Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. Druhá odpovídá Lenka Glisníková.

Co pro vás CJCH znamená?
Osobně je to pro mě velký impuls k pokračování v tom, co dělám.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Uvědomila jsem si, že se přibližuji k věkové hranici, kdy už to nebude možné.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Limity našich těl. Napětí mezi fyzickým a digitálním, živým tělem a neživým objektem, přírodním a technologickým, přirozeností a konstruktem, minulým a budoucím, prací a její automatizací, kutěním a nudnou rutinou, apokalypsou a emancipací, krizí i příležitostí.

Dílo vytvořené v rámci ceny Jindřicha Chalupeckého navazuje na mou dosavadní praxi, jejíž prvopočátky lze dosledovat až k mým prvním klauzurám na UMPRUM. Tehdy jsem poprvé vyfotila nenápadný ale významný nástroj – počítačovou klávesnici. Její tlačítka jsem pak začala z fotky v digitálním prostoru vyřezávat a klonovat, transformovat, množit, dělit, pozměňovat a zase dál replikovat. Tyto rytmické ‘mechanické úhozy’ klávesových zkratek a příkazů pak postupně přetvářely můj vizuální jazyk v to, čím je dnes.

Ve své práci transformuji médium fotografie, které vystavuji procesu neustále metamorfózy mezi digitální a fyzickou existencí. Fotografie tisknu na plastové materiály, které využívám k tvorbě objektů a doplňuji o další materiály jako jsou drátky, vyřazené součástky elektronických zařízení nebo je třeba barvím lakem na nehty a zase fotografuji. Fotka se stává objektem, který se zase zploští v obraz, aby se mohla zase zhmotnit v nové fyzické podobě. Každý takový objekt na sebe nabaluje další a další vstupní data, která se v průběhu let na sebe vrství a mutují. Je to koloběh a neustálý proces, v němž se ztrácí původní symboly a významy, aby vznikly nové nečekané formy a spojení.

Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 34. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Petra Janda.

Co pro vás CJCH znamená?
Platformu pro podporu a kvalitní zviditelnění mladých umělkyň a umělců. Pro mě osobně určitě znamená ocenění, příjemný pocit, že něco padlo na úrodnou půdu a podporu v další tvorbě. Je to příležitost dále rozvíjet svou práci, myšlenky, umění. Myslím, že v českém prostředí pracovat komplexně na uměleckém projektu za finanční, kurátorské, produkční a PR podpory je celkem unikátní příležitost.

Proč jste se přihlásila?
Upřimně, byla to náhoda a přihlásila jsem se na pošťouchutí v poslední chvíli. Měla jsem v plánu jít konečně na mateřskou, ale osud tomu chtěl jinak. Vše se transformovalo v příležitost, jak si nastavit život, mysl a hranice tak, abych měla spokojené děti, rodinu i kariéru.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V podstatě to výše zmíněné. Mé hlavní téma je láska. Původně jsem měla koncept o veřejném sebepřijetí a kralování svému životu skrz performativní vizi, ale v průběhu spolupráce se můj koncept proměňoval v reakci na různé situace a to i nesouhlasné s fungováním instituce a tlakem na politickou angažovanost, která mou práci uhýbala zcela jiným směrem. Vše vyústilo ve finální instalaci, kde ústřední téma pro mě stále zůstává láska, ale skrz nastavení si osobních hranic. V instalaci jsou symbolizované ústředním motivem, který nese název Petra. Je to rostlina, mandorla, která ochraňuje jádro symbolizované pštrosím vejcem se slaměnou intarzií. Na symbolické úrovni jde o myšlenkovou integritu, zdravý rozum, rodinu, či dítě, které chovám pod srdcem. Celá instalace jde číst na mnoha úrovních, osobní, mateřské či ekologické. Je to modlitba za integrování stínu, plodnost a ochranu.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Každému z účastníků 32. ročníku jsme položili tři velmi obecné, a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené, otázky. Páté v pořadí odpovídají členky ne-kolektivu Björnsonova.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
Pred prihlásením to boli predovšetkým možnosti, ktoré sme v nej videli – realizovať väčší projekt, spolupráce, sieťovania a prepájania sa nielen lokálne, ale aj medzinárodne, možnosť (dočasnej) viditeľnosti. CJCH znamenala tiež prísľub naplnenia našich očakávaní. V priebehu práce na projekte najmä obrovský tlak a stres, predovšetkým asi dôsledkom pandémie, kvôli ktorej sa do jedného roka nahromadili projekty posunuté z predchádzajúceho roka. Znamenala však aj možnosť pokračovať v našom dlhodobom projekte, znova sa prepojiť, zamyslieť, posunúť ho (aj Björnsonovu) ďalej. Momentálne (po otvorení výstavy a jury weekende) pre nás CJCH znamená skúsenosť a očakávanie, čo Björnsonovej táto skúsenosť do budúcna prinesie.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásily?
Kvôli všetkému čo sme popísali v prvej otázke.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Pokračujeme v našom dlhodobom projekte – Čosity kartách – kombinácii hracích a divinačných kariet životnej veľkosti. Pre tento projekt je však zásadný skôr proces ako samotné karty, tie sú práve jeho dokumentáciou. Použité koláže symbolov vznikajú na základe tzv. common vision, čo je divinátorská (veštecká) technika zdieľaného storytellingu, alebo skrze spoločné zážitky, či čítania. Pre karty sme vytvorili v Moravskej galérii prostredie – obývačku, ktorá sa aktivuje práve prostredníctvom zdieľaného zážitku – ako je spoločný výklad kariet, ktorý odhaľuje skryté významy či príčiny udalostí, a tak nám pomáha pochopiť prítomnosť, v ktorej žijeme. Súčasťou je tiež glosár, ktorý mal byť výkladovým slovníkom pojmov spojených s kartami, ale postupne sa z neho stal akýsi denník, súbor partitúr, kniha poznámok, nový jazyk prostredníctvom, ktorého si chceme zapamätať čo sme urobili a čo nie – stal sa nástrojom, ktorý potrebujeme na to, aby sme mohli zdieľať a písať (o tom), čo robíme.

Dáváme prostor laureátům a laureátkám letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč? Protože si všímáme, jak se soutěžení v umění stává kontroverzním, vzbuzuje mnoho otázek a původní význam ocenění zcela mění svou hodnotu. Každému z účastníků 32. ročníku, které vybrala mezinárodní porota, jsme proto položili tři velmi obecné – a tím pádem pro rozvedení naprosto otevřené – otázky. Třetí odpovídá Anna Ročňová.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?
CJCH mi umožnila intenzivně a v klidu pracovat na projektu, který má velkou podporu nejen v produkci, ale i v propagaci. Což není běžné, ale současně to přináší odpovědnost, protože celá událost je hodně sledovaná a podléhá přísné kritice.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásila?
Myslím, že CJCH je i přes všechny rozpory pro umělce určitý posun v kariéře a účast v ní má rozhodně význam nejen osobní, ale pomáhá umělci lépe se etablovat v širším uměleckém provozu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
V rámci CJCH navazuji na svůj projekt, který jsem nazvala Rozšířená příroda. V něm umisťuji své objekty přímo do přírody a sleduji, jakým způsobem se mění jejich působení na diváka. Mé objekty vycházejí z přírody a jejich navrácení nebo vystavení v ní vytváří jejich úplně novou interpretaci, která odkazuje k jejich povrchu, splynutí s prostředím a přírodními procesy jako schnutí nebo uvadání. Naopak v galerii díla odkazují spíše na existencionální kvalitu, kdy instalace reflektuje spíše rozklad a smrt.