Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Třetí odpovídá Dominik Adamec.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Zpočátku jsem to hodně prožíval, ocenění vnímám především jako velké symbolické gesto, jímž se člověk stane součástí minulého i budoucího laureátstva. Ocenění ale nevnímám jako potvrzení směru, jakým jsem se ve své tvorbě vydal či toho, co dělám. To musím vědět sám. Určitě mě to ale povzbudilo a dodalo odvahu k tomu se dále rozvíjet, nebát se experimentu a umět si říct, co už nechci.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?

Jsem soutěživý, mám rád výzvy. Účast na soutěžích, nebo chcete-li otevřených výzvách, vyžaduje schopnost reflektovat to, co děláme, pojmenovat to důležité a na základě toho přijít s konceptem přihlášky. Vyžaduje to upřímnost sama k sobě, ale také strategii. Někoho to stresuje. Mě taky. Ale taky mě to vede k tomu zamyslet se nad sebou, být kritický a někam se posunout, což mi na konci přináší vedle stresu spoustu radosti a dobrý pocit. Co se konkrétně CJCH týká, v Česku je to jedna ze dvou smysluplných cen.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Jídlo a kanibalismus. Ve své instalaci poukazuji na rozličné roviny toho, co s jídlem souvisí. Ukazuji, že jídlo je především předmětem interakce. Interakce, která je z dnešního pohledu hodně extraktivistická – nebo spíše kanibalistická. Vedle toho je jídlo symfonií, něčím krásným, co nám způsobuje radost, slastný zážitek. V tom je jídlo něčím až perverzním. A to chci sdílet s diváky. 

Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Druhá odpovídá Barbora Lungová.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Potvrzení toho, že jsem byla celou dobu na správné cestě. Také nejprestižnější a nejzásadnější cenu, která se v českém kontextu vizuálního umění udílí. Přispívá k tomu jak renomovaná mezinárodní jury, tak spolupracující instituce, tak dlouholetá historie ceny, která vygenerovala řadu zásadních umělkyň a umělců. Jinak je to pro mě úžasná příležitost zrealizovat si komplexní dílo podle mých představ, a navíc v jedné z našich nejprestižnějších výstavních institucí, jakou NGP je.

Proč jste se přihlásila?

Kdybych nebyla nominována, ani by mne to nenapadlo. Ale nominace mi vnukla naději, že bych mohla mít šanci. Myslím, že snem drtivé většiny vizuálního umělectva je cenu získat. Takže zatímco jsem v době, kdy ještě věkový limit 35 let byl a já do něj spadala, jsem věděla, že se svým typem umění v tehdejší konstelaci nemám šanci. Ale od té doby se proměnila cena, stejně jako já jsem přibrala do své praxe mnohem více přístupů než jen figurativní malbu, takže se věci staly ve správný čas.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Je to zahradničení jako forma emancipace vztažená na queer existenci. Dílo je náhledem do mé Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, která je dedikována queerness. Práce sestává z autorské knihy, fotodokumentace, zvukové krajiny v zahradě a to vše vnímá diváctvo z interiéru modelu zahradní chatky, z jejíhož nitra zahradu reprezentuji.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Karolína Rossí.

Co pro vás CJCH znamená?

CJCH je pro mě určitým potvrzením/povzbuzením, že má dosavadní práce dává smysl nejen mě, ale i dalším. CJCH mi rovněž umožnila vyzkoušet si práci na velkém projektu ve spolupráci s týmem lidí, kterým bych chtěla moc poděkovat. A samozřejmě taky cenu vnímám jako prostředek, skrze který se mé jméno – a především má tvorba, dostane k většímu spektru diváků.

Proč jste se přihlásila?

Na základě nominace. Přijala jsem jí jako impuls k tomu, abych vyšla ze své ulity a vyzkoušela něco, co je trošku mimo moji komfortní zónu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Instalace volně navazuje na moji dosavadní práci, která je dlouhodobě propojená s texty knihy Universální súfismus. Je to v podstatě zmodernizovaná forma starobylého učení, které má kořeny až ve starověkém Egyptě. Vytvořil ji indický mystik, učitel a hudebník Hazrat Inayat Khan, který chtěl šířit tyto myšlenky dál na západ, aby byla čitelná i pro naše prostředí. Hlavní myšlenkou je harmonie a rovnováha mezi vnitřním a vnějším světem.

Momentálně pracuji s pasáží o vibracích, které představují formu mezidruhové komunikace neverbální cestou. Vše kolem nás ve světě vibruje, vytváří nějaký zvuk, tón, drobný pohyb a to nás nevědomě ovlivňuje. Jsme takto schopni předávat i přijímat informace. Celé pojednání o vibracích není pouze o našem fyzickém těle, ale také o našich myšlenkách a pocitech.

V rámci instalace jsem si kladla dvě otázky: Co se děje ve světě a co se děje světu? Žijeme v těžké době plné válečných konfliktů, ekologických problémů, valí se na nás přemíra informací, často v negativní formě a my se v reakci na tyto jevy odpojujeme od našich těl. Žijeme v hlavě a zapomínáme vnímat svou celistvost. Proto jsem pracovala na vytvoření prostoru, kde se bude možné zastavit a setkat se sami se sebou. Místo, kde si můžeme sednout a na chvíli zažít pocit bezčasí. Svoji instalaci vnímám jako nutnou připomínku toho, jak je důležité pečovat o sebe sama, abychom měli dostatek sil tuto péči věnovat těm, co si sami poradit neumí.

Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Na autorčiných posledních samostatných galerijních prezentacích – ať už šlo o dystopickou instalaci v Galerii Kostka (2023), nebo výstavu laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Plato Ostrava (2024) – vytyčila určitý myšlenkový i formální směr: organické a technologické motivy propojuje do nových, často až mimozemsky působících hybridních forem. Její práce nás vede k otázkám, jak technologie utvářejí naše tělo, čas a prostor, a jak se z těchto vlivů stává nová forma každodenní zkušenosti. Tuto svou aktuální tvůrčí linii rozvíjí i v nejnovější výstavě Sunken Streams, kterou připravuji v pražské Galerii NoD. Ta bude uvedena vernisáží ve středu 17. 9. v 18 hodin.

Lenko, tvá fotografická praxe se odvíjí několika samostatnými směry. V komerční rovině tvoříš především v oceňovaném a úspěšném duu Shotby.us s Karolínou Matuškovou, kdy se vaše tradiční dvojdimenzionální digitální fotografická tvorba, pohybující se na pomezí volného a užitého umění, vyznačuje určitou narativní poetikou a jakousi „funky“ estetikou. Ve své osobní umělecké však médium fotografie překračuješ a rozšiřuješ jeho možnosti o prostorovou tvorbu, instalace a objekty. Jak jsi k této výrazové poloze dospěla? Stala se pro tebe klasická fotografie vyčerpaná, nedostačující nebo je to pro tebe přirozený vývoj, který ti dovoluje artikulovat nová umělecká témata? Jinými slovy: tvoříš objekty, ale stále je pro Tebe fotografie základ Tvého uměleckého uvažování?

Už nad tím vůbec nepřemýšlím, je to pro mě naprosto přirozený postup, který jsem si osvojila. Cítím se jako fotograf i jako výtvarný umělec, přepínám mezi oběma rolemi nebo je kombinuji. V rámci svých postupů mě baví materializovat plochý obraz, který pak s sebou nese záznam zhmotňování ve fyzickém prostoru. Vidět fotografii/dílo/instalaci v měřítku, vidět, jak se natahuje a jde za roh, od podlahy až ke stropu, nebo když do „ní“ můžeš dokonce i vstoupit – to je pro mě důležitý druh zažívání, který s sebou nese větší intelektuální a emoční odezvu než fotka na obrazovce. Pro mě je důležitá ta fyzická aktivace diváka – jeho těla, svalů a očí. Jak se točí okolo své osy, v každém úhlu pohledu si odnáší jiný kus rámované reality, výřez, který si dělá on sám, chodí a má vlastní asociace a myšlenky.

Na mých snímcích, nebo chceš-li „kůžích“ objektů, se objevují zmutované náznaky fotografií po předchozích dílech, která jsem vytvořila. Líbí se mi ta cirkulace a recyklace obrazu, přenos informací, které se cestou modifikují, replikují, nebo můžou být i nečitelné, jako geny, které jsou předávány do nových těl.

V Galerii Kostka na výstavě Moment of Seclusion Over the Horizon („Chvíle samoty za obzorem“) jsi rozvíjela svou post-humánní imaginaci na pomezí digitálního obrazu a objektu. Instalace evokovala hybridní entity, průsvitné, fosilizované odlitky připomínající větvovité útvary či jakási – možná mimozemská – embrya neznámých strojů z neurčitých světů a budoucností. Výsledkem byl environment na hraně biotického a syntetického. Podobný námět byl principem i tvé autorské prezentace v rámci výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého You Could Feel the Friendly Stranger. Někdy si mohou lidé vykládat tvé práce jako odkaz na určitou „extraterestriální transbiologii“, tedy že tvé objekty odkazují na jakási „aliení“, xenomorfní, exobiologická těla. Domnívám se ale, že tvá intence směřuje jinam: že bytosti a kvazi-těla v tvých instalacích jsou veskrze pozemské. O jaké bytosti a jaký svět se tedy vlastně jedná? Je to náš svět „post-lidský“, „více-než-lidský“ nebo dokonce „post-apokalyptický“?

Myslím, že servíruji fúzi minulosti s její budoucností. Nicméně ta budoucnost je pouze spekulativní a v principu se dívá právě do naší přítomnosti. Pro obě výstavy jsem vytvořila objekty, do jejichž „bříšek“ a těl jsem vkládala nalezené předměty jako gumové hadice, kabely, počítačové myši nebo třeba telefonní sluchátko. Jsou to pro naši civilizaci příznačné odsloužilé věci, které zůstaly po našich minulých domovech, dílnách, kancelářích, jsou to předměty v pozastaveném stavu existence, mimo kontext svého primárního užití, transformovány do nových forem a zapečetěny do těch objektů jako jakési časové kapsle.

Tvoříš vlastně takovou archeologii budoucnosti: fosilní stopy dnešního lidského světa.

Ano. A kladu si při tom samozřejmě právě i otázky o vztahu člověka a současného materiálního světa. Coby tvůrce mě zajímá přetavovat ony známé objekty do nových materiálových forem, kdy získávají nové druhy jednoty: současné materiály se proměňují, degradují a vzájemně mísí a vznikají nové materiálové „symbiomy“. Tudíž mé věci jsou o světě, který primárně povstává z transformované materiality lidské civilizace, ale je už to svět, v němž se boří hranice mezi organickým a anorganickým a obé se vzájemně prostupuje.

