Zářná budoucnost, kterou jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost.

Moje budoucnost se mi jeví spíš jako minoucnost – obnovující se minulost. Moje minulost zase jako budulost – odložená budoucnost. Jejich společným jmenovatelem je stojatost – hybridní přítomnost, která postrádá spád. Spád přítomnosti obvykle dodává smrt, ale tu jsem vytěsnil. Smrt je v budoucnosti, takže teprve bude, a když tok času obrátíme, tak ani to. Mám tendenci utíkat zpět ke zrození (k přirození), ale život bez smrti je jako řeka bez ústí. Adrenalin smrti nás od přírody ponouká k ostražitosti, nutí nás všímat si, milovat se a množit (sex).

Jistota je to, po čem toužíme, ale zároveň nás to deprimuje. Smrt je to, čeho se děsíme, ale zároveň nám to vlévá krev do žil. Tuto kognitivní disonanci musí řešit každý. Konzum se nabízí sám. Někdo sbírá harampádí po kontoších, někdo ho skupuje po obchodech, někdo (haram)pádí do světa. Fakticitou životní energie v naší společnosti jsou peníze. Síla peněz nás tlačí (obsese) nějak je využívat (kompulze). Nakupuji, tedy jsem (zde člověkem). Je těžké, ne-li nemožné přijít na to, jak prachy smysluplně utratit (už to slovo v sobě nese beznadějnost).

Karanténa
To slovo pochází z italského quaranta, což znamená čtyřicet. Čtyřicet dní byla doba, po kterou za časů moru nepustili nově připluvší loď do přístavu. Když za ten měsíc a půl posádka nepomřela, nechali ji vystoupit. Nebo bylo taky trentino, třicetidenní karanténa. Ze stejnojmenného italského lyžařského střediska hodně Čechů přivezlo virus.
Babiš v autorádiu oznamuje bezpečnostní opatření dikcí smyslů zbaveného. Za vzor dává Čínu. Ministr vnitra Hamáček říká, že bez Zemanových kontaktů v Číně by nebyly roušky. Nejbohatší Čech Kellner (podnikající v Číně) nějaké roušky daroval, zdůrazňuje Babiš. Viroložka Peková, kterou dehonestoval ministr zdravotnictví Vojtěch, je toho názoru, že virus má příliš rozbordelený velín na to, aby byl přírodního původu. Je náhoda, že wuchanské tržiště, na kterém měl virus zahájit své tažení světem, leží jen třicet kilometrů od jediné čínské virologické stanice?
Lidem nuceně odtrženým od veřejného života se veřejný život servíruje do sociálních kukaní. Samota dává příležitost myslet nebo spíš přemýšlet (overthinking u nás nemá pejorativní zabarvení). Všichni se vemlouvají, ale virus je právě symbolem slova. Rouška je symbolem toho, že kdo mluví, je zapověZen. Byl listopad a tři sta třicet tři tisíc lidí stříkalo na Letné: „Dolů s Babišem!“ „Jsme ve válce s virem,“ deklamuje teď premiér a na válku s liberálními hatery je zapomenuto.

Distancovat se a odtancovat
Vyrušil jsem srnce, naštvaně štěká. Sirény komářích rojů jako naléhavé myšlenky. Z vesnice hlášení místního rozhlasu zkresluje ozvěna. Kostra štiky se zachovalou hlavou. Seschlá buš, motýl na stéblu medituje, odletí až na poslední chvíli. Uhlazené chatky, doutnající idyla. Táta s pěknou dcerou hrabou listí na oheň, dým se valí přes pěšinu. Zavřu oči, zadržím dech, cítím ho ve vlasech. Les má vlastní byznys, beta průmysl, ptactvo štěbetá. Raší zelená, ale i mýdlově vonící plochy fialové. Bobři skolili strom, krásné zářezy zubů, kopa vyplivaných pilin. V určité tloušťce-tence se kmen zlomil a poroučel do zatopeného lomu. Je to šupa, je to nádherné. Pod vodou otevřu oči, očistím pohled.

Opatření proti kontaminaci veřejného zdraví, řízený strach. Bylo by to v pohodě, kdyby to tak nenavazovalo na dlouhodobě dojený étos a neetablovalo tupé špičky. Mezní situace je příležitostí etablovat vlastní hlavu opozice, jejíž neuvědomělost je vodou na mlýn opice ve válce. Kolem projdou čtyři holky v rouškách. Metr přede mnou se vymrští bažant. Teď! Tady. Zapadá slunce. Dám si kondáč, dech je přítomnost, můj ksicht je zrazen.

V poslední době jsem se nostalgicky opájel představou, jaké by to bylo, žít v komunistickém Československu. To dnešní, vlastně včerejší množství možností cestovat je nemoc, když člověk trpí paralyzující paranoiu, že mu něco uniká. Tenkrát to řešit nemuseli, teď už taky ne. Projevy papalášů included. Deluded. Tak dlouho jsem odkládal hair cut, až jsem se stal mudrcem. Lock down uleví od konzumního puzení, i od toho druhého.

