Trio hudebnic Dream Wife vždy umělo obalit společenské statementy do punkové energie a zkombinovat aktivismus s hravostí. Nové album Social Lubrication není výjimkou. V jejich tvorbě jde především o radost a vášeň – ať už ze života nebo tu sexuální. „Kapela feministicky zuřivá, ale s přístupem Spice Girls,“ napsal magazín Rolling Stone. Před pražským koncertem jsme se s Dream Wife bavili třeba o tom, jak hudbou bojovat proti patriarchátu. „Naše shows jsou upocené, energické, prostě jízda, u které nechceme, abyste chyběli,“ vzkazují z Londýna Dream Wife.

Který song z vaší nové desky máte nejradši?
Alice: Každá skladba na albu je jako jeden kus skládačky, který ukazuje jinou stránku Dream Wife a toho, co chceme říct. Píseň Hot hraju hrozně ráda naživo – totálně maká a děláme si v ní srandu samy ze sebe. Když se podíváte do publika, každý má na tváři široký úsměv a je to vždycky radost, o kterou se můžeme podělit. Na druhou stranu třeba písnička Leech je pro nás opravdu důležitý statement na desce i naživo. Když fans jednohlasně křičí „just have some fucking empathy“, je to silný až katarzní moment. V tomhle světě je potřeba víc songů, které by konfrontovaly patriarchát a já jsem hrdá na to, že se o to s kapelou snažíme pokaždé, když hrajeme.

V jaké fázi života jste skládaly nové album?
Alice: Proces psaní téhle desky určitě ovlivnila pandemie. Zkoušely jsme skládat během lockdownů, několik týdnů jsme strávily v odlehlém městě ve východních fjordech Islandu. Čas jsme trávily v opuštěné továrně na ryby, která procházela přestavbou na nahrávací studio (Silo Studios vedená naším úžasným kamarádem Vinnym). Daly jsme dohromady hrubé nahrávky asi dvaceti písní, ale všechny byly do značné míry melancholické, velmi odtržené od naší koncertní síly. Když jsme pak songy pouštěly našemu labelu Lucky Number, povzbudil nás, abychom v psaní pokračovaly, za což jsme mega vděčné. O pár měsíců později, když jsme konečně znovu hrály živě na festivalu Latitude, nám došlo, proč tuhle kapelu milujeme, a že naše nové skladby přece měl být těmi songy, které budeme hrát a sdílet naživo. Do zkušebny v Peckhamu jsme si přenesly nově nabytý drive, znovu nám došlo, že ta koncertní energie je klíčová i pro naše psaní. To nás nakoplo a ten pocit nás provázel zbytkem psaní i nahrávání Social Lubrication.

Obal Social Lubrication je abstraktnější, než je u vás zvykem. Proč ta změna?
Alice: Cover alba fotila úžasná fotografka a umělkyně Maisie Cousins, se kterou jsme společně studovaly v Brightonu a dokonce stála za naším prvním videoklipem k písni Believe.
Nikdo jiný neumí vytvořit něco tak odpudivého a přitažlivého zároveň. Což je přesně to, co jsme hledaly. Na Social Lubrication se střetávají chtíč, humor a hravost s nepěknými pravdami, syrovým hněvem a odporem k establishmentu. Orchidej na coveru, ze které vytéká lubrikant, je lahodná a nechutná zároveň a skvěle se k té desce hodí. Pracovat s Maisie bylo jako uzavřít kruh.

Váš nejnovější track se jmenuje Love You More. O jaké lásce zpíváte?
Bella: Je to love song adresovaný sobě samé, světu, jemuž vzdorujeme tím, že milujeme tohle dokonale nedokonalé tělo, tváří v tvář systémům, které nás chtějí vydělovat. Love You More má drsný základ, mluvíme o problémech sebepřijetí, tělesné dysmorfie, kapitalismu vedoucího ke katastrofě, klimatického kolapsu, deprese. Tahle píseň zkoumá vztah mezi každým z nás a našimi těly i Zemí, které mohou shodně být našimi domovy a místy, která sdružují naše pocity. V té písni se s nadějí snažíme znovu osvojit tyhle vztahy v časech, které obnáší spletitosti a nuance přežívání v pozdním kapitalismu.

