Nevěděla jsem to. Netušila jsem, že se něco děje. Nevnímala jsem, že někde ubylo těch, kteří postávají na pražské ulici a tvoří, reprodukují nebo boří (záleží na osobě, která se na ně zrovna dívá). Většinou se takovým místům aktivně vyhýbám: turisté, davy, Rusové prodávající kýčovité předměty, jež by měly připomínat Prahu a připomínají Moskvu, orloj, davy, davy a mezi tím vším buskeři, kterým v tuhle chvíli nateklo do jejich nezávislých bot…

„Jsem jako všeumělec, který je mistrem ničeho“
Od prvního března platí v hlavním městě vyhláška, která busking, neboli pouliční vystupování, upravuje, a bohužel pro ty, jichž se týká nejvíc, upravuje jej podivně. Jeden z paragrafů například omezuje produkci podél břehů Vltavy: „Pouliční uměleckou produkci ve formě akustické produkce lze provozovat na místech nacházejících se na levém břehu Vltavy pouze v hodinách označených lichou číslovkou, na pravém břehu Vltavy je možno tuto produkci provozovat pouze v hodinách označených sudou číslovkou…“ Jdu na sever, jdu na jih. A nedocházím nikam. Pouličnímu umění se věnuje projekt Busking = Asking současných rezidentů Archa.labu Spielraum Kollektiv (dvojice Linda a Mathias Straubovi), a to i formou dokumentárního divadla. Diváci mají například v rámci představení Busking un/limited možnost seznámit se s reálnými příběhy buskerů a sami se vyjádřit k aktivitě buskingu formou hlasování u stolků, u kterých sedí. „Je busking jen pro turisty? Jste pro to, aby mohl hrát ve veřejném prostoru každý, bez ohledu na kvalitu?“ Já seděla u stolku reprezentujícím Mosteckou ulici a vyšli jsme jako „probuskově naladění občané“.

A mimochodem, co na to buskeři? Nebo spíš, co na to jedna buskerka?


rozhovor s Tessie, pražskou hudebnicí

Považuješ se za buskerku. Když si představíš normální den běžného člověka, který jde ráno do práce, jak vypadá ten tvůj pracovní den?
Ono už to takhle od prvního března nevypadá, ale jak vypadalo… Spala jsem třeba do desíti, protože jsem spíš noční pták. Když bylo hezky, tak třeba do devíti, protože jsem věděla, že bude fronta. Vzala jsem věci, přijela jsem na Staromák, tam jsem se s ostatními domluvila na časech, kdy kdo bude hrát. Pak jsem byla třeba na Staromáku s lidma, nebo jsem šla někam na oběd, na kafe, učila jsem se a čekala, až si budu moct zahrát. Zahrála jsem si, sbalila se a šla domů.

Říkáš, že takhle to fungovalo do prvního března a potom změna; v jakém smyslu ji vnímáš?
Já jsem chtěla jít po prvním březnu hrát jednou jedinkrát. Nemohla jsem z psychických důvodů. Třetího jsem tam přišla a složila jsem se… Tři hodiny jsem jenom brečela, musela jsem počkat čtrnáct dní, pak jsem se odhodlala, ale prostě jsem nenašla místo. Šla jsem v šest večer a přišla jsem před Mikuláše, říkala jsem si, že si zahraju akusticky, sice vydělám míň, ale co se dá dělat, zahraju si prostě pro ten pocit, že jsem na Staromáku. Začala jsem hrát, jenže přišli nějací houslisté, že už tady na místo čekají dlouho, tak jdu na Můstek, tam taky někdo hraje, jdu k Palladiu… Pak jsem začala přemýšlet o alternativách, ale třeba Železná je zakázaná a já chtěla hrát na rohu v Havelské, jenže se nemůže hrát dvacet pět metrů od místa, které je pro busking zakázané. Hodinu jsem chodila centrem a brečela. V tu chvíli jsem to vzdala úplně, protože jsem ztratila odvahu.

Kdybys měla zhodnotit největší průšvih nové vyhlášky, co buskerům nejvíc zavařilo?
Strašně moc věcí. Mám kamarády, kteří hrajou na didgeridoo a na další etnické nástroje, úplně je to zrušilo, protože hráli třeba na bonga. Byli jedni z nejlepších buskerů v Praze. Nemůžou hrát. A pak ty hodiny, to je totálně v háji, s tím už člověk ani nemá chuť hrát. Ve vyhlášce je to popsané divně, člověk si ji může vyložit různě, a to je ten problém. Třeba etnické nástroje – i kytara může být etnický nástroj. V tom případě zakázali veškeré nástroje. Každý policista to může vzít jinak; jeden projde kolem harmonikáře a řekne „V pohodě, hraj,“ druhý přijde a dá mu pokutu za to, že hraje moc vysoké tóny. Doplatili na to i hodný buskeři, ale byli i takoví, kteří hraní na Staromáku dost prasili. Třeba se stávalo, že když byl prostor, hrál tam jeden pianista pět hodin to samé a já se nedivím, že lidem vadil, jde o lidskost. Některý buskeři šli jenom za penězma a tak hráli a hráli a hráli… Lidi, co psali vyhlášku, vůbec nevědí, jak busking funguje, takže nevědí, jak to udělat, a je jasné, že vyhláška vypadá tak, jak vypadá.

