Nejspíš jsem příšerně zvrhlá. Když se mi nabízí inscenace o sexu a intimitě, jednoduše mi nestačí sprosté výrazy, co se občas zaseknou v replikách, ani nazí herci, či několikrát po sobě přirážející mužská pánev mezi roztažené ženské nohy. Sex je přece o prokrveném zpoceném těle, co nevzdychá, protože je to další stereotyp, ale protože musí někam vypustit tu pulsující energii a vzrušení. Sex mi byl tentokrát představen jako odsouzeníhodný, problém neřešící, stereotypní a heterácký. A holt mne to k vyvrcholení nepřivedlo.

Připouštím, že zobrazit na jevišti intimní scény je jistě velmi složité. Už se mi ale podařilo vidět několik inscenací, kde se to povedlo mnohem lépe. Příkladem z doby nedávné jsou Diversanti, kteří si zvolili ve své inscenaci (Ne)chtěná útěcha téma zraněné ženské sexuality skrze znásilnění. Silně stylizovaným pohybem v taneční choreografii dokázali zachovat jednak křehkost mladých hereček, ale také přenést intimní bolestivé prožitky divákům. Ve srovnání s nimi se erotická balada Homo eroticus Sabiny Machačové a Gabriely Ženaté zdá velmi plochá – snad kromě jediné scény, kdy se Lucie Ingrová a Dominik Teleky, oba nazí pod tlumeným světlem, přibližují k sobě a chvilkově vytvářejí mezi sebou intimní elektrizující pole, hmatatelné napětí a nedůvěru v celou situaci, pak jako divák neřeším jen dva nahé herce, ale emoce z celého vyznění dané scény. Podstata jiných akcí, kde se objevovala nahá těla, už mi nedávala jinou informaci, než že se jednoduše někdo svlékl. Text sám o sobě, dle mého názoru, nabízel mnohem více, než se podařilo nakonec ukázat stylizovaným pohybem a promluvami herců. Živá hudba v podání elektrické kytary a zpěvu Martina Nešporka už byla spíše jen efektivním přídavkem.

Každý s každým
Každá ze čtyř postav inscenace Homo eroticus má problém, o kterém nevíme, jestli vznikl, protože nikdo z nich nenašel dobrého partnera, nebo proto, že aktéři nezvládají život v páru nebo měli špatné dětství. Muži si stěžují na ženy a ženy si stěžují na muže. Co ještě mohou udělat v tom bezvýchodném trápení? Tak si to s někým rozdají a ublíží druhému a sobě zároveň. Z nešťastné lásky se snaží vyléčit vztahy na jednu noc, utopit tělo v alkoholu, dopřát si alespoň fyzické ukojení, když už to emoční není na dosah.

Dvojice Ingrová–Teleky představují známější verzi nešťastníků. Ona chce, aby ji někdo miloval, a své tělo nenávidí. Stalo se strojem, který podle potřeby zapne a zase vypne, ale už k němu nepatří duše… Jako by měla kopřivku, škrábe se a nemůže přestat. Chce sedřít všechnu tu bolest, ale nejspíš jí dochází, že ta už dávno není na povrchu. Nemůže přestat ani se sexem, protože jinak by zůstala sama. A to nechce nikdo. On ji nenávidí, protože ho opustila, a tak si vylévá zlost na jiných.

Druhá dvojice Alžběta Vaculčiaková – Petr Holík jsou párem podivínů. On miluje více svou práci než ji, fyzicky i duševně. Vůbec nechápe, k čemu jsou ženy dobré. Ona je frustrovaná. Nezvládají intimní sblížení, ani se nadobro rozdělit. Důvod je prostý, nikdo nechce být sám.

A tak nikdo nechce být sám a sexem si ubližují a v oblasti sexu si nerozumí a sex chtějí a nechtějí a sex a sex a sex … A o čem že to vlastně bylo?

Dohra
Napadá mne ještě jedno srovnání s inscenací Shopping and fucking v režii G. Wiśniewského (Teatr Studyjny Łodz), u níž nejspíš nemusím dodávat, že se o sexu mluví neustále. Homosexualita a sex v podání studentů byly zobrazeny naturalisticky až se občas mohlo zdát, že k pornografii chybí už jen zhruba 15 cm. Herci však stále věděli, o čem hrají a co chtějí říct. I tento aspekt mi u Homo eroticus chyběl.