Vaše hudba je dost politická. Co vás drží nebo nutí vyjadřovat se k věcem, se kterými nesouhlasíte?
Bella: Jen věci popisujeme tak, jak je vidíme. Konverzace, které vedeme mezi sebou, propisujeme do hudby. Veškeré umění je v některých ohledech politické a protože jsme ženy a queer osoby ve světě rockové hudby, je naše práce zpolitizovaná ještě dřív, než vůbec s něčím začneme. V tomhle světě je hodně věcí, na které můžete být naštvaní, a hudba je krásným prostředkem, jak zkoumat a zbavovat se nepříjemných pocitů radostným způsobem, který počítá s komunitou, a dokáže vás posílit.

Jakým výzvám nyní jako feministická punkrocková kapela čelíte?
Bella: Na Social Lubrication jsou spousty chtíče, sexu a erotiky a brát si tohle všechno zpět je samo o sobě politické. Zabýváme se různými tématy, jako jsou nerovnováha moci, kapitalismus vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, strukturální nerovnost, rape culture a poměry v hudebním průmyslu.

Které feministické umělkyně či autorky vás inspirují?
Bella: V létě jsme si zahrály s jednou z našich nejoblíbenějších kapel Le Tigre. Byl to jejich první londýnský koncert po osmnácti letech a pro nás to byl svého druhu vrchol. Le Tigre jsou úžasné v tom, že dokážou vytvořit tvrdě politickou hudbu, která je taky mimořádně zábavná. Snažíme se o totéž, takže bylo skvělé s nimi sdílet stage. V publiku byli náctiletí i senioři, což jen vypovídá o tom, jak důležitý je mezigenerační dialog a jak aktuální Le Tigre jsou.

Je to šest let, co vyšel váš debut. Jak vzpomínáte na začátky Dream Wife? Jak jste se jako umělkyně vyvinuly a co byste doporučily svému mladšímu já?
Alice: Studovaly jsme různé umělecké obory na univerzitě v Brightonu a kapela pro nás byla kreativním odbytištěm, za které jsme ale nedostávaly známky. Já studovala sochařství a po čase mě začalo demotivovat, jak jsem musela pořád naplňovat nějaká kritéria, takže mít kapelu bylo hodně osvobozující. Byly jsme posedlé Le Tigre a chtěly jsme založit podobnou kapelu, kde je v pohodě být podivín, užívat si a taky vyjadřovat politicky. Bella a Rakel měly podobný vibe, sdílely jsme postoj, že nemít nápad je blbý nápad.

Ještě na škole jsme odjely na diy turné po Kanadě. My tři a bicí automat. Spaly jsme po kámoších a cestovaly lacinými autobusy. Když jsme se vrátily, věděly jsme, že tenhle projekt nás jednoduše baví až příliš, než abychom přestaly. Přišlo mi, že jsem se o umění a způsobu, jakým ho dělat, naučila mnohem víc, než za celou dobu na univerzitě.

Ve své podstatě tohle všechno děláme pro svá šestnáctiletá já. Každá z nás v té době měla pocit, že ještě nenašla místo na světě a ty správné lidi v něm, a hudba byla způsobem, jak se spojit s něčím větším v tom smyslu, že existuje svět a komunita, ve které se můžeme najít. Našim mladší já říkám: vytrvej, věř si, hledej lidi, u kterých víš, že tě milují a podpoří takovou, jaká jsi.

text: Viktor Poláček

Dream Wife
Café V lese (Krymská 12, Praha 10)
st 22. 11. 20:00

Vysoké podpatky, síťované punčochy, minišaty, korzety, flitry… tak se českému publiku představily dámy z Tulla Larsen. Francouzská kapela, která ve své hudbě spojuje výstřední šanson, blues a pro Paříž typické kabaretní prvky, v rámci turné po Česku zavítala 13. listopadu do pražského klubu café V lese. Pozornost všech přítomných na koncertě však strhávala nejen vyzývavými módními kreacemi.