Tvá práce se nechává volně inspirovat například také „new weird“ sci-fi literaturou. V průběhu prací na výstavě jsi několikrát zmínila například díla od Jamese G. Ballarda. Namátkou třeba román Crystal World (1966) nebo povídku Poselství ze Slunce (1981). Ty spojuje téma jakési epidemické katastrofy, která postupně zcela pohlcuje vše živé. Ballard o svých knihách také tvrdil, že zobrazují spíše psychologii budoucnosti nežli budoucnost jako takovou. Co tě zajímá více: představy posthumánní budoucnosti jako takové, nebo spíše její „emocionální terén“?

Tato literatura mi pomáhá s imaginací. Místo oblíbeného retrofuturismu a katastrof nabízí prostor pro téma duševního rozkladu jedince a jeho niterných existenciálních otázek. Zajímá mě ten moment, kdy se na horizontu událostí na první pohled neděje nic divného: tj. kdy ztrácíme schopnost postřehnout radikální transformaci světa a skutečnosti. Například v novele Poselství ze Slunce se objeví choroba, která se šíří po celé Zemi. Protagonisté upadají do amnézie a každý den do ní upadají o několik minut déle. Počítají si hodiny „ztraceného času“, až nakonec v tomto bezvědomém, vypnutém stavu tráví skoro celý den. Těch pár minut „našeho vnímání času“, do kterých se na konci povídky proberou, jim naopak přijdou velmi divné: a nakonec tak nereálné. Líbí se mi na tom ten motiv subjektivity vnímání reality – její převrácení – a vztah k času. Onen ubíhající čas, který neúprosně směřuje dopředu navzdory jakýmkoliv našim snahám, je pro mě hodně emotivní moment a motor mých děl.

Ta otázka časovosti se propisuje právě i do samotného názvu výstavy: Sunken Streams, tedy „potopené proudy“, tj. něco, co plynulo a možná stále plyne, současně ale již podlehlo i nějaké kategorické změně. Jak jsi k názvu dospěla a co pro tebe znamená?

Pro mě je to nejvíce o nějakém pohybu krajinou a myslí zároveň. Je to proud věcí, živin, myšlenek, ale i odpadu, který je v jeden okamžik jasný, zřetelný, známý a konkrétní, aby se však hned za chvíli rozmělnil, „rozplizl“ a úplně vytratil. Ten název tak pro mě skrývá něco univerzálního, možná až archetypálního: pohyb a zanikání – a tedy právě i čas.

text: Pavel Kubesa

Lenka Glisníková: Sunken Streams
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
18. 9. – 15. 10.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídají No Fun kolektiv.

Co pro vás CJCH znamená?
Milý důkaz, že videoherní umění je relevantní i v rámci širší umělecké scény – a taky to, že témata, která do Česka přinášíme a metody, jimiž to děláme (včetně těch vzdělávacích, které nejsou jen o tvorbě původních děl), jsou pro ostatní zajímavé a mají smysl. V praktické rovině pak možnost udělat zatím nejvelkolepější věc, co jsme jako kolektiv vytvářeli, a taky intervenovat do mimopražského kontextu. A pochopitelně je to ocenění taky dobrá motivace tvořit dál, a to jak na nějaké duševní rovině, tak na té čistě praktické vzhledem k finančnímu ohodnocení, protože dobré umění se těžko dělá zadarmo nebo skoro zadarmo.

Proč jste se přihlásili?
Nevěděli jsme, jaké máme šance, vzhledem k tématům a formám, s nimiž nakládáme. Ale nakonec nám přišlo fajn to zkusit, zejména proto, že bychom pak mohli vytvořit o poznání ambicióznější výstavní projekt.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Site-specific instalace 14 dní v květnu představuje ucelený fikční svět, z něhož jednotlivá díla v různých podobách vychází. Je to svět trochu jako ten skutečný, ale má (vratké) utopické a dystopické prvky. Prošel tzv. velkou transformací, ekonomika, volný čas i třeba městský prostor v něm funguje o dost jinak. Na jedné straně je to opatrná projekce našich vlastních tužeb i společenská kritika, na druhé ale doufáme zjevná radost z vymýšlení motivů na hraně realismu a fantastiky. Jednotlivá díla jsou pak jak videohry, tak fyzická hra s umělým kamenem, videa, řada tištěných materiálů, role-playing scénář, malby, ilustrace nebo gamebooky.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Judita Levitnerová.

Co pro vás CJCH znamená?
Je příjemné být oceněna, v tomto případě současného umění tomu je ale potřeba jít trochu naproti. V době, kdy jsem začala umění sledovat a studovat jsem si myslela, že CJCH prostě někoho osloví a on nebo ona pak vyhraje. Postupem času jsem samozřejmě zjišťovala, že takto to nefunguje. Součástí umění je také určitá prezentace vůči diváctvu ale i vůči odborníkům, teoretikům a kurátorům.

