Umění je velice komplexním vyjádřením lidské duše. V tomto myšlenkovém rámci je sestavena skupinová výstava Duše, která přináší estetický prožitek a reaguje na potřebu psychické nouze ve společnosti.

Galerie Benedikta Rejta v Lounech tímto výstavním projektem završuje výstavní trilogii Krása (2023) – Hra (2024) – Duše (2025) a rozšiřuje jej i o další programy, kterými už v loňském roce byla konference Umění a duševní zdraví. Ta letošní proběhne i letos a to na začátku října. Do té doby přináší estetický, ale hlavně ozdravný prožitek samotná výstava v galerii, v jejichž sálech jsou zastoupena díla Kateřiny Barabášové, Veronika Holcové, Jana Kováříka, Miloslava Mouchy, Pavla Nešlehy, Terezy Říčanové, Magdaleny Schmidtové a Anny Zemánkové. Výstavu připravila kurátorka Lucie Šiklová, se kterou jsme vedly rozhovor o jejím pohledu na kurátorskou práci nejen této výstavy a to i společně s ředitelkou galerie Kateřinou Melenovou.

BAK: Jak vzniklo autorské propojení ředitelky galerie a kurátorky?

KM: V roli ředitelky jsem pátý rok, Lucie Šiklová nastoupila jako hlavní kurátorka v lednu 2021. Za tu dobu jsme zjistily, že máme velmi podobné smýšlení o umění. Zajímá nás přesah, od nějž se odvíjejí další procesy. Proto jsme se postupně začaly věnovat tematickým výstavám. Možná i odvážně – musely jsme zvažovat, jestli je pro naše zvolená témata vhodná doba. Koncept výstavy Duše byl už loni rozšířen konferencí Umění a duševní zdraví a letos graduje v této výstavní trilogii i v podobě edukačních programů a dalších dílčích částí, které otevírají okruhy péče o duši a – jednoduše řečeno – vrací se k jakémusi pradávnému žebříčku hodnot, kalokaghatii, filosofickému směru, který opět rezonuje a reaguje na stav psychické nouze ve společnosti. Otevřeně se pojmenovávají jednotlivé problémy, které se týkají nejen mladých lidí, ale už i dětí. Už více jak před čtrnácti lety se začalo objevovat téma ekologie duše. A nyní, v jungovské terminologii v podobě nejrůznějších synchronicit, se odehrávají různá propojování a setkání, skrze která jsme se v projektu dostaly k Jiřímu Horáčkovi a Národnímu ústavu duševního zdraví (NUDZ). S Centrem pokročilých studií mozku a vědomí jsou připravené všechny tři výstavy.

BAK: Je oblažující, že se výstava Krása je! věnovala skutečně krásnu. Žádné angažované umění, společenská kritika, ale čistá estetika.

KM: Dlouhou dobu byla pro odborný svět „krása“ prostě tabu. Pozorovala jsem to i když moje dcera studovala uměleckou školu – slovo krása se nesmělo vyslovovat. Teď jsme si ale s Lucií řekly, že jsme už dostatečně připravené na různá vyústění, která mohou v souvislosti s tímto tématem nastat. Lucie to nádherně uvedla právě tím, že nechceme něco vysvětlovat, ale že prostě konstatujeme, že krása je a že je čas znovu si to přiznat. Je dost toho hledání krásy v ošklivosti. Protože už ho bylo tolik a současná otřesená psychika společnosti nepotřebuje přidávat dál, ona potřebuje prostě…

BAK: … léčit v podstatě tou krásou… Sama jsem ve výstavě Krása je! strávila velké množství času. Přinášela možnost intenzivního ponoru a skutečného prožívání. Nejen estetického, ale vlastně transcendentálně-ozdravného.

KM: To prožívání, to je stěžejní. Dlouhé dekády jsme v analyzování. Stále se něco vysvětluje, ale umění se nerozumí – umění se cítí. Jedná se vlastně návrat k těmto jednoduchým pravdám. I když někdo řekne – nojo, moderní umění, tomu já nerozumím… Tak já říkám – ne, to je jinak, umění se cítí! A ten návrat k tomu prožitku, to je antika, návrat zpátky, to je ta katarze, to je to, že my vlastně zjišťujeme, že se učíme skrze prožitek a že ta mentální a informační přetíženost společnosti už prostě potřebuje detox.