Jako jejich předkapela vystoupili česko-kanadští Atlantic Cable. Trio hudebníků, za jehož vznikem stojí Kanaďan žijící v Praze, Tyson Cosby, zahrálo skladby inspirované blues a country s příměsí punk rocku. Díky syrovým baladám, které v sobě skrývají něco z Johnnyho Cashe či Boba Dylana, se najednou ocitám o několik desítek let zpátky v americkém baru. Intenzivně vnímám kytary, bicí a nakřáplý hlas hlavního zpěváka. Nechávám na sebe působit doporučený drink při poslechu této muziky – whisky bez sody. Při závěrečném aplausu se vracím zpátky. Postupně přicházejí další návštěvníci. Společně s nimi vyčkávám na vystoupení žhavého objevu pařížské hudební scény.

Nechat se svést
Po krátké pauze již za bicí usedá Dimi Dero. Francouzský muzikant, který má za sebou již řadu hudebních projektů, se nyní plně soustředí na kapelu Tulla Larsen, kde mu společnost dělají čtyři svůdné ženy – zpěvačka, klavíristka, houslistka a violoncellistka. Možná, že právě proto, jak na muže při svém vystupování působí, byla skupina pojmenována po partnerce a múze norského malíře Edvarda Muncha.

Jelikož je šanson mým oblíbeným žánrem, některé skladby z debutového alba jsem si pouštěla již před koncertem. A příjemně mne překvapily. Jak kombinace nástrojů (skvělý je klavírní doprovod), tak zabarvení hlasu zpěvačky Sophie Perez. Na živo jsem z nich však tak dobrý dojem jako doma neměla. Dle reakcí většiny přítomných mužů bylo patrné, že se soustředili spíše na jejich výstřih než na hudbu. Na mne „procítěný“ projev zpěvačky a pohyb na pódiu působil u většiny písní až lacině. Potlesk za každou skladbou byl však obrovský. Nejsem si ale úplně jistá, jestli za to mohly jejich písně.

Kapela svou image navazuje na silnou kabaretiérskou tradici. V tomto případě však přemýšlím nad tím, jestli by nebylo lepší ubrat. A tím nemyslím oblečení. Stává se snad nějakým trendem v současné populární hudbě, že má zpěvačka tím větší úspěch, čím méně je na jevišti či ve videoklipu oblečena? Obal prodává. V případě, že je ale hudba kvalitní, nemusí její provedení nutně obsahovat flitry.


Koncert kapel Atlantic Cable a Tulla Larsen proběhl 13. 11. v klubu café V lese

Členové brněnské kapely JaZOO sami svůj spontánní styl hraní pojmenovávají jako zoologický jazz. Při koncertech podle vlastních slov vypouští ven z výběhu svá vnitřní zvířata, která nechávají volně se pohybovat a vyřádit v prostředí jazzu. Díky tomu vzniká pestrá osobitá hudba plná překvapení. O tom, jak živá a zábavná je jejich produkce, se 31. května mohli přesvědčit návštěvníci vršovického klubu café V lese.

Seskupení vzniklo více než před dvanácti lety z původního dua mandolína a flétna, ke kterému se postupně přidávaly další nástroje: bicí, baskytara, perkuse a tenor saxofon. Za dobu svého působení nahráli dvě živá alba JaZOO live! a Climax. Na své studiové CD se připravují a prozatím si pomocí koncertů tříbí repertoár. Ve své čistě autorské hudbě se snaží co nejvíce vzdálit od jazzu akademického. Velkou inspirací je jim jejich moravský folklor, funk, art rock a různé další druhy jazzu. V jejich skladbách byste těžko hledali texty, zato ale muzikanti umí výborně napodobovat zvuky nejrůznějších zvířat!

