Na houbách

velkolepě jsem stanul před babičkou
s přírodní trofejí v ruce

ale lubi
holubinky nesbíráme

pýchavky v mé hlavě
byly okamžitě rozšlapány
červivé odřezky hřibů trčí z kompostu
ještě před obědem

Youtube

pod klipy indie interpretů
se scházejí smutné děti
navzájem se chlácholí:
*virtuální objetí*

vykročím z internetové sféry
půjdu první
aby se pavučiny nepřichytily na nikoho jiného

je to zbytečná úzkostlivost
při silném větru
naprázdno objímám rorýsy

Vrstevníci

o mých zájmenech nic nevědí
a naprosto to respektují

na dobrý den říkají
ahoj nebo dobrý večer

sledujeme se jen někde

ale tenkrát
když jsme nedopuštěním
seděli na čtyřsedačce

(ta rozpadlá vodárna
pamatujete?)

naše oči se setkaly
až v procesu plašení

ze sbírky Místní (Fra, 2025)

Od roku 1987 se v tuzemsku uděluje Cena Jiřího Ortena. Oceňuje mladé básníky a prozaiky do třiceti let. Letošním vítězem 35. ročníku se stal Vojtěch Vacek a Olga Stehlíková si s ním povídala nejen o jeho literární tvorbě.

Vojto, co ti zatím přinesla Cena Jiřího Ortena?
Měňagon díky Ortence překročil hranice kroužku obvyklých čtenářů současné poezie a dostal se i k těm, kteří takové ocenění považují za určitý doklad literární kompetence. Těm cena umazává část prvotní skepse a dovoluje jim přistoupit k četbě s pozitivním očekáváním. Což je pro knihu velmi dobrá – a vzácná – výchozí situace.
Pro mě osobně pak cena přinesla spoustu skvělých příležitostí a vědomí, že na tom, o čem píšu, záleží i někomu druhému.

Máme v českém literárním prostředí srovnatelné ocenění pro mladé? S jakou zahraniční paralelou bys Ortenku srovnal?
Vyplatí se sledovat například Drážďanskou cenu lyriky, Cenu Václava Buriana nebo Básne CZ/SK. Sice nejsou omezené věkem, ale moji vrstevníci se v nich pravidelně umisťují. Nejde nicméně o paralely, každá z cen má vlastní specifika, záběr a cíl, tak jako Ortenka.

Četl jsi nominovaná díla svých vrstevníků? Zaujalo tě z nich některé?
Minulý rok mě doprovázel zejména Motýlí pavilon Tima Postovita, který se do užší nominace nedostal. Nicméně nominovaná Štičí kost Radka Touše je skvělá sbírka, s hrotem subtilním a přesným jako štičí kost!

V rámci ocenění ses díky ČLC vydal do Portugalska, kde zrovna nyní pobýváš v městě s krásným názvem Óbidos. Je to určitě inspirativní místo a ty zdejší krajinu jako cestovatel intenzivně poznáváš. Zapisuješ si v básních nebo deníkové podobě, co v Portugalsku zažíváš?
Nepotřebuji si uchovávat textové záznamy o tom, co jsem zažil. Mám raději skutečnost, která je deformovaná pamětí. Nemohu zapomenout na noc, kterou jsem strávil v Lisabonu potom, co mi ujel poslední bus domů do Óbidos. Teď si pamatuji každý kilometr, který jsem ušel, každou zídku, na níž jsem si sedl, každé náměstí a téměř kaž­dou ulici. Už se ale těším, až si do dlouhé noční procházky vsugeruji úprk před náhle oživlými sukulenty – jak jsme se skupinou odvážných přátel zachránili město před útokem zdivočelých ostnů agáve hbité jako chobotnice.

Co obecně mladému tvůrci může přinést takováto zkušenost s tvůrčím pobytem v zahraničí, je potřeba ji umět „vytěžit“, disponovat pro to nějakou speciální dovedností?
Kouzlo je v tom, že taková rezidence nabízí prostor „vytěžit” věc po svém. Osobně mě ponoukla k pravidelnější práci. Ovšem nejde pouze o „čas na psaní“, ale především o „čas na klid“. Až v tomto klidu vzniká ona cenná ruda k vytěžení. A navíc v množství, v němž ovlivňuje celou krajinu poetiky. K těžbě tak nemusí docházet pouze v omezeném čase pobytu, ale také ještě dlouho po návratu.

Jak podle tebe Portugalci vnímají poezii, ve srovnání s českými čtenáři? Moje vlastní zkušenost byla, že v Portugalsku, zdá se, není poezie záležitostí podivínů ani elit, vztah k ní je tam mnohem přirozenější a vřelejší. Máš podobný dojem?
Všichni místní, s nimiž jsme na poezii narazili, se vůči ní stavěli velmi přátelsky. Většinou dokonce přiznali, že sami píší, i když třeba jenom pro sebe. Zdá se, že poezii přijímají jako něco, co běžně spoluutváří jejich vnímání světa.

Na čem právě pracuješ během svého tvůrčího pobytu a jak výsledek ovlivní právě krajina, kde ses ocitl?
Do Óbidos jsem přijel s rozmyšleným plánem na novelu o chlapci Tukumanovi, kterého krátce po narození rodiče poslali pro slony. On však přinesl jenom dva, takže byl vyhozen z domu. A pak se různě pinoží a věci u toho nejsou, čím se zdají. Celý příběh představuje určitý koloběh a kolem Óbidos kolobíhají hradby, po nichž lze celé město obkroužit. Vlastně jsem přijel, ubytoval se, vylezl ven a koukám – tvar města se nápadně podobá tvaru Tukumanova příběhu!

text: Olga Stehlíková