Zadívá-li se člověk do historie architektury a na její jednotlivé stavební slohy, může pozorovat proměny, které odpovídaly charakteru dané doby a společnosti. Z architektonického tvarosloví, detailů a řádů, jakožto zjevných reprezentantů stylu, může zpětně vyčíst mnohé o inkriminovaném období. Je ale možné, aby stavby samy o sobě vypovídaly o své funkci? Francouzští architekti přelomu 18. a 19. století se o to, alespoň ve svých teoretických textech a návrzích, pokoušeli.

Každá revoluce si klade za cíl převrátit a popřít dosavadní zavedené pořádky a nastolit nový řád, který se většinou od toho původního diametrálně odlišuje. Nejinak tomu bylo také u té Velké francouzské, během níž chtěla i architektura změnit vše, co by připomínalo předcházející systém. Pojem revoluční architektura je málo známý, přesto však skutečně pozoruhodný fenomén ve francouzské architektuře v období mezi lety 1770–1800. Jsou s ním spojena hlavně dvě jména. Claude-Nicolas Ledoux a Étienne-Louis Boullée.

Někdy se v tomto kontextu používá také označení L’architecture parlant, neboli Hovořící architektura, což má odkazovat k její symboličnosti – stavba sama se stává symbolem, znakem toho, co a koho reprezentuje. K tomu však bylo nutné vzdát se všech nánosů historických řádů, oprostit se od vyumělkovaného tvarosloví a ornamentu a soustředit se na základní geometrické tvary. Zde se však přeci jen našla jedna historická inspirace v osobě italského renesančního architekta Andrea Palladia, jehož prosté kubické architektonické tvary a kolonády se staly vzorem pro mnoho architektů i v 19. století.

Nenaplněné sny
Jak už to tak ale u většiny revolucí bývá, hodně z toho, co se v horečném zápalu původně naplánuje, zůstane v pouhých obrysech. Stejně tak i revoluční architektura se dochovala bohužel spíše jen v návrzích. A slovo bohužel je potřeba zdůraznit, protože se jednalo o skutečně bizarní, futuristické stavby, které předběhly svou dobu. Jednalo se však o tak megalomanské, monstrózní projekty, že k jejich realizaci by v danou dobu nemohlo dojít ani při nejlepší vůli. Nicméně návrhy, které se k nim dochovaly a které jsou spíše malířskými díly než architektonickými plány, jsou skutečně dechberoucí. Architekti se v jejich uměleckém pojetí a stínování snažili vytvořit atmosféru, jež by co možná nejemotivněji působila na diváka. V projektech staveb jako Dům výrobců obručí, Dům říčních inspektorů, Dům lesníků, Dům strážců pole nebo v Newtonově kenotafu vznikala fantaskní díla, připomínající většinou spíše UFO, které z ničeho nic přistálo v krajině. Za nejdokonalejší tvar byla považována koule, ve své jednoduchosti nejlépe zrcadlící dokonalost přírody a splynutí s Bohem. Památník, který měl oslavovat velikost slavného vědce, Newtonův kenotaf, tak dostal podobu obří koule, jejíž stěny byly perforovány jen drobnými štěrbinami. Ve dne tak jimi dovnitř pronikalo sluneční světlo v úzkých paprscích, čímž vznikala atmosféra hvězdné noci. A naopak, když se za noci uvnitř památníku rozsvítilo, skrze štěrbiny mohly paprsky pronikat zase ven. Vskutku monumentální působení.

Vskutku revoluční architektura.

Asi nejhorší, co může potkat revolucionáře, je vítězství. Změna, za kterou bojoval, je zkrátka schválena a tuctový lid si počne šuškat, že Země je kulatá, úplně stejným tónem, kterým se ještě donedávna šířily zkazky o velikánské placce na hřbetě čtyř slonů. A prošedivělý buřič smutně bloumá parkem a špacírkou hrozí všem, co neumí slušně pozdravit.

