Převlékat se do cizího těla. Svlékat svoji vlastní kůži jako dočasný háv a moci si obléknout blyštivou verzi sebe sama. Anebo verzi zcela obskurní, zkrátka podle libosti.

V hororovém filmu Substance (2024), který spadá do žánru body-horor, se setkáváme s Elisabeth Sparkle (Demi Moore), ženou ve středním věku, která je ve své práci cvičitelky aerobiku pro TV vysílání vyměněna za mladou náhradnici. Někdejší hvězda v touze po starém životě plném obdivu k její osobě (mladé a krásné) podstoupí experimentální léčbu slibující dokonalost. Ta ji postupně proměňuje v prazvláštní estetickou mutaci sebe sama, kterou již společnost odmítá chápat jako lidskou bytost, naopak v ní vidí monstrum. Ačkoli mě provedení slibného tématu po všeobecném „hypu“ lehce zklamalo, bylo mi jasné, jak zásadní otázky otevírá. Do jaké míry lze tělo modifikovat, než ztratí svou původní identitu? Jak korporátní moc nastavuje normy krásy a jak se tyto normy mění s technologickým pokrokem?

Zaplatím, budu krásnější a pořád se budu nenávidět
Trpí lidé, kteří kritizují fluiditu těla, genderové normy nebo tranzici hrůzou z nestability jejich skálopevného pohledu na svět, krásně vyměřeného tak, jako modré čáry lemující parkovací místa, jako bílá linie ohraničující tenisový kurt, kdy trefa za neplatí? Pokud je identita tekutá a podléhá naší vůli a svobodné manipulaci s ní, jsou parametry „krásného“, „dobrého“, „správného“ ohroženy? A komu taková hrozba vadí? Trendy prodávají a nejen korporátnímu dvoru, ale jakékoli vládnoucí skupině se vyplácí, mít o ovládaných přehled. Vědění je moc. V případě, kdy se ale tradiční binární struktury začínají rozpadat a lidská identita je proměnlivější než kdykoli dřív, je stále těžší „své“ lidi trasovat.
Substance přetváří horor jako žánr do podoby filozofického experimentu. Skrze tělesnou transformaci hlavní postavy film ukazuje, jak kapitalistická honba za dokonalostí a věčným mládím vede k destrukci individuality. Naplňováním norem jsme součástí systému, upevňujeme je. Zatímco některé z nich mají bezpečnostní význam, jiné neslouží zájmu společnosti, naproti tomu mají uspokojit jedince a skupiny u moci.
V dnešní době je hnacím motorem pro správu určité „obce“ zisk – pokud dokážeme vnutit lidem plán, který je usměrní požadovanou cestou, sesbíráme o nich informace, abychom tento proces mohli stále opakovat, budeme vědět, jak od nich získat stále více peněz. Jít cestou estetických norem je celkem bezpečný tah; nabízené služby a produkty jsou generované proto, aby zaplnily uměle vygenerovaný nedostatek. Toho se velmi snadno dosáhne konstrukcí idolu krásy, ke kterému by se mělo směřovat. Chcete mít delší řasy? Symetrické obočí? Plošší břicho a plnější rty? Větší prsa? Na všechny tyto otázky získáte kladnou odpověď, kterou někdo vyřkne za vás. Beauty trendy se samozřejmě musí čas od času obměňovat, aby nás nechaly v konzumentském chodu. A také abychom byli zaneprázdnění sebenenávistí, obžalovávali jen sebe a nevšímali si systémových vad přesahujících kosmetické rozměry a toho, že tato kapitalistická mašinerie je jedna velká blbost.