Nevíš, jak se druhý tváří. Nevíš, jak je naladěný. Nevíš, jak reagovat. Nevíš, jak se chovat. Nevíš, jak se schovat. Úsměvem člověk dává najevo, že nemá v úmyslu útočit. V každém vidíš potenciálního nakazitele. Ten, který tě uklidní úsměvem, tě může spíš nakazit. Protože nemá roušku. Paradoxní situace, kdy jsou uklidňující gesta kontraproduktivními. Máme se přeprogramovat?

Přírodní plán
Plánujeme, abychom uhájili svou budoucnost před druhými. Vzájemné rušení ruší naše tušení. Rušení je ale stěžejní přísadou vzrušení stejně jako je bolest hlavní ingrediencí rozkoše. Rušení je životodárné. Životodárné neznamená blahodárné. Život není blahem, to by nebyl svobodou. Blaho je jen cílem, rušení je cílodárné, buďme v něm cílevědomí. Když plánujeme, hájíme se před rušením druhých. Následný plán nás ale ruší stejně otravně jako druzí, jen po našem. Parkuju na Jižních Svazích pod okny paneláků nad koupalištěm Panorama, na kterém budou jejich obyvatelé trávit dovolenou. K moři letos nemusíme, promoření jsme dost. Haha.

Zdálo se mi, že jsem se přestěhoval do Švýcarska. První noc v novém domě mi přímo k oknu chodily krávy a hrozně bučely. Považoval jsem to za přitěžující okolnost, ale místní mi vysvětlili, že to tak je ve Švýcarsku všude. Pak jsem potkal Babiše. Byl jsem na něj nakrknutý, ale vykašlal jsem se na to a zeptal se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Dal mi šanon a řekl, že ho mám uložit do skříně ve vedlejší místnosti. Skříň jsem nenašel, tak jsem se omluvil. Šel tam se mnou a udělal to sám. Pak jel na nějaké jednání. Byl hubený, distinguovaný a v klidu. V tom snu byly šílené pražské scenérie, hned vedle černošedé bouřky nad Petřínem úplně vymeteno nad Národním.

Po nebeské modři, modré z milosti Slunce poskakuje ptáček, hroznýš po něm trpělivě prahne. Bloncka v černé roušce vůbec není špatná. Horko těžko čichám samotu. Jestli bych něco nechtěl, tak zemřít násilnou smrtí. Tři ptáčci ve vzduchu zaplavou. Nechají se nést předchozím pohybem, který jim díky správnému postavení křídel stačí. Tak bychom měli teď taky zaplavat. Prosti pohybu, ale ne vzduchu. Mě na tom štve ten komunismus. Koronismus. Že člověk není sám za sebe. „Sebe“ znamená „druhé“ – nakazit. Vlastně patříš druhým.

Musíš do lesa. Voda pronikavě kvapí v sekvencích mihotavé svěžesti obrostlá zelení, ze které pučí žluté a bílé kvítky (ne větší než bříško palce mladé ženy). Slunce na mě skrz husté smrkoví koketně pomrkává jako ranní káva (koketně, ale sveřepě). Povalují se tu plasty, sem tam kopa pneumatik, auta ze silnice hučí jako vlny na pláži v Santo Domingu, ale je to ona – příroda. Mírný sklon terénu, spějící tekutina, nespočet stromů, které trčí jak rezavé hřebíky z vyrvaného prkna v různých verzích ohnutosti. Vesmír nás fascinuje, ale příroda je tu pro nás. Je obyčejná, můžeme si na ni sáhnout. Vrací nám to, co do ní dáváme. Hlad i pohlazení.

Black Mirror, život na Marsu, nezadržitelný technologický pokrok v čele s roboty, nesmrtelnost. Lidé se tak moc věnují analýzám budoucnosti, až zapomínají na přítomnost. To je ale klišé, co? Ale opravdu – ještě jsem se ani nenasnídala, a už bych se měla oddávat strachu o budoucnost?

Znásilnili jsme budoucnost a donutili ji polykat naše nynější výplody. Snažíme se z ní vypreparovat danost, osud, svobodu. Jako bulvární novináři jí vkládáme do úst výroky vytržené z kontextu, a snad i lži vůbec. Drtíme jí kosti, aby se sympatickým úsměvem svědčila o naší pravdomluvnosti, aby se podřídila našim požadavkům, a následně se přesvědčujeme, že náš zajatec se nedá zlomit. Tak jednáme my – lidstvo. Co ale člověk, jedinec, já? Zítra mi dojde Atarax a nezvládnu prohodit ani pár nudných frází se sousedy, které na začátku své odysey do lékárny určitě potkám na chodbě! Jímá mě panika. Spousta ezo i neezo lidí mluví o nedostatku přítomného okamžiku v lidských životech. Koneckonců, strach typický pro člověka vychází z budoucnosti. Tedy neexistují technologické kreatury, které nás v budoucnosti ovládnou, zotročí, zlikvidují, ani nesnesitelná sociální interakce s týpkem odvedle, ale strach z nich.