V pozici nerudného vetchého staříka s holí se ocitl i jazz. Jak se jen mohlo stát, že rouhačská, povážlivě smyslná, novátorská a nactiutrhačná hudba mladých je najednou vnímána jako symbol konzervatismu? Kdo může za to, že jazz se stal tím, vůči čemu se vymezoval? Samozřejmě, hudebníci stárnou, časy se mění, ale hlavní vinu nese tuctový posluchač. Protože za sto let se může změnit mnohé. Ale obyčejný maloměšťák? Ó jé, ten jako by si z oka vypadl.

V době předjazzové, tedy někdy koncem devatenáctého století, byla hudba něčím svátečním, slavnostním. Rudě polstrované koncertní haly obsadilo zaopatřené měšťanstvo v nejlepších šatech a vyslechlo si orchestrální kus, opěvující vznešené ideály. Načež poslušně zaplácalo a jalo se důležitě pokyvovat hlavou nad kulturním zážitkem ještě hodnou chvíli poté. A vedle všech symfonických básní a oper se najednou počne plížiti jazzový démon. Jeho prvním významným pošťouchnutím je ragtime.
Jde o hudební styl, jehož značkou je energická hra na břinkavý barový klavír (ústřední píseň kultovního filmu Podraz). S ragtimem přichází první významný zlom: bílí Američané najednou vidí v hudbě černých Američanů něco víc než cirkusovou atrakci. Jen někteří a třeba jen na chvíli, ale dávají se tím do pohybu ozubená kolečka mechanismu, který navždy změní tvář hudby na celém světě. O svébytnou muziku je totiž zájem, ale společnost je rasově rozdělená. Po nových skladbách ovšem skočí bílí muzikanti a vznikají populární synkopické orchestry. Hrají takzvaný dixieland, guláš z ragtimu a pochoďáků.

Soundtrack k prohibici
„Byl to věk zázraků, věk umění, věk výstřelků, věk satiry,“ napsal Francis Scott Fitzgerald o dvacátých letech, pro které razil označení „Jazzový věk“. Poválečný kyslík, obohacený o svobodomyslné atomy, ponoukl k revoltě vůči autoritám, stáří a minulosti. Symbolem této vzpoury se stala hudba, která opustila hranice dixielandu. Šířila se rozhlasem i deskami a dnes třímá přídomek „Klasický jazz“. Duke Ellington, Fletcher Henderson, Luis Armstrong a další bílí i černí muzikanti dělají kravál, který se stává hymnou nové drzé generace. „Kvílení jazzové hudby je zdrojem pomatení smyslů a oplzlého tance!“ kuckají se novináři a lekají se lékaři. Jazz ale dál burácí z ilegálních náleven, až kolemjdoucím obstarožním měšťanům drnčí umělé zuby.

Co to vlastně bylo za hudbu, že dokázala sblížit dvě etnika a začít společenskou revoluci? Ač to zní jako primitivní rasistická poučka, jazz povstal ze střetu evropské a africké hudební tradice. V afrických jazycích nebývá slovo „umění“. Stejně tak jazz se oprošťuje od pompéznosti oslavné vážné hudby. Naopak, je projevem hudebníka, lidským smíchem, řevem a nářkem (čímž navazuje na blues a gospel). Jazz navrací hudbu k lidskosti. Základ tvoří fráze, její interpretace a samozřejmě improvizace, úplný protipól strojově přesné filharmonické produkce. Ideově jazzová hudba vyjadřuje sounáležitost, slouží k odreagování, k tanci.