Proč jste se přihlásila?
Z předchozí odpovědi se může zdát, že moje přihláška do CJCH byla čistě nějakou vypočítavostí. Do určité míry to byl ale také automatismus. Jako začínající umělkyně se prostě přihlašujete na všechno. Doufám, že do budoucna opravdu zafunguje letošní změna v pravidlech „hry“, tedy zrušení věkové hranice. Myslím, že se tím rozvolní tempo a znormalizuje se, že nemusíte vše stihnout do 35 let.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Ústředním tématem mé instalace je zastarávání technologie. Dalo by se říct, že o ne­ustálém pokroku ale i prioritách. Zajímá mě ta nepřebernost přístupů a materiálů a proč pro jisté věci volíme určité postupy. Moje práce zapadají do tzv. trendu řemeslného obratu, tedy uchýlení se k rukodělnému (často tradičnímu), to ale zase souvisí s určitou pohodlností člověka a přirozenou touhou si vyrábění věcí ulehčovat. Snažím se zachytit tuto bilanci. Téma vrcholí doprovodným programem – sympoziem o technice art protisu a vlně jako materiálu budoucnosti, které připravuji společně s Kateřinou Žák Konvalinovou.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Oskar Helcel.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám jako institucionální podporu nezávislé umělecké tvorby, které není úplně jednoduché se věnovat, zejména v takovém tom vakuu shánění uplatnění po vysoké škole. Je to také kvůli tomu, že umění není širší veřejností příliš vnímáno jako plnohodnotná práce. To pak například u mě osobně znamená, že jsem odkázaný na hledání časových (a prostorových) skulin, kdy se umění můžu věnovat. Tak nějak ale věřím, že pokud se něčemu člověk věnuje opravdu, tak se to dříve, nebo později projeví. CJCH je snad v tomto případě toho důkazem. Díky ní tak tento rok můžu projektu, na kterém dělám, věnovat mnohem více času a to je skvělý.

Proč jste se přihlásil?
Pro mě důvod, proč se do CJCH hlásit, byl asi vcelku jasný, je to právě ta podpora umělecké tvorby, respektive lepší podmínky pro vývoj uměleckého projektu, který by za normálních okolností vznikal mnohem složitěji anebo by nevznikl vůbec. Nicméně rozhodnutí, že se do CJCH přihlásím, přišlo myslím už před dvěma nebo třemi lety, kdy se mezi laureáty začali objevovat lidé z mého okolí, jako např. bývalé spolužačky a bývalí spolužáci. Došlo mi, že už to není nějaká vzdálená síň slávy, kam patří jenom dospěláci, ale že je to legitimní cesta, jak se ucházet o jistou formu podpory a pozornosti. Protože té v rámci umělecké scény u nás tolik není.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Tématem mého projektu je privatizace města, je toho tam ale mnohem více. Nechci to příliš prozrazovat, protože to ještě není hotové, a když by o tom člověk moc mluvil, může to přinést smůlu… Asi bude nejlepší, když se přijdete na podzim podívat do Moravské galerie v Brně.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Stony Tellers.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Chápeme CJCH jako prostor pro zviditelňování praxe současných umělců*kyň širší veřejnosti a zároveň jako jednu z forem podpory začínajících umělců*kyň. Pro nás konkrétně to byla možnost vytvořit výstavu ve spolupráci se společností s podobnými hodnotami, v galerii Plato Ostrava, která má podobné tematické zaměření. Cenu vnímáme jako jednu z mála cest jak se kariérně posouvat na české umělecké scéně, i proto, že je to jediná soutěž tohoto typu a tedy i jedna z mála možností zviditelnění a validizace praxe umělců*kyň, kteří se dostanou do laureátstva. Je ale důležité dodat, že umístění či neumístění nepovažujeme za skutečnou reflexi kvality tvorby přihlášených a to, že se kolektiv stal součástí ceny neznamená, že naše tvorba je kvalitnější či nosnější než tvorba kohokoliv jiného.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásily?
Důvody, proč jsme se do soutěže přihlásily, jsme popsaly v první otázce. Dodáme, že účast v soutěži pro nás rovněž představovala možnost užší a dlouhodobější kurátorské spolupráce s výraznými postavami umělecké scény, která může v rámci vytváření výstavy poskytnout důležitou oboustrannou zpětnou vazbu. Chtěly jsme také vyzkoušet produkci projektu v bezpečném prostředí, ve kterém je zodpovědnost za vytváření díla rozložená mezi více aktérů a je zde přítomná vyšší míra (například produkční či kurátorské) podpory, než v běžné výstavní praxi.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete
Hlavním motivem naší práce je vyhoření. Tento pojem často používaný v psychologii vracíme k jeho původnímu významu v přírodě a skrze metaforu požáru se snažíme hledat možné pozitivní významy této události. Snažíme se osobní či společenské „vyhoření” chápat jako příležitost k pozastavení a přehodnocení způsobu jakým fungujeme v současném světě zaměřeném na produktivitu, výkon a úspěch, v systému, který většinu z nás vykořisťuje, vyčerpává a vede k frustraci, izolaci, fyzickým i psychickým problémům.
Odkazujeme se na fakt, že například v Českém Švýcarsku rozsáhlé požáry přispěly ke zvýšení biodiverzity tím, že otevřely fyzický prostor a vytvořily podmínky, aby se uchytily v oblasti nové typy stromů, další flóry, potažmo fauny a vytvořily tak podmínky pro vznik zdravějšího lesa.

Tematizujeme kriticky i podmínky práce ve kterých fungujeme, v našem případě podmínky práce umělců*kyň, které jsou vyčerpávající a v podstatě vylučují širokou škálu osob bez různých privilegií a druhů kapitálu. To je situace, se kterou se dlouhodobě jako kolektiv potýkáme a kvůli které musíme zvažovat, zda se svou uměleckou praxí můžeme pokračovat, vzhledem k tomu, že nám dlouhodobě přináší vyčerpání a je momentálně jen těžko časově i finančně udržitelná. Tento problém samozřejmě není omezený jen na náš kolektiv a chápeme tedy jako zásadní jej aktivně reflektovat v rámci našich děl.

