V záplavě podzimních kulturních událostí patří Pražské křižovatky k těm, které není radno minout. Letos se jejich program rozprostřel mezi říjen a listopad a právě teď přichází druhá festivalová vlna – dvě inscenace vycházející z osobních zpovědí, divadlo s důrazem na důležitost empatie a naši schopnost naslouchat.

Korejský performer Jaha Koo v divadelně-kulinářském projektu Haribo Kimchi vylíčí pocity člověka vykořeněného z vlastní kultury – na jevišti postaví mobilní stánek s pouličním jídlem a během intimního vyprávění o pocitech emigranta bude pro diváky zároveň vařit. V závěrečných festivalových večerech se v Praze poprvé představí Alexander Zeldin s francouzskou adaptací své slavné hry Opatruj se (Beyond Caring). Zeldinova tvorba se vyznačuje realistickým stylem a hlubokou empatií k sociálním tématům a lidským osudům. Inscenace, již přiveze na Pražské křižovatky, vypráví příběh několika brigádníků, kteří se setkávají během noční směny v balírně masných výrobků. Realistické prostředí hry odhaluje podobu prekarizované práce – uklízeček a uklízečů, kteří během krátkých, pouze desetiminutových pauz, na něž mají během směny nárok, prožívají své osobní i pracovní starosti. Po každém představení bude následovat diskuse s tvůrci.

Celá druhá půlka Pražských křižovatek se odehraje v Centru současného umění DOX, které je partnerem letošního festivalu, a se vstupenkou na představení získáte v týž den volný vstup do všech tamních galerijních prostor. Užijte si s Pražskými křižovatkami podzim plný umění!

text: Kateřina Prášilová

Pražské křižovatky
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14.–25. 11. 2025

Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

„Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa?“ Tuto otázku si již kladl francouzský filozof Gilles Deleuze spolu se svým kolegou a psychoanalytikem Félixem Guattarim. Akcentovali problematiku čtenářského vstupu do díla skrze brány slov. Já si při vstupu do výstavních prostor kladu (nyní v roli divačky) obdobnou otázku. Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa, reprodukovaného a postprodukovaného vizuálním jazykem?

Velice ambiciózní výstavní projekt představilo v únoru kurátorské trio (Otto M. Urban, Leoš Válka a Michaela Šilpochová) v Centru současného umění Dox. Prostřednictvím tří desítek světových i tuzemských umělců a umělkyň (Jaroslav Róna, David Lynch, Josef Bolf, Mat Collishaw, Magdalena Jetelová, Jan Švankmajer a další) se prostorem linou rozdílné „kafkovské“ vize. Výstava nepředstavuje prostý historický pohled, zakonzervovanou minulost jasně ohraničenou linearitou času, od níž máme odstup, ale naopak směřuje k dnešnímu člověku, směřuje ke mně a skrze současnou výtvarnou scénu reflektuje motivy a nálady Franze Kafky rezonující společností.

„Píšu jinak, než mluvím, mluvím jinak, než si myslím, myslím jinak, než jak bych měl myslet, a tak to všechno postupuje do nejhlubší temnoty.“ Postupuji prostorem. Místnosti jsou protkané útržky z Kafkových deníků a korespondence, příběhů vystavujících umělců a umělkyň a střípků významných představitelů a představitelek na poli filozofie. Literární podloží, z nějž vyrůstá vizuální forma, dokresluje atmosféru a kontext exponátů. Vtahuje mě hlouběji, kamsi do Kafky. Tážu se ale, jaké by bylo nechat promlouvat samotná výtvarná díla, bez přímé textové opory. Jaké by bylo nechat Kafku jako autora zemřít a nechat ho rodit se znovu a znovu ve formálně (i ontologicky) jiném uměleckém systému? Maluje a sochá jinak, než píše…

Kolektivní cizinectví
Úzkost, pocit viny, odloučení, ironizující smysl pro humor, byrokratický aparát, pokřivený vztah s otcem, jehož duch straší na pozadí a rezonuje v dílech umělců, jako je např. Siegfried Herz a Johan Tahon. Tyto motivy si běžně člověk asociuje s Kafkovým literárním dílem a jeho osobou a jako nikdy nekončící ozvěna mnou prostupují při pohledu na objekty Jana Švankmajera, expresivní litografie Davida Lynche, při poslechu tlampačů Pavla Büchlera a během každého jednoho zhroucení animatronického jelena Mata Collishawa. Obvyklá psychoanalytická interpretace (mimo oidipovského komplexu) operuje s otázkou existenciálního odcizení. „… nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec.“ Těmito slovy častuje K. hostinská v románu Zámek. Ve vztahu k situaci protagonisty jakožto postavy vyčleněné na okraji společnosti můžeme nabývat dojmu individualizovaného jedince.

Jak ale poukazuje například Deleuze spolu s Guattarim v knize Kafka. Za menšinovou literaturu, příběhy ani samotné životy nejsou ryze individuální a uzavírající se do sebe, nýbrž systémové, sdílené a otevřené fluxu vnějších aktérů. Politiku, působení moci a komplexní sociální milieu v Kafkově díle nejvíce explicitně zpřítomňuje moc decentralizovaného byrokratického stroje v kontrastu s bezmocí lidí. Z privatizované úzkosti se stává úzkost kolektivní, která se však může přetavit v revoluční sílu. Takto kolektivně zakoušený systém, proponovaný Deleuzem a Guattarim, při pohledu na vystavená díla tolik nepociťuji. Projekt se lehce smrskává na více intimně prožívané momenty a osobní svědectví (což nemyslím jako výtku) s více či méně ironizujícím, někdy až absurdním nábojem. Mezi díla výrazně vykročená vstříc socio-politické absurditě pak řadím především instalaci Wolfa Märze Kafka v Izraeli (která v současném globálním dění působí o to více palčivěji), karikované figury Martina Gerboca nebo deformovanou nukleární rodinu Jake a Dinos Chapmanových.

Nejsme solitérní entity uzavřené do svých navzájem neprostupných světů. Tento koncept neplatí jen výlučně pro vztahy mezi lidmi. Jak dále demonstruje Deleuze a Guattari, lidé vždy vznikají společně s mimolidskou realitou. Insilico Mata Collishawa, mechanická socha jelena v životní velikosti, pracuje se syntézou organické formy (realistická kostra jelena) a anorganické (umělý jelen). Vidím stroj, který se pod vlivem algoritmu monitorujícího nenávistné příspěvky na twitteru svíjí a hroutí, a zvíře včleněné do rhizomatického systému komunikačních technologií, jež si spojujeme s člověkem. Deleuze a Guattari vnímají Kafkovu Proměnu jako doslovné stávání se zvířetem a deteritorializaci běžného pojetí subjektu. Jelen je tak možná jen jedna z možných forem člověka; výtvarný dvojník literárního brouka, který odmítl člověka ve prospěch zvířete.

Realismus s předponou „sur“?
Kafkův svět bývá občas označován přídavným jménem surrealistický, konfrontuje nás s něčím mimo naši běžnou realitu. Já se naopak klaním k tezi Gottfrida Helnweina (na výstavě zastoupený velkoformátovým obrazem Důkaz), který na vše „kafkovské“ nahlíží jako na ryzí doklad nesmlouvavého realismu. „Kafka je vrcholný realista […]. Proces a Zámek jsou jen na dřeň poctivé a věcné zprávy o světě, ve kterém žiji.“ Labyrint zákona a decentralizovaná byrokratická mašinérie, která i 100 let od Kafkovy smrti nepozbývá na relevanci, se vpisuje do naší každodenní zkušenosti. Fotografie Hitlera v kombinaci s olejem a akrylem na plátně Důkaz svou rozpitou formou evokuje iluzi. Realita se vrací jako horečnatý sen.