BAK: Přesně to vystihujete. Já tvrdím, že nepotřebuji žádná antidepresiva, protože mi duševní hygienu pravidelně zajišťuje právě umění, estetický prožitek. Je třeba mít na umění časoprostor. Louvre vám nabídne několik sekund pro Monu Lisu a vy si akorát odškrtnete, že jste ji viděla. Ale jaký z díla můžete mít za ten zlomek času prožitek? Jak se k němu stihnete ponořit? Jste pouhý konzument kultury, navštěvujete výstavy pro zážitek. Všechno dnes láká na skvělý zážitek. Ale v prožitku a zážitku je zásadní rozdíl.

KM: Ano, a taky se čím dál tím víc začíná mluvit o prevenci kulturou. To je teď taky takové moderní, že se najednou zjišťuje, že kultura je něco víc než jen ta třešnička na dortu, na kterou si musíme vydělat. Když probíhal lockdown, tak by se lidi bez výsostných výdobytků umění opravdu zbláznili. A to je třeba artikulovat, je třeba o tom mluvit, je to vlastně součást jakési advokacie kultury a umění, ke které se hlásím, protože když je zle, tak ta většinová společnost, která je naprogramovaná na to, že umění je zbytné a první, s čím se s velkou radostí rozloučí, bude právě kultura. A to je právě ten problém.

BAK: Souhlasím. Společnost je v současnosti nastavená spíš na konzumování instantních zážitků a je třeba protlačit tu jeho skutečnou hodnotu a přínos a nepovažovat ho za nadstavbu.

KM: Lidi najednou zjistí, že je pro ně umění prospěšné. My to víme léta, protože se tím zabýváme.

BAK: Jak vstoupil NUDZ do této výstavní koncepce?

KM: Specifickým designem interaktivní části výstavy. Pouze se nedíváte, ale jste součástí – opět prožíváte.

BAK: Téma výstavy, duše, je velmi náročné právě kvůli své komplexnosti. Jak jste téma vtěsnala do čtyř stěn několika výstavních sálů, Lucie?

LŠ: Přemýšlela jsem, jak téma uchopit, aby opravdu bylo o duši a nevytvářeli jsme něco, co už bylo několikrát vytvořené. Duše je záležitost psychologů, psychiatrů, filosofů, teologů a do toho já fušovat nebudu. Tímto tématem se ale v podstatě zaobírám celou svou kunsthistorickou etapou – co je vlastně smysl umění, proč umění vytváříme. Jak souvisí s námi lidmi, s naší duší. Nezajímá mne primárně jeho forma. Forma je nositel. Nositel nějakého poslání, smyslu. Umělec je v podstatě takový přenašeč, zprostředkovatel. A Jung řekl moc hezky, že umění je nejkomplexnějším vyjádřením lidské duše. Když vybírám umělce, dávám dohromady výstavy, jde mi vždy o nějaké poselství. A je mi jasné, že když předložím něco harmonizujícího, tak to návštěvníky navodí na nějaké vlny. Ostatně my se o těch vlnách dozvídáme v rámci téhle výstavy i od neurovědců. Téma duše, si žádá intuicí. Jako kurátorka jsem musela téma uchopit také textově, vytvořit úvod. Koncepce výstavy zrála přes rok. Zásadní text byl doslova „vyčekaný“. Během čekané jsem si vzpomněla na jednu knížku, respektive především na jednu pasáž z ní, a tou je Píseň o perle ze stejnojmenné knihy Petra Pokorného, což byl evangelický teolog, který se zaobíral gnózí. Což se opět propojuje – když se obracíme k Jungovi, tak je reprezentací takové novodobé gnóze. A Píseň o perle, to je takový novodobý hymnus, něco jako hrdinský epos. Ve zkratce – královský syn je vyslaný do světa za pokladem a tím pokladem je perla, kterou má přinést zpátky. A on jde, upadne v – to je pro gnostiky důležitý moment – zapomnění, v odloučení se od Boha, nebo můžeme říct, od sebe, od svého středu a pokud se tam nevrátí, nenajde ho, tak jeho cesta nenajde naplnění.

BAK: Skrze výstavu chcete také zprostředkovat poznání?