Vnímáš ale, že nějaká regulace potřeba je?
Určitě, vzhledem k lidem, co toho hodně využívali. Znám lidi, kteří si prostě každý den vybojovali místo, hráli tam třeba tři hodiny, nahrabali si peníze a teď se dloubou v nose, protože mají peníze a nemusí nic dělat, a já jsem byla slušný člověk, který počkal celý týden a přišel si zahrát třeba o víkendu.

Pojmenováváš, že existují různé typy buskerů, „slušní“ a „špatní“.
Určitě, a to nejsou zlí, že zabírají moc místa nebo hrají moc nahlas, ale třeba, že i vědí, že neumí hrát, ale jdou za penězma. V říjnu se v Arše pořádala diskuze, kde se sešli rezidenti, zastupitelé a my buskeři, a mluvilo se o problémech. Já jsem tam promluvila a jako první bod jsem uvedla, že jsou dvě skupiny buskerů, a za tím si stojím. Nějaká regulace by být měla.

Ale nesouhlasíš s formou, která je teď…
To určitě. Ne.

Připouštíš, že jsou lidi, které buskování obtěžuje, bavili jste se o nějakém vhodném řešení?
Mě to napadlo, až když to někdo řekl, ale je to geniální, je to o tom udělat si s tím práci, což lidi, kteří vyhlášky sepisují, neudělají. Fakt se zaměřit na problematická místa, říct si, tady jsou třeba kanceláře, takže tady to bude vadit ve všední dny, takže buskování povolíme jenom o víkendu, a tady zase bydlí hodně lidí, tak ho povolíme zase přes všední dny. Pokud na Staromáku bydlí lidi, kteří chtějí mít večer klid, tak to povolíme s kombem třeba jenom do šesti večer, ale těch pár hodin bych povolila přece. Praha je jedno z nejnavštěvovanějších míst a přijde mi škoda, že má přijít o dobré muzikanty.

Co s tebou teď bude?
Jsem na pracáku, učím se, cvičím, flákám se, ale v létě se chystám vyjet, risknout to, jet do Evropy. Už si plánuju cestu, kde budu a kdy budu. Vždycky se to nějak zvládne, ale ještě se dost bojím, nechce se mi jet samotné. Mám kamarádku v Dánsku, která taky buskuje, tak třeba pojedu s ní. Chci to risknout.

Do budoucna si dovedeš představit chodit do klasické roboty od osmi do čtyř?
Fakt nevím. Podle mě se jednou uklidním, jednou přijde rodina a v tu chvíli se to zastaví. Do té doby, minimálně dalších pět let, to bude takový. Předpokládám, doufám, že to půjde… ∞

Hudební svět je již pár let v krizi, respektive je v krizi už hodně dlouhou dobu, nicméně teď se k té morální přidala i krize finanční. V roce 2012 poprvé po třinácti letech vzrostly příjmy z prodeje desek, a to především díky placenému stahování. Busking stojí na opačném pólu než masový hudební průmysl. Avšak někdy se i tyto dva světy protnou. Stalo se tak například u australského hudebníka Dub FX, Johna Butlera, Edith Piaf nebo Radůzy. Na ulici se dá narazit na celou řadu zajímavých umělců. Je to přeci jen ta nejjednodušší cesta, jak lidem prezentovat svou tvorbu. Prostě vezmete partu kamarádů s nástroji, performerů nebo třeba žonglérů a jde se ven. Pouliční umění navíc dokáže v některých svých formách to, co umění, které je zasazené do pevných struktur, neumí. Díky kontrastní povaze dvou prostředí, kde na jedné straně je městský život se svými svébytnými pravidly, a na druhé je tu busker, jenž s cílem pobavit svou tvorbou vytrhává člověka z „běžného“ městského stereotypu.