Lesk a bída swingu
Naprosté šílenství ale rozpoutala léta třicátá. Band se rozrostl na big band, zaplivaný klub na tančírnu a novopečený název „jazz“ vystřídal „swing“. Hudba se stala tolerovanou, ale přitom držela divoké tempo a přes její orchestrálnost v ní nebylo nouze o improvizovaná sóla. Spojené státy křižují autobusy s černými, bílými i smíšenými kapelami, vyprodávají obrovské sály a zvedají diváky ze židlí. Hudebníci se nad rasové předsudky dávno povýšili, ale veřejnost je stále opovržlivá. Nebylo tedy výjimečnou událostí, že sólistu pro barvu pleti málem nepustili na vlastní koncert.

Swing dosáhl svého vítězství. Zaútočil na nejširší veřejnost a ta se, namísto pokřižování, dala do zběsilého potlesku. Avšak bylo to vítězství trpké. Nažehlené big bandy se staly žádanou ozdobou pro prominentní snobské večírky a původní svoboda jazzových koncertů se hroutila pod potupnou cedulkou „Barevným vstup zakázán“.

Stínadla se bouří
Počátkem padesátých let tedy došlo k další vzpouře. Muzikantům se znelíbilo posluhovat na zábavičkách pro bílé jako anonymní součást swingového pluku. Začaly se vyjevovat menší kapely, podloudné spolky výrazných osobností (Monk, Parker, Gillespie), které měly dost kuráže i talentu, aby se vůči swingu vymezily. Černí jazzmani stvořili bebop, ostřejší, tvrdší a osobnější hudbu. Více se improvizovalo, více se experimentovalo. Nebyla to muzika pro koncertní sály a rozhodně neoslovovala masy jako swing.

„Bebop může považovat za jazz jen ten, kdo nemá ponětí co jazz doopravdy je!“ ječí francouzský hudební kritik. Ale senilní konec swingové revoluce si vyloženě koledoval o novou vzpouru. Další neklidná poválečná generace hipsterů a beatniků se opět vymezovala zavedeným pořádkům a dogmatům, tentokrát za saxofonového kvílení. Bílí muzikanti navázali trochu klidnějším cool jazzem, který spolu s divočejším bebopem znamenal začátek éry moderního jazzu i moderní společnosti.

Šedesátá a sedmdesátá léta jen umocnila statut jazzu jako neklidné, těžko zařaditelné hudby. Hlavním tahounem jazzového novátorství je Miles Davis. Experimentuje v modal jazzu a free jazzu, dochází k mísení s etnickou hudbou, povstává bossa nova (latinskoamerický jazz). Vzniká jazzrock a improvizace se objevuje i v dalších stylech, které jsou od jazzu zcela odpoutané (psychedelic rock). Hlavně ale vrcholí boj proti segregaci.

Jazz je mrtev, ať žije jazz
Barva pleti, která kdysi znamenala celoživotní otroctví, později ponižování a nenávist, se konečně stala obecně přijímanou. V odvěkém boji s lidskou hloupostí sehrál svobodomyslný jazz jednu z klíčových rolí. Ten „leštič bot od vedle“ vzal do ruky trumpetu a najednou mu celý svět ležel u nohou. Revoluce, kterou začaly první jazzové tóny, skončila prvním Afroameričanem v Bílém domě.

A jazz samotný? Rozrostl se do tisícovky subžánrů, kapacity se o něm rozepisují a vedou polemiky. Živoucí legendy mnohdy pro neustálé zumělečťování zapomínají, že základem jazzu je lidský projev, nikoliv prezentace řemeslných dovedností bez špetky citu. A tak jazz přiškrcuje štítek nesrozumitelné „hudby pro muzikology a muzikanty“. Jazz tedy ve svém boji za svobodu zvítězil, ale na to konto se stal novou vážnou hudbou. Ale jazz jako hudba nekonvenční, neformální, hudba, která vytváří sounáležitost a dává prostor náhodě, takový jazz se ještě někde po sklepních klubech skrývá. Jazzmani další revoluci asi nechystají, své poslání už naplnili. Teď už si konečně mohou v klidu zahrát.