LŠ: Alespoň naťuknout, že je, protože to je v podstatě náš celoživotní úkol.

KM: Výstava má spíš otevřít otázku: Duše má, kde jsi? Ta je opravdu přesná  a klade si ji i Jung v Červené knize. Líbí se mi k tomu ještě výraz „nesmělá troufalost“. To je zároveň určitý rukopis, který provází nejenom Krásu, ale i Duši a využívá arteterapeutickou základnu. To znamená, že vytváříme imerzivní prostor, v kterém člověka přivádíme na to pomyslné jeviště světa, kde už se nedívá, ale je jeho součástí. Je to víc než sebraná kolekce děl k vidění, je to výstava k prožití.

TŠ: Když jste procházely určitá historická období, viděly jste v každém z těch období spojení s duší?

LŠ: Tohle je složitá otázka, ale myslím si, že se s ní lidstvo potýká od začátku. Stále jedeme v takové věčné spirále, takže si nemyslím, že bychom se najednou ocitli někde, kde lidstvo ještě nebylo. Člověk ve středověku měl taky trápení, která mají lidi dnes, pouze se nacházíme v jiných souřadnicích, v jiném způsobu poznání a někde nám je to výhodou a jinde nevýhodou. Blahobyt nám zakryl touhu po přesahu a po smyslu. Jako to je v pohádkách…Na druhou stranu, a to mně taky připadá strašně důležité – pořád si musíme uvědomovat, že teď jsme tady. Jako člověk v této hmotě, v tomto těle. A toho se naštěstí nebo bohužel, jak si to kdo postaví, nezbavíme. Nemyslím, že se nám může dostat absolutního poznání. To je něco jako nedosažitelný úběžník, ale jsem ráda, že ho máme.

TŠ: Když jste zmiňovala Junga, opírala jste se pro výstavu o další filosofy či teoretiky?

LŠ: Ne, protože to už bych to celé strašně rozmělnila a vyšel by přesně ten mix všeho. Jako když si šoupnete zadání pro umělou inteligenci, tak vám vyjede – ten říká to, ten zas tohle… Chtěla jsem, aby tady bylo úplně jasné, čeho se chytit. Nastavit směr. A vy jako příchozí s tím můžete souhlasit nebo nemusíte, můžete polemizovat, vydat se dál svojí cestou.

BAK: Zde v galerii je úvodní stěna, která na výstavě návštěvníka uvítá právě Písní o perle.

LŠ: Ano. Ale je to jen vybraná pasáž. S celou Písní se procházející výstavou setká o kousek dál v komorním prostoru tzv. Hvězdy. Píseň tu skutečně zní a to je dúležité, Vyprávění oslovuje jinak, nežli když si ten text čtete.

BAK: Text Písně o perle se nachází na pomyslném portálu do monumentální instalace Pavla Nešlehy. Je to velmi pohlcující, díla mají velké formáty, můžete vidět každý detail… I tah štětce.

LŠ: Čtyři živly od Pavla Nešlehy, přes čtyřicet let existující dílo, které bylo za tu dobu vystaveno pouze jednou, zde fungují jako taková pomyslná růžice kompasu. Čtyři živly, čtyři elementy, čtyři směry, někde mezi nimi – záměrně neříkám ve středu- člověk. Ocitáte se v prostoru bez začátku a konce, mezi mocnostmi, a ten střed, ono bytostné já, to by bylo dobré, kdyby se povedlo se odtud za ním vydat.

KM: Umělecká díla musí být originály, aby měly iniciační roli. Nemůže je nic jiného nahradit. Je v nich každý tah umělce, zkušenost, kterou prošel. Galerie Benedikta Rejta je galerie přítomného umění – prostě musíte být při tom. Není ho možné digitalizovat. Autentický vjem vám nezprostředkuje nic jiného než to, v podstatě živé, dílo.

LŠ: Další dílo je subtilní autorský film Zahrada uzavřená od Magdaleny Schmidtové. Je inspirovaný Písní písní, jedná se o další hymnus a je skutečně o těle, duši, lásce, cestě, nalezení.

BAK: Vzniklo nějaké z děl přímo pro výstavu?

LŠ: Nikoli. Šlo mi o autentickou ilustraci teze, že umění je komplexní obraz a ne nějaká programová záležitost. Žádný domácí úkol na téma duše.