Nakopněte nás!
Kapela koncertuje nejen po Čechách, ale také v zahraničí. Navštívili již Francii, Rakousko, Slovinsko nebo Španělsko. Toto léto se chystají francouzskému Avignonu, kam byli pozváni na festival Villeneuve en Scène, představit svou hudbu. Jelikož jim však pořadatelé neproplatí cestu, žádají na svých koncertech a webu svoje fanoušky o finanční podporu prostřednictvím webové crowdfundingové stránky. Tam jim mohou dárci pomoci splnit jejich přání vycestovat a načerpat tak energii a novou inspiraci pro jejich další hudební směřování. Podle výše prozatím vybrané částky věřím, že projekt bude úspěšný a finální sumu se jim získat podaří. Ráda bych jim tedy popřála šťastnou cestu!

Originální písničkářka, buskerka a bytostně tvůrčí člověk, zkrátka nomád. Svůj první hudební kousek natočila Iamme Candlewick v devíti letech se svým otcem, psychologem žijícím v jurtě za městem. Inspiraci našla na svých cestách Evropou, Indií, Spojenými státy i lidsky pustými ulicemi Prahy. Nyní vydává CD nazvané I Am You, které pokřtí 11. března v pražském klubu Café V lese.

Proč právě pseudonym „Iamme Candlewick“?
Protože tak to zkrátka je. Je to zakořeněné někde v dětství. Když mi bylo dvanáct let, vytvořila jsem svůj první sborník básní. Můj táta, který působí v divadle, funguje od mládí pod pseudonymem Pjér La‘ Šéz a mně asi přišlo normální, že každý má nějakou svoji přezdívku, něco jako alter ego, ve kterém si tvoří, co tvořit potřebuje. Tehdy mi Iamme přišlo vlastně nejlogičtější, protože na otázku: „kdo jsem“, přicházela automatická odpověď: „já jsem já“. Pseudonym Iamme mi pomáhá příliš se neidentifikovat s tím, co vytvářím. Candlewick je slovní šaráda, je to překlad mého příjmení.

Setkala ses někdy s nepochopením v souvislosti s tímhle uměleckým jménem?
Když jsem byla v Americe. Byl to takový sociální experiment. Řekla jsem si, že prověřím americkou představivost a prostě se budu prezentovat pouze jako Iamme. Mnoho zkušených lingvistů si lámalo hlavu nad výslovností tohoto zvláštního českého jména. Některým lidem secvakl pravý význam až s legračně dlouhým odstupem času. Některým nikdy.

Jak na tebe a tvoji tvořivost zapůsobila Amerika?
Koupila jsem si tam svoji první kytaru Dolores. Byla to taková ta klasická bláznivě snová akce, poněvadž jsem do té doby na kytaru neuměla ani brnknout. Skládala jsem písničky a hudbu k nim ťukala do piana. Dolores byla takovou iniciační kytarou. Když mě takhle jednou odpoledne popadla touha hrát, šla jsem do prvního obchodu s kytarama – byla tam, ušlechtilá, s kovovými strunami, na sobě znak racka. Od základky mi děti říkaly „Ptáku“ a svoboda ptáků mě baví dodnes (vytetované ptačí křídlo Iamme čouhá z výstřihu – pozn. red.). Začala jsem se učit hrát, nešlo to samo, ale nakonec jsme se s Dolores sžily. Různá prostředí pro mě znamenají různé inspirace, nové podněty, nová setkání. Všude je to jiné, ale zároveň i stejné v tom, že si uvědomuji, kde se nacházím, a mohu z toho čerpat.

Umíš si představit, že bys na delší dobu zakotvila na jednom místě?
Jasně, s představivostí nemám problém! Nicméně, ty příjezdy, odjezdy a návraty přicházejí samy. Jde o to, že impulz k tomu „vytáhnout kotvu“ přichází zevnitř, z pocitu, že v mém vnitřním světě nastává jednoduše čas pro změnu. Je to obnova, recykluji se. Mám své určité vnitřní přesvědčení a v jednom momentě života zakotveného ve městě začnu vnímat, že mě stávající prostředí ochočuje a tlačí ke kompromisům vůči tomu, jak cítím život, a které tam uvnitř nechci dělat. Nejde o útěk, spíš pomáhám sama sobě k plnohodnotnému žití v přítomnosti. Fascinují mě lidi, které potkávám na cestách, lidi, kteří kočují, cestují pořád a jsou všude sami sebou, bez ohledu na místo, zemi nebo kontinent, na kterém se zrovna nacházejí. Asi mám někde v sobě pár kapek z krve kočovných národů.

