Na letošní Svět knihy Praha přijeli tři slibní evropští spisovatelé zapojení do mezinárodního projektu CELA: Gergana Galabova z Bulharska, Luis Díaz ze Španělska a Ioana Maria Stancescu z Rumunska. V rozhovoru pro Artikl mluví o inspiraci Prahou, ale také o roli překladatelů, podpoře literatury a svých přáních.

Jak si tři autoři z různých zemí jako vy sedli? Jste kamarádi? Nebo kolegové?

IMS: Bohužel jsme neměli dost času ani společných akcí na to, abychom se lépe poznali a třeba se i spřátelili. I přesto mě ohromilo, kolik talentu se skrývá ve dvou velmi mladých autorech. Byla bych ráda, kdyby vám jednou vyšla kniha v rumunštině a znovu bychom se potkali třeba v Bukurešti!

GG: Naše programy se dost lišily, takže jsme spolu moc času nestrávili, ale oba vás velmi obdivuju a upřímně doufám, že se naše cesty znovu zkříží. Byla bych víc než šťastná, kdybych vás mohla provést Sofií!

LD: Spíš kolegové. Poprvé jsme se viděli v Turíně na první akci CELA a hrozně mě těší, že jsme v Praze na veletrhu měli společnou akci!

Co nejlepšího se vám na Světě knihy stalo?

GG: Veletrh jako takový byl pro mě velmi zajímavý, protože jsem dříve pracovala pro nakladatelství, takže mě baví sledovat různé trendy na místních knižních trzích. Moje překladatelka Jitka Zárubová mi ukázala knihy nastupujících českých autorů, bylo to opravdu pozoruhodné. A debaty byly úžasné!

IMS: Už jen být na takovém veletrhu byla velká radost. Pro mě to byla hlavně příležitost poznat Kláru Našincovou, mou skvělou českou překladatelku, a navázat kontakt s různými nakladateli jak českými, tak zahraničními. S některými z nich jsem ve spojení dál a doufám, že to přinese něco konkrétního. A v neposlední řadě to byla šance být na jednom místě s některými současnými autory, které čtu a miluji. Moji přátelé v Rumunsku mi záviděli podpis, který jsem získala od Georgiho Gospodinova. Ve skutečnosti je to jeden z nejkrásnějších podpisů, jaký jsem kdy dostala.

LD: Pro mě to byla možnost navázat kontakt s lidmi a mluvit s nimi o knihách, stejně jako přednášet na univerzitě studentům, kteří mají zájem o španělskou literaturu.

Dokážete si představit, že byste někdy napsali příběh, ve kterém by vystupovala Praha? Nebo Česko jako takové?

LD: Určitě, rád bych to udělal, ale myslím, že bych potřeboval město i zemi nejdřív víc poznat. Hrozně by mě ale zajímalo, co by mě tak při psaní o jiné kultuře mohlo zaujmout – co mi nejvíc padne do oka.

IMS: Právě pracuju na knize, kde mám postavu, která byla na dovolené v Praze, jsou v ní drobné odkazy na různé turistické atrakce. Mám to město moc ráda. Objevila jsem ho v roce 2003, kdy jsem tady strávila tři týdny, a pak jsem se několikrát vrátila. Má velmi dobrou energii.

GG: Proč ne? Praha se mi opravdu líbí a určitě se sem ještě vrátím. Dokonce jsem napsala několik básní inspirovaných díly v Národní galerii – ta pro mě byla jedním z vrcholů mého pobytu.

Za Česko projekt CELA zajišťuje České literární centrum. Jak vám ve vaší tvorbě pomáhají vaše národní agentury nebo jiné instituce?

IMS: Naše rumunská organizace se ze všech sil snažila podpořit mou účast v programu. Bohužel už Rumunsko nemá kulturní institut v Praze, což by bylo velmi přínosné. Naštěstí se českých akcí zúčastnil rumunský velvyslanec, včetně těch na stánku rumunského ministerstva kultury.

LD: Ve Španělsku je to Escuela de Escritores, škola zaměřená na kurzy a workshopy pro lidi, kteří chtějí psát. Vždy se snaží propagovat každý literární úspěch, který nás potká.

