Je jako mikrovlnka – její hudba nenechává nikoho chladným. Lidé ji buď milují a nemohou bez ní být, nebo ji proklínají, nenávidí a dávají přednost tradičnějším a klasičtějším způsobům ohřevu duševní potravy.

Proces docenění tvorby Ivy Bittové se u mě podobá cestě, kterou jsem si našla i k další hudební divnoženě – Björk. Obě jsou šílené, obě jsou krásné, obě jsou geniální. Stejně jako jsem dřív nechápala, jak může někdo snášet nebo dokonce vyhledávat to děsné krákorání a skřípění, mám teď opačný problém pochopit, jak může někomu ta rajská hudba vadit.

Björgasmus
V případě severské víly Björk u mě došlo k vnitřnímu zlomu po zcela konkrétní události našeho setkání. Poznání souvislostí krajiny Islandu, plynutí času a mentality tamních lidí jako by mi vyplnilo slepá místa na mapě potřebné k dosažení Björgasmu.

Nalezení a vychutnání extáze z hudby Ivy Bittové mi trvalo mnohem déle, ale slast se dostavila o to bouřlivější a opojnější. Žijeme sice obě v rámci stejného regionu a sdílíme stejné odkazy minulosti i vlivy současnosti a přece je nutné poukázat na poněkud divočejší etnické kořeny Ivy Bittové, které jsou v rytmice i barevnosti její hudby cítit. Moje cesta k porozumění tomuto složitému jazyku byla dlouhá a pozvolná, ale naslouchání jejím monologům bez nutnosti nahlížet do slovníku se máloco vyrovná. Filologové a Bittofilové pochopí.

Bláznivka královská
Nejmocnějším faktorem každé opravdové umělecké osobnosti je nalezení vlastního stylu. Teprve ono odlišení od masy dalších talentovaných lidí dělá z dobrého hudebníka (ať už instrumentalisty nebo zpěváka) respektovanou osobnost uměleckého světa. Ovšemže chůze po zametených cestičkách je vždy snazší, opuštění osvědčených etud a koncertních kusů starých několik set let chce koule.

Na rozdíl od exotické Björk jsem bohužel dosud neměla to štěstí se s krajankou Bittovou setkat. Dokonce jsem odmalička doma vídala otce – profesionálního houslistu – jak nad záznamy koncertů Ivy Bittové nevěřícně kroutí hlavou a vyjadřuje upřímné obavy nad jejím duševním zdravím.

Sama jsem si prošla martyriem hudebního vzdělání a ovlivněná otcem a učiteli hlásajícími přesnou intonaci a přísné dodržování všech pravidel jsem nad bláznivou Ivou také ohrnovala nos. Posledních pár let se ale čím dál intenzivněji zajímám o improvizaci a právě v rámci tohoto oboru jsem musela znovu narazit na jméno Ivy Bittové.

Bezvěká kouzelnice
Svými hlasivkami na mikrofon a konečky prstů na hmatník houslí jako olejovkami na plátno maluje divoký prales, zurčící potůčky, manželskou hádku nebo lenivé letní odpoledne na louce. To vše během jediného vystoupení užaslým posluchačům načmárá přímo do mozkových center fantazie a ještě jim stihne pohladit membrány ušních bubínků.

Vidět a slyšet Ivu Bittovou naživo znamená připravit si kapesník na slzy dojetí, svetr na husí kůži a především dlaně na neutuchající potlesk. Je mi záhadou, jak dokáže i úplně sama z podia okouzlit a stmelit celý sál nacpaný k prasknutí tím nejrozmanitějším rizotem lidí. Na rozloučenou každému obvykle ještě přičaruje na tvář lehký úsměv, který se mýdlem nesmyje a vydrží podobně jako tetování hennou až několik týdnů (podle četnosti vystavování kůže nepříznivým vlivům počasí, aj.).