Ředitelé budoucnosti
Heidegger ve své přednášce Co je metafyzika? odlišil úzkost od strachu. Strach spojil s přízemností, dal by se vztáhnout např. na důsledky již zmíněné vyprázdněné krabičky od léků v podobě dočasné sociální fobie. Naopak úzkost je příčinou postupného vyprazdňování takové krabičky, pramení z nepříjemného pocitu, který zakoušíme při uvědomění si smrti a smrtelnosti: Svojí smrti, ne černoušků v Africe, po kterých nám nic není. Úpadek, vše směřuje k zániku, takové uvědomění doprovázeno nutnou dávkou bolesti je autenticitou. Kdo koneckonců řekl, že člověk má být šťastný? Měl by být, aby chodil do práce, deprese jednoho může povalit, součástka vypadne z pracujícího kolosu na několik (!) dní, přitom výrobní plány jsou jasně dané, budoucnost firmy nalajnovaná. Stejně jako si lidstvo libuje v represích svobodné činnosti náležející budoucnosti, oddává se tomuto nešvaru i jedinec. Člověk se snaží kontrolovat budoucnost, předcházet nechtěnostem. Strach se ze zvířecího instinktu stává pobočkou všepreparujícího aparátu – rozumu. Kontrakt o spolupráci je podepsán, aniž by bylo jasné, kdo ovládá koho. Touha po řízení budoucnosti se neuplatňuje jen ve velkém měřítku „naší společné budoucnosti“, na jejímž trůně sedí Elon Musk nebo Vladimir Putin, nýbrž nachází útočiště i v rámci jednotlivce. Vymýšlíme stále další a další scénáře příštích hodin, dnů nebo měsíců na základě všech myslitelných závislostních vztahů. Fyzika, akce a reakce a tak. Ještě jsem ani nedojedla snídani, a už se musím zajímat o stav zvedající se křivky nakažených koronavirem a snažit se z ní vyčíst, kdy už budu moct jít do práce. Vydělávat peníze. Krupicová kaše dochází a nemusím zacházet zas tak daleko, abych se o tom přesvědčila. Strach o budoucnost lidstva a strach o sebe jdou přeci jen občas ruku v ruce.

Gram času, zn. spěchá
Predikce. Někteří jsou za ni dokonce placení. Ovšem na jaro 2020 jaksi nevyšla. Co teď? Hrozí předpovídání budoucnosti zánik? Kdepak, možná v budoucnosti. Nyní však s úlevným oddychem tvrdím, že prognostici stále mají co dělat, dokonce až moc, ale je spíš na náhodě, jestli se jejich předpoklady splní, nebo ne. Vezměme si z jejich neschopnosti správně předpovědět několik následujících měsíců ponaučení, a nechme život. Jak říká Jarda Dušek, „nech dítě skočit, když chce“. No a tak nějak se životem, bych radila. V mnoha filozofických konceptech se setkáváme s kritikou neúnavného lidského analyzování a diferencování jsoucen. Dejme prostor citu, intuici! Rozum není vším, ani budoucnost ne, ať ta vzdálená fantastická, nebo ta blízká, naopak může být ničím. Pro někoho to není zrovna snadno přijatelná rada, zvlášť pokud je uzamčen ve škatulce „racionální typ“ (z Jungových charakteristik snad nelze uniknout ani ve snu). Nicméně jako svobodní lidé se můžeme pokoušet vystrčit z takové škatulky alespoň palec a občas se prostě rozhodnout zcela plynule, jít do věcí takříkajíc po hlavě. S velkou pravděpodobností zjistíme, že je to dost fajn.

Nabízím ke zvážení, jestli budoucnost není prostě jen dalším z našich konstruktů, násilně odtrženým od všeho ostatního, zabaleným do krabice a potištěný razítkem „pozor, křehké“. Všepreparující aparát prostě jede jako drak. Minulost, přítomnost a budou­cnost jsou jedním, řečeno s Henri Bergsonem, francouzskou myslitelskou celebritou své doby. Podle něj se v sobě navzájem obsahují a odpovědnost za jejich oddělení nese moderní společností protežovaný rozum. Čas jsme si přizpůsobili k praktickým účelům, pěkně rozčlenili a propočítali. Ano, čas je počitatelný a taky jsou to peníze. Kolik tedy stojí minuta? A nemáte balíčky po kilogramech za výhodnou cenu? Gram času, zn. spěchá. Navrhuji zbavit se strachu z budoucnosti tím, že se zbavíme (vykonstruované a zavakuované) budoucnosti samé. Nechme ji už žít, být, kým je, lidská moc na ni stejně nestačí. Vezměme to jaksi odspoda, od podlahy a snad i polopatě a společně s radostným elánem v hlase opakujme: „Vesmír to zařídí za nás!“ Možná.

text: Tereza Vydrová

Co si počít s budoucností? Jak se na ni připravit? Jak k ní přistoupit? Jak překonat strach z nejistého, neodhadnutelného, neznámého? Jsou vůbec takové otázky na místě? Možná nás nic nečeká. Je jenom tady a teď. Přítomnost vždy následovaná dalším současným momentem. Tenhle článek však nebude oslavou hédonismu. Je vzpomínkou hledající poučení pro nejisté.