Oceňuji odvahu celého týmu se do této problematiky pustit. Osekat naši dobu na dobu těla, jak říká podtitul, je jistě správná úvaha, jenomže uzavřená ve velmi malém okénku. Některým se jistě odlehčené a místy vtipné představení může velmi zamlouvat, ale nám zvrhlým chybí vidění, dozvídání a nalézání toho, co je sex, toho co jste našli, když jste zjišťovali, jaký může být, co pro vás může znamenat. Řekněte nám, dozvíme se od vás víc, než když to budeme sami dělat? ∞


Homo eroticus aneb láska v době těla
BuranTeatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 14. 9. 2018 • nejbližší repríza po 14. 1. 19:30

A bylo světlo. A vznikl svět. A svět se stal báječným místem. Se zvířaty a rostlinami. A přišel člověk. A ten to nějak nezvlád.

V roce 1955 Lawrence Ferlinghetti vydává ve sbírce Obrazy zmizelého světa báseň, která se stává jednou z nejznámějších v rámci jeho tvorby: Svět je báječné místo k narození. Režisér Juraj Augustin převádí Ferlinghettiho slova do jevištního pohybu a přidává tak silný komunikační kanál, skrz něhož dostává význam básně další rozměr.

Inscenace Svět je báječné místo dramatizuje upravený text v překladu Jana Zábrany ve formě písně. Dynamický a mocný hlas Veroniky Bartošové a autorská hudba Ondreje Kalužáka odpálí jednotlivé verše mezi diváky a upozorní je, že tentokrát má každý z těch veršů význam. Různě variovaná slova a častá opakování navozují pocit sklíčenosti, pesimismu, ale zároveň i jakési síly, kterou jsme jako lidé obdařeni a díky níž se po každém pádu zvládneme vyškrábat zpět na nohy.

… kde se dá dělat spousta věcí…
Otakar Blaha spolu s Lucií Hrochovou vynikají výraznější mimikou. Diváka zaujmou především oči obou performerů, skrz které dokážou předat i jiné než fyzické sdělení. Přestože mimická práce je také výrazně stylizovaná, i z toho mála se dá velmi dobře rozpoznat vnitřní nastavení Blahy a Hrochové, korespondující s významem celého představení. Z beznaděje a námahy přecházejí do komických grimas více zevnitř, řekla bych více ze své psychologické podstaty. Petr Holík zůstává většinou u pohybu těla jako celku a s mimikou pracuje o něco méně výrazně. Zato však společně s Hrochovou precizně a uvolněně zvládá synchronní pasáže pohybových variací (na rozdíl právě od Blahy, který byl v minimální míře nejistý). Holík si sám velmi dobře uvědomuje své tělo a skrz pohyb komunikuje s divákem, avšak neotevírá mu tolik svůj vnitřní svět. Jako trojice se sladí nejlépe při společných sekvencích, kdy jeden druhého podpírají, staví zpět na nohy a přehazují ze strany na stranu. Jako jedno těleso se navzájem dávají do pohybu a překvapují lehkostí spolupráce.

… a prostě vůbec „si to užívat“…
Dvě vedle sebe postavené roviny hudebního a pohybového zpracování básně Svět je báječné místo se ukazují jako fungující kombinace. Živý zpěv dodává představení dravou energii a stylizace pohybu vystihuje téma Ferlinghettiho básně, a to vlastně velmi jednoduchým, ale účinným způsobem. Překvapující je, do jaké míry pasují verše na skutečnost, ve které žijeme i my dnes. Po více než šedesáti letech stále stejná písnička. ∞


Svět je báječné místo
BuranTeatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 18. 2. • nejbližší repríza pá 20. 4. 19:30

Jako inspirační výkop brněnské divadelní skupiny Up the Glen posloužil podle slov členů inscenačního týmu film Jima Jarmusche Kafe a cigára především kvůli celkovému rámci jednotlivých scének, které se ve filmu objevují. Na první pohled ničím zvláštní situace – běžní lidé a jejich běžné rozhovory na běžných místech – se měly stát součástí první inscenace v angličtině založené převážně na improvizaci Coffee and Cigarettes. Koncept se nezdařil dokonale, ale show must go on…