V návaznosti na zmíněná témata je důležité dodat, že naše dílo v Platu má být z spíše místem pro setkávání a zastavení, které se snaží reflektovat podmínky, ve kterých vzniká a existuje, než samostatným uzavřeným uměleckým dílem v tradičním slova smyslu, je spíše prostředím, jehož význam je naplňován tím, že je využíváno návštěvnictvem galerie.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Gabriela Těthalová.

Co pro vás CJCH znamená?
Ocenění pro mě představuje signál, že se ve své tvorbě a snad i v životě pohybuji správným směrem. Znamená pro mě důležitou zpětnou vazbu, prohloubení a navázání profesních vztahů v rámci české i mezinárodní umělecké scény.
V širším kontextu uvažuji nad uměním jako nad proměnlivou entitou, která spojuje v jádru každého z nás. Tvorbu vnímám jako přirozenost, ale i závazek a Cena tento můj postoj ještě podpořila – pokračovat dál, rozvíjet se, neustrnout a podílet se na formování přívětivějšího světa (umění).

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Do soutěže jsem byla opakovaně nominována, poprvé v roce 2018, a moc za to děkuji. Ačkoliv jsem Cenu sledovala dávno před tím, než jsem se sama věnovala umění, byl to pro mě i v tomto ročníku zásadní impulz, bez kterého bych se možná sama od sebe neodhodlala přihlášku vyplnit, protože jsem byla v daném termínu plně zaměstnaná prací na výstavu v rámci umělecké rezidence v New Yorku.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Můj výstavní projekt jsem nazvala Přelévání časoprostoru. Ve své práci se věnuji abstrakci, kterou vnímám jako zobecnění, snahu o vztahování se ke složitosti dnešního světa. V jednotlivých obrazech sleduji jasné cíle, které často napoví názvy. Inspirací mi byly např. hudební skladba, vědecký princip, historické umělecké dílo anebo moje vlastní prožívání v rámci fyzického těla. Soubor maleb je doplněn prostorovými objekty a hudební instalací. ∞

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Třetí odpovídá Kryštof Brůha.

Co pro vás CJCH znamená?
Cenu vnímám jako důležitou součást české umělecké scény, která má schopnost rozlišovat kvalitu ve výtvarném umění. Díky své prestiži a programu pro lauráty je cena akcelerátorem, který má potenciál posunout umělce kupředu.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Důvodem, proč se účastním uměleckých soutěží a tedy i CJCH, je získání zpětné vazby od diverzifikované odborné komise. Ta hraje klíčovou roli v kritickém pohledu na moji tvorbu a je nezbytnou součástí její evoluce.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Hlavní témata, se kterými pracuji ve svých dílech, bych pojmenoval jako mapování prostředí, jeho transformace v čase a celkové působení na diváka. Mnohdy se jedná o jevy, které jsou našemu vnímání skryté, a to buď z důvodu jejich velikosti nebo pro rychlost přeměny.

Tyto náměty se propisují i do mé instalace s název Aurei Montis, která se zaměřuje na místo Zlatý vrch v severních Čechách. Zde v rámci expedice s kinetickou sochou Inter Solaris vznikla série hornin přetavených slunečním zářením. Přetavená linka v horninách funguje jako materiální záznam času, prostředí a podmínek daného okamžiku.

Horniny zavěšené v nerezových rámech komunikují s částmi rozloženého objektu Inter Solaris, které jsou zavěšeny v horní části instalace.

Dále jsou v instalaci zavěšena skla opatřená polarizační vstvou a fungující jako průhledy, skrze které může divák pozorovat pohyblivé generativní grafiky generované na základě datasetu sondy Landstat 8 společnosti NASA za období 2013–2023 odhalující teplotní transformaci Zlatého vrchu.

Průchod instalací tak divákovi umožní nahlížet na proměnu Zlatého vrchu v různých měřítkách a časových horizontech.

… laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata letos zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků tohoto 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. Závěrem odpovídá Ezra Šimek.

Co pro vás CJCH znamená?
Pro mě jako čerstvého absolvent*ku uměleckého bakaláře, který*á zrovna absolvoval*a první semestr magistra na nové škole a v novém městě, a pro kterého*kterou to byl spíš long shot se vůbec poprvé přihlásit, to přišlo jako velké překvapení, nadšení a validace toho, co moje práce reprezentuje, stejně jako mě jako umělce*umělkyně. Taky mě hodně potěšilo, že jsem první trans* nebinární člověk, který*á se na pozici laureát*ky dostal*a.

Proč jste se přihlásil*a?
Umělecký provoz je hodně komplikovaný, zvlášť, když v něm je člověk teprve první roky. Jako mladý*á umělec*umělkyně se člověk snaží hledat záchytné body a zorientovat se. V místním prostoru je Chalupeckého cena hodně vidět, stejně jako skutečnost, že se sebou nese podporu a podmínky pro realizování nového díla, což je jinak bez zázemí hodně náročná věc. Umělec*umělkyně už prostě není jen někdo, kdo něco izolovaně vytvoří schovaný v ateliéru, ale někdo, kdo potřebuje pracovat v týmu a nechtít po lidech věci zadarmo.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Dlouhodobě se zabývám částečně autobiografickým, ale spíš obecně palčivým společenským tématem pozice trans* a nebinárních jednotlivců. To, že řeším marginalizovanou pozici, do které sám*sama patřím, někdy hraničí s jakýmsi edukačním aktivismem. Největší problémy lidí jako jsem já, vychází z toho, že obecná společnost nemá potuchy, co to vlastně znamená být trans*. A to je podle mě třeba změnit.

… laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. Jako třetí odpovídá Vojtěch Radakulan.

Co pro vás CJCH znamená?
Znamená skupinu lidí, která má ráda umění a poskytuje podporu pro tvorbu.

Proč jste se přihlásil?
Čas od času spamuju téměř vše, kam se dá přihlásit. Ještě jsem neobjevil klíč, podle kterého bych mohl přihlášky kamkoliv lépe připravovat, tak to dělám na kvantitu, a zatím vždy něco vyšlo a letos to bylo zrovna toto. Obecně tedy spíš hledám důvody, proč se někam nepřihlásit, a tady jsem žádný nenašel. Člověk v ceně nalezne podporu, prostor pro vyjádření a možnost říct co si myslí.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Mísí se zde jaderná energie, digitální část našeho světa a lidé a jejich interakce v ní.
V rámci instalace může návštěvník navštívit čtyři různé výklenky. Ve třech z nich se skrze různé prostředky (počítačová hra, VR brýle, mikrofon) dostává do virtuální kopie řídicí místnosti jaderné elektrárny Zwentendorf. V ní se hraje za různé charaktery, které hráli v historii Zwentendorfu roli (aktivistický, inženýrský a politický charakter). Skrze ně a jejich možnosti interakce vstupuje návštěvník do místnosti, kde se setkává s ostatními diváky, hrající za jiné charaktery. V rámci jejich interakce je jednoduché se dostat do konfliktu, nicméně poté, co párkrát upadnete na zem, si snad při pohledu na čas strávený ve hře uvědomíte, že snad existuje i jiné, pozitivnější východisko. Najít ho však vyžaduje větší úsilí a spolupráci. Ve čtvrtém výklenku je fakticky popsáno, co se stalo, což je absurdní sled událostí, stejně tak jako fakt, že dolní Rakousko má stejnou vlajku jako Ukrajina.

…laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata letos zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků tohoto 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. Druhá odpovídá Martina Drozd Smutná.

Co pro vás CJCH znamená?
Znamená pro mě instituci, která by se měla systematicky starat o mladou a střední generaci umělců*kyň na české scéně. Zároveň bych si přála, aby cena fungovala „edukativně“ směrem k veřejnosti, tj. aby ji seznamovala s podobami současného umění a snažila se najít dialog mezi současným uměním a očekáváním a představami široké veřejnosti o tom, jak by takové umění mělo vypadat. Znamenala pro mě taky záruku kvality výstav.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Abych se mohla podílet na výše uvedeném, tj. na představení podoby a témat současné tvorby – v mém případě sociálních témat komunikovaných prostřednictvím malby, veřejnosti. Doufala jsem také v komfort spojený s podporou, nejen finanční, ale především produkční a kurátorskou. Těšila jsem se na týmovou práci, zpětnou vazbu, zajímavé kontakty a v neposlední řadě na výbornou výstavu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Moje docela narativní obrazy zachycují zdánlivě banální situace, ve kterých se jejich aktéři*ky vůči sobě nacházejí. Mohou se objímat, podpírat se, pomáhat si nebo jeden pro druhého pracovat, vždy jsou ale jejich aktivity podmíněny tím, kým jsou ve společnosti. Tak, jako v reálném životě, je naše každodennost tvarována genderem, původem či třídou, tak se společenské nerovnosti a bolesti snažím vyobrazit skrze postavy – nevěsty, ztracené chlápky, aristokraty, sluhy apod.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota, jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. Čtvrtý odpovídá Robert Gabris.

Co pro vás CJCH znamená?
CJCH je vynikajúcou platformou pre realizáciu umeleckej práce, ktorú vykonávam. To znamená pre mňa poskytnutie rôznych zdrojov, čas, financie a priestor na implementáciu mojich myšlienok fyzicky prekladať, prepájať sa s (nielen) českou scenou a nadobudnúť nové kontakty pre budúce projekty.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?
Moja aktivistická činnosť a angažované umenie akútne potrebuje viditeľnosť pre spoluprácu. Toto ocenenie jedno z dôležitých posunov v mojej činnosti. Kooperatívnosť a nesúťaženie ma pre mňa zmysel v pomáhaní a podporovaní si navzájom.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Predstavujem sériu Error, rómska nebinárna telesnosť a jej bezpečne priestory. V spolupráci s queer rómskou komunitou, ktorú som poznal na umeleckej rezidencii v Košiciach, sme vytvorili niekoľko komplexných častí, z ktorých sa projekt Error skladá. Najprv sme spísali spolu manifest, ktorý vedie celou inštaláciou v Moravskej Galérii. Pritom sme spoločne vyhotovili fotografie, kde hľadáme naše vlastné, telesné a mentalne nebinárne priestory, v ktorých sa cítime bezpečne. Do týchto priestorov nevpúšťame nikoho z majoritnej spoločnosti. Tento priestor nazývam exkluzívnym, pretože ho potrebujete na riešenie dôležitých tém, ako napríklad, queernes, chudoba, vylúčenie zo spoločnosti ale aj z vlastných rodín, fyzicky a duševné zdravie, atď.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota ve složení představitelek a představitelů předních mezinárodních uměleckých institucí – Ivet Ćurlinová (Kunsthalle Wien), Anna Daučíková (umělkyně a pedagožka), Charles Esche (Van Abbemuseum, Eindhoven), João Laia (Muzeum současného umění Kiasma, Helsinky) a Jan Zálešák (kurátor a pedagog), jsme proto položili tři velmi obecné, a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené otázky. Druhý odpovídá Jakub Jansa.




Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Menší mindrák z vlastní práce. Třeba až mi bude padesát, tak budu méně toxická bytost (úsměv).

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?
Abych udělal radost rodičům.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Jde mi o zvědomnění třídní příslušnosti. Příběh sociálního přeběhlíka, co se z malého záhonku vyšvihl mezi highlighty ovoce a zeleniny.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota ve složení představitelek a představitelů předních mezinárodních uměleckých institucí jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. První odpovídá Valentýna Janů.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Hodně práce, ale i nápadů, nový film a na závěr výlet do Brna.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Samotné přihlášení jsem příliš nepromýšlela, je to asi přirozený krok pro většinu mladých umělců. Motivací je určitě příležitost podílet se na společné výstavě a spolupracovat s kurátorským týmem Společnosti Jindřicha Chalupeckého, který se snaží dopřát nám maximální podporu pro nové umělecké projekty.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V novém filmu navazuji na svá dosavadní témata, jako je zkoumání vlastních i obecnějších vztahů k genderové politice, environmentalismu nebo současným technologiím. Aktuální projekt se zabývá především prvním z jmenovaných a ohledávám v něm možnosti performování sebe samých.

Letos již tradičně probíhá Cena Jindřicha Chalupeckého, ocenění výtvarných umělců do 35 let. Cena se koná již od roku 1990, její zakořenění v tradici je tedy již poměrně pevné. V současné době, palčivěji než kdy dříve, vyvstává otázka hledající hranici mezi tradicí a změnou. Mezi stálostí a tvárností. Je správné nechat se tvarovat a být tvárný? Nebo se raději navracet ke kořenům a k jistotám? Jaký je svět, v němž žijeme? Jaké je umění v něm?

Svět, v němž žijeme
Snad je nakonec záhodno citovat známá slova samotného Jindřicha Chalupeckého: „Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“ Jaká je tedy skutečnost, ve které žijeme, jaký je svět, kterým jsme obklopeni? V tomto slova smyslu by bylo možno tvrdit, že je nejdříve potřeba odhalit skutečnost, odkrýt společnost od kořenů, jelikož z té vychází podstata umění a na ni se váže i podstata či potřebnost uměleckého ocenění. Umělecká scéna by tedy měla znát samu sebe a svoji hodnotu, aby mohla zhodnotit, zda chce přijímat, či nepřijímat umělecká ocenění, zda stojí za to soutěžit, či nesoutěžit. Tato rozjitřená debata, která právě probíhá v uměleckém světě, v sobě tedy obsahuje opravdu mnoho závažných otázek, které hledají podstatu umění (subjektivní/objektivní?), potažmo podstatu naší společnosti. Argumenty v ní padající jsou tedy velmi důležité a každý z nich má svoji vypovídající hodnotu, jelikož vychází ze samotného tápání po své vlastní podstatě, po podstatě současného uměleckého světa, tudíž i po základech naší společnosti, světa, v němž žijeme.
Je společnost tvárná, nebo naopak potřebuje jistoty? V jakém bodě se nachází? Jak společnost definovat, aby bylo možno určit charakter současné umělecké scény? Na co je schopná umělecká scéna poukazovat, na co by měla reagovat a jak? Spoluvytváří umění svět, ve kterém žijeme? Je umění schopno pojmout kategorii porovnávání? Je umění subjektivní nebo objektivní záležitostí? Záleží na tom v současnosti vůbec?

Pod tíhou současné situace, kdy se umělecký svět stal téměř „přebytečnou komoditou“, tato problematika vyvstává ještě palčivěji. Doba nejistoty, rozporů, abstraktních slibů a tvárných prohlášení. Všechny jistoty se staly pouhou abstrakcí budoucnosti. Snad největší lidská jistota, kterou je smrt, se pomalu stává abstraktním pojmem, abstraktními čísly. Současný svět je světem nejistoty. Neustále se utvářející. Odhalená tvárnost doby? Neustále se utvářející Cena Jindřicha Chalupeckého? Absence uměleckého ocenění?

Svým výtvarným dílem i aktivistickou činností rozkrývá a podrývá zavedené mocenské struktury naší společnosti. Pronikavé směsice mytologických, ale i vědeckých či popkulturních odkazů útočí zejména na politicko-společenské uspořádání současného světa a genderovou předpojatost. Podobně invazivní jako obsah prací Marie Lukáčové je přitom i jejich forma.

A vlastně nezůstává jen u obsahu a formy. Když měla před necelými dvěma roky Marie Lukáčová reagovat na zadání znějící umění ve veřejném prostoru, instalovala svoje video rovnou do showroomu nejmenovaného řetězce prodávajícího elektrospotřebiče. Vše se navíc nacházelo přímo v jednom z chrámů pozdního kapitalismu, v pražském obchodního centru Palladium. Coby komunikační nástroj pro svou videokoláž I Became a Man Who I Love to Be With tak Lukáčová důmyslně využila tradiční atribut moderní „idylické“ domácnosti – televizory se širokoúhlou obrazovkou.

