V loňském jurodivém roce to bylo sto let, kdy drama Karla Čapka R. U. R. spatřilo světlo světa. Vzniklo krátce po skončení první světové války. Mělo být mementem nesmyslnosti válečných konfliktů a nenávisti mezi lidmi, jednotlivými národy.

Příběh nabízí i mnohé paralely s dnešní dobou. Pamětníci i historikové srovnávají dnešní nálady ve společnosti, její rozštěpenost, rozhádanost mezi lidmi, mezi odlišnými názorovými proudy a vzájemné osočování, mnohdy i křik po krvi uprchlíků, lidí jiné barvy pleti, náboženského vyznání s vyhroceností v Evropě v druhé půli třicátých let. Tehdy to bylo reakcí na světovou hospodářskou krizi a asi i jejím důsledkem. Mnoho lidí bylo bez práce, úspor, žilo v hladu s obavami o holou existenci. Jak odvést pozornost od skutečných příčin? Za viníky a obětní beránky byli v Německu označeni Židé a tato nenávist se časem ještě rozšířila. Ve výsledku byla i předzvěstí blížící se války. Kolik nenávistných urážek si tehdy musel vyslechnout humanista Karel Čapek? Byly to výrazy mnohem peprnější než sluníčkář a pravdoláskař etc. Zprvu se pokoušel vymezovat, napsal Válku s mloky, Bílou nemoc a Matku. Útoky se stupňovaly, navíc vidina příchodu hitlerovských vojsk jej vedla k rozhodnutí raději se ukouřit k smrti. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic. Jak dopadl jeho mladší bratr Josef?

Po sto letech od napsání
Asi není náhodou, že divadelní soubor Buchty a loutky nastudoval a 27. listopadu 2020 premiéroval svou streamovou verzi tohoto věhlasného utopistického opusu (ve své době byl přeložen do třiceti jazyků a obletěl skoro celý svět). S humorem a poetikou sobě vlastní, bez zbytečného patosu (oproti předloze) v představení pro dospělé nápaditě a ve zkratce Buchty a loutky vystihují podstatu Čapkova dramatu a v mnohém ji rozšířily o současné aktualizace ze světového, ale i tuzemského dění: „Aby se roboti nespojili proti lidem, začali jsme vyrábět nacionální roboty, kteří nesnášejí roboty jiné barvy pleti, jiného jazyka, jiného náboženství, přesvědčení…“ Na Zemi vzplály požáry válečných konfliktů, pralesů i lesů a vyvstala hrozba ekonomické smrti. Vždyť koho baví koukat na divadlo zprostředkované kamerou? Je-li na výběr, tak asi každý touží po jedinečnosti okamžiku teď a tady, navíc sdíleného s ostatními diváky a s geniem loci Studia Švandova divadla. Jen je třeba vydělat si na chleba, zaplatit nájem a přežít dnešní mizérii, tak nezbývá než improvizovat… Ostatně to je princip, na němž je představení zdánlivě vystavěno: Režijní záměr jako by to celé z části bylo improvizací a příběh mnohdy vznikal divákům přímo před očima. Je tak vytvářen prostor pro komiku i činohereckou, kterou zvládají s umem, nápaditostí a vtipem. (Coby loutkoherci jsou za třicet let své existence zkušenými a světem protřelými mazáky a získali mnoho ocenění na mezinárodních festivalech v Česku, a ještě více v zahraničí). Příkladem onoho umu může být stvoření prvního robota ( v podání Víta Bruknera) nebo mimická show s kávou a robotickým koulením očima (Marek Bečka) či konečné vyúčtování s posledními žijícími lidmi. Představení velmi zdařile využívá filmovou i autorskou hudbu, rozličné zvuky a ruchy. Pohyby a chůze robotů? Akušroubovák může být užitečný nejen divadelním a jiným technikům. Plavba plachetnicí a následné objevení ostrova, místa budoucích továren robotického života? A závěrečný milostný akt zamilované Sulii a Primuse za smyslného zpěvu Brigitte Bardot? Podmanivý! Ve výsledku i dojemný, když na svět přivedou svého potomka. Loutky a výprava Báry Čechové si rovněž zaslouží pochvalu. Nápaditou parafrází je i epilog o zákazu hraní této hry jinými divadly než národními. Připomíná to rétoriku dnešních nařízení, příkazů a odkazuje ke skutečnosti, kdy světovou premiéru hry uvedl 2. ledna 1921 královéhradecký ochotnický spolek Klicpera, protože se nedozvěděl o tom, že Národní divadlo posunulo termín prvního uvedení.

