalitě, ale také autentickému a subjektivnímu popisu této pro mě obdivuhodné profese a místa, myšleno herec a divadlo. Co zejména na Herci k nepřežití oceňuji je jeho rychlý spád nutící k dravému čtení, který bez oklik ukazuje, že není divadlo jako divadlo. Mnohdy jsem si během četby vzpomněla na povedenou inscenaci Divadla Mír Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích pojednávající o podobném tématu. Na mysli mi vytanul také sám Albert Čuba, který paradoxně bravurně poukazuje na komerční produkci, ač samotné jeho divadlo se soustředí na bulvární komedii, což ovšem ještě nic neznamená.

Albert Čuba: Herec k nepřežití
Nakladatelství Bílý Vigvam
Ostrava, 2020, 87 stran