Nová skupina Up the Glen se věnuje improvizaci a pohybu, které kombinuje dle potřeby a aktuálních nápadů. Dvojice Hana Vrtalová a Petr Holík se z různých improvizačních uskupení s úkolem pobavit a rozesmát přesunuli k čemusi jako „divadelně zaměřené improvizaci“. Někteří divadelní teoretici by nepřipustili, abych improvizaci a divadlo jako dramatické umění míchala dohromady, jelikož se dle některých zásad nejedná ani o divadlo ani o umění, ale u premiéry Coffee and Cigarettes už musím říct, že JDE o inscenaci s velkou dávkou improvizace. Neznám také další takové, kde by se rozhodli začlenit anglický jazyk a otevřít tak svůj svět i jinému spektru publika.

Jak vařili dort
Témata jednotlivých úseků představení si herci vybrali z předem nakreslených obrázků od přítomných diváků. V prvním případě z obrázku citrónu na jevišti přesložitě vzešlo zakládání nového baru, kde se prodává citronáda. V druhé polovině se hercům zalíbil obrázek plavajícího tranzistoru a skrze proces „přemýšlím až moc“ jsme se stali svědky příběhu slečny, která ohluchla, protože plavala se sluchátky v uších v bazénu, a následně hledala pomoc. Složitě vykonstruované situace se hercům nedařilo udržet a nabalovat na ně další nápady tak, aby se netočili stále kolem stejné osnovy: snažím se za každou cenu a rychle pointou pobavit. Protože se odkazovali na Jarmuschův film, musím konstatovat, že se tentokrát nepodařilo zachovat jeho myšlenku o jednoduchých, obyčejných a dennodenních situacích. Chyběla civilnost projevu, která je vlastní běžné komunikaci v životě, chyběly obyčejné obrazy lidí kolem nás, chyběly rozhovory bez emocí, co se jen tak vedou…

Citrónová a bazénová
Především na jevištním pohybu spolupracovala dvojice s pedagožkou tance Marií Adamovou. Ocenila jsem nápad pravidelného střídání dvou principů po čas celého představení: pohybového či pantomimického a činoherního. Tlesknutím herci ukončovali jednotlivé výstupy a po chvilce diváci přivykli na střídající se princip a už očekávali rozvíjející se příběh, jenž byl většinou součástí činoherních částí, anebo spíše metaforické doplnění k tématu jako součást pohybových sekvencí. Citrónová polovina naplnila tento formát o něco více než bazénová, i přes to však se vypilováním a dodržováním přechodů může do budoucna ještě lépe udržet dynamika představení. Nejvíce „pomáhalo“ světlo a zvuk, které většinou bývají jakýmsi doprovodným prvkem inscenace. Zde bych je označila za partnery herců na jevišti, jelikož vliv na samotný průběh představení byl rovnocenný. Herci se díky světlu orientovali mezi střídajícími se principy a reagovali na ně, stejně tak hudba jim pomáhala rozvíjet situace a přicházet s dalšími nápady.

Premiéra byla spíše takovou „work in progress“ a tvůrci možná potřebovali na přípravu o trošku více času. I když se v tomto případě spojili dva kamarádi, co si rozumějí a vytvořili dvojici také na jevišti, podle mne to částečně nefunguje proto, jelikož jsou si velmi podobní. Oba mají výborné nápady a originální reakce, pokud jeden táhne druhého, ale ani jeden z nich není přirozeným improvizačním tahounem. Improvizace je umění a jako každé umění chce talent, trénink a čas. Tak uvidíme… ∞


Up The Glen: Coffee and Cigarettes
Buranteatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 6. 12. 2017 • nejbližší repríza út 27. 3.

Filip Teller je dynamicky se rozvíjející herec, který od absolvování JAMU nepřestává fascinovat brněnské publikum. Kromě toho, že hostuje v Divadle Bolka Polívky, Buranteatru nebo v Divadle Tramtarie, profiluje se také jako herec autorských představení. Vede vlastní divadelní pořad s hosty s názvem Tell Or Show. V březnu uvedl brněnský Buranteatr hru německé autorky Rike Reiniger Cikánský boxer, kterou Teller v hlavní roli pojímá jako herecký monolog. V prosinci máme možnost vidět její 15. reprízu.