GG: V Bulharsku existují určité programy Národního fondu kultury, ale v současnosti kolem toho panuje nejistota kvůli změnám ve vedení. Nedávno bohužel oznámili uzavření Národního knižního centra. Upřímně, pro kulturu v Bulharsku to není nejlepší období, ale plaveme proti proudu.

Jakou formu podpory kromě té finanční byste jako spisovatelé nejvíc uvítali?

LD: Myslím, že finanční podpora je důležitá, ale také si velmi cením literárních rezidencí. Nabízejí vám prostředí, kde můžete tvořit, aniž byste museli myslet na cokoliv jiného. Během těch týdnů prostě jen píšete. Takže kromě financí opravdu oceňuji prostor a čas na psaní.

GG: Ráda bych viděla aktivnější spisovatelskou komunitu – workshopy, setkávání, akce pro autory. Některé z našich velkých soutěží pro mladé autory slouží jako centra pro budování komunity, ale v poslední době už tolik nefungují. Bylo by skvělé, kdyby se to obnovilo.

IMS: Literárního agenta, čas jen na psaní, pozvánky na festivaly a literární rezidence. A byla bych moc ráda, kdyby mé romány byly přeloženy, a myslím, že rumunská nakladatelství by se měla více snažit o prodej práv. A když už mluvíme o přáních – moc bych si přála, aby byl podle mého prvního románu natočen film. Jedna francouzská herečka mi totiž řekla, že je to přesně ta role, kterou celý život vyhlíží. Takže čekám i na scenáristu.

text: Tadeáš Dohňanský

Vlastně ani nechci vědět, kolik rukopisů týdně přichází do nakladatelství Host, které mi minulý rok vydalo první román. Pokaždé mě napadne, jestli má někdo čas ty maily otvírat a rukopisy začínajících spisovatelů číst. Napsat knihu je jedna věc, ale vydat ji – to je ještě vyšší level. A překlady daných textů? Na to snad nelze ani pomyslet.

O to více překvapující byl pro mě projekt CELA, který se překládání začínajících autorů věnuje a podporuje vznik sítě vztahů mezi autory a překladateli v rámci evropských jazyků. Když jsem se do něj hlásila, měla jsem napsáno jen několik krátkých povídek v knize Nemísta měst a s tím, že by mě někdo mohl vybrat, jsem vůbec nepočítala. Ani jsem neměla v plánu psát delší prózu, protože jsem nikdy neměla pocit, že bych se jako spisovatelka narodila. S příležitostí zúčastnit se tohoto projektu a s možností napsat delší povídku se ale rozvinul celý román. Pořád se této shodě okolností divím. Z toho mi ale také vyplývá, že začínajícím autorům mohou různé formy grantů, stipendií, soutěží nebo projektů dost zásadně pomoct. Protože nejistota, jestli vás někdo bude chtít vydat a číst, je pro začínající spisovatelky a spisovatele opravdu veliká. Nicméně, i kdyby mi projekt CELA nepřinesl překlad celého románu, přinesl mi řadu krásných vztahů a vzpomínek. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se při čekání na letadlo s Lucií Faulerovou prohýbaly smíchy, jak jsme s Ondřejem Maclem nasávali konceptuální umění v madridské galerii, jak jsme brázdili ulice Toleda s překladatelkou z italštiny Monikou Štefkovou, nebo s Agatou Wróbel podnikly túru po krakovských kavárnách. Ve všech případech se hovory vždy stáčely k literatuře a ke sdílení toho, co je u koho jiné napříč jazyky nebo osobnímu vnímání. A bylo to dobré, bylo to zatraceně dobré.

Právě teď se účastním literárního festivalu Wintertuin v Nijmegenu, kde má vystoupit Mirt Komel s překladatelkou Stašou Pavlović, Sara Micello se Sandrou Verhulst a já s Blankou Juranovou, která zastupuje mojí překladatelku Annette Manni. Když vlakem přijíždím do města, už z dálky mě osloví panorama historické čtvrti s katedrálou na malém kopci. Je to možná první a poslední kopec, který v Nizozemsku vidím. Fouká silný studený vítr, a přitom na mě ze spár mraků hledí přívětivé slunce. Z hotelu Credible je výhled na široký a pomalu tekoucí Waal, odkud to není daleko do místa našeho prvního plánovaného setkání – Besienderhuis – nejstaršího domu v Nijmegenu. Hned na úvodní večeři se dozvídám, že tento objekt z první poloviny šestnáctého století se jmenuje po výběrčím mýtného, který kontroloval projíždějící lodě a vybíral od nich poplatky. Podívám se z okna ven. Po řece právě pluje nákladní loď. Má úplně jiné měřítko než všechny ty výletní, na které jsem zvyklá. Nákladní lodě jako by s sebou nesly i závan moře a neznámých dálek. Fascinuje mě jejich sebejistá rozložitost, na které by se mohl převézt i celý panelák.