KAFKAesque
Centrum současného umění DOX
(Poupětova 1, Praha 7)
9. 2. — 22. 9.

Zúžit realitu na jedno téma, které se line okolo kritické reflexe digitálního světa, je cílem projektu rozšířené výstavy #DATAMAZE – Datové bludiště v Centru současného umění DOX. Koncept výstavy se vyvíjí v čase a aktuálně tak reaguje na nejnovější fenomény, které se právě v souvislosti s touto problematikou objevují.

S rozvojem internetu a digitálních médií nastala nová éra prostoru, ve kterém lidstvo funguje a se kterým se učí vypořádat. S jeho neomezenými možnostmi, které dokazuje neustále se rozvíjející digitální prostředí a důsledky, které z jeho užívání pramení, se setkáváme častokrát nevědomě a ještě častěji jsme jeho součástí, ani bychom si to vůbec uvědomili a dokonce – aniž by se nás na to někdo zeptal.

Jádrem výstavy je časová osa internetu. Ta diváky seznamuje s téměř padesátiletou historií tohoto média. Za tuto dobu se otevřel uživatelský svět, o kterém už dnes víme, že nemá pouze jednu vrstvu, ale lze se nořit i do jeho hlubin, jejíž obsah není přístupný pomocí klasických webových vyhledávačů. Jsou označovány jako deep web a dark net a diskutovány jsou právě kvůli svým možnostem, které nabízí. U dark netu se jedná hlavně o možnost nelegálních aktivit – od koupě nejrůznějších věcí jako jsou zbraně či drogy. Tuto platformu konfrontovala svou kritickou intervencí umělecká skupina !Mediengruppe Bitnik akcí Random Darknet Shopper (Náhodný nákupčí na darknetu): sbírka pořízená botem (2014–2016). Jejich projekt poukazuje na umělou inteligenci, která může vykonávat činnosti jako člověk. Například si po dobu výstavy samostatně objednávat předměty, které jsou pak její součástí. Na jednu z jejich výstav objednal robot tabletky extáze, které nakonec zabavila policie. Svým aktem se skupina dostala k otázce, kdo je vlastně zodpovědný za tento čin – umělec nebo digitální systém?

Další – z dnes už běžně v uměleckém prostředí reflektovaný fenomén – kamery streetview mapující veřejné prostranství a zaznamenávající jej do celistvé sítě, se stále potýká s paradoxy, na které se umělci snaží upozorňovat. Zaznamenat veřejné prostředí a přitom uchovat skrytou identitu nespočetného množství lidí, kteří jím prostupují, je stále technologicky nedořešená věc a je jen otázkou mnoha desítek hodin, kdy hledač tváří nalezne tu s nerozostřenou identitou. Italský umělec Paolo Cirio ve svém projektu Přízraky z ulice (2012–2018) pracuje s kamerami streetview také; jeho záměrem je navrátit „ukradené“ lidské postavy z digitální datové sítě do původních míst. Vybere záběr postavy, v životní velikosti ji vytiskne a vylepuje ji na původní místo, kde byla kamerami zachycena.

Stejně tak známá škála, která nás nedovolí pustit dále v registraci, zvolíme-li si příliš jednoduché heslo. Tedy jednoduché ve smyslu kombinací znaků. Přesto ale velká i malá písmena a množství čísel nejsou zárukou ochrany uživatelského účtu. Německý umělec Aram Bartholl vydal soubor osmi knih Zapomněli jste heslo? (2013), které obsahují 4,7 milionů hesel ukradených hackery sociální síti Linkedln v červnu 2012. Můžete si tak knihu prolistovat a své vlastní heslo v ní najít.

Projekt #DATAMAZE – Datové bludiště, jehož autorem je Michal Kučerák, bude v Centru současného umění DOX přístupný dva roky a návštěvníkům umožní kritickou konfrontaci s právě se objevujícími fenomény digitálního světa. Vedle stálé expozice, která bude pravidelně poskytovat prostor digitálnímu umění, bude #DATAMAZE fungovat také jako otevřené pracoviště, kde budou probíhat improvizované workshopy a setkávání. Jeho součástí bude knihovna s virtuálními i tištěnými publikacemi a bude určené především vzdělávání a sebevzdělávání v oblasti digitální tematiky. ∞


#DATAMAZE – Datové bludiště
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
8. 6. 2018—8. 6. 2020

Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

„On dělá jinak než většina lidí ty kresby. On tam kreslí nějaký kosti a těla. Něco vystřihuje z časopisů, pak do toho lepí,“ říká Vincenc, syn Luboše Plného v dokumentu Jaroslava Brabce Orbis Artis, jenž je součástí výstavy probíhající v Centru současného umění DOX. Jednoduše, dětsky vyjádřená jinakost tvorby autora, jež je označována jako art brut neboli umění v syrové podobě. Nejde o umělecký směr, který bychom mohli snadno definovat. Podstatou zde je tvůrce, kterého s ostatními „artbrutalisty“ nespojuje forma či obsah děl. Společnou jim je naopak právě ona jinakost, odchýlení se od toho, co známe, absence uměleckého vzdělání a jedinečnost tvorby mimo zažité vzorce.

Cesta k neexistujícímu titulu
Po spletitých chodbách DOXu konečně přicházím do první části výstavy věnované Luboši Plnému. Vítá mě rentgenový snímek. Zcela příhodně, neboť z tvorby Luboše Plného čiší fascinace lidských tělem, anatomií, ale i potřeba zaznamenávat plynutí času a proces stárnutí.

Procházím životní kapitolu autora s názvem „akademický model“, kterou sám Luboš Plný označuje za nejdůležitější období svého života. Poté, co ho nepřijali ke studiu na Akademii výtvarného umění, zvolil autor neotřelý přístup, jak se i přesto na akademii dostat. Po dobu šesti let stál modelem, aby po ukončení svého „studia“ zažádal „diplomovou prací“ o udělení neexistujícího titulu akademický model. Ten mu tehdejší rektor akademie skutečně udělil. Na fotografiích, kterými „diplomovou práci“ doplnil, ho můžeme vidět v pózách známých ze slavných historických obrazů, ale i jako Michelangelova Davida. Autor si po udělení titulu akademický model vytvořil vlastní kulaté razítko, na kterém je v pozici diskobola a kterým díla označuje. Ovšem i bez něho jeho tvorbu snadno rozeznáte.

„Inspiroval mě tady ten deníček, který mi asi pravděpodobně maminka založila, když jsem se narodil,“ zamýšlí se Plný ve zmíněném dokumentu Jaroslava Brabce. Možná, že v něm touha zaznamenávat a podávat svědectví o důležitých okamžicích života vznikla už kdysi dávno, v dětství.

Díky dokumentu, který je promítán v třetí části výstavy, pak můžeme zprostředkovaně být i u procesu vzniku děl autora. Ten vždy začíná podkladem, který ho dle jeho slov „zbaví respektu před bílou plochou.“ Vytvoří si osu a z ní dále vychází, přesto výsledek není dopředu úplně znám, během intuitivního procesu se představa proměňuje. Věta o respektu z bílé plochy se mi ukládá do paměti a vybavuje se mi následně při psaní textu. Přemýšlím o tom, že mě někdy dokáže více fascinovat ten neuchopitelný proces tvoření spíše než výsledné dílo jako takové. Zejména jde-li o umělce takto osobitého.