Proč jste se rozhodli inscenovat právě Cikánského boxera?
Původně měl být text Cikánský boxer od autorky Rike Reiniger pouze prezentován v rámci scénického čtení při příležitosti pietního aktu k uctění památky obětí romského holokaustu. Za tímto účelem mě oslovila Eva Dittingerová z Muzea romské kultury s tím, zdali bych neměl zájem tuto hru v rámci čtení odprezentovat. Jelikož jsem si netroufal pustit se do scénického čtení sám, bez režijního dozoru, oslovil jsem režisérku Gabrielu Krečmerovou (dnes už Ženatou), zdali by do toho nešla se mnou. Když jsme si text přečetli, byli jsme jím oba natolik nadšení, že jsme se rozhodli pro variantu nevytvářet pouze scénické čtení, ale rovnou celou inscenaci.

Jaká byla spolupráce jeden na jednoho – režisérka – herec?
Spolupráce byla velmi inspirativní a intenzivní. Alespoň z mého úhlu pohledu to pro mě bylo zkoušení, které mě v mnohém posunulo dál – v hereckém uvažování, v práci s režisérem, v tvorbě postavy. Do té doby jsem totiž tvořil především autorská představení nebo hostoval v kamenných divadlech, a to především v komických rolích. Cikánský boxer pro mě byla příležitost zahrát si vážnou roli, odvyprávět příběh na základě skutečné události a být při tom na jevišti hodinu zcela sám. S Gabčou jsme si rozuměli – netlačila mě do věcí, o kterých jsem nebyl sám přesvědčen, korigovala mé nápady a měla velkou trpělivost.

Jak jsi mohl pro tuto hru využít svá klaunská studia?
Především jsem tyto zkušenosti zúročil při vytváření tzv. „vedlejších postav“, které se ve hře objevují a které ztvárňuji sám. Abychom je odlišili od hlavního hrdiny, který příběhem provází, snažili jsme se s režisérkou, aby tyto postavy byly jemně karikaturní, až klaunské, někdy možná děsivé. Další princip, který je v klaunství poměrně často používaný, jsou střihy. Ty jsou v této inscenaci důležité a časté – ať už se jedná o střihy mezi postavami, situacemi či prostředím.

Jakým způsobem ses na tuto roli připravoval? Kromě herecké mám na mysli i intelektuální přípravu.
Co se týká hereckých příprav, tak jsme s režisérkou hodně hledali inspiraci ve výtvarném umění. Gábina chtěla, abych hledal obrazy, které pro mě mají souvislost s příběhem této hry. Během zkoušení mi pak říkala: „Teď zkus ve mně vyvolat pocit, jaký v tobě vyvolává tento obraz.“ Příprava zahrnovala samozřejmě i sledování filmů z dob druhé světové války a filmů o boxu. To je příjemná fáze – ležet v posteli a koukat na filmy. Chodil jsem i na tréninky, kde mě kolega, který boxuje, učil základy boxu – postoje, údery, pohyby. Intelektuální příprava probíhala samovolně. Jakmile se začalo zkoušet, začal jsem se i víc zajímat a dohledávat si informace. Zásadní byla prohlídka a přednáška v Muzeu romské kultury. To byl intenzivní náhled do historie životů Romů.

Dozvídáš se od publika nějaké ohlasy, které v tobě ještě rozšiřují Rukiho příběh?
Vím, že Ruki je postava, která v reálném životě existovala. Byl to Johann Trollman, mistr Německa v polotěžké váze, který byl zabit v koncentračním táboře. Na základě jeho příběhu vznikla celá hra Cikánský boxer. To je pro mě zásadní – vědomí, že někdo ten příběh opravdu zažíval, že nejde jen o text. Myslím si, že diváci v tom mohou vidět odkaz i do současnosti. Mají možnost díky hře nahlédnout do dob, kdy byli lidé utlačováni a ztráceli svobodu a lidskou důstojnost. Domnívám se, že dnes může i tato inscenace fungovat jako varování před tím, abychom si tyto základní svobody a práva nenechali opět vzít nějakou totalitní vládou nebo hlupáky, kteří mají mnohdy více moci než rozumu.