Podobný kontrast volí umělkyně i ve své zatím poslední práci Magie v době konjunktury. Dvojici mladých žen kriticky rapujících o toku peněz a roli bank ve společenském systému či environmentální krizi slouží jako pozadí stylová designová kuchyň. Tedy opět prostředí, jež je spojováno spíše s bezstarostným blahobytem a pohodlím, než s vidinou fatálních globálních problémů. Nevinně vyhlížející příprava snídaně, která doprovází projev dívek, navíc zahrnuje i motivy dobře známé z vizuálního jazyka televizní reklamy – otevírání šuplíků pomocí letmého přitlačení kolenem či zalévání misky plné cereálií proudem čerstvého mléka. Magie dnešních dnů tak podle Lukáčové spočívá mimojiné v „kouzlu“, kdy finanční investice na jedné straně planety mohou znamenat zánik deštného pralesa na konci druhém. Sama umělkyně ke své práci dodává, že „základní pravidlo vrcholových bankéřů a bankéřek je však udržet své tajemství před obyčejnými lidmi, a tak striktně dodržují svůj odosobněný výraz frigidních hybatelů ekonomie.“

Dej mi prosím takové tělo, které bych mít chtělo
Zejména ve svých starších výtvorech reflektuje Marie Lukáčová roli lidského těla v politicko-společenském kontextu dneška. K takovým pracím se řadí i trochu tajuplně působící počin Gizd i Zgarb. Hlavními postavami jsou v něm dvě komplikovaně vymezitelné entity, jež na sebe v tnejvíce případech berou podobu ženských těl. V průběhu místy až groteskní a jindy zase téměř mrazivé koláže ovšem vyvstává na povrch, že původ a podstata obou protagonistek sahají do říše jedovatých hub, snad kamsi až k nechvalně proslulým muchomůrkám zeleným. Gizd i Zgarb jsou díky tomu nejen schopny plynule přecházet mezi jednotlivými formami, a tím pádem unikat třídění nynější patriarchální společnosti, ale zároveň disponují i smrtelnou toxicitou. Tu se dle vlastního prohlášení rozhodly správně nasměrovat, když „pro zkvalitnění veřejného prostředí, vužívajíce výhod týdenního průběhu svých jedů, putovaly napříč krajinou a konali společenské dobro v podobě eliminace vládnoucích elit.“

Rozmočená normativita
Jako další nástroj k znejištění divácké percepce využívá Lukáčová různé nesousledné pojímání času. To je přítomno i v práci Who is the Agent, my Frozen Frog?. Spekulativní příběh nás zavádí do prostředí slovenských vodopádů v zimním období a starých skotských hradů. Sleduje přitom osudy dvou notně rozdílných kolektivů. Prvním z nich je těžkým, mokrým sněhem se vláčející a navýsost konformně působící skupinka turistů s lehce rozmrzelým průvodcem, druhým potom čtveřice záhadných, vzájemně propojených čarodějnic oděných do zvířecích kožešin a ponejvíce se ocitajících v záři jeskynního ohně. Skrze prolínající se dějové linie a pro svou tvorbu tradiční mísení vědeckých s mytologických motivů přemítá umělkyně prostřednictvím svého díla nad účinky lidského konání na životní prostředí i na lidské tělo jako takové.

Marie Lukáčová se frekventované problematice genderu dotýká i prostřednictvím fenoménu postčlověka. Výrazným je v tomto ohledu výtvor Siréna, jenž rovněž využívá konfrontaci různých časových rovin. Video, jehož verbální složka je výjimečně omezena pouze na voiceover, podnětným způsobem otevírá možnost posthumánních bytostí jakožto jsoucen překonávajících genderovou diferenciaci.

Kam až to dospěli?
Alternativní postupy jako bohaté členění obrazu, sestavování jeho rozmanitých podob a nelineární příběh však Marie Lukáčová zjevně neužívá bez výjimky. Poměrně jednolitým dojmem působí po formální i narativní stránce video What Would Evolution Do?.

Prostřednictvím několika metafor, mytologických, ale i prvků science-fiction v něm autorka předkládá svou reflexi na problematický vztah pokroku a moci. Lidská civilizace se v krátkém snímku ocitá na pokraji zkázy a ve snaze zvrátit svůj osud je nucena vydat se nazpět až k počátkům života pod mořskou hladinu. Na náročnou výpravu jsou vysláni tři zástupci nesoucí rozdílné podoby – polonahý muž, fena německého ovčáka a létající ocelový objekt se zlatým středem (ponejvíce připomínající útvar složený z ráčnových klíčů). Na pozadí rozpadu skupiny v důsledku diskutabilního vztahu její maskulinní a feminní části a následného fiaska celé pouti přitom vyvstává autorčina radikální obžaloba patriarchátu.

Coolnes i v kuchyni
Nejbližší tvůrčí kroky Marie Lukáčové bude možné sledovat i v rámci letošního finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. V něm se letos osmadvacetiletá umělkyně ocitla coby výrazná zástupkyně jednoho z aktuálních uměleckých proudů kriticky přehodnocujících heteronormativní uspořádání světa. Konvenční struktury ale Lukáčová dlouhodoběji narušuje také v rovině obrazu. Ten je v jejím díle často rozčleňován, rozličně mutován a následně spojován. Míseny jsou tak inscenované scény s těmi dokumentárními i se zmíněnou 3D animací. Divák je také opakovaně vystavován až kontrastně se měnícím rychlostem záběrů a velmi dynamickému charakteru kamery s častým střídáním perspektiv.

Marie Lukáčová svým spekulativním přístupem, otevíranými tématy, ale i vztahem postav a narativu, fragmentarizací obrazu či jeho nehiearchickým uspořádáním usiluje o vytrhnutí z navyklého vnímání světa. A jako progresivní se jeví i autorčina nejnovější snaha o oživení role rapu jako potenciálního prostředníka společenské změny.
A je v mnoha ohledech příznačné, že tak činí právě i z prostředí (stylizované) domácnosti… ∞