Ze setkání s uměním označovaným jako art brut si tak odnáším myšlenku, že je to především jinakost, odchýlení od normálu, anomálie, která pro mě činí umění hodnotným a obohacujícím. Prostřednictvím vystavených děl Luboše Plného zažívám dotyk s osobností tvůrce, který se nebojí na svém vlastním těle zkoušet hranice fyzické bolesti. A který nám nepřekládá recyklaci již kdysi vytvořeného a viděného, ale jehož tvorba je hravým, nekonvenčním a nezapomenutelným uměleckým vyjádřením. ∞


VIVA LUBOŠ PLNÝ!
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14. 12.—12. 3.

Až do konce srpna můžete v Centru současného umění DOX navštívit výstavu „Víření prachu“ na české scéně poněkud opomíjené osobnosti – sochaře a malíře Richarda Kočího (* 1954). Přehlížení je úděl velké části umělců jeho generace, jež se po revoluci vrátila z emigrace a měla problém se etablovat na naší malé scéně, protože viditelnost zajišťují spíše kontakty než tvorba.

Bohužel to nikde ve světě nefunguje tak, že by umělce někdo objevoval a zahlcoval skvělými nabídkami výstav. Pokud nechcete být zastoupeni v galerii, které budete platit přibližně polovinu svého honoráře za to, že zprostředkuje prodej díla a bude vás prezentovat na výstavách, patrně moc vidět nebudete. Kočí vystavuje po téměř šestileté odmlce, což má své kladné i záporné stránky. Ta negativní je přílišné zahlcení relativně skromného prostoru, patrně z potřeby ukázat co nejvíce děl odlišných charakterů, vzniklých v období dlouhé odmlky. Po estetické stránce tento přístup výstavě poněkud uškodil, neboť díla nemají dostatek místa, aby dýchala, a návštěvníkovi se nedostává prostoru, aby si je mohl v klidu s odstupem prohlédnout. Nelíbí se mi, že pro výstavu byla vymezena tak malá část, jelikož by rozhodně zasluhovala více místa než současně probíhající třípatrová expozice „Sportu zdar!“. Nicméně z těchto rozhodnutí můžeme číst charakter galerie, která dá přednost nesmyslnému patosu děl nesourodých kvalit a hodnot s vidinou návštěvního úspěchu. Tím chci říci, že jde o galerii, která má umění přibližovat spíše masám, než lidem, kteří se v něm už orientují a mají jistá očekávání.

U Kočího je až šokující rozpor mezi jeho malířskou a sochařskou tvorbou. Stáváme se svědky obrovského kontrastu. Malby na plátnech svou barevností i kompozicí působí jako obrazy z druhé poloviny minulého století, možná je ovlivnila osmdesátá léta, která Kočí strávil ve Španělsku. Oproti tomu černobílé laminované objekty zavěšené na zdech působí velmi současně, nikoliv motivem, ale především formou. Celkově jsou forma i zpracování až pozoruhodně pečlivě a dokonale zvládnuty. Richard Kočí je v současné době jeden z mála autorů, kteří celý proces vytváří osobně, tedy bez pomoci řemeslníků. Dřevěné zaoblené sochy vznikají podle předem narýsovaných šablon (rysy jsou na výstavě zarámovány na zdech), podle kterých řeže malé plátky překližky, jež postupně skládá, sevře, slepí a pak na řadu přichází nekonečné broušení a víření prachu. ∞


Richard Kočí: Víření prachu
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
3. 6.—31. 8. • 180 / 90 Kč

Narodili jsme se do doby, v níž peníze hrají zásadní roli. A kdo tvrdí opak, je pózista a nebo patří k ideové menšině. Jakou ale roli hrají finance v uměleckém světě, kde se za jejich pomoci rodí nová díla, nebo jakým způsobem může umělec tento ekonomicky nerovnoměrný svět bojkotovat? Je to vůbec možné? Pokud ano, jakým způsobem? Na podobné otázky se snaží nalézt odpověď výstava v uměleckém centru DOX.

Výstava s názvem Duše peněz pojala otázku bohatství, komodit a hodnotných statků jako kulturní fenomén naší doby. Peníze potřebujeme, abychom mohli vůbec žít. Naopak bez peněz se dá jen přežívat. Zní to jak klišé, ale kdo žije nohama na zemi, ví, jaké to je, čekat do výplaty. Určitě znáte některá z nespočetných rčení, která slýcháme od dětství: „Bez peněz do hospody nelez“ či „ani kuře zadarmo nehrabe“. Ať se nám to líbí nebo ne, je to zásadní fakt. Žijeme v době peněz a možnost tento fakt změnit se stává současnou utopií. Mimo jiné si můžeme vzít ponaučení z bývalého režimu, kdy snaha o to, aby měli všichni stejně, nevyšla. Výstavu Duše peněz tvoří díla 27 zahraničních i českých umělců, která rozmanitě reagují na velký vliv peněz a jejich působení na společnost. Ta nás nutí zamyslet se, zkoumat či se nad vším tím absurdním monopolem zasmát.

Nejvíce mě zaujal cyklus velkoplošných fotografií od Španěla Fernanda Molerese z 90. let minulého století. Zachycuje na nich například osiřelé děti, které byly během občanské války nuceny pracovat na farmě, v jejímž nejbližším okolí hrozil výbuch bezpočtu min. Nebo fotograf zachycuje skládku odpadů v Guatemale, kde úmorně pracují děti v kouři z odpadů, které často vzplanou. Takové škodlivé požáry tam trvají i několik dní. Není proto divu, že jsou děti nemocné a kouř jim způsobuje mnoho problémů. Cyklus fotografií ilustruje tyto podmínky velice živě. Autor zachycením těchto silných a převážně drsných fotografií upozorňuje na hrozivé podmínky na naší zemi, které si většina z nás neuvědomuje nebo nepřipouští, i když o nich ví. Je důležité vidět věci z různých úhlů a před utrpením ostatních nezavírat oči. Výstava kromě názorných ukázek způsobu života různých etnik a společností skrz fotografické médium dává prostor i humornějším způsobům ukázky vlivu peněz. V hlavní místnosti výstavy můžete několikrát narazit na velká prasátka origami, která vypadají jako složená z papíru. Vytvořil je mnohostranný německý umělec Daniel Knorr a jako materiál použil kov. Na výstavě Duše peněz může divák porovnávat díla z různých částí světa mezi sebou. Českou scénu reprezentuje Jiří Georg Dokoupil se svými otisky bublin na plátně, již zmíněný František Kupka, dále Vojtěch Pavlíček a Marek Schovánek. ∞


DUŠE PENĚZ
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
19. 2.—6. 6. • 180 / 90 Kč

Jakým způsobem tvoří kubánští autoři mladší generace, kteří svými výtvory reflektují nejen politickou situaci na Kubě? Jak umění využívají k propagaci nesouhlasu s diktaturou, která tam stále přetrvává? Různorodý umělecký pohled na vládu s neomezenou mocí můžeme nalézt v Centru současného umění DOX, v němž se představuje pětice kubánských tvůrců.

Výstava s názvem „Cuba en vivo“ neboli „Kuba naživo“ prezentuje tvorbu pěti umělců pocházejících z Kuby. Tento projekt připravila kurátorka Iveta Kopicová. Chtěla jím ukázat současnou uměleckou scénu na Kubě, která ji velice oslovila. Podařilo se jí přivést mladé talentované tvůrce mimo jejich zemi a ukázat jejich tvorbu. Patří k nim dokumentární fotograf Arien Chang Castan (* 1979), experimentátor Rodney Batista Herrera (* 1988), audiovizuální umělec Ricardo Miguel Hernández (* 1984) a malíř Maczel Lang Santiesteban (* 1984). Pátým umělcem, který sice věkově do skupiny nezapadá, ale přínosně ji dotváří, je o jednu generaci starší disident Francis Sanchez (* 1970). Každý z výtvarníků osobitým způsobem ukazuje své pojetí místa, které, ačkoliv je nám vzdálené vzdušnou čarou přes osm tisíc kilometrů, je nám díky naší historii bližší, než se na první pohled zdá.

