Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Odpovědí může být pasáž z třetí knihy Radostné vědy
„Pomatenec. – Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: ,Hledám Boha! Hledám Boha!‘ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. ,Snad se neztratil?‘ pravil jeden. ,Což se zaběhl jako dítě?‘ řekl druhý. ,Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?‘ tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. – ,Kam se poděl Bůh?‘ vzkřikl, ,já vám to povím! My jsme ho zabili – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – I bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!‘ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla.

,Přicházím příliš brzy,‘ řekl potom, ,ještě nenastal můj čas.’

Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí – a přece je to jejich čin!

Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: ,Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?‘ “

(úryvek z Radostné vědy převzat: https://radicalrevival.wordpress.com/)

Nevyznívá text spíš jako obava a varování?
Podobenství o lidstvu, které má sklony propadnout své pýše a jež ztrácí úctu k nadčasovým principům, případně je ohýbá dle svých individuálních zájmů a prospěchu. Zároveň letitou „polovičatou“ interpretaci Nietzscheho myšlenek lze vnímat jako paralelu k současnosti, k době, kdy je těžké rozlišit, co je pravda a co lež, účelová manipulace. Okurková sezóna? Letní čas může být i příležitostí ke zpomalení, přemítání a úvahám, na něž v hektickém pracovním tempu dneška mnohdy nezbývá čas. Nechť si čtenář utvoří svůj úsudek sám…

P. S. Pisatel této kratičké úvahy měl to štěstí, že se kdysi jednoho dne ocitl na přednášce literárního historika Jaroslava Meda, jenž většině přítomných odhalil souvislosti dosud neznámé. Zároveň je tento text tichou vzpomínkou na neobyčejně eruduvanou a charismatickou osobnost české literární historie, jíž Jaroslav Med bezpochyby byl.

P. P. S. Jaroslav Med (1932–2018) se též věnoval literární kritice, podařilo se mu vydat několik knih: Spisovatelé ve stínu (o autorech, o nichž se během komunistického režimu u nás nesmělo veřejně mluvit), Od skepse k naději (soubor literárněhistorických studií a kritik; největší pozornost je věnována autorům křesťanské orientace /Reynek, Durych, Čep, Zahradníček/), Texty mého života (knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase), Literární život ve stínu Mnichova; Viktor Dyk (monografie), s Jiřím Šerých připravil k vydání Korespondence Bohuslava Reynka (např. s Josefem Florianem, Josefem Čapkem, Václavem Vokolkem, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, jeho budoucí ženou Suzanne Renaud) aj. Krom děl spisovatelů spirituální orientace a ruralismu se zabýval tvorbou dekadentních autorů, českou anarchobohémou, symbolismem, expresionismem (jak v domácím, tak i světovém kontextu). Přednášel na FF UK a KTF UK.

Literaturu považoval za svoji celoživotní lásku, kvůli níž je nezbytné mnohé podstoupit… A to již od útlých let – kdy si před rodiči musel schovávat dobrodružné romány v láhvi od okurek v koruně stromu. Jindy – v 50. letech – během vysokoškolských studií na semináři o historické próze citoval ze Šaldova zápisníku: „Durych je bronz a Jirásek je hlína“. Po udání spolužáka (že prý znevážil svým referátem soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska) byl málem vyloučen z fakulty.

Krátce po smrti Stalina se Jaroslav Med vrátil od Bohuslava Reynka ze selské usedlosti v Petrkově na kolej v Dejvicích. Atmosféru zde komentuje: „Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout ani slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec,“ a raději si našel podnájem v Karlíně.

Jeho dědeček byl konzervativec, tatínek demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. A Jaroslav Med dodává: „Díky teda té rodinné výchově… jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Svůj život během epochy ‚šťastných zítřků‘ shrnuje slovy: „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu.“


(více na https://www.pametnaroda.cz/cs/med-jaroslav-1932)

Každý jistě někdy musel dělat práci, která mu přišla úplně zbytečná. Připravovat scénu pro Víťu Marčíka je džob z druhého pólu: ať je to sebevětší námaha, člověka prostě nemůže štvát.

Asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se na mě kdysi (stavěli jsme tehdy pod širým nebem v rámci festivalu scénu pro jeho divadlo) Víťa otočil a řekl: „Tobě se nechce pracovat, viď?“ V tu chvíli mi to bylo tolik líto – že jsem něco takového musel slyšet zrovna od něj – že jsem popadl, co mi zrovna leželo u nohou… A od té doby pro něj vždycky připravuju divadlo s radostí. Víťa Marčík je pro mě takový malý český Buddha, ačkoliv on by se jistě ve vší své skromnosti tomu označení bránil.

Vždycky, když v létě přijede k nám na malé město strakatá maringotka a z ní se vyhrne on – vlasatý, vousatý, usměvavý pán, se svou ženou a s hromadou dětí, celá Telč jako by se najednou převlékla do pruhovaných trik a odcestovala o století nazpátek. Kočovní kejklíři! Cirkus bude! Romantika jak blázen. A Víťa sám nebo se svým nejstarším synem, s na koleně vyřezávanými loutkami a v kulisách, které mají ten správný „feeling“ komediantské šmíry, hraje po odpolednách divadlo pro náměstí plné nadšených dětí a večer pro záplavu neméně nadšených dospělých.

„Já nemám rozdělené, jestli pro děti, nebo pro dospělé. Rád hraju pro děti – a mířím na dospělé. To mě baví nejvíc. Mám představu, že dětem se má vyprávět normálně. Že bych neměl sklouzávat k nějakému ťuťu ňuňu a tak. Mně je to hrozně protivné. Takže k nim se snažím mluvit normálně – a někdy jsem i ježidědek. Děcka by měla poslouchat, na tom není nic špatného. Když jim něco řekne dospělý, měla by vědět, že mají poslechnout. Možná je to spojené s věkem, že už jsem starší, ale taky je to trochu touha moralizovat – já rád moralizuju tak, že provokuju. Kdyby moralizovali všichni, nebylo by třeba moralizovat. Ale my všichni máme pocit, že můžeme všechno, a o morálce se bavíme málo. Spoustu lidí tím prudím, samozřejmě. Takže to dělám dál.“ Víťa se nebojí mluvit k publiku nejen příběhem, ale i přímo. Vzít si na jeviště pomocníka z publika a mezi instrukcemi s ním mluvit o smyslu života.

„Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?“
Víťa Marčík je hluboce duchovní člověk. Jeho hry na diváka působí obrovskou silou, sdělení těch kejklů není jen v příběhu, ale především v jejich někdy až filosofickém vyznění. „Teď hraju Labyrint světa, ten text je úžasný, moc mě baví, ale je to hrozně těžké představení. Nejvíc mě baví, když ho hraju pro gympláky – já to nemůžu hrát pro učně. Ne, že bych je snižoval, ale… Je úžasné hrát pro gymnazisty, třeťák, čtvrťák, protože oni jsou v období, kdy končí školu a hledají teď cestu k realizaci. To je ta křižovatka, kdy poutník hledá smysl života, hledá, do které ulice půjde.

Předevčírem jsem hrál Robinsona. Robinson je na ostrově opuštěný – to je téma, které můžu hrát, já jsem taky na scéně sám. Tu knížku jsem vždycky hrozně rád četl. Když jsem ji otevřel znovu po čase, zjistil jsem, že pasáže, které mě tam jako kluka táhly – já jsem měl Vyskočilův překlad, kde Robinson rozmlouval s Bohem (většina z nás má pravděpodobně zkušenost s myšlenkově ochuzenou a zkrácenou adaptací Josefa V. Plevy z roku 1956, pozn. redaktora) – ty jsem přeskakoval, nebavilo mě to. A najednou jsem si říkal, že už mě nezajímá ani tak děj, ale spíš chvíle, kdy Robinson hledá, mluví s Bohem.