Soukromým pozorováním a podrobnou analýzou jsem se dopídila k následujícímu závěru: Iva Bittová se nestydí. Nemá strach z nepochopení, nebojí se být trapná – a proto je tak skvělá. Brát ohledy na vkus jiných a vlastní patřičnost je cesta do pekel zpátečnictví. Iva si hraje – s tóny, s lidmi, se sebou. A na hrající si děti je vždycky radost pohledět. Ať už jim je podle záznamů v matrice, kolik chce. Stejně nevěřím, že je Ivě Bittové víc než takových pět, šest let!

Iva Bittová a Čikori
Palác Akropolis
út 4. 10. 19:30
450 / 500 Kč

Soutěž o vstupenky na koncert zde.

Na začátku si provedeme malý průzkum. Postavte se před svoji sbírku mp3, cédéček, vinylů, kazet a pásek a popravdě odpovězte: kolik remixů vaše audiosbírka obsahuje? Kolik dobrých coververzí svých oblíbených skladeb znáte? Na kolika koncertech, které se nesly ve znamení comebacku nebo revivalu, jste ve svém životě byli – a kolik z nich byste dnes zopakovali? Pokud se vaše odpovědi blíží nule, pak s klidem čtěte dál. Vy ostatní vystavujete riziku svůj hudební vkus.

Víme, kam cesty vedou
Nikdy jsem moc nechápala revivaly a comebacky, než jsem si přečetla Mýtus o věčném návratu od Mircea Eliade. Jedna z povinných knih humanitního vzdělání se hodí i pro každodenní zacházení se světem. Nemám ji teď u sebe, takže citátů se nedočkáte, ale rumunský filosof náboženství ve své knize hovoří o dávných požehnaných zlatých časech, do kterých se lidé snaží vrátit cyklickými činnostmi, jenž je zapovězené inovovat a předělávat, protože jinak by se přetrhlo pojítko s mytickou, šťastnou minulostí. Linearita vývoje v podobě, v které nám ji prezentuje judaisticko-křesťanský výklad světa, nás tak vede do jisté záhuby. Tudíž je chvályhodné podporovat koncerty Helenky von Lindwurm, comeback dua Damiens nebo Meatloaf Revival, neboť jedině tudy vede cesta zpět do světa rajských harmonií.

Roztáčím hvězdná kola
Do podobné situace jako ti, kdo se na znovuvytváření skladeb podílejí na pódiu, se staví hudebníci, jenž staré pecky remixují a znovunahrávají, aniž by výrazně pozměnili jejich vyznění. Výjimkou, jenž září na mém osobním nebi remixů, jsou poslední alba Johnnyho Cashe, které pro mne povýšily skladby Personal Jesus nebo Hurt na úroveň do té doby nevídanou. Do stejné kategorie řadím i cover verzi maďarské Gloomy Sunday od Artie Shawa a Pauline Byrne nebo živý záznam z koncertu PJ Harvey a Björk, kde si dávají I can’t get no satisfaction. Jistě i vy máte své favority a pokud se o ně budete chtít podělit, pamatujte, že dobrého jen pomálu.

Je nám hej
Dalším důvodem, který spatřuji za vzrůstající oblibou hnusného osmdesátkového a devadesátkového masového popíku (ve kterém jsou mi The Knife nebo Gina X Performance vzácnou výjimkou), je čirý a neředěný sentiment. Současná generace, která se dostala na vedoucí pozice či standard střední třídy, konečně vydělává mergle – její charakteristikou se stalo manželství, děti a hypotéka – do jisté míry prozřela a poznala, že se uzavřela do určitého typu otroctví. A tak písně z dob, kdy se zuřivě souložilo za kulturákem a pil rum s kolou, je vracejí do dob o deset kilo lehčích a zdánlivě bezstarostných. Jak známo, lidská paměť je selektivní a Gaussova křivka, kterou lze aplikovat i na rozložení inteligence v populaci, je jedním z neměnných paradigmat, na která se lze spolehnout. A proto:

Máme se dneska fajn, je nám hej

Přijel k nám pan diskžokej

Pouští nám hity, co se tolik líbí

Přijel boží jezdec, do kroku nám svítí

Je to fajn!                  (Kouř)