V roce 2021 se České literární centrum, které je sekcí Moravské zemské knihovny, zaměřuje na poezii, podporu básníků a jejich tvorby, a tento rok proto také nazývá „rokem poezie“.
Své rezidence letos nabízí mj. právě básníkům, ne jen z České republiky. Během března bude v klášterním domku v Broumově na jarní rezidenci ČLC pobývat básník a dokumentarista Miloš Doležal. Rozhovor s ním jsme realizovali před jeho odjezdem na rezidenci, na dálku.

Vaše zatím poslední básnická sbírka Ezechiel v kopřivách vyšla roku 2014. Máte nashromážděné básnické texty pro případnou další knihu?
V posledních deseti letech se intenzivně věnuji psaní historických portrétů, dokumentárních povídek a scénářů televizních dokumentů, které souvisí s novodobou historií střední Evropy. Tedy příběhům, které se odehrály za války či v 50. letech. V nakladatelství Host zatím vyšly dva svazky z chystané knižní tetralogie (Čurda z hlíny; Do posledních sil). Předtím to byly knihy o komunisty zavražděném faráři Toufarovi. Na téhle práci je pro mě nejzajímavější pátrání v archivech, na osudových místech a setkání s aktéry a pamětníky. Stává se, že občas od této badatelské práce odletí okuj v podobě krátké básně, reagující na právě čtené či prožívané. Něco, co si říká o nový druh energie, o možná ještě přesnější jazyk, a vyžaduje trochu jiný druh koncentrace. A žádá cosi jiného než badatelskou kontrolovanost. Co chce nahlas vykřiknout nebo se nad tou zoufalostí smát. Ostatně, podobné to bylo tehdy před lety se sbírkou Ezechiel v kopřivách, která jedním svým kořenem byla výhonkem mého bádání ve věci historie hřbitova v Praze-Ďáblicích a nalezení hrobu tajně tam zahrabaného Josefa Toufara. Od té doby se mi po sešitech válí krátké skici, na které bych se chtěl trochu soustředěněji podívat.

Pobyt v klášterním domku v Broumově bude nejspíš vaším vůbec prvním rezidenčním časem. Co vás na nabídce Českého literárního centra nalákalo? Máte k této pohraniční krajině nějaký vztah, případně nějaká očekávání?
Na Broumovsku nebudu poprvé, mám tam pár přátel, znám trochu i polskou stranu broumovských stěn. Ta krajina mě fascinuje nastřádanou energií. Jistou sevřeností a současně velkorysostí. Nejen barokních staveb, ale i hospodářských dvorů, zaniklých hospod a zdvíhajících se strání. A pak ta dramata, která se tam odehrávala v roce 1938 a po válce. Minulý rok jsem archivně bádal v dokumentech o této periodě a zjišťoval, že na Broumovsku řádily obzvlášť brutální bandy revolučních gard. Koráb broumovského kláštera jako by plul nezúčastněně nad tím vším. Zdánlivě nezúčastněně.

Jaké téma budete zpracovávat v nejbližší době pro podcast o zločinech komunismu v bývalém Československu i jinde – mohlo by se týkat také osobností z této části země?
V podcastech, které připravuji pro aktuálně.cz, čerpám ze svého zvukového archivu, který vznikal při práci na různých filmových a rozhlasových dokumentech. Právě chystám dva příběhy – oba fantastické, útěkové. Ten první se týká Otakara Černého, letce RAF, který dokázal utéci z nacistických a později komunistických lágrů. Ten druhý je příběhem Rudolfa Vrby, kterému se v roce 1944 podařilo utéci se spoluvězněm z osvětimského pekla a vydat o tom zprávu. S oběma těmito radostnými muži jsem se dobře znal, a tak se k nim v těchto covidových šerech rád vracím. O Broumovsku podcast nepřipravuji, ale v těchto dnech shodou okolností píši větší dokumentární povídku, která se na Broumovsku na jaře a v létě 1945 odehrává.

Byl jste editorem knihy, věnované vašemu rodišti, Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny, která se zaměřovala na zvláštně nehostinnou krajinu Vysočiny, jež se sotvakdy mohla stát kulturním centrem, a přesto zde působil a tvořil například Bohuslav Reynek nebo Jakub Deml. Broumovsko je možná nejopuštěnější a nejosamělejší kraj. Ale na místním gymnáziu studovali třeba Alois Rašín nebo tam krátký čas učil Josef Škvorecký a Broumov je spojen i s Aloisem Jiráskem, jako zpovědník tu působil Sigismund Bouška. Ve 14. století zde studoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, v 17. století jezuitský dějepisec P. Bohuslav Balbín. Je v jejich díle – a třeba i osudu – možné vysledovat nějaký společný rys?
Na to si netroufám odpovědět. Je zřejmé, že Broumovsko bylo do odsunu německého obyvatelstva kulturní krajinou. Bohatou umělecky i hospodářsky. Spirituální benediktinská stopa je v ní i přes rozličné surovosti stále patrná. I proto tenhle kraj dnes nevnímám jako opuštěný, možná jen syrově zarostlý. I dnes v něm působí řada tvůrců. Jen namátkou – malíř Jiří Mědílek a jeho skvělé nakladatelství Opus, vydavatel Petr Bergmann, žije tam grafik Jiří Samek, aktivista a organizátor koncertů Stanislav Pitaš, památky tam zachraňuje skvělý mladý farář Martin Lanži, blízko tam má cínař, kinař a vydavatel Petr Rýgr, a na mnohé další jsem zapomenul. Z autorů, kterým tato krajina vlezla do literárního díla, mám obzvláště rád Marii Stryjovou. Nenápadnou autorku silných existenciálních próz, psaných básnickým jazykem. Její bolest nepramení jen z vykořenění a poválečného přesazení z Volyně.

text: Olga Stehlíková