BAK: On to ten divák stejně pozná. Kurátoři si myslí, že ne. Ale divák je citlivější, než si kurátor myslí, přestože třeba neumí přesně pojmenovat, co mu na výstavě nehraje.

TŠ: Bylo pro vás těžké vybrat umělce? Když přemýšlím nad okolnostmi vzniku galerie, tak ve vzdálenějším okruhu byl například Václav Boštík, který se v některých dílech věnoval kosmu a řádu, počátku.

LŠ: Ano, mohl by tady být zastoupený… Ale to je přesně ono – mohl by tady být v podstatě kdokoli dobrý. Protože když umění děláte dobře, tak se těchto věcí nějak dotýkáte. A třeba jenom v nějakém jiném pojmosloví, ale je to tam. Když už jsme u toho Boštíka, máme tu Mílu Mouchu, a ti dva byli dobří přátelé. Nechtěla jsem výstavu úplně přehltit mnoha zvučnými jmény, a chtěla jsem každému z osmi v posledku vybraných dopřát jeho prostor, aby vyzněl opravdu v tom svém sdělení.

BAK: Je naopak občerstvující, že návštěvník nevidí autory, které by očekával, ale že jste sestavila unikátní selekci, která představuje podobnou estetiku, v podání jiných umělců.

LŠ: No jasně, protože někteří autoři jsou s tímto tématem tak často spojovani, že vlastně už pak lidi čtou, že Boštík a jdou za Boštíkem. Nechci, aby sem šli lidi za Boštíkem. Líbí se mi představa, že přicházejíza tím, co je za Boštíkem.

text: Bára Alex Kašparová, Tereza Šťovíčková

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.

Z představení jsme odcházeli natolik pohnutí, že jsme nebyli schopni jediného slova. Dlouhé, zadumané ticho konečně prolomilo nesmělé „Půjdem na pivo?“. Až s očima upřenýma na dno sklenice jsme se dokázali o dojmech ze silného zážitku bavit. Na základě rozdílných postřehů jinak názorově blízkých lidí jsem se rozhodla, že s autorem scénáře a zároveň režisérem Davidem Jařabem udělám rozhovor.

Představení se jmenuje Srdce temnoty, přitom ale stejnojmenná kniha není jediným zdrojem pro vaši inscenaci. Jak s textem Josepha Conrada souvisejí citace z Červené knihy C. G. Junga?
Věděl jsem, že si na divadle nevystačím dlouhodobě pouze s představou Kurtze (hlavní hrdina knihy i inscenace – pozn. aut.). S tímto efektem neodhalené hlavní postavy trochu kalkuloval Conrad, ale literární text je celý určen pro naši výsostnou imaginaci, čili si člověk Kurtze může po celou dobu představovat po svém a pak už ho po jeho zjevení takového i vidí. Stejně mohl kalkulovat i Coppola ve svém snímku Apokalypsa (asi nejslavnější filmové adaptaci tohoto románu), ale iluzivní a obrazové možnosti filmu lze využít nezměrně pro budování napětí a očekávání až k závěrečnému vyvrcholení. Takovým prostředkům nemůže divadlo konkurovat. Bylo mi tedy jasné, že musím ukázat Kurtze již dříve, prakticky od začátku, a vytvořit z něj a Marlowa nerozlučnou dvojici, k sobě puzenou a nakonec nucenou se rozejít až za pomoci absolutního násilného činu. Spojením a osudovým připoutáním těchto dvou osob jsem výrazněji nastartoval rovinu podprahového, nevědomého dobrodružství, které už se neodehrává ani tak v africké divočině, ale spíše v pralese lidské duše. Pro tento fiktivní „dialog“ hlavních hrdinů a imaginárně-snové souznění, po kterém měla přijít deziluze a vystřízlivění ze skutečnosti, jsem potřeboval nějaký intenzivní text, nějaké skutečně silné myšlenkové „maso“. Když jsem si pročítal Jungovu Červenou knihu, pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Jungova vlastní iniciační cesta ke zlu ve svém nitru, jako cesta k pochopení a přijetí sebe sama, mohla být Marlowovou představou – halucinací o Kurtzovi. Bylo ale zřetelné, že tam, kde Jung dospěl k neuvěřitelnému sebepoznání a prošel kolem propasti temnoty, musel někdo jako Kurtz, někdo s vyšinutým egem a nedostatečnou sebereflexí, nutně v této propasti skončit.

