Kulturní happeningy v soukromých bytech přežívají i třicet let po pádu komunismu. Co bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech kvůli nátlaku režimu nutností, je dnes spíše fakultativní reakce na zkostnatělé struktury a snaha o deinstitucionalizaci. Berlínská bytová galerie umělkyně a kurátorky Magdaleny Jadwigy Härtelové vznikla jako alternativní výstavní místo v návaznosti na feministické myšlení a institucionální kritiku.

Galerie Kottbusser Damm 68 je situována na stejnojmenné ulici v metropolitním Berlíně, v ložnici kurátorky. Svůj intimní projekt začala Magdalena v červnu roku 2020, tedy v době, kdy galerie, muzea a jiná kulturní místa fungovala pouze v rámci omezeného provozu. Nedostupnost výstavních prostor a nespokojenost se současným vystavováním moderního umění byla nakonec největší motivací pro založení vlastní alternativní galerie. Ložnice proto, protože jinými vhodnějšími pokoji byt jednoduše nedisponuje, místo tak současně reflektuje momentální bytovou krizi (nejen) v Berlíně.

Veřejná instituce ve smyslu sociální odpovědnosti
KD68 je soukromé místo, které však funguje na principu veřejné galerie, je tedy pochopitelné, že se s jeho návštěvou pojí etický kodex, blíže specifikovaný na webových stránkách projektu. Návštěvníci i umělci podílející se na programu tohoto ložnicového teritoria, souhlasí s tím, že se zapojí do vytváření postkapitalistického světa. Program galerie i její samotné fungování je založeno na kritickém myšlení a aktivně se podílí na boji proti rasismu, patriarchátu, kapitalismu, kolonialismu, heteronormativitě, transfobii a dalším represivním systémům.
Sociálněpoliticky zaměřené umění s sebou nese potřebu interakce a budování komunity, což se také viditelně promítá do dramaturgie. Program galerie se každý měsíc mění, a kromě něho jsou návštěvníci vybízeni k výpůjčce knihy nebo hudebního vybavení, které je zde také k dispozici. Poslední výstava umělkyně Amy Balkinové (a dalších) People’s Archive of Sinking and Melting upozorňovala na místa, která mohou pod vlivem fyzických, politických a ekonomických dopadů klimatických změn jednou zmizet. Vystaveným materiálem přispěli lidé žijící právě na těchto místech. Sbírka tak představuje dystopický archiv budoucnosti.

Z Kottbusser Damm 68 na Mehringplatz 20
Ruku v ruce s oslavou ročního fungování Kottbusser Damm 68 avizovala kurátorka také ukončení provozu, naštěstí se však nejedná o definitivní konec galerie jako takové. Magdalena se, spolu svým projektem, přesouvá do městské části Kreuzberg, která je známá jako útočiště mnoha umělců. Z Kottbusser Damm 68 se tedy na konci srpna stane Mehringplatz 20. V samotném kodexu je zdůrazněna dočasná povaha projektu, odvíjející se mimo jiné od toho, zda si kurátorka tuto ložnici bude stále ještě moci dovolit.

Situace, ve které se naše společnost nachází, doslova nutí k reflexi a přehodnocování dosavadních struktur, a to také v kontextu zaběhlých institucionálních galerií. Skupina brněnských aktivistů se rozhodla na tuto výzvu reagovat projektem, který stírá hranice mezi galerijním prostorem a domácnostmi, které se v době pandemie staly středobodem naší existence.

Pozor! Čtení tohoto článku může vyvolat chuť na umění!
Vyšívané objekty od Maud Kotasové, kresby Terezie Poljakové nebo fotografie aktů Pauliny Masevniny. To je jen příklad toho, jaké artefakty budou moci budoucí kurátoři ve svých příbytcích vystavovat. Zatím jsou v nabídce celkem tři boxy, každý má své téma a vlastní jméno. První – Hoříš, má panenko – otevírá diskusi o bezhraničném vnímání moderní historie, druhý nese název Kinetika deprivace a svým obsahem se obrací do sebereflexe. Třetí – My little mnohovesmír – zobrazuje rozjímavý stav vědomí. Už samotným vybalování děl vzniká naprosto jedinečná konstelace, která se už nikdy nebude opakovat. Každý, kdo se na projektu rozhodne participovat, bude díla zasazovat do svého unikátního prostoru. Následná dramaturgie je stejně tak otevřená vlastní interpretaci, je tedy na uvážení každého, jestli do své nové reality přizve někoho dalšího, nebo si ji užije sám.

Hledání nových cest
Otazník nad funkcí umění ve společnosti visí už od dob avantgardy. Estetika a etika bývají pokládány na misky vah a jejich vyrovnanost není stále ještě v galerijním prostředí samozřejmostí. Koncept BAD otevírá téma významu institucionálního přístupu k umění a přichází se způsobem, jak dostat umění v pandemické době k lidem. Snaží se podpořit umělce v období, kdy není mnoho příležitostí k fyzické prezentaci. Za zapůjčení boxu se vybírá dobrovolný příspěvek, který bude posléze mezi zapojené autory rozdělen. Ironický podtitul „krabičková dieta lokálního umění“ reaguje na nucenou dietu, kterou momentálně podstupují jak umělci, tak návštěvníci galerií.

„Ztráta institucionální aury dává větší prostor nezávislému až partyzánskému kurátorství. Hledání alternativ nám pak s přihlédnutím na nedostatek offline kontaktu s uměním připomíná i důležitost umění ve veřejném prostoru nebo fenomén bytových galerií na našem území v období socialismu,“ říká studentka oboru teorie interaktivních médii, autorka vizuálu a kurátorka Brno Art Delivery Romana Guryčová.