Deformace binárního kultu
Estetické standardy jsou platné podle tradičního rozdělení lidských bytostí na kategorie: žena, muž. Na Tiktoku se objevují videa, kdy si muži nechávají strojkem na vlasy nebo vousy zastřihávat řasy, aby vypadali mužněji. Standardy krásy se nevztahují jen na ženy. Ženský vzhled je pod nátlakem a neustálým posuzovacím drobnohledem okolí. Muži nemusí podstupovat tolik úprav svého vzhledu, aby byli hodnoceni kladně, ale zároveň určité úpravy podstupovat ani nemohou – například se líčit. Zkrátka muži mají vypadat mužně a ženy žensky. V poslední době se v evropské společnosti lidi už tolik nebojí z nepsaných (nejen) vizuálních pravidel vystupovat. Co se týče módy, hranice mezi tou ženskou a mužskou už se stírají, i když muži v sukních stále ještě sklízejí překvapené pohledy, šperky jako perlové náhrdelníky nebo prstýnky s různobarevnými kamínky si celkem osvojili a v současnosti už ani nevzbudí pozornost (mluvím ze zkušenosti obyvatelky hlavního města).
Pokud jde o tělo, dostáváme se na tenčí led kulturních válek. Zásahy do tvaru těla, fyzické modifikace související často s tranzicí, změnou pohlaví se potýkají s odsouzením a nenávistí. To ale platí i pro situace, kdy chce člověk určitého genderu v těle, které mu podle společenských norem neodpovídá, zůstat. A to přesto, že to nikomu neškodí. Nebo ano? Děsí někoho, že nezná své poddané? Že nezná své nakupující? Že se mění rychleji, než je trh schopen chápat? Ne, zůstaneme u rozlišení dvou pohlaví, ať staré pořádky zůstanou, proto je potřeba vyvolat pořádnou morální paniku nebo obrátit pozornost od svých vlastních hříchů na nešvary queer monster, těch jiných, tedy ohrožujících. Udržovat protipóly my a oni, dobří a zlí, muži a ženy se zkrátka politicky vyplácí.

Lantinkova silikonová prsa a břišáky
Nizozemský návrhář Duran Lantink na pařížském fashion weeku představil své typicky divné siluety nepřirozeně vystouplých boků, ramen vytáhlých až k uším a sukní levitující kolem těla. Lantink je známý dekonstrukcí klasické siluety, na této přehlídce však šokoval (zdá se, že především česká média) jedním detailem: prezentované kalhoty má oblečené muž s připnutou plastikou nadměrných ženských ňader a žena oblečená v mužském torzu. S takovým doplňkem se fotky Lantinkovy kolekce staly jedněmi z nejsdílenějších na sociálních sítích a málokomu by ušly pozornosti. Návrhář se v ní zabýval tématem špatného vkusu, které ilustrovaly zvláštní kombinace – např. hadí vzor v kombinaci s maskáčovým. Šaty dělaj člověka, předvádějí jeho společenskou třídu nebo kulturní kapitál. Umělec není od toho, aby cokoli vysvětloval, pouze hodil lvům rukavici. Vkus jako nemilosrdné měřítko hodnoty člověka zde Lantink nechává promenádovat se po mole, čím horší kombinace nebo divnější tvary, tím lepší. Nejen jeho latexové hrudníky křičí, že s pravidly se moc nepaktuje. Je úplně nadbytečnou informací, jestli máš namakané břišáky a plochý svalnatý hrudník, nebo z něj visí dvě koule plné mléčných žláz a tuku.

Tukové váčky, polštářky a bublinky Michaely Stark
Australská umělkyně Michaela Stark se ve své tvorbě vymezuje tradičnímu estetickému řádu. Své tělo deformuje těsnými korzety a utahuje šněrováním na místech podle svého přání. Místo toho, aby její tukovou tkáň zakrývaly, nechají ji přes svou látku „přetékat“ různými směry. Autorka tak ze svého těla tvoří různé kompozice a tvaruje svébytnou skulpturu, nezávislou na plnění očekávání. Nejedná se však o tzv. body positivity jako takovou, nevyzdvihuje totiž přirozenost, ale části těla naopak vyhrocuje do nezvyklých forem. Její díla jsou vlastně odmítnutím toho, nechávat se tvarovat ostatními. Nechat si diktovat od módních značek nebo pop-kultury, jak by naše těla měla vypadat – zdůraznit pas, zakrýt povislé paže, opticky zvětšit zadek správnými džíny – často, aby se líbila mužům nebo aby dosahováním daných ideálů kupovala víc a víc. Stark jim naopak bere žezlo z rukou a transformuje se podle vlastní vůle, podle vlastních anti-pravidel.