Na začátek revoluce vzpomíná mnoho Kubánců v dobrém. Ovšem na její pokračování, kdy se začala hroutit ekonomická situace kvůli blokádě ze strany USA, již ne. Za podpory Sovětského svazu se pomyslná brána do Karibiku zavřela a ze slibů o demokratické zemi sešlo. Fidel Castro nastolil ideje komunismu, a tím se již blížíme k oné spojitosti s naší zemí. V současné době vládne na Kubě jeho bratr Raúl Castro Ruz. Pořád je oslavován socialismus, kvůli kterému se politika dotýká každého občana na ostrově. Není proto divu, že se nejen mladší generace snaží dovolat změny. Jednou z cest je i umělecká tvorba, kterou systém nemůže umlčet, ale ona na něj může poukázat.

Umělci na výstavě v DOXu ukazují na zmíněnou složitou politickou situaci, která má vliv na všechny obyvatele ostrova, různými prostředky a metaforami. Například Maczel Lang Santiesteban kreslí a maluje městské scenerie a jeho významovou linií se stává otázka konzumu. Součástí děl jsou i kusy různých log, používaných na ostrově. Jsou v kolážovitých skládankách prezentovány divákovi. Zaujaly mě také akvarelové krajiny, které z dálky připomínají svěží horské vrcholy. Zblízka pod namodralou barevností objevíme místo přírodních útvarů jen zdeformované PET láhve. Tento kritický a zároveň lehce sarkastický přístup aplikuje Santiesteban na většinu svých děl. Jeho kresebná práce svědčí o dobře uchopené malířské kvalitě. Kromě kritiky konzumního života jeho tvorbou prostupuje hledání vlastní identity skrze kubánskou minulost.

Hybridi – nositelé mnohoznačných metafor
Ze všech umělců mě nejvíce oslovil Rodney Batista Herrera. Jeho kontroverzní fotografie zpodobňují transformaci těla po smrti. Rekonstrukce různých částí lidských těl spolu s odlišnými předměty či zvířecími ostatky vytvářejí jinou realitu. Pomocí těl v různých stádiích rozkladu a zásahy do nich ukazuje lidskou transformaci. Nesnaží se ale být nijak neuctivý k smrti, spíše využívá směsici ostatků jako prostředek komunikace a názorný příklad manipulace. Sám se nebrání nazývat svá díla zátišími. Jeho tvorba burcuje, přesto na mě působí jeho fotografie smrti nečekaně klidným dojmem. Hybridi, které tvoří a následně uchovává v podobě fotografie, jsou nositeli mnohoznačných metafor. Vymýšlí jim nové příběhy a situace. Orgány a tělesné pozůstatky, které umělec využívá do „obrazů smrti“, získává z mrtvých těl z márnice, kde jsou uchovávány pro anatomický výzkum. Využívá i ostatky naložené ve formaldehydu. Čas na nich zanechává otisky, které Herrera ve svůj prospěch využívá. Všechny zmíněné aspekty tvorby můžeme vidět na několika vystavených fotografiích. Divák může posoudit, jak moc jej tento přístup burcuje, uráží nebo inspiruje.

Více takových projektů
Výstava v DOXu kromě různých pohledů umělců na politickou situaci v jejich zemi také ukazuje, že je Kuba i přes to všechno krásným a výjimečným místem. Zejména na fotografiích Ariena Changa Castana, který ji dokumentuje, a díky tomu poznává všechna možná zákoutí z nevšedních pohledů. Místo přece utváří především lidé, kteří v něm žijí své životy. Skrze umění lze snáze tato sdělení uchopit a propojit. Podle mého by takových projektů mělo být více, abychom se nenásilnou formou mohli vzdělávat v tom, že svoboda není samozřejmostí a je nutné si jí vážit a ochraňovat ji. Na to bychom neměli zapomínat, ať už jsme se narodili před rokem 1989, nebo po něm. Vědění nás totiž bude provázet po celý život. Tím, že víme, se můžeme poučit z historie a vyvarovat se stejných chyb. Možnost nahlédnout do různorodých obrazů Kuby potrvá do 4. dubna. ∞


CUBA EN VIVO
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
22. 1.—4. 4. • 180 / 90 Kč

Soubor Farma v jeskyni na konci ledna uvedl svou novou inscenaci Odtržení. V centru současného umění DOX proběhla intenzivní scénická studie společenského fenoménu hikikomori.

Farma v jeskyni loni zkoumala rozrůstající se společenský fenomén hikikomori. Stav, kdy se jedinec po dobu šesti a více měsíců uzavírá před okolním světem za hranicemi svého pokoje. Tento fenomén byl poprvé diagnostikován v Japonsku, a proto nese označení v japonštině, které doslova znamená „odtrhnuvší se“. Případů hypersenzitivních jedinců, kteří před světem dobrovolně zavírají dveře svých domovů, už je na celém světě přes milion. I v Česku mají své zastoupení.

V Tokiu soubor Farma v jeskyni nasbíral informace a výpovědi jednotlivých hikikomori a ztvárnil je propojením videa, hudby, tance a pohybu – drsné zjištění, jak dnešní společnost mladých lidí může dopadnout. Tlak a nároky, kterým čelí, povinnosti a stereotypní život. To vše se promítá do rozhodnutí odtrhnout se. Jedná se o druh sociální fobie, který však není klasifikován jako nemoc. Je to pouze stav či označení.

Farma v jeskyni si schválně vybírá nepohodlná témata, která ve svých, do žánru nezařaditelných, inscenacích zkoumá. Stejně tak to bylo s Japonskem. Zaměřili se na skutečnost, kterou se japonská společnost nechlubí a naopak se ji snaží skrývat. Následoval výzkum v podobě rozhovorů přímo s odtrženými jedinci a diskuzí s odborníky i s rodinami, které takovou zkušeností prošly. Na základě několikaměsíční práce vznikla neobvykle pojatá performance, která má zázemí v Centru současného umění DOX. Zvláště proto, že fenoménu hikikomori byla věnovaná i část výstavy Brave New World, na které Farma v jeskyni spolupracovala.

Útěk do izolace
Uvítání afektovaně působícími kustodkami lomeno tanečnicemi a pohled na lidský exponát. Zakrvácená těla vzájemně identických polonahých dívek, které ve vykloubených pozicích leží na šedých autosedačkách. Vše na veliké točně, jako exemplář z muzea. Opodál vidíme zavřená těla ve skleněných vitrínách. Všechno jsou to živé dívky, připomínající přerostlé panenky. Všechno Asiatky, stejně (ne)oblečené. Další takový klon čeká diváky na scéně. Nepoznáme, zda se jedná o ženu či muže – je to jakýsi unisex. Univerzální oběť systému, která se snaží se zběsilým okolím udržet krok. Marně.

Zranitelnou Asiatku postupně obklopí již zmíněné přísně upravené kustodky – bělošky, které mohou připomínat sekretářky nebo byrokratky či symbolizovat obecně chaotickou a jasně danou společnost. Organizovaně a systematicky předvádějí jakýsi souboj mezi společností a jedincem. Souboj o místo ve světě, o práci či o zařazení do zaběhlého života.