První asociace bývá ta nejsprávnější, bývalo nám na gymnáziu připomínáno, než jsme se pustili do testů. Nuže, zkusme to i zde. Pokud se řekne slovo budoucnost, okamžitě uslyším nezapomenutelný témbr věštkyně, která začátkem tohoto roku zemřela. Rád bych ji tímto připomněl, jelikož si myslím, že vytvoří oslí můstek k následujícím úvahám.

Do pořadu Ezo.tv volá bezradná žena a hovoří: „Tady je Šárka a já jsem se chtěla zeptat na svoji budoucnost.“ A cikánská věštkyně Jolanda, která samu sebe takto titulovala, silným hlasem odpovídá: „Ták, jáj, budoucnost!“, přičemž celá tato věštba pro Šárku skončí dvojicí kultovních hlášek: „Hodně vysoko míříš. Hodně budeš někde.“ Myslím, že v tomto na první pohled abstraktním výroku se skrývá i klíč k budoucnosti. Také bych chtěl tímto krátkým vzpomenutím uctít její památku. Ona už ví, jaká je naše budoucnost.

Co je vlastně budoucnost? Jak ji definovat? V kognitivně-lingvistickém pojetí se setkáváme s přístupem tzv. jazykového obrazu světa. Ve zkratce by se dalo říci, že to, jak vnímáme svět, ve velké míře je určováno jazykem, kterým tento svět popisujeme. Tedy pokud pojmenováváme svět perspektivou češtiny, vidíme jej česky. Slováci, Němci i Japonci mohou koukat na stejné prostředí, na stejné věci, na stejné barvy a každý z nich uvidí něco jiného. V jazyce přemýšlíme, jazykem jsme utvářeni, jazykem jsme. Francouzští strukturalisté tvrdili, že jsme vlastně otroky jazyka, který si s námi dělá, co chce. Kam tímhle vlastně mířím?

Součástí jazykového obrazu světa je i rozdělení kategorie času. Po normalizaci gramatiky v 15. až 16. století se vše usnadnilo. Máme čas minulý, přítomný a budoucí. A z toho vyplývá vlastně vše ostatní. Zkušenost s minulostí otištěná v paměti dokládá existenci toho, co proběhlo. Otázka současnosti není určitě tak prostá, jak se může zdát, spokojíme se ovšem s tím, že současný moment je to, co se děje teď. Otázka budoucnosti je veskrze problematická. Zbývá nám teologický pojem, totiž víra. Víra v zítřek, v to, že čas nepřestane plynout směrem kupředu, že se nezastaví. Budoucnost je ovšem nejistá dáma. Zkušenost nám říká, že něco po zítřku bude, ale jaký ten zítřek bude, to už nejsme schopni s přesností říci. Budoucnost je živá, pohyblivá, neurčitá. A to jistě není neproblematické.

Vratká rovnováha
Lidstvo si totiž zvyklo na stabilitu a jakýkoliv úkrok stranou, klopýtnutí či krize jej v zásadě usvědčují z křehkosti. Každý jednotlivec je nedílnou součástí struktury společnosti. Alespoň to je ideál, za kterým bychom měli mířit. A chybovat je přitom tak lidské. Myslím, že právě neuchopitelnost zítřka zavdává příčinu pro nejistotu, která se v budoucím dění ukrývá. Již mnohokrát v historii lidstva určovala víra v budoucí řešení současných problémů náš přístup k těmto záležitostem. Na budoucí vyřešení současných nesnází lze snadno mnohé svést. Jestliže však minulost podmiňuje současnost, současnost podmiňuje budoucnost. Jinými slovy – v přítomném čase se rozhoduje o budoucím. Metafyzický básník T. S. Eliot napsal během druhé světové války sbírku poezie s názvem Čtyři kvartety. Nachází se v ní mimo jiné i verš, který přesně popisuje problematiku, o které zde hovořím. „Jenom časem čas je překonán.“

I přes sebelepší prognostickou a věšteckou dovednost je naše schopnost předpovídat přesný vývoj procesů velmi vágní. Budoucnost je zkrátka nejistá. A za to bychom měli být vděční. Pokud je něco nejistého, je zde prostor k lepší přípravě, k těšení se na neznámé. Jak jsem již napsal – v přítomném čase se rozhoduje o budoucím. Neměli bychom podléhat falešným nadějím, které může přinést vědecký pokrok, ani jej však nevylučovat jako možnost zlepšení. Klíč je zkrátka v současnosti. Tedy nejen memento mori, ale i memento praesentia. A tedy memento futurum. „Hodně budem někde.“ To je jisté a to je uklidňující.

Dvacet pokojů, dvacet diplomantů AVU, dvacet hostů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout výstava s názvem Future Ready, která probíhala ve spletenci pokojů a chodeb v Kampusu Hybernská mezi 5. a 27. zářím.

