Kňouralové, zoufalci a impotenti, takové asociace nám pravděpodobně naskočí při propojení tématu čísla s titulem článku. Co když nás ale mladý autor tak trochu převeze? Pak je tu něco pro literární „fajnšmekry“.

Juvenilie, totiž mladická díla začínajících autorů, jsou čímsi, co na první pohled odpuzuje. Bezpochyby v nich předpokládáme lacinou romantiku, vzdychání po lásce i nenaplněná, zato o to toužebnější očekávání. Často se dočkáme. Ovšem čím dál tím méně. Mladý básník má spoustu příležitostí, jak se „vypsat“, aniž by musel tvořit do šuplíku či chodit s verši po přátelích. Nejen internet mu poskytuje nepřeberné množství cest k seberealizaci, publikování i k získání kritických ohlasů a k sebereflexi. Diametrálně odlišná situace však panovala v internetové prehistorii. Mnozí úspěšní autoři k sobě byli natolik kritičtí, že na svá raná díla raději zapomněli nebo se od nich přímo distancovali. Milan Kundera explicitně zakázal svá raná díla vydávat. A mezi autory podobného přesvědčení patří i Jiří Kolář. Jiní autoři – jako třeba Bohumil Hrabal – své mladické texty využili, přepracovali a jako materiál použili později znovu. Kolář i Hrabal, jinak rozdílní básníci i osobnosti, paradoxně pocházejí z téhož poetického hnízda a jejich počátky jsou si velice podobné, následně zvolená cesta je však rozdílná.

Počáteční hledačství
Oba přinejmenším překvapí svou původní poetikou. Kolář ve své prvotině, respektive svých prvotinách, vystupuje jako bytostný surrealista a později básník-romantik promlouvající ve jménu revoluční přeměny světa. Naivní mladík Hrabal se nechává strhnout vlnou poetismu (a posléze i vlnou surrealistickou). Kořeny tak mají stejné a oba dva také dávají své první básně číst zavedeným uměleckým autoritám a zároveň svým idolům.

Přední teoretik surrealismu Karel Teige odmítá Hrabalovo dílo Etudy s tím, že jde o „opožděný surrealistický artefakt“. A bez odezvy (respektive žádná se nezachovala) zůstává také monumentální dílo Kolářovo, surrealistický román Rudý havran a cyklus básní Nový don Quijote, které poslal v roce 1936 Vítězslavu Nezvalovi.

Poetika života
Kromě stejných kořenů sdílejí i tentýž přístup k poetice, tvoří ji přímo ze svého životního pocitu, ačkoliv je u obou odlišný, a necedí ji skrze básnický jazyk (hlavně u Koláře přes veškerou surrealistickou stylizaci probleskuje jeho dobře známá syrovost). Zatímco životní pocit mladého Hrabala je skutečně tak trochu bezstarostný a zavalený romantikou až lacinou: Ruku v ruce důvěrné, / tak šli jsme cestou za město, / vánek nám čechral vlasy rozverné / a říkal jsem ti nevěsto (str. 10), mladý Kolář si ze sbírky dělá surrealismem ovlivněné vyznání ze svých komunistických idejí: K Venuši na stravu chodím / Rudý havran Marsu mým nejlepším přítelem / již jako dítě modlil jsem se za Lenina / Dne zřel jsem sbíjet mi rakev (str. 369).

Možnosti interpretace
O to větším překvapením bylo, když se zmíněné Kolářovy texty na počátku devadesátých let objevily v Nezvalově pozůstalosti a v roce 2009 byly dokonce vydány. Nutno podotknout, že jim ve vydání pomohlo právě autorovo jméno. Edice Skrytá moderna dílo vydala jako artefakt přinášející Kolářovy „nové“ počátky a jeho básnický rodokmen.

Těžko si totiž představit, že by takové „chrlení“ vyšlo nějakému současnému debutantovi.

