Pojmem roku 2025 byl rage bait. Rage člověku hrozí, kdykoli jede na autopilota. Takže asi i v letadle. Jsi v zenu a najednou tě někdo omezí. Neprávem, ať už porušil předpisy, mravy, nebo pohodu.

Čas od času ti v bazénu do cesty vplave pomalejší jedinec, ze kterého tě popadne swim rage. Odpočívá u zdi a vyplave těsně před tebou, místo aby pustil rychlejšího. Jeho úvaha zní asi tak, že se někdo blíží, takže mu chce uvolnit místo, ale uvolnil by ho právě, kdyby zůstal stát. Takhle ti vplave přímo do flow. Předplaveš ho výbušným kraulem a nestaráš se, aby ses před něj nezařadil moc brzo. Možná bys mu měl vysvětlit situaci. Ozvat se je dobré na psychiku, ale musíš to dokázat diplomaticky.

Diplomacie na psychiku moc dobrá není. Ve flow jsi jako neřízená střela, takže hrozí, že by ses dopustil ageismu nebo ableismu. Přeplaveš do vedlejší dráhy a dojde ti, že je to norma. Další pomalý, ale aspoň o něco rychlejší. Předplaveš ho nebo se zastavíš uprostřed bazénu a otočíš to zase zpátky. Vzdálenostně to pak vyjde nastejno. Rage jde do svalů a z nich do vody. Děláš vlny. To u počítače nebo v autě nemůžeš.

Voda je výhoda

Ruchy patří k životu. Když se je snažíš vytěsnit, flow tě opanuje. Otročit flow není cool. Mysli na věci, které ti v životě vycházejí. Mimo jiné máš kanál, ve kterém můžeš odplavit svou agresi. Dokážeš ji pak vyřknout o tón pod tón nebo si vystačíš s vyčištěním, uvědoměním. Konflikt pramení z rozporu, který tkví uvnitř, a tam musí být taky vyřešen.

Někdy je dobré něco vysvětlit, ale s vědomím, že jde o provizorium, nouzový režim. Méně je v tomto případě více. Lidi si často něco uvědomí sami, když jim dáš čas. Amok je mimo volní kontrolu. Je to průsak do archetypální křivdy, kterou je lepší nechat spát. Je to vnuknutí hodit svůj kříž na někoho jiného, protože na to v tu chvíli cítíš právo. Ve výsledku amok zraní i tebe, proto je třeba zautomatizovat jeho nerealizaci.

Staří mistři

Někdy tě pod vodou někdo kopne nebo bouchne a ty jsi ve swim rejži blízek pomstě, ale neuděláš to. Vyplaveným adrenalinem přitopíš pod kotlem. Zabíráš a pozoruješ účinkování vnitřní drogy. Lidi se už dneska neumí autenticky vzteknout. Ti praví rageři dokážou ve vzteku zůstat vážní, důstojní. To se holt musí umět. Vlivem sociálních sítí lidi přišli o totožnost a bojí se, jak při tom či onom budou vypadat.

Když jsou lidi náhodou vtipní, vždycky je to zaskočí. Spěchají dát najevo, že tu vtipnost mysleli vážně. Nasadí si na tvář vševědoucí úsměv. Jen praví komici dokážou džoukovat, aniž by se svým džoukům smáli. Většina lidí se bojí, že si druzí budou myslet, že nejsou vtipní schválně, ale omylem. Necítí se pak vtipní, ale směšní.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Slovo čerpání zní na první poslech technicky, možná až účetnicky. Evokuje formuláře, nádrže, limity a podmínky. Přesto v sobě nese cosi mnohem staršího a podstatnějšího: pohyb mezi zdrojem a potřebou, mezi tím, odkud bereme, a tím, co jsme schopni proměnit v tvar, význam či gesto.

Kulturní provoz stojí na čerpání neustále – z paměti, z tradice, z jazyka, z krajiny, z cizích i vlastních příběhů. Každé nové dílo je v tomto smyslu přiznanou půjčkou: autor si bere z toho, co tu bylo před ním, aby mohl vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Není to parazitování, ale koloběh. Bez čerpání by nebylo obnovy; bez obnovy by se zdroj vyčerpal jinak – mlčením.

Současný filozof Alain Badiou připomíná, že pravá hodnota čerpání spočívá v odvaze k věrnosti tomu, co jsme si zvolili – zdroji, který inspiruje, a události, která může změnit směr myšlení. Čerpání není jen akt přebírání, ale i rozhodnutí, jak s tím, co jsme vzali, nakládáme, aby zůstalo živé a generující.

V době, kdy se o „zdrojích“ mluví především v ekonomickém či ekologickém slovníku, se otázka čerpání vrací v nové naléhavosti. Jak čerpat tak, aby se zdroj neztenčoval, ale prohluboval? Jak rozlišit mezi inspirací a extrakcí? A kde leží hranice mezi dialogem s tradicí a jejím zneužitím? Nejde přitom jen o přírodu nebo finance, ale i o paměť kolektivní, kulturní kapitál, pozornost publika – i o energii samotných tvůrců.

Toto číslo nechceme pojmout jako manuál ke „správnému čerpání“. Spíš jako soubor sond do situací, kdy si kultura bere – a zároveň je nucena ptát se, odkud bere, proč právě odsud a komu tím něco dluží. Čerpání je akt vztahu: mezi minulostí a přítomností, mezi centrem a periferií, mezi tvůrcem a komunitou, mezi lidským a nelidským světem.

Možná je na čase přestat chápat čerpání jen jako proces spotřeby a začít o něm mluvit jako o formě péče. O zdroje, které nejsou nevyčerpatelné. O tradice, které nejsou samozřejmé. O pozornost, která není nekonečná. A také o sebe sama — protože i vyčerpaný autor přestává mít odkud brát.