Odchod ze školy každý prožívá jinak. Pro jedny to je osvobození od univerzitních pravidel a řádů, pro druhé to znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Tak či tak, je to důležitý mezník v životě každého studenta. Otevřená a nestrukturovaná budoucnost, kterou má každý absolvent před sebou, se stala zastřešujícím ideou výstavy Future Ready. Chybějící ústřední téma nebylo jediným neobvyklým prvkem v konceptu výstavy. Každý absolvent si k sobě mohl vybrat někoho, s kým bude pracovat na přetváření jedné z dvaceti místností, jež si umělci náhodně vylosovali. Výsledkem byly jedinečné výstavní prostory, které nejenom prezentovaly práce studentů, ale odrážely spolupráci každé autorské dvojice. Nicméně zde podobnost vystavovaných děl končí. Studenti byli vybráni napříč ateliéry, a tudíž se i médium liší jednotlivec od jednotlivce.

Kromě absolventů AVU se na výstavě Future Ready představili také hosté: laureát ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther a malíř Jan Gemrot.

Diplomky, jednorožec a svoboda
U vstupu si namíchám drink – Becherovku s punčem – a začnu se skrze dav prodírat směrem k výstavním prostorám. Centrální chodba, ze které se dostanete ke všem dvaceti místnostem, je plná lidí, již proudí z jedné místnosti do druhé anebo jen tak postávají u zdí a baví se mezi sebou. Po chvilce potkávám ty, které jsem celou tu dobu hledal. Jedná se o tři čerstvé absolventy AVU: Veroniku Gabrielovou, která vystudovala kresbu v ateliéru Jiřího Petrboka a Petra Vaňouse, Denisu Švachovou, jež absolvovala ateliér Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové Intermediální tvorba II, a o Vojtěcha Adamce, který kromě ateliéru Jiřího Petrboka studoval také v ateliéru architektonické tvorby Emila Přikryla a v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Už při pročítání události Future Ready na Facebooku mě napadla jedna jednoduchá otázka: Nakolik jsou sami vystavující připraveni na tento velký krok do neznáma?

Jste nějak „ready“ na budoucnost?
Gabrielová: Ehm… to nevim. Já myslím, že nikdo nemůže bejt ready na budoucnost. Ale snažila jsem se na to celý roky připravovat.

Švachová: Snažím se. (smích)

Adamec: Já si myslím, že jo. Myslím si, že jsme ve svém studiu absolvoval dostatek ateliérů. Vlastě předtím, než jsem se umění začal věnovat, vůbec jsem ho nestudoval a zajímal jsem se primárně o exaktní vědy.

Jak jste se na to zkoušeli připravovat?
Gabrielová: Já jsem před diplomkou byla v Koreji a tam jsem nad tím dost přemýšlela. Mám nějakou práci, vydělala jsem si peníze a z toho teď žiju.

Švachová: Nepřipravovala. Já jsem se snažila dokončit diplomku a potom bylo chvilku prázdno a pak jsem si udělala prázdniny a pak se mi nějak sami začali ozývat ostatní se zakázkami, takže se teď soustředím na ty zakázky. Asi se nesnažím už tak moc dívat do dálky, ale spíš se soustředit krok za krokem na ty jednotlivé úkoly, jinak bych se z toho zbláznila.

Adamec: Já si rozhodně věci nijak dlouhodobě nekonstruuju. Snažím se reagovat na příležitosti, které se mi nabízejí, a využívat toho, co přichází. To mi dává největší smysl.

Děsí vás teda budoucnost?
Gabrielová: Moje osobní budoucnost mě asi úplně neděsí. Spíš mě děsí budoucnost toho všeho kolem.

Švachová: Tak děsí mě to, protože v těch zakázkách nemůžu úplně svobodně dělat to, co mě baví. Ale dělám něco pro někoho. Nemůžu dělat jenom svoje věci. Jsou to věci na zakázku, takže mě děsí třeba to, že nebudu mít čas na to dělat svoji tvorbu.

Adamec: Upřímně ne.

Teď začínáte být mimo bezpečné vody školy, instituce, která vás zaštiťovala. Připadá vám, že teď začíná ten pravej „uměleckej život“?
Gabrielová: Já si spíš myslím, že teď je to mnohem jednodušší, protože si teď můžeš dělat co chceš a naložit s budoucností tak, jak ty chceš. Už to nezáleží na komisi nebo na tvým pedagogovi, kterého samozřejmě potkávám, ale už to není tak závazný, jako když u něj studuješ.

Švachová: Ta záštita školy mi bude dost chybět, ale asi budu mít dost času na svoje věci, protože jsem pracovala už během školy, kterou nyní nebudu muset řešit. Nejspíš to bude v harmonii, tak jako doposud.