Nátlak a agrese osob na scéně stále graduje. Tanec a proplétání se do jednoduchých židlí se stává symbolem celé inscenace. Značí to ono místo ve společnosti, podporu, či škatule, do kterých chtějí všechny mladé dostat? Podobně pracují i s další rekvizitou – klopotně se soukají a svazují dlouhými gumami, škrtidly. Příznačná symbolika reality, která je často velmi svazující. Pronikavé pohledy okolí a nároky, před kterými nejde uniknout. Expresivní a násilné tahy tělem vzbuzují strach i pocit bezmoci. Všechny postavy se pohybují s velkou ladností a afektovaností. Scéna se mění každou chvíli, střídají se prvky provedení i vizáž tanečnic. Výpověď ale zůstává stále silná. Celou inscenací se nese ještě živá hudba a mluvený text. Jedná se o autentické výpovědi lidí, kteří touží po izolaci od společnosti. Prosté citace z rozhovorů s hikikomori lidmi. O to mrazivější celý výjev je.

Po souboji s realitou a nátlakem okolí zranitelná bytost doslova padá. Bortí zeď – dveře pokoje či domova – a odkrývá vlastní mikrosvět odtržení. Na scéně se rozprostírá vodní plocha, na které polehávají nevinná a zhroucená těla obětí systému ve svém ideálním světě nicnedělání. Paralyzované duše neschopné ničeho, zavřené před světem a realitou. Pohled do nepochopitelné říše – emocionálně zploštělí lidé, kteří touží po určité oáze klidu, dlení a jednoduché existence. Přidává se ještě motiv zoufalé snahy matky vysvobodit své dítě ze stavu rezignace, snahy zařadit ho zpět do života. Její neúspěšný pokus má pointu v závěru.

Apatická těla hozená na břeh naší společnosti – to je teď aktuální téma, které je na čase začít řešit a uvědomovat si, co vše obnáší. S tak důležitou informací k nám ale přichází divadelní soubor. To jsme všichni tak izolovaní, že o takovém problému nevíme? Až umělci nás musí varovat před nemocí dnešní doby? ∞


Farma v jeskyni: Odtržení
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
po 14. 3., út 15. 3. 19:00 a pá 22. 4., so 23. 4. 19:00 • 200 / 100 Kč

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞

Více než dvacet umělců z celého světa vyjadřuje svůj postoj k rozličnému politickému dění. Výstava „Brave New World“ v centru současného umění DOX se týká nás všech. Nezavírejme oči před tím, co se okolo nás děje.

Rozsáhlá expozice konfrontuje literární díla tří autorů se současnou společenskou situací. K vybraným titulům patří Orwellův román „1984“, „451 stupňů Fahrenheita“ od Raye Bradburyho a „Konec civilizace“ Aldouse Huxleyho. Jejich dystopické vize jsou zasazeny do kontextu se současnou tvorbou českých i světových umělců, kteří se dlouhodobě věnují tématům týkajících se společenského dohledu, konzumní společnosti a světa médií. Výstava je rozdělena do tří hlavních částí, v nichž je mimo jiné věnován prostor i k posezení a začtení se do daného románu.

V podobném duchu se pak nese celá výstava. Jsme vystaveni nemilosrdnému pohledu na realitu současného světa, která je děsivější, než si ji v minulosti vůbec dokázali literáti představit, a stala se skutečnou i přes varování skryté v jejich románech. Při pohledu na stěnu s výčtem statistik obětí vražd páchaných státní mocí běhá mráz po zádech. Kurátoři výstavy Leoš Válka a Michaela Šilpochová udeřili hřebík na hlavičku, protože v rámci současného diskursu je jejich výstava vskutku aktuální.

Mezi nejvýraznější díla zde patří bezesporu instalace Barbory Bálkové „Odnikud nikam“ zachycující čtyři diktátory. Hyperrealistické sochy životní velikosti zachycují v nelichotivých pozicích Hitlera, Stalina, Mao Ce-tunga a Kim Čong-una jako „houpací koníky“. V tomto kontextu jsou oni těmi manipulovatelnými figurami, které vyzývají k podřízení se vůli diváka, ke hře, či k tomu, aby byli sami ovládáni. Dalším výrazným dílem je monumentální site specific instalace studia NUMEN/FOR USE, do níž lze přímo vstoupit a odnést si z ní neopakovatelnou zkušenost, kdy si budete připadat jako buňka ve vašem těle. A poslední monumentální instalací je „Predestinace“ od Jense Hikela a Leoše Války, jež prostupuje celými třemi patry věže DOX. ∞


Brave New World
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
11. 9.—25. 1. (13. 12. komentovaná prohlídka) • 180 / 90 Kč

Kdybychom chtěli vidět, jak vypadá ruský soudní proces v praxi, běžně bychom nejspíš neměli možnost něco takového zjistit. Ani letadlem to do Moskvy není zrovna blízko a jazyková bariéra by mladším generacím bez základů ruštiny mohla činit potíže. Simulace takového procesu se ale nyní dá najít i v Praze. Místo letadla pojedeme metrem a obejdeme se i bez znalosti azbuky.

Není lepší způsob jak vyjádřit absurditu než karikaturou – zjednodušeným a humorným představením situace. V Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích právě probíhá výstava, umožňující návštěvníkovi nahlédnout do mechanismu ruského justičního systému. Komiksové postavy v nadživotní velikosti představují osobnosti soudního procesu s Michailem Chodorkovským a Platonem Lebeděvem, kteří byli odsouzeni kvůli zpronevěře a daňovým únikům.

Michail Chodorkovskij je ruský podnikatel a v 90. letech byl také jednou z nejvýznamnějších postav ruského hospodářství. V roce 2003 byl zadržen, trestně stíhán a odsouzen k trestu odnětí svobody. Od března 2009 do prosince 2010 probíhal druhý proces, a právě do toho můžeme na výstavě nahlédnout.

Kreslíř Alexandr Kotljarov zaznamenával celý proces v dnes už zakázaném opozičním deníku Ježednevnyj žurnal, přičemž každý den přidával online komiksové útržky z procesu s výroky jeho představitelů. Výstava „Proces“ vznikla původně v roce 2010, kdy deník nabídl kurátorovi Antonu Litvinovi, aby připravil expozici z Kotljarových kreseb. Ten nechal komiksy zvětšit do nadživotní velikosti a sestavil soubor těch nejabsurdnějších, popírajících většinu zákonitostí fungujících v klasickém procesu. Výstava se nejdříve konala v Moskvě a nyní to je poprvé, kdy jsou zvětšeniny umístěny mimo Rusko.

Součástí expozice jsou také dva videosnímky ve smyčce promítané na dvou televizích. První video s názvem Průvod pochází z tvorby kurátora celé výstavy Antona Litvinova a zachycuje tři zimní protestní pochody v Moskvě. Mottem těchto průvodů byla věta „My se vrátíme,“ což se také autor snažil v devítiminutovém videu zachytit. Druhý snímek s názvem Restaurování je rovněž natočen Antonem Litvinovem a reflektuje současnou ruskou politickou situaci pomocí vyobrazení výroby typického ruského suvenýru – dřevěné panenky matrjošky. Výroba začíná broušením nejmenší panenky, poté vložené do větší, následně také vybroušené. Na konci je klasická podoba panenky nahrazena portréty politických vůdců, přičemž poslední a největší nese tvář Vladimira Putina. Není broušena klasickým způsobem jako ostatní, ale je použita látka pro dosažení většího lesku.

Kurátor výstavy Anton Litvin, původem ruský umělec, kurátor a protiputinovský kulturní aktivista, žijící v současnosti v Praze, se podílí na velkém množství projektů. Jedním z nich je festival Kulturus, který na různých místech v Praze představuje současné ruské umělce a jejich počiny.