Cikánský boxer
Buranteatr (Kounicova 22, Brno)
nejbližší repríza 14. 12. 19:30 • 150 / 100 Kč

Od představení o salónní secesní ikoně řady význačných umělců lze očekávat nejrůznější interpretace. Mladá režisérka Gabriela Ženatá v minulé sezóně zazářila zpracováním románu Na větrné hůrce pro brněnský Buranteatr. Hořela jsem tedy nedočkavostí. Udělají z Mahlerové ještě větší egoistické monstrum, než jakým skutečně byla? Nechají se dojímat silnou ženou, která se narodila do dramatické doby? Pojmou hru jako sentimentální sebereflexi staré dámy? Nebo jen jako zpověď člověka zmítaného chtíčem?

Inscenační tým se rozhodl ponechat vyznění na divákovi. V programu přímo vybízejí, aby si divák sám vybral, zda se jedná o fikci nebo dokument. Pro mě tak zůstane „Alma. Amoroso presto“ zcela bez názoru. Kde se stala chyba, jsem se bohužel z následujícího rozhovoru s Gabrielou Ženatou nedopátrala. Snad byla režie příliš opatrná, snad chyběl vklad dramaturga, snad došlo k nesnázím jiného druhu. Každopádně výsledek vypadá jako bezostyšné plýtvání geniálními herci, jejichž výkony jsou zde přímo excelentní.

Jakým způsobem se připravujete na režii?
Po přečtení textu si začnu vytvářet obrazy v hlavě. A to i situací, které v tom textu vyloženě nejsou. Nechám volně plout fantazii. Ve spolupráci se scénografem to dáme dohromady s jeho představou. Potom si čtu materiály. V případě Almy to byly její deníky, popřípadě deníky Werfela, Mahlera a Kokoschky. Mám ráda, když se můžu pobavit s dramaturgem a hodně se debatuje.

Když jste začali spolupracovat s dramaturgem Miroslavem Oščatkou, co jste v tom námětu viděli?
Mirka jsem do té doby neznala, tak to bylo takové nesmělé. Trvalo nám delší dobu, než jsme si porozuměli. Nastupovala jsem do nového prostředí, nevěděla jsem, co si můžu dovolit. To téma jsem si nejprve pro sebe našla já a pak jsem zkoušela komunikovat s dramaturgem.

Přiznám se, že jsem ten obsah nebo myšlenku z inscenace nepoznala. Co pro nás dnes plyne z příběhu Almy Mahlerové?
To mě mrzí. Pro mě byl hlavní myšlenkou osud Almy, která se snaží stylizovat do nějaké podoby a snaží se upravovat to, jaká ona byla. Nedovolí nahlédnout, a to ani sama sobě, kým ona skutečně je.

Nakolik je tohle přenosné na diváky a jak ten koncept zapadá do letošní sezóny Divadla Husa na provázku „O naší současné krizi. Jak z toho ven?“?
Jde o krizi osobnosti, o krizi jedince, který hledá sám sebe a snaží vypadat lepší a hezčí.

Je pro vás to téma částečně feministické?
Při zkoušení Almy jsem ten pocit neměla. Zaměřovala jsem se spíš na individuum toho člověka samotného. Je ale pravda, že inscenace, které režíruji, se většinou týkají ženy. Třeba Pláňka – příběh ženy toužící po dítěti, nebo moje Větrná hůrka byla pojatá taky více z pohledu Kateřiny než Heatcliffa. A teď Alma – taky dvě ženské.

Takže vy Almu vnímáte jako dvě ženy?
Ano. Ony spolu bojují. Někdy se mají rády a někdy ne. Tak jako člověk se sebou někdy bojuje.

Nepřišlo vám impertinentní inscenovat v zásadě bulvární text? Popisování sexuality velkých mužů…
Mně osobně to nevadilo. Fascinovala mě ta živočišnost. To, že ona se nejprve šíleně do těch chlapů zamilovala, totálně jim podlehla a nemohla říct ne. Ale pak si najednou uvědomila, jak ji vlastně omezují a vycouvala.

Měla jste pocit, že Almu Mahlerovou litujete, že vás dojímá?
Ano. Ve chvíli, kdy herci říkali „ta je strašná, já ji nenávidím“, tak jsem přemýšlela nad tím, co by na ní mohlo být tajemného, křehkého a zajímavého. Baví mě na ní ty rozpory. Že sice působila takto, ale vevnitř byla možná zraněná.

