Přestože umělci mají na internetu k dispozici mnoho nástrojů, jak prezentovat svou hudbu, a hledání nových talentů je daleko jednodušší, existuje určitá bariéra mezi talenty a médii. Novinářů, kteří je hledají, pořád není mnoho. Proto doporučuji zaměřit se na nezávislé magazíny. Jedním takovým, který sleduje trendy v oblasti nové hudby a vizuálního umění a zároveň má skutečný zájem o věc a nebojí se jít hledat do větší hloubky, je slovenský blog, spíše už magazín, Swine Daily.

Ten založil poměrně nedávno rodák ze Žiliny studující v Olomouci, Krištof Budke. V současné době na něm pracuje se svou partnerkou Veronikou Dobálovou. S Krištofem jsem si povídala o jeho pohledu na slovenskou i světovou kulturní scénu, psaní o hudbě, o slovenských médiích a samozřejmě i směru, kterým se Swine Daily vyvíjí.

„Na Slovensku je kulturní mediální scéna velmi malá. Dle mého názoru se alternativní hudbou a kulturou nezabývá systematicky a větší mírou ani jedno médium. Největší média, která se věnují domácí alternatívní hudbě a kultuře, jsou Denník N, SME a .týždeň. Ale i ty spíše okrajově a nezdá se mi, že by měly chuť objevovat nové věci naplno,“ sděluje Budke. A právě objevováním nových umělců se Swine Daily zabývá především, a to nejen hudebníků. Swine Daily se od jiných lokálních hudebních magazínů odlišuje také tím, že se zabývá i vizuálním uměním, které je s moderní populární hudbou propojené a navíc na současné alternativní scéně je mezi těmi nejprogresivnějšími umělci mnoho takových, kteří se vyjadřují vizuálně i hudebně.

„Přijde nám to propojené. Mně osobně zajímá nejvíc grafický design, kresba, malba a Veroniku, protože primárně fotí, i domácí a světová fotografie. Výtvarných umělců se ptáme, jaká hudba je pro ně důležitá. Když to vyjde, připraví nám i hudební mix.“

Krištof se věnuje i copywritingu, tedy psaní reklamních a PR textů, a tak mě zajímalo, jaký je jeho názor na škatulkování – jeden z nástrojů propagování hudby. „Někdy je to zbytečné. Snažím se raději popsat náladu. A při psaní o hudbě je pro mě důležitý lidský příběh interpreta, který za hudbou stojí. Málokoho zajímá číst si o technických vlastnostech hudby.“

Krištof a Veronika pořádají také kulturní akce s názvem Swine Days, na kterých prezentují hudbu i vizuální umění formou výstav, koncertů, performancí, prezentací i diskuzí. Další chystají na 10. 9., bude to hiphopový festival se spřáteleným kulturním uzlem, Stanicí Žilina-Záriečie. Uvažují ale také o vlastní agentuře, která by zastupovala umělce. Lajky a čtenost Swine Daily stoupají pozvolna, ale jak dodává Krištof, spíše než o kvantitu jde o to, kdo je čte. Mezi jejich čtenáři jsou především sami umělci a často je kontaktují i tvůrci ze zahraničí. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Zatrhnout by vám to mohla jen policie a to v demokracii není tak snadné. Výroba vlastní hlásné trouby by ale stála spoustu úsilí. Prokopávání složitých cestiček ke čtenářům. Respektované noviny nevzniknou přes noc. Pokud si je tedy nekoupíte.

Zaregistrovat si blog na zpravodajském serveru za noc stihnete klidně. Možná vás pak udiví, že tam existují pravidla. Že to nemůžete o těch menšinách, co je všichni pozitivně diskriminují, napsat natvrdo. Administrátor vám článek sundá za nějaké slovo. Něco vám povolí, něco už ne.

„Máme zájem o vaše názory. Máme zájem, abyste sledoval a šířil reklamy, které jsou zdrojem našich příjmů. Svobodu má ten, kdo má zdroje. Vy zdroje nemáte, píšete pro nás. Píšete zadarmo. Bůh vám žehnej. Sdílejte svoje díla ve statusech sociálních sítí a lákejte k nám další čtenáře.