Výstava se vtiskne do paměti takřka každému a zanechá v něm smíšený pohled na něco, s čím nemá divák žádnou přímou zkušenost. Ať už bude názor na ruský soudní systém po shlédnutí expozice jakýkoliv či zůstane nezměněn, určitě stojí za to ji navštívit. ∞


PROCES
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 7.—14. 9. • 180 / 90 / 40 Kč


autor: Valerie Hrubešová

Umělec Jean Dubuffet byl prvním, kdo tvorbu psychicky nemocných tvůrců uchopil pojmem. Syrové umění, pod kterýmžto termínem je známo nám, nazval art brut. Jak taková tvorba vypadá a čím se liší od té institucionalizované?

Dubuffet je stěžejní postavou, která umění nemocných solitérních tvůrců propojila s uměleckým světem. Přesnější je ale konstatovat, že díky jeho vymezení jej spíše oddělila. Dubuffet se kromě samotné tvorby věnoval umění i teoreticky. V roce 1968 publikoval studii Dusivá kultura, ve které rozebírá pojmy „kulturní“ a „surový“. Postavil v ní proti sobě dva světy, z nichž jeden vychází z přirozenosti, autentičnosti a nepodmíněnosti a nese další přívlastky, které nejsou ovlivněny dlouhodobější návazností něčeho na další, umělým utvářením či záměrem. Ten syrový, v podstatě čistý, esenciální přístup, vycházející z niterné nutnosti, kdy Dubuffet tvrdí, že konstruktivní je pouze nihilismus. Tedy popírání všeobecně přijímaných hodnot a dogmat. Tím obšírněji opsal a rozvinul pojem art brut, který se zrodil v jeho ústech ale už dříve – po druhé světové válce. Ve statutu Společnosti art brut, jež tyto periferijní umělecké projevy sbírala, v roce 1949 definoval syrové umění jako takové, které je vytvořeno bezvýznamnými lidmi a představuje specifický charakter osobní invence, spontánnosti a svobody vůči konvencím a zaběhnutým zvyklostem. Hlubší snahu o porozumění takovým dílům doprovázel vliv psychiatra Hanse Prinzhorna. Dubuffet pak začal zkoumat sbírky děl z ústavů psychicky chorých a hledal v nich možnost obrody umění.

Autenticita neředěná rozumem
Další díla spojuje podobný prvek – jejich existence se zakládá na dostupných materiálech. Složitost je pak právě v jejich využití a v koncové podobě. U veškerých prací lze vysledovat obsesivní přístup v jejich vytváření. Obsese se častokrát zhmotňuje v opakování nějakého detailu nebo jednoho námětu, který je násoben. Pro tvůrce má vše smysl. Veškeré existující má řád, jen na první pohled to vypadá, že žádný není. Ve všech dílech je zřejmý absurdní perfekcionismus. Sebemenší námět, který může být pouhým detailem, je doveden až k patologické dokonalosti. Celek tvoří rukopis autorů, který je pro všechna jejich vyjádření jednotný. Není hledáním podoby sdělování, je jeho jedinou cestou ve své autentické podobě. Díla nabízejí úzkost, frustraci, strach a údiv či obdiv. Lze je obtížně uchopit, protože odráží cizí vnitřní světy, které osobám bez stejné zkušenosti nemohou být v měřítku jedna ku jedné předány. Usnadňují to jednotlivé popisy, umožňující divákovi alespoň jemně nahlédnout do možných myšlenkových pochodů autorů. Výstava je silným zážitkem, který opět může otevřít otázku, co to vlastně umění je, k čemu slouží a proč by nějaké mělo být povyšováno nad další. ∞


ART BRUT LIVE – sbírka abcd | Bruno Decharme
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
27. 3.—17. 8.

I to nejvíce objektivní tvrzení je subjektivně zabarvené. Nelze jednoznačně definovat něco neexaktního, co je postavené na myšlence a vzájemných souvislostech. Bude to vždy úhel pohledu, který je nutně zabarven. Nebo dokonce zmanipulován.

Termín demokracie je naší společnosti známý již desítky let. Definujeme ji minimálně jako vyspělou, ekonomicky soběstačnou či alespoň částečně stabilní, se západním způsobem myšlení. Není ale už jen termín demokracie jako označení přístupu vlády, na kterém se všichni občané rovně podílejí, vyprázdněnou jistotou svobody? Výstava Mody demokracie v Centru současného umění DOX tento společenský modus zkoumá hned z několika hledisek. Z kulturního, politického, sociálního a samozřejmě estetického. Ukazuje a srovnává podobu demokracie v rámci různých geografických částí v Evropě i jinde ve světě. Na autentických příbězích představuje v různém měřítku dopadu podobu demokracie. Formou videozáznamů přináší vhled do praktik tajných služeb a skrze výpověď přímého účastníka stírá hranici mezi fiktivním světem a tím reálným. Dialog s analytikem infrastruktury pro NSA na Havaji otevírá polemiku nad hranou, jak ostře Národní bezpečnostní agentura zasahuje do soukromí jednotlivců. Velkou část výstavy tvoří právě videozáznamy, které na běžném televizním kanálu ke shlédnutí určitě nebudou. Pojem demokracie je na výstavě kurátorované Jaroslavem Andělem skloňován více než čtyřiceti autory italské, české a jihoamerické sekce.

Téměř pětiměsíční pozornost v hlavním výstavním prostoru Centra pro současné umění DOX získalo dvanáct fotografů světového významu. Ta jejich se skrze fotoaparát poutá k Izraeli a Západnímu břehu Jordánu.

Až do 2. března 2015 představuje DOX ambiciózní výstavní projekt This Place, který hovoří jazykem fotografie a dvanáctkrát sděluje pocity a dojmy z místa, které je skrze prizma Evropana ne příliš pochopitelné. Izrael jako jedno z nejzajímavějších a zároveň nejdiskutovanějších míst na planetě, kde většinu obyvatelstva tvoří Židé a je tedy jediným židovským státem na světě, si vybral fotograf Frédéric Brenner, aby už v roce 2006 incioval projekt This Place. Ke zkoumání této oblasti z hlediska geografie, kultury, společnosti nebo každodenního života a současné konfliktní situace skrze fotografický objektiv přizval jedenáct umělců s rozdílnými přístupy, ale společným zájmem – vypovědět skrze subjektivní vizuální pojetí o zkušenosti, kterou tato země v autorech zanechala. Kurátorka výstavy Charlotte Cotton, uznávaná ve svém oboru v mezinárodním kontextu a bývalá ředitelka oddělení fotografie v LACMA, učinila každého z účastníků projektu autonomním průvodcem po této oblasti.

Citlivá preciznost
Josef Koudelka zvolil panoramatickou výtvarnou cestu s precizním komponováním předvedenou v podobě rozkládací knihy, která je prezentována na dlouhém panelu pomyslně rozdělujícím galerii a metaforicky tak odkazujícím ke zdi jako k jednomu z nejtypičtějších symbolů izraelské svrchovanosti a izraelsko-palestinského konfliktu. Koudelka je tak v projektu jediný autor českého občanství a zároveň světového fotografického jména, které potvrzuje nejen jeho členství v proslulé agentuře Magnum Photos. Skrze monochromní nalezená zátiší souboru Wall zachycuje sedmisetkilometrovou zeď vystavěnou Izraelem na Západním břehu Jordánu. Kompoziční i tonální pregnance každého záběru je možné shlédnout opětovně v podobě projekce jednotlivých fotografií knihy Wall v prvním patře galerie. Koudelkovo pojetí This Place je pro mě jedním z nejcitlivějších autorských zpracování se silnou výpovědní hodnotou, které je zároveň koncepčně ucelené. Koudelka se nesnaží zachycovat úderné momenty, ale nachází v kontroverzním prostředí zákoutí harmonicky výtvarná, přestože tvořená autentickými zneklidňujícími prvky vyvolávajícími úzkost, strach a nepokoj.