AI nudes Arvidy Bystrom
Švédská umělkyně Arvida Bystrom podobně jako Michaela Stark bere nástroje, které by mohly pro kolonizaci jejího těla sloužit jiným a užívá je pro jeho kontrolovanou proměnu. Těmi nástroji jsou modely umělé inteligence, od kterých získává svoje vlastní nudes, erotické portréty, které pak prodává na platformě OnlyFans. Digitálnímu zneužití dat v současnosti nic nebrání, a tak zmanipulované fotografie kohokoli z nás mohou být nekonsenzuálně využity jako pornografický materiál. Bystrom manipulace těla umělou inteligencí využívá ve svůj prospěch a z vlastní vůle „své“ nahé fotky sdílí. Tři prsa, podivně srostlé končetiny, pupík uprostřed stehna, rozkrok našikmo nebo ňadro uprostřed hrudníku – tyto prvky nám mohou evokovat postupně se proměňující Elisabeth Sparkle v Substanci (Demi Moore vyhrála za tuto roli Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli a oceněny byly mimo jiné i masky), která v průběhu filmu vyvolává stále větší divácký odpor – hezký pohled to na konci filmu na znetvořenou shrbenou postavu s různými výčnělky, zkřivenými hnáty a částmi těla na nepůvodních místech není. Bystrom se od protagonistky Substance ve finální formě však liší – je mladá a jedno prso navíc nebo divně propletené a pospojované části těla vyhlazené AI filtrem jsou spíš roztomilou obskurností.

…a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský.
Ne všechny fotky umělkyně však obsahují tyto odchylky od „normálního“ těla. AI vygenerovala i odhalené tělo konvenující předpisům krásy. Dokonce autorce vytvořila větší prsa. Umělá inteligence je známá reprodukcí stereotypů, zároveň však může jít proti nim právě zmíněnými tělesnými mutacemi. Ty se zároveň stávají předmětem zájmu: „Možná jsme tak přesyceni tou normativní krásou, že už nás přestává zajímat.“ (Arvida Bystrom pro Dazed). S AI generovaným obsahem už jsme zvyklí na ledacos, mnoho z toho nás i zvláštně přitahuje, a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský. Dost ženský, málo mužský, naopak a pořád dokola. Hodnocení těla, které ti nepatří, jehož historii neznáš, jehož prožitkům se nemůžeš přiblížit.

Nebuďme policií patriarchátu a kapitalismu, přestaňme neustále opakovat tělům kolem nás, kam patří. A co dělat s tím novým časovým oknem, které se nám tak otevře? Navrhuji zaměřit se na sebe sama – dekolonizovat vlastní tělo, nechat ho růst si libovolným směrem i preferovaným způsobem, vzpírat se tlakům kolonizátorů a uvědomit si, že záleží na nás, do jakého tvaru ho necháme zformovat a kolik hran přesáhne.

Tělo nahé a zbavené všech znaků sociální příslušnosti, neboť tetování dnes ztrácí onu příchuť kriminálu a vlasy plné soli už nedrží účes, kterým se oslňuje na koktejlových večírcích. Alespoň tak vypadá běžná realita na nudistických plážích a v kempech.

Léto znamená teplo. Někdy vedro. Což logicky vede ke snížení počtu vrstev na tu nejvíce efektivní a únosnou míru. Pro některé je tím číslem nula, tráví tedy čas oblečeni pouze do vlastního koženého overalu, který se svléká až s posledním výdechem.

Aby bylo jasno, jsem jedním z pravidelných a letitých návštěvníků nudistických pláží od Puly na jih a od Nice na západ. Důvodem je třeba to, že nevidím jediný rozumný důvod, proč na svém těle snášet chladnoucí kousky mokrého textilu. Nebo je to tím, že mne jako malou holku otec bral na podobná místa v Česku, a tak jsem na záplavu červenajících a hnědnoucích břich, prsou, pohlaví, vrásek, záhybů a tukových polštářů zvyklá. Nahota mne prostě nepohoršuje. Naopak.

Nečum
Zásada číslo jedna a pokud jste na nudistických plážích noví, oceníte ji ještě dříve, než se sami naučíte taktně se rozhlížet. Stejné pravidlo by ale mělo platit i pro ty, kteří, byvše překvapeni celohnědostí mého těla, si ověřují, zda jsem opravdu trávila dovolenou tam, kde si myslí. Za vykulenýma očima tak tuším prudký běh asociací, které sahají od puritánských představ typu „na nuda pláže chodí hlavně vegani a pošahaný objímači stromů“ až po druhou část spektra „nuda pláže jsou jedna velká šukačka“. Nebo vy jste majitelé méně otřepané představy?