Ještě před několika lety bylo v Praze hraní na ulici výrazně ztíženo vyhláškou. Podle ní si buskeři mohli vybrat jedno ze tří míst, na nichž se v centru smělo hrát, vyplnit několik formulářů (mimo jiné napsat seznam hraných písniček, určený pro Ochranný svaz autorský), poté čas své případné produkce vypsat do úředního rozvrhu a počkat přibližně dva týdny na vyjádření úřadu. Tím ovšem příprava pouličního umělce na vystoupení nekončila. Pokud byla totiž jeho žádost úspěšná, musel zajít znovu na úřad pro povolení a zároveň zaplatit poplatek. Není proto překvapením, že většinu potencionálních buskerů tohle podivné kolečko odradilo. Jaký to rozdíl v porovnání se situací pouličních umělců v Polsku, Francii či Německu. Dalibor Zíta, jeden ze zakladatelů iniciativy BuskerVille, která se snažila navrátit busking do pražských ulic, k tomu dodává: „Když jsme byli posledně buskovat v Německu, tak mě těšilo, jak se tam lidé k sobě chovají ohleduplně. V Drážďanech je dokonce ulice, na níž se večer chodí lidé bavit a vyloženě čekají na muzikanty, kteří tam přijdou zahrát. A to se ta ulice nachází v rezidenční čtvrti.“ Rozdíl mezi naším a v tomto případě německým pojetím či chápáním využití veřejného prostoru dobře ilustruje další historka, v které Dalibor popisuje, jak spolu se svou kapelou po návratu z buskování po Německu přijel zpět do Prahy a poté, co šli všichni večer do parku ke Karlovu náměstí ještě si zahrát, se zanedlouho objevila policejní hlídka, jež je z parku i s nástroji vykázala kvůli rušení nočního klidu. Z místa, které sousedí s hlučnou hlavní silnicí a kde akustické nástroje nemohou být hlasitější než přilehlá komunikace. Symbolicky tuto událost uzavřel sám policista, který skupinu z parku vyhazoval, když s nadsázkou pronesl větu: „Tady jste v Čechách, tady vadí každému všechno.“

Testovací rok
Po výměně radních na podzim roku 2011 měla koordinaci Komise pro veřejný prostor na starosti Alexandra Udženija. Komise následně rozhodla o plošném povolení buskingu. Tzv. „testovací rok“ trval až do roku 2013. Odhodlání iniciativy dobře dokumentuje vystoupení písničkářky Iamme Candlewick, jež sama jen s kytarou prezentovala zhudebněné požadavky iniciativy BuskerVille přímo na pražském magistrátu při zasedání zastupitelstva v napjaté atmosféře, která tou dobou, na podzim roku 2011, na radnici panovala.

Po zavedení nových podmínek pro buskery ovšem nastaly problémy v momentě, kdy se do praxe uvedly nejednoznačné formulace z úředního nařízení. Některé stanovy totiž měly formu pouhých doporučení a nebyly formálně zcela závazné, jednalo se například o míru hlasitosti buskerů či délku vystoupení prováděného na jednom místě.

V Melbourne, Berlíně, Paříži nebo kolébce buskingu, Dublinu, nestojí pouliční umění mimo hlavní kulturní proud daného místa, ale přirozeně s ním koexistuje a spoluutváří sílu veřejného prostoru.

Busking na rozcestí
Po dvou letech, jež proběhly především ve znamení značné volnosti oproti letům předchozím, nastává období, v němž se bude magistrát snažit o další regulaci buskingu. Je otázkou, komu vlastně pouliční umění v Praze vadí. Když se Zíta vydal spolu s kolegou z iniciativy BuskerVille přímo mezi rezidenty Prahy 1, narazil nejprve na fakt, že za hodinu hledání nemohli v centru nikoho místního najít. Po hodině nakonec našli dva obyvatele Prahy 1, kteří shodně tvrdili, že jim pouliční umění nevadí. „V Celetné ulici nám v podnicích říkali, že když jim někdo hraje tři hodiny u dveří obchodu, tak jim to vadí, ale jinak nikdo z oslovených neměl s pouličním uměním problém.“ Spíše než o hluk jde tak o naše chápání veřejného prostoru jako takového. O to, jak se jako společnost postavíme k veřejnému prostoru, s kterým můžeme esteticky pracovat a jenž nemusí být jen prázdnou kulisou naší společnosti.

V současné době se pouliční umění v Praze nachází na dalším rozcestí. Hledá se nejpřijatelnější řešení pro obě strany. Poněkud bizarně působí jen myšlenka, podle níž by pouliční muzikanti měli jít na přehrávky před zkušební komisi, jež by určila, zda na ulici hrát mohou, či nikoliv. Schůdnější se zdá návrh na určení časového limitu, který by vymezoval, jak dlouho může busker na jednom místě hrát. Řešením by mohly být i tzv. hlukové zóny, rozdělující místa v Praze podle toho, jakou míru hlasitosti vystupování pouličních umělců snesou. A podle stejného klíče by se rozdělovaly hudební nástroje dle intenzity zvuku, aby se nestalo, že do stejného pytle bude dáváno vystoupení mimů a produkce například hráče na dudy. Je tedy potřeba mít nastavené limity, jež nebudou bránit přirozenému rozvoji pouličního umění a zároveň nebudou vadit běžnému životu ve městě.