Učíš také jógu, má to nějaký vliv na důraz na „žití tady a teď“?
Všechno, co dělám, na mě má vliv, protože je to mojí součástí. Vybírá si mě to stejně jako si to vybírám já. Jóga mě učí být vnímavější, lépe se koncentrovat, zachytit a rozvinout pocit nebo nějaký motiv, který se pak někdy prolne do mojí tvorby.

Co sis krom nadšení pro jógu přivezla z Indie?
Pochopení některých věcí a také druhou kytaru, španělku Margaritu. Do Indie jsem vyjela bez kytary, ale nevydržela jsem to a jednu jsem si záhy musela pořídit. Byla ještě bezejmenná, až do chvíle, kdy mi ji jedna izraelská holka jménem Margarita pomalovala abstraktními ornamenty, které vyjadřovaly její pocit ze mě. Tahle kytara je taková zevlácká, cestovní. Mám ji moc ráda.

Když vzpomínáme kytaru, hodně lidí tě má patrně v povědomí díky tvému vystoupení s kytarou na pražském magistrátu, kde jsi zastupitelům zazpívala manifest hnutí BuskerVille. O co tenkrát přesně šlo?
S buskingem (svobodnou uměleckou performancí v ulicích měst – pozn. red.) jsem se prvně setkala už někdy v pubertě na cestách po Španělsku, později ve Státech. Líbila se mi ta svoboda projevu, spontánní komunikace mezi umělci a kolemjdoucími, mezi lidmi a městem, které žije a není jen kulisou pro život. No a pak jsem se vrátila do Čech, kde situace byla jiná – šedá a smutnější. Tam, kde město nežije, chybí radost, lidský smích. Začali jsme v roce 2010 s pořádáním Svátku hudby 21. června, po vzoru Francie, při kterém se umělci mohou nezávisle realizovat v ulicích. A narazili jsme. O veřejných uměleckých performancích tenkrát rozhodoval nepochopitelně odbor dopravy a celá věc byla absurdní. Spontaneitu prostě nejde zařídit skrze úřední lejstra. Na podzim 2011 už jednání s úřady velmi záhy po jeho ukončení vyšumělo. Měli jsme na magistrátu odprezentovat naše požadavky a já věděla, že je zapotřebí udělat něco, co alespoň na chvíli rozruší letargickou atmosféru.

A tak sis vzala kytaru a požadavky hnutí BuskerVille jim zazpívala.
Ano. Mělo to takový paradoxní rozměr. Zastupitelé nadšeně tleskali něčemu, čemu po formální stránce bránili, de facto se tím kousli do vlastního ocasu. Patrně se povedlo dovést je k určité reflexi, protože jsem jako odpověď na naše požadavky dostala záhy z magistrátu osobní dopis. Za dva měsíce byl busking v Praze legalizován.

Tvoje chystané CD se bude jmenovat „I Am You“. Co ten název znamená?
Není to jen hříčka se slovy. Jmenuje se tak mimochodem i jedna z písní na albu. Je to součástí mého osobního přesvědčení – skrze Tebe vidím sebe. Iamme je první fáze, uvědomění si, že „já jsem já“, je to svoboda a autonomie. I Am You je druhý krok, uvědomění si, že mohu být skrze druhé, že jsem v nich jako i oni ve mně. Že mezi mnou a Tebou v podstatě není rozdíl.


Text písně I Am You

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me

’cause I am in you
and you are in me
’cause I am in you
and you are in me

I am one my Lord
I am one with Thee
I am one with the beauty
in all I see
I am one with the grass
and the wind and the trees
I am one with your love
for eternity

I am one I am one
I am one I am one
I am one with your love
for eternity

And I love you so
’cause you help me see
to see you in all
is to see you in me
’cause I am you
and you are me
’cause I am you
and you are me