Adamec: Já myslím, že z mé stránky je to spíš pokračování něčeho, co mi bylo přirozené celou tu dobu. Já jsem strávil tři roky v ateliéru u Knížáka, potom jsem šel na architekturu, což vlastně pro mě byla úplně nová disciplína, které jsem se do té doby nevěnoval. A když jsem skončil na architektuře, šel jsem do ateliéru kresby, kde jsem taky pořádně nevěděl, co mě čeká. Pro mě je vlastně závěr studia pokračováním něčeho, co jsem dělal celou dobu i v průběhu studia. Rozdíl je samozřejmě v tom, že je to teď více postavené jenom na mně samotném a na rozdíl od školy se v reálném životě už nesmí dělat tolik chyb.

Otázka na závěr. Připadáte se teď více dospělí, když jste dostudovali AVU a „držíte“ v ruce diplom?
Gabrielová: Hele, ne. Naopak. (smích) Už jsem sice zaplatila první sociální a zdravotní, ale stejně jsem k narozeninám dostala lampičku ve tvaru svítícího jednorožce.

Švachová: Asi si připadám úplně stejně. Já si myslím, že být dospělý znamená se najít a dělat delší dobu kontinuální věc, což já nedělám a furt se hledám. Neustále střídám média, zájmy, dělám nové věci, snažím se dost cestovat. Mám neustále nové podměty.

Adamec: Já se teď cítím svobodněji. Svobodněji v tom, že beru plnou odpovědnost za svoje jednání. Což na té škole úplně nefunguje. Je to hodně osvobozující a pro mě osobně hodně příjemné. ∞

Jistě to všichni znáte. Po někom chcete něco zdánlivě jednoduchého, onen člověk by i rád vyhověl, ale „nepustí ho systém“. Zpravidla jde o banální záležitosti. Nedávno jsem chtěla zaplatit troje lístky do divadla dohromady pomocí dárkových poukázek a bylo mi řečeno, že můj požadavek není jak zadat do systému. Kamarádka přišla na to, že pokud v kinosále zůstanou v jedné řadě tři místa vedle sebe, nelze koupit dva lístky. Známý si objednal zboží, které bylo třeba vyrobit, a pár minut po odeslání si uvědomil, že chce objednávku lehce změnit. Nelze. Protože systém. Ovšem když si objedná to, co opravdu chce, a původní věci si nepřevezme, nic se neděje.

Nabízí se otázka, jestli tento svět ještě pořád řídí lidé, nebo už nadvládu převzali nekompromisní diktátoři v plechových bednách disponující nekonečným množstvím jedniček a nul. Neznají výjimky, laskavost, nikdy neuhnou z vytyčené cesty nastavených pravidel a procesů. Můžete na ně stokrát dělat smutné oči, vykládat svůj příběh, omlouvat se a prosit, stejně je nikdy nemáte šanci obměkčit. Kdy došlo k tomu, že člověk – vrchol evoluce – jednoho dne dostal asi první všeobjímající a globální záchvat sebereflexe v dějinách a uznávaje svoji hloupost, prohlásil: „To je kisna vševědoucí, ta za mě všechno udělá líp.“ Proč nikomu nepřijde divný, že skláníme hlavy před hromádkou tištěných spojů?

Jednou z možných odpovědí je, že nám ty potvory vlezly všude poměrně pomalu a plíživě. Zpočátku bylo lidstvo okouzleno děrovanými štítky. Stroje, které se pohodlně vešly do prostoru tří obýváků, dokázaly počítat lépe než jeden průměrně malý mozek v lidské hlavě. Jak úžasné! Bylo třeba počítače dále zlepšovat, zmenšovat a radovat se z pokroku. Budoucnost vypadala růžově. Během třiceti let jsme opravdu vyvinuli takovou výpočetní techniku, že zvládne spoustu práce za nás. Bohužel nikoho nenapadlo, kolik další práce přidělá. Máme úžasné systémy, které umí navést sondu velkou jako pračka hlubokým vesmírem ke kometě o rozměrech Karlova náměstí. Umíme přenášet televizní signál přes celé kontinenty. Chirurgické operace za nás provádějí roboti s mikroskopickou přesností, které lidská ruka nikdy nedosáhne. Muži už nemusí spílat ženám, že neumí číst v mapách, protože mají GPS. Když se nám rozbije auto, stačí vytáhnout z kapsy telefon a zavolat si o pomoc. Možná si při čekání na odtahovku trochu posteskneme, že být to ta stará škodovka, se kterou jsme jezdili před třiceti lety k Balatonu, stačilo by vysoukat rukávy a trochu se pohrabat pod kapotou. Že když jsme v předmobilové době jeli na vandr, nikomu nebylo podezřelé, když o nás tři dny neslyšel. Když začala zrnit televize, často pomohlo cvrnknout do antény. Z dovolené jsme nevozili tisíce fotek, ale pár filmů k vyvolání, což nás donutilo více přemýšlet o kompozici. Nebyli jsme pod palbou často zbytečných informací o tom, co dělají naši přátelé na Facebooku. Musely postačit zcela obyčejné drby, případně to, co nám kdo o sobě řekl.

