Po chvilce ticha se na obrazovky České televize opět vrací pořad zaměřený na nezávislou českou hudební scénu. Po Tečce páteční noci nebo Medúze tak dostává prostor nový formát s názvem Doutnák.

V hodinové stopáži vždy představí tři interprety s rozdílnými přístupy ke své tvorbě, ale i lidi blízce spojené s danou scénou. Během deseti večerů tak dostanou prostor známější jména s novými projekty jako Lenka Dusilová nebo Please The Trees, ale i úplně začínající interpreti jako žhavý objev pražské electropopové scény Zagami Jericho nebo kytarovka Role, vracející češtinu do tuzemského indierocku. O novém pořadu, jenž si odbyl premiéru dvacátého dubna, prozradil více jeho dramaturg Pavel Klusák.

V čem je Doutnák jiný?
Já si při práci vždy dávám pozor, abych neudělal něco, co už je udělané. Po filmu o filmové hudbě Zděnka Lišky a Tečkách páteční noci jsem věděl, že by to zase mělo být něco, co televize ještě nedělala.

Původně se ale Doutnák měl jmenovat jinak…
Se Zdeňkem Tycem jsme navrhli scénář k pořadu, který se měl jmenovat Satisfakce a měl se zaměřovat na alternativnější scény. Předpokládali jsme, že bychom za lidmi jezdili do domácího prostředí. Seriál by takhle ale měl moc velký rozpočet, takže jsme z jeho představení radě odcházeli velmi schlíple, když nás vylili. Zároveň jsme ale věděli, že jejich programové okno zůstává nezaplněné, tudíž stačilo vymyslet jenom něco levnějšího. Ze třech námětů, které jsme obratem vymysleli, si televize vybrala tenhle.

Co přesně bude Doutnák mapovat?
Někdy mluvíme o klubové scéně, jindy používáme termín indie pop, i když o něm vím, že je diskutabilní. Určitě se ale bavíme o nezávislé scéně, kterou v deseti hodinovkách mapujeme. Každý díl se pak skládá z rozhovoru i koncertu kapely a k průřezovým tématům daných epizod si zveme i lidi, kteří pro danou scénu něco znamenají, ať už to je třeba Ondřej Lasák, který stojí za cyklem Silent Night, šéfredaktor Fullmoonu Michal Pařízek nebo dramaturgové z Wavu. Během natáčení se ale stala celkem zvláštní věc, i přes velmi úzký rozpočet jsme nevydrželi nerozjet se za těmi lidmi do jejich domovů i speciálních míst, za což jsem velmi šťastný. Máme tedy i jedenáctý díl, který vznikl jako sen o druhé řadě seriálu, ve které bychom za těmi kapelami jezdili.


Kapely v neporušeném stavu

Teď přímo k názvu. Proč Satisfakce a proč Doutnák?
Tak to je dost okřídlený song I Can’t Get No Satisfaction. Pořad měl být právě o hledání satisfakce, ale cesta za ní je možná důležitější než ji ve finále najít. Stejně tak i Doutnák je něco, co vede k explozi, je jejím katalyzátorem, je to ta zápalná šnůra vedoucí k výbuchu. V podtextu se dá tedy dodat, že vybuchnout už musí každý sám. Název je sice oproti scéně trochu analogovější, ale nevadí mi, protože se mi přesto zdá konfrontační.

Jak staré kapely Doutnák mapuje?
Já si připadám, že jsem na rozcestí několika generací, že jsem starý i mladý zároveň. Myslet si to je asi docela pyšné… Některé s těch kapel jsou opravdu hodně mladé. Pro mě jako hudebního dramaturga bylo ale důležité několik věcí. Jednak donést je do televize v neporušeném stavu. Jestliže Opak Disu je bláznivý a nekorektní, nikdo ho nebude ukázňovat. Jestliže protestsongové projekty jako Potmě jsou z části radikálně politické, my je také tak ukážeme.

Byl to někdy problém?
V tuhle chvíli neexistuje žádná cenzura, ale spíše můj konsenzus s režisérem Tycem. Jestli se nepletu, bude se vysílat mezi devátou a desátou večerní, takže by tam ty „kundy“ moc znít neměly. Teď myslím na kapelu Skrytý půvab byrokracie s výtečným novým projektem, kdy chlapy zpívají pouze ženské autorky včetně Eve Ensler, která napsala Monology vagíny. Tam je v ryze proženském a feministickém textu slogan „Kundy, spojte se“. Tady ještě nevím, co s tím, ale k té kapele to sdělení samozřejmě patří. Jiná věc ale je, že seriál bude mít dvojí život. Bude se vysílat v televizi, ale pak bude k nalezení i na internetu. Ten sice také bude potřebovat nějaká omezení, ale já se tím vůbec nezabývám. Jestliže bude někdo chtít něco stopnout, já to nebudu.