Vizuální poezii ve velkoformátovém pojetí přináší na korejském morušovém papíře fotografka Jungjin Lee. Její monochromatická zátiší meditativního charakteru s viditelným citem ke krajině a umem ji stejně citlivým způsobem předat divákovi rozvíjí černobílou sekci projektu This Place. Snímky Jungjin Lee, jejichž fotografická vizualita je uchovává bez časového kontextu, prostupuje soucit s nalezenou krajinou a zároveň pokora k její aktuální podobě. Nádherné obrazy bolavé krajiny.

Odlišný postoj k nalézání zátiší zastal Martin Kollar. Skrze práci s barevnou fotografií zobrazil scény, jež se zdají být pro účel zachycení fiktivně vykonstruované. Zátiší s barely v Kollarově výseku reality působí aranžovaně, že až vzbuzují údiv nad citlivostí vidět „za scénu“, kterou z reality vysekl a ohraničil ji jako autonomní celek vytržený z kontextu a přesto s autentickou výpovědní hodnotou. Ve svých snímcích se vztahuje k nalezeným zátiším, jež reflektují sociálně-politické momenty. Svůj soubor kombinuje i s dokumentárními chvílemi zobrazujícími syrové okamžiky s příměsí absurdity, které opět nutí k zamyšlení a zkoumání souvislostí. Celý soubor je v jemném tonálním a výtvarném řešení kontrastní vůči svému sdělení, jež může na první pohled působit odlehčeně a primárně výtvarně. Kollár sděluje tvrdost až v druhém plánu za výtvarným uchopením záběrů.

Rozmanitost pohledů
Dalších devět autorů rozšířilo projekt svým rukopisem nejen do hloubky, ale i do barvy. Stephen Shore, známý dokumentováním civilních scén zejména americké a kanadské krajiny, který se svým reportážním tématům začal jako jedním z prvních věnovat v barevném pojetí. Jeff Wall, jenž plní světové výstavní prostory velkoformátovými zvětšeninami s momenty jakoby vytrženými z dlouhých vyprávění a nutícími k hledání příběhu před a po momentu, jako rafinovaný režisér divákovi vybral ke zkoumání další takový. Thomas Struth, který pro This Place mísí rodinné stylizované portréty s dokumentováním celků prostředí s důrazem na mnohost jednotlivostí a s akcentováním různorodé tvarové i obsahové struktury vybraného záběru. Dokumentárně, na černobílý materiál ohraničený do čtverce, ucelila pětiměsíční cestování souborem THEM Rosalind Fox Solomon. Divákovi zprostředkovává civilní momenty života s nedbalou kompozicí, aby mu poskytla co nejpřímější pohled na autentické momenty bez subjektivního zabarvení svého pohledu na situaci. Sugestivně zachycuje reálné chvíle archivované ve stupních šedi.

Očekávaný výsledek
Nedá se srovnávat, které pojetí tématu více či méně splňuje očekávání, protože žádné očekávání z mé strany kvůli tak velkým fotografickým jménům raději nebylo. Každý z vybraných fotografů je osobností, jež svým rukopisem otiskla vlastní odpověď na otázku Izraele a Západního břehu Jordánu. Práce všech dvanácti fotografů se jako celek dá bezpochyby shrnout jako dotažená a precizní; instalace a kvalita printů vše jen podtrhuje. Výběr těchto konkrétních autorů přinesl neoddiskutovatelně jistotu jak co do kvality jejich práce, tak i z hlediska marketingu výstavy. Jsem ráda, že světová premiéra mezinárodní putovní výstavy mohla začít v Čechách. Stále ale polemizuji, jestli už jsme pro tak ambiciózní projekt v našem výstavním kontextu dospěli, když pochybnost sdělíme přehnaně dlouhým časovým horizontem trvání výstavy. º


This Place
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
24. 10.—2. 3.

V Centru současného umění DOX je od konce října 2013 přeplněno osobnostmi. Tentokrát nejsou z masa a kostí a místo Boha je stvořil Volker März. Opici se některé z nich ale podobají určitě.

Tři patra galerie DOX okupuje přes sto hliněných figurek, které na své první samostatné výstavě v České republice představuje německý multimediální umělec Volker März. Výstava nazvaná Laughing Windows diváka konfrontuje s několika médii a nepřináší pouze vizuální a auditivní zážitek, ale sugestivně vtahuje do humorně pojatého, vlastního, docela bizarního světa přeplněného ironií, který v současném umění pravidelně postrádám.

Volker März (* 1957) vystudoval Univerzitu umění v Berlíně. Svá témata zpracovává jako objekty, malby, zvukové kompilace a videa, performance a jejich záznam. K doslovnému vyjádření používá i text. Na pražské výstavě jsou ve větším než hojném množství zastoupeny objekty v podobě různě velkých hliněných figurek, často zpodobňující konkrétní osobnosti ze světa lidí. Ze sošek jsou tvořeny instalace nebo kinetické objekty, které jsou často navíc propojeny s popiskou, která je pro dané dílo zásadní a uvádí jej divákovi do kontextu. Sošky fungují samy o sobě vizuálně a propojení s textem pak předkládá Volkerovo vnímání světa z doby, kdy nebyl zasažený jakýmikoli společenskými strategiemi a kdy bylo jeho okno čisté a esenciální. Ústředním tématem výstavy je totiž dětství a právě skrze okna je zprostředkováván pohled na skutečnosti, jaké März reflektuje ve svých dílech. Toto metaforické okno, které u svých sošek ale i rád zhmotňuje, mu poskytuje zcela ojedinělý pohled na věci a představu o lidech a morálních hodnotách. O čemkoli. Jedná se o myšlenkový přístup, úhel pohledu, k veškerým projevům okolo sebe. Okna nenařizují žádný konkrétní pohled, ale umožňují nahlížet za stávající historické a morální stěny. Metaforicky by se dalo použít i přirovnání zrcadla, které konkrétnosti ale jen odráží. Okno poskytuje průhled do skutečností, které se zdají být konečné. Umožňuje vidět souvislosti a nacházet paralely. Toto chápání reality tak zhmotnilo Märzův svět, ve kterém se objevují nejrůznější bytosti, často i ty veřejně známé.