Lidí nešetřete, uchovejte továrny, výroba se nesmí zastavit
Tato výzva je součástí rozkazu všem robotům světa, aby jednou pro vždy zúčtovali s lidskou civilizací, zároveň je paralelou k dnešnímu dění. Umění a kultura vždy měly funkci očistnou a přispívaly k psychohygieně lidí i společnosti, zároveň i zprostředkovávají poznání. Je zajímavé, jak jednotlivé země Evropy přistupovaly k omezování kulturního dění v rámci ochranných opatření před „dárkem“ z Číny. Je překvapivé uvědomit si, že ve Francii vyhlásí v říjnu zákaz nočního vycházení, přesto tamní divadla a kina mohou hrát, jen musela začínat dříve, aby diváci byli do devíti doma. Když to náhodou nestihli včas, tamní policie vstupenku považovala za akceptovatelné vysvětlení. Tady zařízli kulturní život už v půlce září (pokračování z jara), přitom obchoďáků se to netýkalo, byť tam kolikrát byla hlava na hlavě… Zato galerie a malé obchody, většinou živnostníků, musely být zavřeny. Naštěstí to skončilo u ústavního soudu a ten se jich zastal. ( A v prosinci jste si v kavárně nekoupili ani kafe do kelímku, pokud jste netvrdili, že jej máte do auta…) Přitom těsně před podzimním zákazem hlavní hygienička tvrdila, že hygienické stanice nezaznamenaly zdroj nákazy v kinech ani v divadlech. Výsledek? Vztah ke kultuře – především té nezávislé – jak za bolševika (výroky a uvažování mocných, jejich „logika“ tento pocit jen umocňují). Organizátoři kulturních akcí vymýšlejí oddělené sektory a vchody, počty lidí na metr čtverečný, aby mohly být dodrženy dvoumetrové rozestupy a jiná pravidla. Celé soubory a štáby, technický personál se nechávají testovat, aby večer mohly hrát, když kvůli trasování někdo z nich skončil v karanténě. A sic? V jednu chvíli hygienické stanice nestíhají, tak se změní pravidla a setkání dvou lidí s rouškou najednou oproti dřívějšku není považováno za rizikové…). Pak dokonce přijde zákaz zpěvu i na ulicích a další absurdity. Produkčním v kultuře se div hlavy nezavařily, když se snažili splnit nesystematická, kolikrát protiřečící si nařízení. Ve výsledku to stejně nepomohlo. O čem a o kom to svědčí? O prioritách, vyznávaných hodnotách, neschopnosti – nejen komunikovat, vysvětlovat a pak ještě lidi drze osočovat, že za to můžou oni ( a taky hospody – do 22 h byly v prosinci otevřeny pět večerů; na webu SZÚ se dočtete, že inkubační doba je pět až šest dní) a neodbytné touze sankcionovat drakonickými pokutami, protože jinak vládnout asi neumějí a potřebují přeci nějak zakrýt svou nekompetentnost a populismus, podle nějž se rozhodují namísto racionálního úsudku a odborných rad. Kéž by se to obešlo bez postranních soukromých zájmů!

Tajemství života
„Člověk je něco, co cítí radost, hraje na housle, chce jít na procházku… A tak mladý Rossume odstranil většinu těchto zbytečných věcí a vytvořil robota. (…) Roboti jsou méně než tráva, méně než mandelinka bramborová.“
Začal nový rok, plný příslibů a víry, že snad bude opravdu líp a bude obnoven řád světa, jak jsme donedávna byli ještě trochu zvyklí. O našich životech po budoucí čtyři roky se rozhodne na podzim. O svém životě se mohu rozhodnout už teď, když si uvědomím, čemu chci věnovat svůj čas, energii, a to naplno a tak, jak nejlépe umím. V okamžiku, kdy roboti byli obdařeni citem, začali si uvědomovat jevy dosud neznámé, dokázali myslet i na druhé a prožívat. Snad většině z nás ten loňský rok pomohl otevřít oči, být k sobě navzájem vstřícnější, vážit si setkání, kouzla vlídného rozhovoru a uvědomit si, že to, co jsme donedávna považovali za samozřejmé, zas tak samozřejmé není. V závěru R. U. R. roboti dojdou k poznání, že bez toho druhého jejich život nemá smysl. Co je víc než žít v lásce; milostné, k bližnímu i k přírodě?

R. U. R.
Studio Švandova divadla (Štefánikova 6, Praha 5)
ve spolupráci s Českým centrem PEN klubu
online stream premiéra 27. 11. 2020