„Revoluce?! Ale to je hrozné! To se střílí a zabíjí!“ – jsou mi tři roky, sedím mámě na klíně v tramvaji a ptám se, co to je za vlajky na domech. Když zadumaně prohodí „to je výročí revoluce“, začnu najednou vyšilovat. Spolucestující vrhají podezřívavé pohledy, mamka mě musí popadnout a na další zastávce raději vystoupit.

Říjnovou revoluci jsem od malička prožívala iracionálně osobně a bolestivě. Když jsem šla do školy, první den nám přečetli přednášku o zlém carovi a hodném Leninovi. Vrátila jsem se domů a sdělila, že „já přece vím, že to tak není, ale mlčím. Ale také vím, že další děti to taky vědí a taky mlčí.“

Kdykoliv jsem si později četla o Revoluci, neustále mě trápila otázka „proč?“ – proč se to stalo a proč zrovna tak odpuzujícím způsobem s tak katastrofálními následky? Čím víc jsem se toho snažila dopátrat, tím hlouběji do dějin sahaly odpovědi: protože milióny lidí byly unaveny vleklou válkou a toužily se vrátit domů? Protože Lenin této situace mistrovsky využil vyhlášením ostudného „míru za každou cenu“ (přičemž Rusko zradilo spojence a přišlo o obrovská území) a planými sliby půdy (převážnou většinu obyvatel země stále tvořili rolníci)? Nebo protože veškeré výdobytky demokracie, dosažené revolucí 1905, byly cíleně znemožněny a zdeformovány? Protože Alexandr II. byl zabit v den, kdy se chystal podepsat generacemi vlastenců vysněnou ústavu? Nebo ještě předtím, když tragicky propadl pokus děkabristů o převrat? Výkvět aristokracie, nadšený úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem, se snažil o změnu ve společnosti a místo toho skončil na šibenici nebo na Sibiři. Anebo za to může Petr I., který z Ruska udělal otrokářskou velmoc s pozlátkem evropské civilizovanosti? Zrodila se revoluce v krvi obyvatel Novgorodu (prosperujícího města s letitou demokratickou tradicí), zmasakrovaných Ivanem Hrozným? Nebo v 250 let trvající mongolské selekci těch nejprolhanějších a nejprodejnějších knížat, z níž jako vítěz vzešlo Moskevské knížectví?

Nesvoboda v genech
Položená otázka zřejmě nemá jednoznačnou odpověď. Všechny vyjmenované události nejde považovat za příčiny revoluce, ale jen za určité milníky na dlouhé cestě k ní vedoucí. Ovšem to, co je většinou spojuje a směřuje k neslavnému konci, je mor a bič ruských dějin – nevolnictví. To nejen objektivně vytvořilo určité tlaky a hnutí ve společnosti, ale také způsobilo mentalitě národa jako celku obrovská zranění – psychologie otroka, neúcta k sobě a k lidské bytosti obecně se uložila v jeho paměti na genetické úrovni. Nezáleží na tom, jestli někdo vlastnil nebo byl vlastněn, samotná existence tohoto schématu znetvořila každého, kdo se ho zúčastnil, ať už z té či oné strany.

Plnou parou k propasti
Zpětně se velké historické události vždycky vysvětlují mnohem snadněji a vypadají často až nevyhnutelně přirozeně. Nicméně je přímo fascinující, jak vytrvale a důsledně Rusko odmítalo jakékoliv alternativy, které by ho mohly zachránit. Kdykoliv se mu naskytla možnost liberalizace, raději naopak přitvrdilo a navršilo další lať na pomyslné hrázi. Jenže čím vyšší je hráz, tím více vody pojme a tím ničivější přijdou záplavy, až se jednou protrhne.

Od pouhého mocenského převratu se revoluce liší svou masovostí. Když už se míra nerovnováhy ve společnosti naplní, nikdo nezůstane stranou a nikdo nebude ušetřen. Přesně to se stalo v Rusku – revoluce jako rozbouřený živel smetla všechno, co jí přišlo do cesty.