Z přetechnizovaného světa v podstatě není kam utéct, pokud nechceme strávit zbytek života v lesích. Pomalu, ale jistě technika prorostla do našich životů a už bez ní nedokážeme existovat. Do budoucna by bylo příjemné, kdyby nám přestala přerůstat přes hlavu a počítače byly jenom dobří sluhové. Na druhou stranu, pokud by měl být dalším vývojovým stupněm „software s lidskou tváří“, za sebe beru tu ubohou hloupou chroupající krabici, do které jde v případě nahromadění negativních emocí pořádně kopnout. Nerada bych dospěla do fáze, kdy půjdu se šroubovákem do komory rozebírat cosi na způsob HAL 9000 po zjištění, že ta věc můj byt a můj život ovládá jinak, než si představuju. ∞

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Možná je příliš brzy pro čtrnáctiletého žáka základní školy volit si obor, jemuž by se v budoucnu věnoval. Někteří nemají jasno ani po vystudování té střední. Ale i ti, co odmalička vědí, kam přesně chtějí směřovat, se jednou dostanou na konec řádku. A nastává zlom. Okamžik, kdy se představy získané během studia přetaví ve vysněné povolání, nebo naopak dojde k velkému rozčarování. Pravděpodobnější je druhá možnost.

Že dnes vysoké školy chrlí jednoho inženýra a magistra za druhým, není žádnou novinkou. Proč se tedy mnozí hlásí na obory, u nichž mohou předpokládat minimální šanci na uplatnění? Naivita, sebejistota nebo jaký motor pohání mladého člověka, jenž podává přihlášku, ačkoliv si je vědom, že získat zaměstnání v daném odvětví se podaří pouze pár vyvoleným? A tak stráví léta přípravou na povolání, které ve skutečnosti nikdy vykonávat nebude. Uvažovat logicky, čistě rozumově a ne podle vlastní touhy už ale člověka zbavuje té opravdové svobodné volby se seberealizovat a nutí přijmout nastavená pravidla společnosti.

Ukončení studií a nástup do prvního zaměstnání patří mezi největší životní zlomy. Málokomu se podaří najít práci ve svém oboru. A zároveň mnozí narážejí na odlišné platové představy. Diví se, když objeví mnohem lépe placené pozice, jež může vykonávat klidně i trochu lépe vycvičená opice, a znalosti, které léta pilovali, se nakonec jeví absolutně nepotřebné. Čekat, až se uvolní místo, na něž si děláte zálusk, si dnes sotva někdo dovolí. Je potřeba platit nájem a celý kolotoč poplatků, téměř srovnatelných s nabízeným platem. Mnozí tak studium dále a dále protahují, jen aby toto rozčarování alespoň o kousek oddálili. Škola však málokoho připraví na skutečný život. Neukazuje cestu, jak se porvat s každodenními starostmi, učí jen vědomostem, které častokrát rychle upadnou v zapomnění. Poslední dobou mám dojem, že by mnohým pomohl například předmět s názvem Finanční gramotnost aneb jak se neutopit ve zbytečných dluzích.

Kdo hledá, nenajde
Tématem střetnutí ideálů s realitou se aktuálně zabývá například slovenský dokumentární film Absolventi – Sloboda nie je zadarmo, jehož česká premiéra proběhla začátkem ledna v kině Světozor. Snímek sleduje tři absolventy umělecké školy a jejich život po dokončení studií. Kolik vystudovaných umělců se skutečně bude ve svém zaměstnání umění věnovat? Minimum. Většina bude dělat úplně něco jiného. Tento snímek nepřináší nic objevného, spíše je výpovědí dnešní doby, přináší vhled do pocitů a myšlenek mladých, kteří prohrávají svůj boj o iluze. Pro názornost se na plátně několikrát objeví momenty, kdy jeden z absolventů, pracující v rodinném obchodě s chovatelskými potřebami, vhazuje hadům do terária myši či holuby. Jako by režisér Tomáš Krupa chtěl divákům podsunout myšlenku, že oni sami jsou také takovými oběťmi, jež svádějí marný a předem prohraný zápas ve snaze zvítězit nad nekompromisní realitou. Nástin nějakého východiska byste v tomto pesimistickém dokumentu hledali zbytečně. Ono vymyslet funkční řešení pro globální problém rostoucí nezaměstnanosti a ztrátu životních ideálů není snadné pro leckteré sociology, natož pro dokumentaristu nebo redaktorku. Někdy však stačí na skutečnosti alespoň upozorňovat a snažit se tak vyslat impuls kompetentním osobám. Věřím, že tímto směrem režisér Krupa míří.

