Katarzyna Kozyra. Jméno v tuzemsku už nikoli neznámé, kterému je aktuálně věnována taková pozornost, která je pro jednu z nejvýraznějších umělkyň přesahujících středoevropský regionální prostor, patřičná. A to právě v ostravské Galerii výtvarného umění.

Práce s tělem, se stereotypy, klišé i tabu. Katarzyna Kozyra (* 1963, Varšava), jako představitelka nové generace, vstupuje na kulturní pole na počátku 90. let 20. století a přestože vychází z konzervativního a katolismem formovaného Polska, nebojí se. Nebojí se předkládat témata, pro které je umělecký prostor jako dělaný a po kterých je lačný proto, aby společnosti otevíral oči a nekrmil ji pouze líbivým dekorem.

Kozyra zkoumá stereotypy v podobě rolí, která jsou připisována jednotlivým pohlavím, uvažuje o patriarchální objektifikaci, vlastní zejména ženskému tělu, ale v první řadě ohledává odlišnost. Jak by se tato témata mohla zdát dnes již mnohokrát uchopena nejrůznějšími umělci a umělkyněmi, je potřeba si uvědomit období a kulturně-politický kontext, ve kterém je právě Kozyra zpracovávala. Jako jednu z podstatných součástí jejího přístupu – a tedy kvalitu, která z jejího díla činí to přesahující rámec jen další variace v obdobné formě na stejné téma, je práce se sebou sama. Kozyra se pouští jako performerka do nastolených situací a skrze sebe sama, jako subjekt performující a zároveň performovaný, vystupuje nejen ze své komfortní zóny, ale reorganizuje také svou roli jakožto umělkyně. Stává se přímým svědkem dějů v problémech, které ji pnou, skrze sebe sama přináší svědectví a nikoli teorie či hypotetická pojednání. Název její samostatné výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě Být někým, kým (ne)jsem, tak zcela přiléhavě tento umělecký princip uvádí.

Sexualita i odlišnost
Příkladným projektem je videoart Mužské lázně (Men’s Bathhouse, 1999), ve kterém se skrze sebe samu, jako umělkyni namaskovanou v muže, vydala zkoumat – a zaznamenat – rozdíl v užívání lázní > muži a ženami. Zatímco ženy tento prostor užívaly hlavně k očistě těla, péči o něj a relaxaci, muži jej navštěvovali se záměrem tělesnost často prožívat v sexuálním kontextu. Prezentaci tohoto projektu je v galerii věnován značný prostor a divák tak může pohlédnout nejen do autentického prostředí mužských lázní, ale vidět také samotnou Kozyru, jak se z muže, který jako jeden z mnoha navštívil lázně, opět stává ženou umělkyní.

Jakkoli se umělecké projekty Katarzyny Kozyry mohou zdát feministické, sama autorka o sobě prohlašuje, že je pouze ženou, která dělá umění. A dává to smysl právě proto, že se nesnaží skrze své pohlaví vymezit vůči tomu (těm) dalším, ale tematizuje problémy, které se jí jako ženy samotné dotýkají, s empatií se snaží porozumět ostrakizovaným či marginalizovaným skupinám, ale hlavně – snaží se zobrazovat odlišnost bez zavrhujících soudů. Přímou – a mnohdy ne hned zcela pochopitelnou – sociální sondou otevírá palčivé a citlivé otázky lidské totožnosti a jejích podob, noří se skrze sebe samu do podstaty témat, která neestetizuje, ale spíše obnažuje. Na holou kůži svléká stařecká těla a nekritizuje jejich podobu. Odhaluje dlouhou dobu to zahalené v předsudcích či v nepochopení.

Katarzyna Kozyra: Být někým, kým (ne)jsem
GVUO (Jurečkova 9, Ostrava)
25. 9. 2024 — 5. 1. 2025