Naše svoboda slova chutná jako opravdová. Co byste nechtěl za tu cenu. Mohl byste pracovat na té opravdové, na vlastním jméně, na sobě, ale člověk nemůže mít všechno. Pracujte na našem políčku. Nezapomeňte ale, že bydlíte v něčem, co postavil někdo jiný. Nemáte s tím žádné starosti. Ale ani si s tím nemůžete nic dělat. Neni to vaše.“

Tento systém přitahuje místo konstruktivních autorů ty konspirační. V reálném světě se běžně s podporou nesetkají, tady naopak tvoří většinu. „Svět kolem je pomatený. Je třeba se spojit a být slyšet.“ Tady se stávají někým. Moralizují o tom, kam to všechno spěje. Nemusejí představovat žádnou stravitelnou alternativu. Stačí se navzájem podporovat.

Nedokážeme diskutovat
Když se dnes člověk podívá do diskusí pod články na zpravodajských serverech, zjistí často, že „nejplusovanější“ příspěvky bývají ty nejmorbidnější. Jako by to bylo dílo trollů, kteří chtějí pobouřit svým cynismem. Tady ale pobuřují naopak ti, jejichž přístup je lidský. To jsou vlastizrádci. Například pod zprávami o žhářských útocích na uprchlická centra v Německu vznikal dojem, že Češi jsou národem vášnivých pyromanů.

Když byla „in“ ukrajinská válka, mluvilo se hodně o proruském trollingu. Schvalování násilí vůči muslimským „nechtěncům“ už ale vzbuzuje jistý druh „chápavého“ pohoršení. Nedokážeme strach z „jejich“ terorismu racionálně zpracovat a zhodnotit. Nebezpečí terorismu nejde nijak předvídat, proto se uchylujeme k magickému myšlení a určujeme viníka.

Polarizace české společnosti je vidět skoro na každém tématu od prezidentské volby přes válku na Ukrajině po kauzu uprchlíků. Rozkol bude možná přímo v nás, v národní psychice. Ve vnitřních vírech a spodních proudech internetu se tento rozkol jen realizuje a radikalizuje. Na internetu si každý hledá informace, které mu vyhovují, a lidi, s nimiž je zajedno. Navzdory počátečním nadějím jednotlivé společenské kruhy spíš izoluje, než aby je propojoval.

Logicky, zíráme do neživých monitorů, místo abychom se zajímali jeden o druhého. Na internetu každý najde svou oporu. V tom je jeho nebezpečí. Roste zodpovědnost správců jeho subjektů. Nemám na mysli stát, ale „adminy“ stránek. Poslední americký školní střelec, který vraždil koncem září v Oregonu, byl ke svému činu na chatu sociální sítě 4chan přímo vyhecován.

Jak to hlídat?
Provozovat populární web, na který může psát kdokoli, není legrace. Čtenost, ke které bloger přijde jako slepý k houslím, má podobné účinky jako alkohol. Provozovatel vydělává, protože závislost přináší klikání. Ale taky bájivost. Psychologie člověka je taková, že když se můj názor neshoduje s většinou, tak ho radši zamlčím. To, co se naopak opakuje dokolečka, se stává pravdou. Protinázor většina zneuctí a zadupe do země. Vytrvají jen splachovací opozičníci.

Administrátor takového prostředí se jeho atmosférou nechává zhypnotizovat. Musí být souhrnem všech blogerů. Měl by zároveň dohlížet na dodržování etického kodexu. V tom tkví jeho schizofrenie. „Třeba muslimové. Chtějí nás vyhodit do povětří, porobit nás, sebrat nám pivo.“ Administrátor muslim není a žádného muslima nezná. Proč by zrovna zpravodajské servery tyhle tsunami strachu a „hejtu“ potlačovaly, když se z nich tak dobře živí? Byly by samy proti sobě. Při pohledu na statistiky nejčtenějších článků na blozích je vidět, co prodává nejvíc.