A taky téma svobody je pro mě důležité. V devadesátém roce tolik lidí začalo žít, že… mohli dělat, co chtěli – a to je hrozně zničilo. Najednou můžeš cokoliv, a ta bezbřehost, když si člověk neudělá nějaký vnitřní řád, neřekne si »tohle už dělat nebudu« – to ho zabije. My nejsme stvořeni, abychom si mohli dělat, co chceme. Člověk potřebuje nějaký řád, nějaké rituály. Proto se dřív rok skládal z různých oslav a postů, někdo zasadil, pak se sklízelo a pořád dokola, a právě to opakování drželo lidi v rozumných hranicích a povinnostech. Ale podobně to máme i my teď. Když nemusíš ráno vstát, tak se nedonutíš. Já vstanu, vyčistím si zuby, v mém věku už se člověk musí rozhýbat… A já třeba vím, že se musím ztišit. Když se ráno nepomodlím, prostě vím, že jsem něco přeskočil. A i když mám později čas a najdu si chvilku, tak už vím, že jsem měl dělat něco jiného, a ten potřebný klid nemám. Když si vyčistím zuby… tělo je důležité, ale musím mít i duševní hygienu. Každý má svůj řád – a má si ho nastavit tak, aby ho k něčemu vedl.“

Ještě více pak Víťova dramatizace Robinsona nebo Komenského Labyrintu světa a ráje srdce zapůsobí, když ho poznáte osobně, mimo jeviště. Když spatříte, jak je klidný a obětavý, ale především pokorný. Pokorný před přírodou, před lidmi a hlavně před Bohem. „Mám vnitřní touhu – musím mluvit nejenom o morálce. Ještě důležitější je, že je tu někdo, kdo nás stvořil a kdo pro nás všechno připravil. Přijde mi, že mnoho lidí se neptá. Pokud jsi zdravý a v pohodě, když se ti daří, nezeptáš se, kdo ti to všechno připravil? Přijdeš k tomu, je to nachystané – a ty se nezeptáš, co za to? A to je mi líto. My se totiž neumíme kolem sebe dívat. Já to cítím skrz svoje křesťanství, ale to je jedno, možných cest je daleko víc, někdo to cítí v přírodě, ve stromech… Já nemám rád, když si někdo myslí, že jenom ta jeho církev je ta pravá… Že jenom ti, kdo jsou s tebou v kostele, mají záruku na spásu, a ti, kteří jsou venku, ne. Já jsem přesvědčený, že Bůh miluje všechny, a nejvíc ty, kteří na něho kašlou. To je jako s dětma – já jsem rodič, a když mi někdo uteče, mám ho rád dál.“

„Po šichtě na pivo, v neděli na fotbal…“
Marčík není profesionální herec. K divadlu se dostal až po revoluci, dva roky hrál v Českých Budějovicích, ale pak musel z kamenného divadla odejít. „Já jsem tenkrát, na začátku devadesátých let, měl pocit, že chodím do fabriky. Jednou jsme už byli připravení na dopolední představení, namalovaní, a najednou někdo řekl: »Nehraje se, nepřišly školy.« A my všichni: »Jé, paráda.« Tak to z nás spadlo, půjdeme na oběd, pohodička… a pak mi došlo – co se to děje? Já byl po dvou letech rád, že se nehraje?! Tehdy jsem si řekl, že se musím sbalit a…“ Od té doby vyráží ze statku v Drahotěšicích u Hluboké nad Vltavou do světa se svou maringotkou bavit lidi, přinášet jim zábavu a zamyšlení. A my se celý rok nedočkavě třeseme, a když tušíme, že je jeho maringotka už za humny, jakoby kouzlem jsou z nás alespoň o maličko vlídnější a radostnější pořadatelé dlouhého a náročného festivalu. ∞