Jak už to tak bývá, jako první padli ti, co byli vepředu, ti, co ji hlásali a přivolávali – inteligence a nadšení idealisté. Dále padla aristokracie jako oběť zadostiučinění po staletí potlačovanému hněvu, závisti a potupě. Ze dna se pak zvedly usazeniny, kusy polámaných vykořeněných stromů – nuzáci, jež neměli co ztratit, se konečně dočkali své chvíle. Každá vesnice najednou měla svého Ivana – toho nejméně talentovaného, pracovitého a poctivého, kterého si nikdy nikdo nevšímal, protože ničím nevynikal. Sousedům přišel k smíchu, dokud jménem revoluce nezačal vraždit, řídit a zabavovat.

Je to pohled značně zjednodušující a samozřejmě se ve smršti revoluce a záhy rozpoutané občanské války propletla a polámala spousta osudů, ideálů a nadějí, nicméně obraz nuzáka, který se ze dne na den dostane k moci a stane se důležitým pánem v koženém kabátu, rozhodujícím o životech ostatních, k ruské revoluci neodmyslitelně patří.

Křivé zrcadlo
Nevolnictví se tak podepsalo nejen na vzniku revoluce, ale na celém jejím charakteru, průběhu a následcích. Největší problém, který v sobě nese, je neúcta k člověku. Z toho pak plyne neschopnost liberálních hodnot zakořenit na ruské půdě – nelze ctít soukromé vlastnictví a lidská práva, pokud neuznáváte hodnotu člověka jako lidské bytosti. Po revoluci pak přichází kolektivizace a faktické opětovné zotročování rolníků, kteří jsou vázáni na jednotlivé kolchozy a bez speciálního povolení se od nich nesmějí vzdalovat.

Z nevolnické psychologie též pramení i nesnášenlivost ve všech svých podobách – od rasové a náboženské po názorovou. Ta pak ústí v totalitní nadvládu jedné vyprahlé myšlenky a pronásledování a fyzickou likvidaci jakýchkoliv odchylek.

Revoluce nastavila zrcadlo neduhům starého řádu, ale místo toho, aby léčila, pouze je mnohokráte znásobila – neblaze rozvrstvenou společnost promíchala a srovnala na ten nejnižší průměr, který se v ní vyskytoval; všechny obyvatele ponížila na otroky a zemi proměnila v jeden velký koncentrační tábor; svobodu pošlapala a vyhlásila nebezpečným přežitkem doby.

Po komisařích – nuzácích přišly již čistě kriminální živly se svou „filozofií“ silných a slabých, potřebných a zbytečných, svých a cizích. Ty v Rusku bohužel nejen zůstaly, ale po perestrojce se dostaly přímo do vládních struktur a naplnily tak Stalinův sen o jedné velké „zóně“.

Je na Rusku a jeho současné generaci, aby pohlédly do své minulosti, vyrovnaly se s ní a dokázaly vytěžit jistá ponaučení, aby konečně přetrhly řetězec vyhrocených situací, nešťastných rozhodnutí a tragických následků. Avšak pro mě osobně Říjnová revoluce záhy přestala být pouhou historickou událostí a spíš se proměnila na problém filozofický – otázku svobody a vnitřní transformace jednotlivců. Proto zcela v revolučním duchu říjnového čísla uvádím:

################################
/Manifest duchovní revoluce/

Revoluce nastává tam, kde systém je dlouhodobě neúměrně vychýlen a přitom není ochoten nebo schopen se dobrovolně měnit. Nakonec je tedy buď vyhozen do vzduchu vnitřními tlaky, anebo se zhroutí pod vlastní tíhou jako v případě proměn na konci sovětské éry. Nicméně ani sametová revoluce, ušetřená krve a tyranie, a naopak se vyznačující společným pozdvižením a sjednocující nadějí, nepřinesla kýžené ovoce. I tady následovaly zmatky, drancování a deziluze.