Jak vás tato spolupráce ovlivnila?
Provázek mi dal především neuvěřitelnou možnost. Už po roce od absolutoria jsem mohla dělat na Provázku. Důvěra, kterou do mě vložili herci, byla pro mě vzácná. Je to jiná práce. Mám pocit, že se herci nedivili ničemu. Někdy je to divné, co režisér chce, ale oni to prostě zkusí. Jsem za to setkání ráda, i kdyby to mělo být naposled.

Co vás čeká dál?
Budu dělat v Buranteatru „Kabaret – o penězích“. Následně v Polárce „Jak dělá ryba“ – pro nejmenší děti s rodiči. A pohádku „Alenka v říši divů“, taky v Buranech, což je pro Burany netradiční. I když se dá diskutovat, jestli je to pohádka. Nicméně my bychom to chtěli směřovat i pro dětské publikum. Budeme to uvádět s tlumočníky a Alenka by měla sestupovat do světa neslyšících. ∞


Alma. Amoroso presto
Sklepní scéna DHNP (Zelný trh 9, Brno)
premiéra 9. 9., nejbližší reprízy po 3. 10. a čt 20. 10. 19:00 • 220 / 150 Kč

Buranteatr nedokáže zklamat. Drží si několik let čelní pozici mezi alternativními brněnskými divadly. Když tam mířím na představení, mám jistotu, že to bude skvělé. Jenže každé pravidlo má svoji výjimku. Inscenace Na větrné hůrce je totiž ještě lepší.

Nové zpracování notoricky známého románu Emily Brontëové se nezatěžuje historickou výpravou, výraznou stylizací nebo dramatickou tragičností. Příběh, který dvě a půl hodiny sledujeme, působí aktuálně a zcela civilně. Po celou dobu představení mě naplno zaměstnávalo přemýšlení o Heathcliffovi a mozkové závity pracovaly naplno. Nikdy bych neřekla, že mě ještě někdo dokáže k této romantické literární klasice znovu (od puberty po dvaceti letech) vrátit s takovou intenzitou.

Textově úsporná adaptace
S trochou nadsázky mohu přiznat, že jsem viděla splněný sen o dramatizaci románu Na větrné hůrce. Jan Šotkovský je asi geniální. Srdce plesalo nad jeho přesnou adaptací textu, kde vše důležité zaznělo, přitom celek se podařilo uchránit jakéhokoli textového balastu. Mladá režisérka Gabriela Krečmerová, která, ač hostující, nepůsobí v Buranteatru poprvé, podpořena inteligentní dramaturgií kmenového Miroslava Ondry, pracuje s herci důsledně, zároveň ale volně a přirozeně. Výsledkem je magicky krásná spolupráce odlišných hereckých osobností v jeden kompaktní celek, perfektně sehraný tým.

Psychologická studie člověka
Na vřesovištích mnoho stromů neroste, vítr se tam může prohánět o to rychleji. Síla, kterou pak nabírá, dokáže strom nejen ohnout, ale i zlomit. To už je osud i romantických hrdinů. Kromě skvěle zvládnutých rolí hlavních představitelů vyčnívají potěšující výkony herců ve vedlejších rolích – služebné (Ivana Plíhalová) a doktora (hrající režisér Roman Groszmann). Je neuvěřitelné, jak hluboce herci vystihují atmosféru románu a psychologického vývoje svých postav.

Okamžitě zaujme také nápaditá autorská hudba, živě provedená samotným tvůrcem, kytaristou Adamem Hlavatým. S něhou pomáhá vyprávět o křivdě, o lásce a o pomstě, jindy až rockově doprovází pěvecké vstupy herců. Škoda, že se toho Emily Brontëová nedožila, měla by radost. ∞


Na větrné hůrce
Buranteatr (Kounicova 22, Brno)
premiéra 12. 1. • nejbližší repríza po 14. 3. 19:30

Politické satiry není nikdy dost. David Mamet se ve své hře Listopad strefuje do míst nejvyšších – do úřadu amerického prezidenta. Jeho hra, aktuálně uváděná v pražském ABC, je sice skoro dekádu stará, přesto stále znovu nabývá na aktuálnosti.