Jak se k podobným tématům postaví oficiální autority a jak moc se nechají ovlivnit zájmy určitých skupin, leccos napoví o stavu demokracie u nás. Zda si vážíme nabytých svobod a umíme s nimi nakládat, či naopak. Protože buskování je projevem svobody, projevem lidského ducha. Snáze se leckdy smiřujeme s přeměnou Václavského náměstí na Disneyland, světelným smogem či všudypřítomnou reklamou. Bylo by naivní tvrdit, že tvorba každého pouličního umělce má odpovídající míru kvality. Je to ale problém, který se dá ve většině případů řešit domluvou, aniž by na výjimky musela doplácet celá skupina pouličních umělců. Buskeři jsou duší města. Našeho města. Nenechme si ji znovu pohřbít a učme se s nabytou svobodou i jejími atributy zacházet tak, aby nám život dělaly příjemnějším. Učme se nazírat na věci s lehkostí a pochopením. ∞

Ve čtvrtek 21. června byly ulice Prahy libozvučnější než obvykle. Po roce opět přivítaly pouliční muzikanty, kteří svými nástroji zahráli na počest hudbě.

Den letního slunovratu pro Svátek hudby stanovil už před třiceti lety francouzský ministr kultury Jack Lang a během následujících let se z něj postupně stala globální událost, která se slaví každoročně ve více než 110 zemích a 430 městech. Ulice oživují muzikanti, akrobaté, tanečníci a další performeři neboli buskeři, jak se pouličním umělcům v anglofonních zemích, kde jsou tato vystoupení obzvláště oblíbená, říká. Akce je neorganizovaná a může se jí zúčastnit naprosto každý. Omezené nejsou žánry ani výkon. Vystupují jak amatéři, tak profesionální umělci, a protože Svátek hudby je neziskový, veškerá produkce je zdarma. Je jen na kolemjdoucích, zda ohodnotí představení potleskem nebo něčím pěkným žlutým z kapsičky.

Co je dovoleno, to zevšední
Letos bylo buskerů v ulicích Prahy sice více než v jiné dny, přesto ale méně, než sami čekali. Důvodem nemohlo být počasí, které se vydařilo do pozdních večerních hodin. Věřím, že ani fotbalové utkání. Možná to byla paradoxně legislativa, která busking od března letošního roku oficiálně povolila. Třetí pražské hudební setkání se tak uskutečnilo v poklidném duchu a posluchač si na pár hodin mohl připadat jako hledač pokladu. Hráče bylo poskrovnu slyšet Na Příkopě, v Celetné, na náplavce a v dalších nejoblíbenějších místech. Na Kampě jsem jich ale oproti účasti z minulého ročníku v pět, stejně jako v devět večer, našla sotva dvě skupinky. Kluci z Dobrý party, kteří na Kampě hráli na kytary známé šlágry, byli zklamaní účastí a na předešlý rok vzpomínali s očekáváním stejně vydařeného setkání letošního. Těch 470 účastníků, které předpovídala sociální síť, jsem za celé odpoledne po Praze tedy opravdu nepotkala. Za pouliční muzikanty jsem chtěla považovat i hráče u Národního divadla, kteří mi ale řekli, že buskeři nejsou a že od sedmi hrají na Karlově mostě. A to je právě místo, které jedna z výjimek legislativy buskerům zavřela.

Vzorkovna ožila undergroundem
Po povzbuzení zájmem alespoň těch několika hráčů na Kampě jsem před desátou hodinou zamířila do Vzorkovny. Klub se od osmé večerní stal oficiálním místem afterparty. A pozor – celý večer pro blaho muzikantů nekuřáckým, což jsem vzhledem k běžné povaze podniku s radostí přivítala. S nahlédnutím do prvního okna jsem se začala těšit na návrat do dřívějších let undergroundu, které mi pohled bezprostředně evokoval. Na pódiu se tísnilo větší množství hráčů, než na jaké bylo vzhledem ke své velikosti zvyklé. Každý chtěl přispět svými tóny k nespoutanému jamu. Kdo nehrál, tancoval. A kdo netancoval, žil okolním děním. Prostor semkl jedince v jeden celek a čas zde nabýval naprosto relativních hodnot. Atmosféra byla intenzivní. Škoda jen, že muzikanty na Svátek hudby nelákala ulice, ale separovali své umění v interiéru a učinili z něj spíše komorní oslavu než potěšení pro kolemjdoucí. Celá akce tak skončila v časných ranních hodinách alespoň symbolicky – přímo vedle nejvyhlášenější pražské policejní stanice.