Vnější řád totiž nezávisí jen na politickém systému, ale z velké části také na mentálním stavu společnosti. Svoboda nenastává sama od sebe sepsáním ústavy a zvolením vlády, jakkoliv skvělé a spravedlivé. Je primárně vnitřní záležitostí, se kterou spousta lidí neumí nakládat a hlavně si ji plete s egoismem nebo individualismem. To pak některé vybízí za každou cenu si uzmout „svoje“. Přitom skutečná svoboda v sobě nese nejen možnosti, ale především velkou zodpovědnost – za sebe, svůj život, jednání a rozhodování. Předpokládá též stejnou míru svobody pro ostatní bytosti nezávisle na jejich charakteristikách.

A tuto tíhu zdaleka nepřebírá každý rád, Člověk Pohodlný je nejlepším strůjcem totalitních režimů a obdivovatelem populistických vůdců – ti ho sice připraví o svobodu, ale zato i o zodpovědnost a potřebu řešit, co se sebou. Ukážou mu, co je dobré a co zase špatné, kdo za všechno může (samozřejmě ten „jiný“). Nastolí jasná „pravidla hry“ a vysvětlí, čemu věřit a čemu věnovat síly a čas.

################################
/Cestou prevence a evoluce/

Naopak největším nepřítelem takového systému je Člověk Přemýšlející, toho totiž nejde tak snadno obalamutit. Stát, který se chce vyhnout nebezpečím revoluce, by měl tedy citlivě reagovat na vyhrocení nálad, a především se věnovat prevenci, tzn. investovat do vzdělání a kultury. Rozšiřování rozhledů, přičichnutí ke kráse, umění, pravdě jako zpochybnění příliš jednoduchých odpovědí – to všechno pomáhá vychovávat k úctě k životu a zvládání tíhy svobody. Pravou úlohou vzdělání pak není nesmyslné biflování a naplňování norem a tabulek, nýbrž kultivace.

Je to tedy proces obousměrný a choulostivý – stát by měl poskytovat vhodné podmínky k rozvíjení osobnosti, ale nevnucovat své názory. Jedinec by zase neměl očekávat, že se za něj všechno udělá, ale pracovat na sobě sám a přispívat státu jako angažovaný občan či zodpovědný politik. Někde mezi tím se nachází společnost jako systém obecných hodnot, který dokáže uřídit jak nebezpečné výkyvy státu, tak excesy jednotlivců. Hodnoceno střízlivě, nelze očekávat, že ze dne na den nastane zlatý věk a všichni se promění na aktivní uvědomělé bytosti. Avšak většinový člověk pluje s proudem a veškeré jednání, které z něj vybočuje, už vyžaduje jistou míru aktivity – není tak jednoduché házet odpadky na zem, nadávat nejslabším nebo neposkytovat první pomoc, pokud se to považuje za nepřijatelné. Právě proto je tak důležité, aby celkové sociální klima bylo zdravé a zakládalo se na určitých hodnotách, přirozeně plynoucích z úcty k sobě a k ostatním. Ideologie jsou totiž nebezpečné, ale ideály jsou nezbytné.

Symbolicky dochází k revoluci i u nás v redakci – v době, kdy časopis čtete, už nejsem šéfredaktorkou, ale externí hamburskou dopisovatelkou. Své pomyslné žezlo pravomocí a povinností jsem předala Báře Alex Kašparové, kterou znáte jako naši dlouholetou fotografku, redaktorku a kurátorku projektu PRO ART. Revolučním činem rovněž je, že expandujeme do veřejného prostoru a otevíráme galerii, kterou nikdy nezavřeme. Více se dočtete v článku této události věnovanému. Vernisáž se koná 2. 10. od 19 hodin – přijďte, bude to mimo jiné příležitost přiťuknout si s novou šéfredaktorkou kelímkem vína. Prost!