Byl výběr herců pro jednotlivé postavy předem jasně daný?
Psal jsem jako obvykle role hercům na tělo. Vždycky je to samozřejmě sázka do loterie. I s herci, které velmi dobře znáte. Ale to je právě dobrodružství, které za to stojí. Nemohu říct, že naše cesta k výslednému tvaru a hereckému projevu byla lehká – což se vlastně ani u něčeho podobného nedá předpokládat. Mně osobně téma a zkoušení této hry stálo dost sil a vnitřní rovnováhy. Ale už to mám za sebou a těší mě pozorovat, jak si inscenace žije dál svým vlastním životem a jak herci vnitřně nacházejí stále sebevědomější výraz. Divadlo je umělecké dílo, které se vyvíjí. V něčem to může být zneklidňující, ale tady spočívá právě jeho největší přednost.

Pojetí scény je velmi nápadité a ačkoli se během představení v podstatě nezmění, dokonale vykresluje všechna prostředí od interiérů přes plavbu lodí uprostřed džungle až po ta nejtemnější sklepení lidského podvědomí. Jak se vymýšlí takové uspořádání prostoru?
Člověk se v úvahách musí zbavit popisnosti. U příběhu, který se odehrává na jedné straně v africkém pralese a na straně druhé v zákoutích lidské duše, vás může popisnost jen dovést na scestí. Přemýšlím o divadelním prostoru jako o prostorové kompozici, přemýšlím o proporcích, materiálech a skupenstvích. O světle a stínu. Přemýšlím abstraktně, ale pak inscenuji konkrétně. Jestliže jsem prostor „vyrobil“ správně, konkrétní situace v něm najdou své místo a v očích diváka tento prostor podnítí imaginaci. Teprve kombinace takového prostoru s hereckým projevem, zvukem a divákovou představivostí vytvoří výsledný scénografický efekt. Je to dost náročný a riskantní postup, velmi těžko se v takovém prostoru zkouší, protože neposkytuje hercům při hledání konkrétní oporu. Toto riziko je však součástí dobrodružství, právě které mě na divadle láká.

Jak se herci stavěli k nahotě, která mimochodem v kontextu hry vůbec neruší? Neprotestovali třeba proti „patlání“ líčidel po celém těle, blátě na tvářích a dalším divočinám?
Herci divadla Komedie protestují, je-li s nimi manipulováno nebo jsou-li využíváni jako scénický „efekt“. V tomto případě ale bylo jasné, že nejde o nějakou provokaci. Nahota je součástí odhalování vnitřních stavů hlavních hrdinů. Já osobně tento „efekt“ využívám velice nerad. Tady mi ale jeho použití přišlo nosné a přirozené. Pokud daná věc slouží inscenaci, je ochota a otevřenost našich herců absolutní.

Nebát se navštívit své sklepení

Co pro vás osobně cesta do srdce temnoty znamená?
Vždycky jsem byl puzen vydávat se na výpravy do nitra lidské duše a prozkoumávat temné stránky tohoto prostoru. Je to, myslím, cesta, jak se o sobě dozvědět více. Velmi mne také zajímají iracionální polohy lidského myšlení, protože se skrze ně často dostáváme k jakési lidské prehistoričnosti. Takovéto ponory mohou být pro někoho samozřejmě i nepříjemné. Zneklidňováním sebe i okolí ale otevírám možnosti jiných úhlů pohledu na realitu.

Myslíte, že v sobě každý člověk zmíněnou temnotu má a že se za jistých extrémních podmínek dostává na povrch?
Naprosto nepochybně v sobě člověk má světlo i stín. Teprve zkoumáním a přijetím této vlastní obojetnosti může člověk leccos z vlastního počínání a chování pochopit. Může pochopit také něco o lidstvu jako celku. Extrémní podmínky pouze výron temnoty katalyzují a není-li člověk připraven s těmito silami zacházet, může ho to strhnout do sebedestrukce.