Ve skutečnosti ani jedno nepřevažuje. Je pravdou, že mezi nudisty častěji najdete ty s vyvinutějším ekologickým cítěním a občas se stávám objektem zájmu plážových playboyů. Na druhou stranu – když se s někým seznámíte v baru za účelem společné výměny tělesných tekutin, nekupujete zajíce v pytli. Na nuda pláži jdete najisto a jediným rizikem tak může být odmítnutí (nebo naopak souhlas). Snad i proto jsou tato místa oblíbeným místem pro homosexuální komunitu, která ale i zde zůstává v menšině. Přesto všechno jde ale na nuda pláži hlavně o jedno: užít si slunce, moře (vody) a větru co nejvíc na vlastní kůži.

Textiláci vs. naháči
Extrémisty lze potkat všude, a tak se i „textiláci“, kteří z jakéhokoliv důvodu na nuda pláž zabloudí, mohou dočkat zamračených pohledů a polonahé ženy na „normální“ pláži důrazných výtek za účelem oblečení si vrchního dílu plavek. Většina nudistů se ale necítí pohoršena, pokud si mezi ně lehnete v jakémkoliv úboru, a koneckonců oblečení na pláž přicházejí a z pláže odcházejí všichni. Tedy pokud zrovna nejste v nudistickém kempu.

Nuda kempy se od těch „klasických“ liší hned několika charakteristikami. Skutečnost, že tu lze být od rána do večera nahatý včetně stavění stanu a parkování auta přes vaření oběda až po sezení na baru (tedy pokud je i „Beach Bar Hawaii“ nudistický), vede zejména k tomu, že se lidé nepozorují a tím pádem ani nekamarádíčkují, což jsou způsoby běžné v „textiláckých“ kempech (někdy jsem narazila i na takové sousedy, kteří se cítili dotčeni i prvním (a plánovaným jediným) pozdravem při stavění stanu). S tím, jak odpadá pokukování po obsahu sousedního ešusu, se začíná rodit jistá forma soukromí, v běžných kempech téměř neexistující.

Stejně jako ty klasické i nuda kempy a pláže bývají v sezóně narvané. Jediným způsobem, jak přežít, je přehlížet. Podobně jako když jedete v metru a spolucestující vám narušují nejbližší proximitní zónu. Odhalenost těla tady vede k uzavření pohledu, aby ten nebyl vnímán jako narušující nebo agresivní, a ve výsledku se tak většina naháčů pohybuje ve vlastním mentálním světě, zatímco pravidelně otáčí tělo na slunečním rožni.

90-60-90
Možná dalším z důvodů, proč mě nudistická místa baví, je ten, že poskytují obraz skutečné reality na míle vzdálený od obrázků v barevných magazínech na křídovém papíře. Tady rychle pochopíte, že ideální míry neexistují, že celulitida je poměrně běžným doplňkem a že každé tělo je vlastně dokonalé – dokonalé ve smyslu své vlastní harmonie. Křivky se navzájem doplňují, nenarušuje je žádná linie snažící se schovat to, co neodpovídá současným trendům ideálního těla, a nohy, tělo, ruce a hlava tak vytvářejí celek, který dává smysl. Modelkovské míry a „pekáč buchet“ jsem za těch několik let viděla opravdu jen málokrát.

Možná je to i generačním zastoupením. Většina nudistů patří do skupiny 40+, málokdy lze potkat rodiny s malými dětmi a lidé ve věku 13–25 let na pláž přijdou stejně často jako Godot. V kempech pak mladší (ale nikoli malí) chodí zásadně oblečení. Dohaduji se, že to souvisí s vývojem vlastní identity a probouzením sexuality. Pro mnohé je totiž těžké pochopit, že pláž plná nahatých lidí v horkém létě nutně neznamená erotické dusno. A že jedna z nejbáječnějších věcí je vymotat se ráno ze stanu a vkročit do křišťálově čistého moře – aniž by na těch pár metrů bylo nutné se oblékat a zase svlékat. Ostatně vám za pár dní v nuda kempu možná stejně jako mně bude připadat absurdní oblékat se a svršky se stanou mnohem cizejšími než jemné doteky větru.