Večeře mi oživuje vzpomínky na setkání v Madridu, kde ale spisovatelů*ek a překladatelů*ek bylo tolik, že jsme se stačili poznat jen letmo. Přemýšlím, jaké příběhy a osudy jsou za tvářemi, které jsem zatím nestačila dost prozkoumat a ani to během jednoho dne v Nijmegenu nestihnu. A tak si alespoň všímám detailů – třeba jak Staša pohladí po zádech svou sedmiletou dceru, která si u stolu tiše kreslí.

Když už se stmívá, sklouzne rozhovor k pověstem o jednom z pradávných obyvatel budovy, kterému zde zemřely tři manželky i dítě, a od té doby zde straší –, což prý potvrzují i někteří účastníci spisovatelských rezidencí. V paměti se mi otevře šuplík s literárními díly využívajícími motivy duchů. Pochopitelně – staré domy nesoucí v sobě vrstvy předešlých životů jsou tajemné už ze své podstaty. Pohled mi v tu chvíli ulpí na dřevěném dekoru nízkého stropu připomínajícím tlapu zvířete, pak sklouzne ke zčernalým cihlám někdejšího krbu. Vstanu a jednu cihlu pohladím. Na ruce ucítím její drolivý prach.

Odpoledne mě překvapí rozlehlost divadla, kde se literární festival odehrává, a jeho zázemí uspořádané jako labyrint. Jsme tu jako v těle složitého živočicha, který nás vstřebává a plní se našimi vyřknutými slovy. Na jevišti se projeví péče, kterou nám věnuje lektorka Lotte Lentes během příprav. Každého z introvertů pro toto vystoupení otevře jako teplo tulipán. Nikdy jsem tulipánová pole neviděla, uvědomím si. A přitom jsem v Nizozemí kdysi žila. A přitom je právě teď jejich čas.

A je také čas na procházku nočním městem podél Waalu. Světla vzdálených mostů se do mě otiskují. Trochu nejistě a trochu těkavě. O pár dní později mi přijde zpráva, že román Směna by chtěli vydat v Srbsku.

text: Anna Beata Háblová

České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny, se v loňském roce zapojilo do čtyřletého mezinárodního projektu CELA (Connecting Emerging Literary Artists), jehož cílem je vzdělávat, propojit a představit na evropském literárním trhu začínající autory a překladatele z deseti evropských zemí. Projekt je financovaný programem EU Kreativní Evropa.

Ve třetím lednovém týdnu se tři vybraní čeští autoři/autorky, Anna Beata Háblová, Lucie Faulerová a Ondřej Macl, v Bruselu setkali s překladateli a překladatelkami z Belgie, Itálie, Nizozemska, Polska, Portugalska, Rumunska, Slovinska, Srbska a Španělska, kteří pracují na překladech ukázek z jejich tvorby. Zároveň mělo devět českých překladatelek a překladatelů možnost se seznámit se zahraničními autory a autorkami textů, na nichž pracují, a diskutovat s nimi problematická místa, což byla často zajímavá zkušenost:
„Byla jsem ráda, že nám autoři pověděli něco o sobě, o svém zázemí, o kontextu, ve kterém vznikaly jejich knihy. Setkání s nimi mi moc pomohlo v nahlížení na jejich texty a určitě se teď budu snažit i o jejich propagaci v ČR,” říká Martina Kutková, překladatelka ze španělštiny.

Všichni pak společně absolvovali řadu přednášek a workshopů, které měly seznámit posluchače s knižním trhem a literárním provozem v daných zemích nebo například pomoci se (sebe)prezentací. Projekt totiž pracuje s myšlenkou, že překladatelé a autoři dnes nemohou být pouze tvůrci, ale měli by se stát také agenty, organizátory akcí nebo performery.

text: Tereza Kuglerová