Bylo by možné kontrast filozofických úvah a zvířecího chování postav zobecnit na podstatu lidskosti jako věčného souboje rozumové a animální složky?
Dalo by se to říci i takto. Měli bychom hledat prostor pro uvolňování obou složek v sobě. Potlačením jedné či druhé mohou vznikat velké problémy. To je fakt, na který se občas v dnešní době zapomíná. Kultivovaným myšlením a sebekorekcí v sobě člověk nezvítězí nad určitou archetypálností. Anebo jinak: žijeme svou vlastní současnost, ale neseme si v sobě i minulost lidstva. Vypjaté emoce nás občas spolu se sny vrhají někam hluboko zpět. Často nevíme, co si s tím počít. Racionální přístup nám tady ale nepomůže.

Byl jste někdy v Africe? Jaká místa podle vás dokážou člověka takto „vysvléci až na dřeň“ a ukázat všechny jeho slabiny i silné stránky v té nejsyrovější podobě?
Byl jsem v Africe, ale pouze severní. Nemyslím si však, že k pochopení toho, o čem v Srdci temnoty hrajeme, je nutné taková místa navštívit. Temnota je velice blízko, okolo nás a v nás. Kurtzovo království se od našich končin liší jen tím, že důvěřivost domorodců a nedostatek „kontroly” mohou vytvořit živné podmínky pro experimentování s lidskými životy v daleko větší míře. Mohou poskytnout prostředí pro zrození nového boha. Největší obětí takových klamů jsou ale nakonec tito falešní bohové sami. V našem, takzvaném „civilizovaném“ světě lze najít důvěřivé tvory, ale také usurpátory. Napadá mě třeba příklad, kdy za domorodce dosadíme děti a za kolonizátory dospělé. Když se pak někde objeví deviantní prvek, mohou se osudy rodiny proměnit rovněž v děsivou noční můru. Případ Fritzl hovoří za vše.

Rovné zrcadlo vlastní pokřivenosti

Jak se stavíte ke koloniálním snahám „vyspělých“ civilizací, které se leckdy ještě dnes pokoušejí měnit odlišné kultury k obrazu svému? Nejsou takové pokusy o polidštění barbarů svými metodami a motivací samy mnohem barbarštější?
Jsou to především krátkozraké a namyšlené snahy. Z dlouhodobého hlediska se „vyspělým civilizacím“ tento násilný a bezohledný export vlastních hodnot nevyplatí. Momentálně se nacházíme v období, kdy se zničené myšlení v bývalých koloniích obrací především proti vlastním lidem. Myslím si ale, že už sklízíme, ale především ještě budeme sklízet ovoce našeho děsivého vývozu „kultury“ do takzvaného třetího světa i my, představitelé takzvané „bílé elity světa“.

Věříte obecně v dobro lidí, nebo se naopak domníváte, že jsou lidé v podstatě temní, sobečtí, zlí? Takoví, že pokud mají v rukou veškerou moc a neomezené možnosti, jednají „nelidsky“?
Věřím, že dobré síly mají uvnitř člověka drobnou převahu. To je důvod, proč ještě stále existujeme. Myslím si také, že vnitřní harmonizace pozitivních a negativních sil je výrazem dospělosti člověka, a tedy i lidstva. Bude proto záležet, do jaké míry se ocitne moc v rukou nezralosti a infantility.

Jaký pocit nebo myšlenku chcete do diváků zasít právě touto hrou?
Snažím se v divácích podnítit přemýšlení o těchto problémech. Román, a doufám, že i inscenace, jsou zneklidňující. Zneklidnění je rozrušení spokojené ulity, ve které často a také nutně přežíváme. Podněcuje uvažování, podněcuje iracionální pochody v těle a atakuje nás podněty a obrazy, pro které nemáme úplně jednoznačné vysvětlení a nemáme u nich ani jednoznačné pocity. To je dobrá živná půda k cestě za vlastní dospělostí a ven z teploučka našeho falešného pocitu bezpečí.

Srdce temnoty
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
čt 19. a ne 29. 1. 20:00
132–300 Kč

scéna a režie David Jařab
scénář David Jařab
na motivy knih Srdce temnoty, Joseph Conrad; Červená kniha, Carl Gustav Jung
hrají Stanislav Majer, Roman Zach, Martin Finger, Marek Daniel, Jiří Štrébl, Martin Pechlát a další