Je jen na vlastnících každého zpravodajského serveru a na těch, které pověří jeho správou, jaký obsah na něj pustí. Jde o soukromá média, ne veřejnoprávní. Třeba v USA se musejí na zpravodajských serverech blogeři o možnost psát složitě ucházet. Zdaleka to není samozřejmostí. U nás není prioritou kvalita, ale lidovost. S etikou se kalkuluje jen z hlediska čtenosti. Dokud se proti článku nebouří nějaká zájmová skupina, je to OK.

Je-li ale etika takto plovoucí, je vůbec možné o ní mluvit? Pokud by se blogy zpravodajských serverů chtěly tvářit jako poskytovatelé prostoru pro vyjádření jakéhokoli názoru, neměly by se zároveň snažit o vytvoření světa, kde se lidi vzájemně respektují a tolerují? Nesmějte se tolik.

Administrátor dnes není právník, ale uklízeč veřejných záchodků. Mísa aktuálního vkusu je jeho pánem víc než etický kodex. Za blogery a diskutéry si samozřejmě může i samo zpravodajství. Nevypočitatelně mění orientaci, klouže po povrchu, nevkládá události do souvislostí a někdy samo působí jako trolling. V Česku nemá seriózní žurnalistika zatím vybudovanou tradici. Jaká je cesta k lepšímu? Vzdělávání, stáže a osobní diskuse novinářů a „adminů“ s veřejností. Bez emocí a klišé. Zajímat se, jak je to jinde.

Válka blogů
Blogové články jsou extenzí diskusních příspěvků, které jsou odrazem ne nálady ve společnosti, ale nálady čtenářů při „sjíždění“ každodenního přídělu zpráv, fotek a videí. Vzniká závislost na emocích povzbuzená sdílením a požitkem z psaní. Lidi vnímají příběhově, naladí se na určitou dějovou linii, ztotožní se s určitou postavou a hájí ji. Subjektivně interpretují už tak subjektivně postavený výběr zpráv. Sbírají materiál k obhajobě svého názoru. Slouží propagandě a sebepropagandě. Soudí a válčí. Zprávy jsou negativní, bulvární a vytváří stereotypy. Troufnu si říct, že záměrně. Protože je to jednoduché. Zadarmo. ∞

Ale zpět k oné „studii“. Podle mého názoru z ní vyplývá, že každý musí být v něčem odborníkem. Byť jen v pouhém čištění zubů. Nebo možná sprchování se. I když v tomhle směru bych byla možná trochu skeptičtější. Například léto a rozpálená tramvaj je dost děsivá kombinace, která profíky vylučuje. Schválně se zamyslete, jakou činnost jste podrobili takovému opakování. Jeden kamarád mi s radostí a bez váhání oznámil, že je rutinér v pití piva. Druhý, že toho prvního opilého vodí domů. Nevěřím. Zkrátka je nad půllitrem napadla první věc, kterou se oba velmi intenzivně zabývají.

Spíše mě ale zajímá, jestli existuje mladý člověk, který by byl naprostým profesionálem ve svém povolání? Mé propočty jakožto mizerného matematika ukazují, že v daném zaměstnání bych musela působit pět let, a nejlépe bez nároku na dovolenou. Některé požadavky, kladené na odborníka svého oboru, však už zvládám bravurně. Domnívám se, že za to může právě ono tisíceré opakování. Přesvědčivým důkazem budiž následující: Umím říkat Dobrý den a Na shledanou ve velmi rychlém sledu po sobě. Dokážu zachovat klidný výraz, i když stanu tváří v tvář neuvěřitelně nechápavému či protivnému člověku. Pryč jsou časy, kdy jsem nedovedla zadržet smích při pohledu na fotografii na dokladu totožnosti. Naučit se ovládat mě stálo celý rok soustavného úsilí. Umím dokonce zachovat kamennou tvář při vyslovování jmen, jako je Chlupatá, Chlastavá či Kakáček. Jednou rukou telefonuji, druhou odpovídám na e-maily. Zkrátka naprostý odborník.

Tak mi, prosím, vysvětlete, jak je možné, že se dlouhé vteřiny snažím opsat číslo průkazu z tisícikoruny. Myslela jsem snad, že se jedná o občanku Františka Palackýho?