Ukazuje se, že se mladý člověk často při snaze o zařazení do produktivní fáze života stává nesvobodným, pouhým rukojmím peněz, jež jsou jedinou nadějí na získání životních jistot. Umožňují mu zbavit se strachu o vlastní zabezpečení. Strachu, který mu nedovoluje riskovat, vystoupit z koloběhu a jít za svými sny. Vždyť možnosti dnešní doby jsou skoro neomezené. Nic vám nebrání cestovat, kam si vzpomenete. Téměř. Jen zmiňované finance často nedostačují k uskutečňování vytyčených cílů. Z toho vzniká další vlna frustrace. Obzvlášť v době, kdy mnohý zaměstnavatel rád pokřikuje, že na vaše místo už čeká padesát dalších. I já jsem tuhle větu párkrát zaslechla na vlastní uši. Stejně tak jsem byla konfrontována s prohlášením, že o stejnou pozici má spolu se mnou zájem i dalších pět set uchazečů. I na méně kvalitní místa bývá těžké se probojovat. Jak to tedy s tou proklamovanou a často do úst branou svobodou vlastně vypadá? Zdá se, že člověk se může stát svobodným, jen pokud dokáže pružně splývat s životem tak, jak přichází, a odolá touze vzpírat se jeho toku a vymiňovat si věci takové či onaké. ∞

„Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Nostalgie se nezbavíme ani ve zdánlivém bezpečí umění. Novodobé předělávky děl starých mistrů, jejich karikatury a recyklace nejsou ničím jiným než vzpomínkami. Takové počiny stavějí na slávě minulého a snaží se ji znovu vyzvednout z popela zapomnění. A kupodivu s takovým přístupem vykradačů hrobů většinou slaví úspěch. Jak by ne! Každý se raději ponoří do klidných vod známého, než by se zatajeným dechem prozkoumával divoké vody adrenalinové přítomnosti. Proč se tolik hezkých českých filmů odehrává v „totáči“? Protože se břichatí pánové a dámy s trvalou od srdce mohou zasmát tomu, jak se tenkrát měli. A už nemají.

Na fenoménu volání po dobách dávno minulých je pozoruhodné, že shodně lkají všichni, kteří dosáhnou jistého věku (podle situace). A je jedno, zda jde o babičku současnou, babičku prožívající svůj důchod v padesátých letech minulého století, anebo dokonce nynější školačku, která zestárne až za dalších padesát let. Ve všech případech se vzpomíná na zlatou éru mládí, přes filtr paměti zesládlou a zrůžovělou, a tedy ideální. Po bližším ohledání ale zjistíme, že ideální se v tomto případě rovná zidealizovaná.

Jenže na co to vlastně bude ta letošní školačka v roce 2086 vzpomínat? Ano, babičky budoucnosti budou ve své chátrající paměti hýčkat záblesky ze zlatých časů, které panují právě teď. Ve chvíli, kdy čtete tento článek, paradoxně prožíváte nostalgii někoho z budoucnosti. Prožíváte svou vlastní nostalgii, jen to ještě nevíte. Protože jak praví název jedné knihy a jednoho filmu a jedné kapely: bude hůř.

To je taky jedna z mála jistot, které život přináší: všechny nás čeká smrt, pokrok a evoluci nezastavíme a ač se to zdá jako protimluv, poměry jsou čím dál horší. Tedy alespoň subjektivně se to tak jeví.

Týrání fotkami
Nostalgie je stesk po všem minulém, zašlém a ztraceném. Svým způsobem je nostalgický každý. Ano, nejspíš i vy sami. Prohlížíte si s oblibou staré fotky, chodíte na třídní srazy, jásáte nad Pedrem a Kofolou, těšíte se každé Vánoce na tutéž pohádku? Pak si určitě také přiznáte, že znovuobjevení oblíbené hračky v dětském pokojíku vás dokáže katapultovat do těch sépiově zbarvených let, kdy jste ještě šišlali.

Slabším odvarem rychlené nostalgie jsou potom povinná promítání fotek z dovolené (dříve listování tlustými fotoalby), kdy se za jiných okolností dobří přátelé vzájemně týrají desítkami stejnostejných záběrů jednoho lehátka mezi tisíci dalšími na prosluněné pláži. „Přece tady z toho úhlu to teprv vynikne, že jo? Jé, tam vám bylo tak krásně!“

Jako by existovala daná lhůta, po jejímž uplynutí se vzpomínky na všechno špatné prostě rozplynou, a v mysli zůstane jen dokonalý obraz retušovaný víc než obálka časopisu o módě.

Nepadnoucí šaty
Hledání zlaté éry a dodatečné retuše vzpomínek totiž pramení z nedostatečné schopnosti prožívat současnost a naplno si ji užívat. Fotky jsou tou nejkrystaličtější esencí neschopnosti prožívat danou chvíli. Raději svět kolem sebe jen zakonzervujeme a pohled na něj si užíváme až zpětně s podkresem nostalgických vzdechů.

Jenže okamžik současnosti je tak krátký, že jeho prožívání a vnímání samozřejmě vyžaduje mnohem větší soustředění, než když se k němu máme čas vrátit anebo se na něj předem těšíme. Nikdy se ale nelze vrátit přímo k danému okamžiku v celé jeho komplexnosti, se všemi vůněmi, se všemi neviděnými detaily za všemi rohy, s větrem ve vlasech a momentálními asociacemi v mysli. Vracíme se jen k výseku úzkému jak nitka a z těch nitek se snažíme znovu spřádat šaty toho, co bylo. Ale jsou děravé a už nepadnou. Jak by také mohly? Nostalgie je dobrá tak leda na záplatování. À propos: také vám babička látala děravé ponožky?