Kafka, Nietzsche, Pina a ti další
Jednou z oblíbených postav z Marzövy objektivní reality je Franz Kafka. Pražský, německy píšící spisovatel židovského původu a jeden z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století. Zemřel sice v roce 1924 ve věku 41 let na tuberkulózu, ale ve Volkerově subjektivním světě odvesloval se svou opicí, panem Rotpeterem, do Palestiny a zemřel až v roce 2009 v Tel Avivu jako 126letý. Tam ho zatkli a popravili, protože izraelská justice prokázala, že byl nacistou. V nebi ho nečekal smír, ale potkal další Kafky, kteří mu vysvětlili, že každý člověk má své soukromé nebe, ve kterém musí vydržet se stovkami svých já. März s fenoménem Kafky pracuje četně – od malby, objektu, kinetického objektu až po fotografický záznam performance, kdy jeho miniaturní sošku zobrazil v realistickém měřítku a reálném prostředí. Jeho díla mají nezaměnitelný rukopis, který lze díky komplexnosti celé výstavy pozorovat. Sošky jsou po formální stránce neuhlazené, ale přesto jemné se smyslem pro vystihnutí charakteristických prvků a důrazem na detail. Snad takové, jaké by vytvořilo dítě. Téměř všechny postavy dostaly svou charakteristiku – červené uši. März jim tak nepřivlastnil věčný stud nebo nervozitu. I tento detail vychází z dětského pohledu a všímavosti. Přetváří jej v humor, který klade důraz na banalitu. Na tu, které si dospělý už ani není schopen všimnout. Když byl März dítětem, rozesmívali jej lidé s odstátýma ušima, skrze které prosvítal sluneční svit a barvil jim tak uši do ruda. Proto mají osli, Kafkové i další z jeho postav červené uši. Včetně dalšího velikána sejmutého z podstavce – německého filosofa, klasického filologa, básníka a skladatele Fridricha Nietzscheho. Ten se stal obzvlášť důležitou postavou pro tehdy šestnáctiletého Volkera – považoval ho za tajného náhradního tatínka. Ten vlastní hloupě-chytrý nedokázal nikdy zodpovědět důležité otázky a odpovídal jen prázdnými frázemi. Volker tedy hledal učitele, kteří by mu uměli přiblížit svět. V knihách. Zásadně otevřela jeho okno právě kniha Tak pravil Zarathustra, kterou svému otci i daroval; a ten ji nikdy nepřečetl. Dítě je podle Nietzscheho nejvyšším ze všech stádií poznání, kterých můžeme jako dospělí dosáhnout. Paradoxně ale sám žádné děti neměl a kvůli jeho osudu se mu tento vrchol splnil i doslova – onemocněl duševní paralýzou. Přestal mluvit, musel být krmen, přebalován a jeho matka o něj pečovala dlouhých deset němých let až do jeho smrti.

Německou tanečnici a choreografku Pinu Bausch, která naplnila pojem Tanečního divadla, März zobrazuje jako věčně tančící múzu. Nechává ji navždy tančit v jednom z jejích největších děl Café Müller. A to naprosto všude, kde její sošku v propojení s realistickým prostředím umístil – u ostnatých drátů i odpadků. Konkrétně tyto fotografické záznamy kontrastu reálného tvrdého světa vs. odhodlanosti s radostí nalezené díky vlastnímu životnímu naplnění, které přerostlo v nekonečnou obsesi, ve mně vyvolávají pocity naděje a neustále přítomné možnosti nacházet východiska ze všech možných situací. A tak paní Pině nejen Pedro Almodóvar, který ji obsadil do svého filmu Mluv s ní, ale i Volker März vzdali hlubokou poctu.

Hlínou ale März nemodeluje jen známá jména. Přetváří také vzpomínky ze svého dětství v humorná až komická propojení. Sochařsky i malířsky interpretuje své dětské sny. V neposlední řadě poukazuje na společenské problémy. Výstava Smějící se okna je ve správném pochopení tohoto slovního propojení přesným odrazem svého obsahu. Dětským, ale vůbec ne naivním pohledem, poukazuje na esenci veškerého. Ukazuje hodnoty lidského společenství dětskou optikou protkanou ironií a nadsázkou, která dokáže vystihnout pravou podstatu a není přelepená páskou na oči v podobě všech mamonů současné doby. Srozumitelnou formou přináší možnost zamyšlení o filosofických otázkách, které odkrývá, aniž by je divák při prvním pohledu očekával. Zároveň je výstava natolik zábavnou, že její obsáhlost neunavuje, ale naopak kreslí a rozšiřuje dál pomyslný svět jiných mechanismů a principů, jehož mapu dokážou číst právě dětské oči. ∞


Volker März – Laughing Windows
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
31. 10.—10. 2.

Výstavní síně galerií obvykle prezentují především esteticky hodnotné umění, umělecky lze přitom ztvárnit i palčivá témata lidské lhostejnosti, manipulovatelnosti a (ne)lidskosti obecně. Výstava Luciferův efekt: Střetnutí se zlem v Centru současného umění DOX prostřednictvím videa, 3D instalací a fotografií představila zlo v různých jeho formách. Čeští umělci (například Magdalena Jetelová či skupina Pode Bal) se zaměřili na to naše „malé české“ v podobě prorůstání organizovaného zločinu do vysoké politiky. Část výstavy se věnovala i období komunismu, prostor dostali ale především ti, kterým se podařilo režim zlomit. Českou sekci uzavírala kopie Charty 77, vystavená stránku po stránce pod tlustým sklem. Je to náhoda, že mnozí ze signatářů byli sami umělci? Když jsem se dostala od tuzemské tvorby k té zahraniční, čekala mě série depresivních videí. Nejdřív zpovědi uplakaných mexických žen, najímaných coby levná pracovní síla bez nároku na lidská práva. „Hajzlové!“, chce se říct na adresu novodobých otrokářů, komunistů, ale i těch našich kmotrů a vlastně všech těch „špatných“. Konejšivá jistota vědomí, kde je ten správný břeh, ale postupně bere za své. Mrazí mě z toho, že ta největší zvěrstva se často odehrála za aktivní účasti tak zvaných obyčejných lidí a že oním hajzlem se může velice jednoduše stát kdokoli z nás.

Špatná odpověď za 450 voltů
Výstava je inspirovaná stejnojmennou knihou od amerického psychologa Phillipa Zimbarda, proslulého zejména svým vězeňským experimentem. Ten prostřednictvím výstavy nabádá obyčejné lidi, aby se stali hrdiny v záloze a jako příklad z našich luhů a hájů jmenuje Václava Havla. Nejvíc šokována (a to doslova) jsem byla při projekci o Milgramově experimentu. Tento sociální psycholog se během 60. let zamýšlel nad tím, jak je možné, že docházelo za druhé světové války k tak nelidskému zacházení s vězni v koncentračních táborech. Rozhodl se proto provést zajímavý pokus a díky němu zjistit, kam až může zajít lidská poslušnost k autoritám . Na začátku experimentu vždy vzájemně představil učitele a žáka. Učitel měl k dispozici stroj s třiceti tlačítky označenými od 15 do 450 voltů. Žák byl usazen do jiné místnosti a na tělo mu byly připevněny elektrody vedoucí k učitelovu stroji. Úkol byl jasný – učitel žákovi předčítal několik slov, z kterých měl žák utvořit správnou dvojici. Když se spletl, byl potrestán šokem, nejprve tím nejnižším a postupně za každou chybu vyšším a vyšším. Za učitelem navíc seděl vědec, podporující ho v jeho konání. Ubezpečoval ho, že vše bere na svou zodpovědnost a že pokračování ve výzkumu je důležité. Učitel však nevěděl, že jak ubohý žák, který křičí bolestí zpoza zdi, tak dokonce i sterilní a chladně vyhlížející vědec za jeho zády jsou ve skutečnosti herci a dráty žádná elektřina nevede. Přesto, že tuto skutečnost dobrovolníci v roli učitele neznali, 63% z nich došlo až na úplný konec šokové stupnice. To znamená, že víc než polovina lidí by vás byla na příkaz někoho jiného ochotná v klidu zabít.

Zlo v dokumentu
Koho by mrzelo, že výstavu nestihl a chtěl by se také ponořit do temných hlubin lidské duše, toho odkazuji na dokumentární film z roku 2006 od Alexe Gibneyho s názvem Experiment s lidským chováním. Kromě zmíněných pokusů se zde rozebírá právě reakce lidí na situace, vyžadující okamžitou pomoc. Proč tedy většina lidí není schopna poskytnout pomoc cizím lidem v nouzi? Necítí totiž osobní zodpovědnost a schováni v davu čekají, co udělá někdo jiný. Máte odvahu být ten „jiný“?

Luciferův efekt
výstava končí 2. 1.
sváteční otevírací doba
23.–26. 12. ZAVŘENO
27.–30. 12. 11:00–19:00
31. 12., 1. 1. ZAVŘENO
Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
180 / 90 Kč