Přesto nelze říct, že by Kolářova „dvojkniha“ byla bez zajímavosti. První část Rudý havran je monumentální surrealistický román, v němž se Kolář vyslovuje ze své fascinace surrealismem. Tři sta stran automatického textu stojí pro současného čtenáře však za hranicí srozumitelnosti a dílo je nestravitelné. Druhý soubor Nový don Quijote je jiný, Kolářův výraz se uklidňuje, prozaický žánr je vystřídán sevřenější veršovanou formou a básně se počínají fragmentarizovat a rozmlouvat (přestože surrealisticky), jak jsme u Koláře zvyklí.

Zdaleka netvrdím, že poezie „dona Quijota“ je z Koláře to nejlepší. Umožňuje nám však nahlédnout za oponu z trochu jiného úhlu, než je obvyklé. Kolář je řemeslný básník a každý verš u něj má přesně dané místo, každý obraz je tisíckrát promyšlen. Zároveň čtenáři dává k poezii „návody“ a rovněž okamžitě opouští to, v čem dosáhl dokonalosti. Nový don Quijote zdaleka dokonalý není, ale umožňuje nám spatřit autora, který si ve dvaadvaceti myslel, že změní svět, a skutečně ho změnil. I když přitom poznal faleš svých původních idejí. ∞


Kolář, Jiří: Rudý havran. Nový don Quijote
Akropolis
Praha, 2009, 396 stran

Hrabal, Bohumil: Básnění. Sebrané spisy I
Pražská imaginace
Praha, 1992, 234 stran


Jiří Kolář:
Máj

Na smrk se bříza zelenala
Pro macochu plakaly vůně
Ve vlasech s růží večer zvonici kojil
Hvězdy vycházely veliké jak skříně

Ukousl jsem si citrónu měsíce
šel průvod družiček veršů s nevěstou básní
Dukát jsem hodil v slavičí srdce

Jen smršť tvých očí nikde – nikde

Bubny cepů již vyprovází léto k šibenici
Kain či Abel kdo z nich jsi lásky neštěstí


Bohumil Hrabal:
Štěstí

Ty malá pláčeš? Jenom plač,
až vlasy se ti v houžev zmáčí.
Vždyť čistotou je vyšit pláč
a slza dobrou duši značí.

Všechno veliké se rodí ze slzí;
v člověka rosteš dvojnásobně,
když hořká slza po tváři ti běží
jak mandelinka nezpůsobně.


Procházky

Ruku v ruce důvěrné,
tak šli jsme cestou za město,
vánek nám čechral vlasy rozverné
a říkal jsem ti – nevěsto.

Tehdy byl modrý den jak len,
klíč k ústům trčel v zámku,
nač mluvit, když byl den
jak kalich v svatostánku?

Tak podnapilí jako absintem
jsme přicházeli domů,
kdy měsíc česal hřívu nad žitem
a šeptalas: co řeknou naši tomu?

„Jsi blázen, teď, v době krize, dát výpověď!“, kroutí lidé hlavou nad neuváženými kroky svých známých. Vždyť doba je nejistá a vyplatí se přikrčit se. Aspoň vyčkat, zda z onoho mraku uhodí ničivý blesk, anebo ne.

„Krize je největší inspirace,“ vypadlo ze mě jednou při hovoru. Probíralo se téma, jestli je možné vytvořit něco na povel. Třeba hudbu. Když nadejde ten trýznivý moment, ve kterém na dveře klepe deadline čili česky uzávěrka a člověk nemá lautr žádný nápad.

Toto téma už bylo zpracováno mnohokrát. Umělec, který najednou ztratí talent. Má pocit, a dost oprávněný, že už nic nevytvoří. Nebo nic, co by stálo za řeč, a otevírá se před ním chmurná vyhlídka žití s vlastní průměrností.

Irská kapela Therapy? zpívala píseň o tom, že „Happy People Have no Stories“, Bohumil Hrabal sbíral po putykách historky blábolivých pantátů a zkrachovalých existencí a Virginia Woolfová ve svém pokoji ostřila tužku myšlenou na vlastní smrt. Osobní neštěstí živí tvůrčího ducha. Ale lze tímto způsobem žít?

S pocitem štěstí trýznivé touhy ustanou. Ideální je šťastně se zamilovat. A člověk si oddechne, chmury odletí jako hejno vyplašených hus. Na jak dlouho ale, než začneme znovu toužit po něčem, nacházejícím se kdesi za obzorem?