Občas se někomu povede ironické proroctví. V roce 2005 řekl protivný doktor House afroamerickému senátorovi, že ho do prezidentského křesla lidi nikdy nezvolí, protože Bílý dům není bílý jenom podle barvy své fasády; scenáristi se tehdy jistě nenadáli, že o tři a půl roku později bude mít svůj inaugurační projev první prezident tmavé pleti. Podobně nejspíš David Mamet, když v roce 2007 napsal divadelní hru Listopad, netušil, že za pár let bude mít v průzkumech před republikánskými primárkami výrazný náskok někdo jako Donald Trump. Přitom jako by Listopad byl přímo inspirován myšlenkou na někoho, jako je Trump, v čele amerického národa.

V hyperbolizované komedii o politických praktikách (končící prezident si s vědomím, že ho lidi znovu nezvolí, chce ze svého úřadu odnést co nejvíce peněz, a tak hledá, kdo by mu za co mohl ještě zaplatit, komu prodat nějakou tu milost) Mamet ukrývá hlubší úvahu – úvahu o tzv. projevech. O síle slov, řečených od pultíku s namalovaným orlem. O tom, co ta slova dokážou s lidmi udělat, byť jsou při hlubším zamyšlení úplně prázdná, jsou to jen líbivé fráze, které nic neznamenají – nebo lépe, znamenají všechno. Každý se v nich najde, každý obyčejný člověk v nich může vidět svůj světonázor, svou vlastní pravdu o životě, morálce, politice.

První dojem: scéna. Ta z ABC je ve své snaze o přesnost místy až směšná; kde burani postavili prostě nějaký masivní dřevěný stůl, městská divadla postaví papírový, jen aby vypadal přesně jako ten na fotkách Oválné pracovny. Zatímco v brněnské inscenaci byla za okny nějaká nezřetelná zeleň, v Praze mají přesně namalované stromy, větve, lístečky. A tak dále. Kdy se konečně divadla vymaní z ochotnické, dramaťákové snahy o doslovnost?

Představení Buranteatru působilo také mnohem energičtěji. Mametovu textu je vlastní vysoká míra klení; pražská inscenace jako by některé z nich vypustila a ty zbylé pak občas působí jako sprosťárny pro sprosťárny samé, jako prvoplánové útoky na první signální divákova smyslu pro humor: slyším prdel – směju se. Zato Martin Tlapák ze sebe sypal nadávky s vyšší kadencí a větším důrazem a mnohem lépe tak modeloval prezidentův charakter. Podobně Lenka Zbranková v roli Clarice Bernsteinové jako kdyby místy zapomínala na své život ohrožující nachlazení; ptačí chřipka herečky Buranteatru Kateřiny Dostalové působila mnohem věrohodněji a díky tomu zdůrazňovala zápletku.

V něčem má ale pražská inscenace přece jenom navrch. Často se stává, že po přestávce ztratí divadlo energii, prvotní zápal publika i herců vyprchá a všichni už se těší na skleničku v divadelní kavárně. Tentokrát to tak ale nebylo; s přestávkou jako by všichni na scéně načerpali nové síly a druhá půlka šlapala mnohem lépe. I pro publikum to bylo příjemné osvěžení.

Satira… a dál?
Ani jedna z inscenací se bohužel nedokázala pořádně poprat se zásadním nedostatkem Mametova textu a závěr je tak u obou poněkud šroubovaný: zatímco celá hra je vystavěna celkem realisticky, byť s větší či menší mírou nadsázky, na konci se děj překlopí do absurdní frašky. Jako kdyby dramatik nevěděl, kudy z toho ven. Trpké.
Brněnský Buranteatr už bohužel Listopad nehraje. V pražském ABC ale stále ještě bývá plné hlediště. Máte-li tu možnost, zajděte se podívat alespoň tam. Listopad je pozoruhodná hra a výkon především Michala Dlouhého, ale i Jiřího Hány v roli jeho kancléře a všech dalších stojí, přes vše výše řečené, za zhlédnutí. Nezapomínejme ale, prosím, že satira nemá jen pobavit. ∞


Listopad
Divadlo ABC (Vodičkova 28, Praha 1)
premiéra 7. 6. 2014 • nejbližší reprízy 8. 10. a 23. 10. 19:00