Jaký byl klíč při výběru kapel? 30 jmen, bylo to málo nebo hodně?
Kdyby člověk měl ideální podmínky, klidně jich mohlo být dvakrát tolik. Ale když musíš bojovat s termíny, je to ažaž. Za všemi jmény si stojím! Chtěli jsme kapely, které ještě nejsou zmapované v televizi. Jestliže mezi těmi jmény je Lenka Dusilová, je to proto, že jsme chtěli zmapovat její sólový program, kde se profiluje i jako autorka a hráčka na efekty. Podobně je to s Please The Trees, které ukazujeme s novým temně valivým soundem, který ještě nebyl zmapovaný. Hlavně ale jde o kapely, které chceme kronikářsky zachytit, protože se to ještě nestalo. Potom, to jsou kapely, které takzvaně míří ze sociální bubliny pryč. Ať už je řeč o elektronickém projektu Himalayan Dalai Lama nebo o kytarových Rolích, jsou to jména, která mají tendenci oslovit někoho mimo tuhle scénu. A v poslední řadě jsme chtěli, aby výsledná paleta byla pestrá. Takže máme instrumentální, vokální formace i více party subjekty.

Jak si myslíš, že kapela může prorazit ze své bubliny?
Já si myslím, že je tam vždy nějaký moment, který dokáže oslovit více lidí. A teď nemluvím o kapelách, které pracují na propagaci, ale o interpretech, kteří se tě dotknou iracionálně. ∞


autor: Jakub Béreš

Téma Benešových dekretů je stále živé. Nedávno se objevilo i v prezidentské kampani jako velmi silný argument. Kolik z nás ale může tvrdit, že podrobnosti ohledně odsunu Němců zná? V dějinách Československé republiky se málokdo orientuje s přesností. Měli bychom bez problému umět vyjmenovat prezidenty periodicky za sebou, ale jistí jsme si jen u T. G. Masaryka a Václava Havla. Kdo vedl československý odboj za 2. světové války? To všechno si připomeneme na podzim letošního roku, kdy Česká televize chystá pro své diváky osmidílný dokumentární cyklus České století, který zachycuje klíčové okamžiky moderních dějin našeho národa.

Cyklus začíná vznikem Československé republiky, seznámí nás důkladně s osobností Edvarda Beneše, přiblíží nám události roku 1948, představí signatáře Charty 77 a skončí rozpadem Československa. České století zrežíroval Robert Sedláček (Pravidla lži, Rodina je základ státu) a scénář napsal spolu s ním novinář a spisovatel Pavel Kosatík. Vysílat se začne už 27. října na České televizi a po osm večerů bude divákům svými příběhy připomínat nedávnou historii, na kterou se tak snadno zapomíná. Díky návštěvě letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti jsem měla možnost zhlédnout tři díly z očekávaného cyklu. Den po Mnichovu, Kulka pro Heydricha a Všechnu moc Stalinovi. Po projekcích vždy následovaly diskuze s tvůrci, kde padla spousta zajímavých dotazů. Ptáte se, z jakého důvodu název zní České století, a nikoliv Československé století? I tato otázka padla právě po projekci první epizody. Odpovědi se ujal spoluscénárista Pavel Kosatík: „Je to vlastně pokus odpovědět na současné otázky, které kladou Češi. Kdybychom odpovídali na ty kladené Slováky, byla by to drzost.“

Cyklus umožňuje divákovi ztotožnit se s názory kterékoli postavy, která v něm vystupuje. Především totiž informuje a předkládá reálie (představuje výborné konverzační scény). Může se pak stát, že divák většinu času sympatizuje s Emanuelem Moravcem, kterého ztvárnil Daniel Landa, a ke konci své sympatie pochopitelně zcela ztratí. S obsazením Landy je to ovšem složitější, mezi publikem vyvolává už teď smíšené reakce. Nutno říct, že jeho herecké podání Moravce v díle Den po Mnichovu je podle mého velmi obstojné, důvod vězí jinde. Diváci k němu přistupují s haldou odsudků a to celkovému dojmu spíše škodí. Nesmím ale opomenout i další herce, kteří odsudky nevzbuzují, spíše naopak – diváky na cyklus nalákají. Nutno podotknout, že všechny epizody jsou hvězdně obsazené a máme se na co těšit. Role Edvarda Beneše se se ctí zhostil Martin Finger, Martin Huba se ujal osobnosti Tomáše G. Masaryka, Klement Gottwald je skvěle ztvárněn Jiřím Vyorálkem, Václava Havla si zahraje Marek Daniel a role Václava Klause se zhostí Jaroslav Plesl. V dalších rolích se pak objeví Ivan Trojan, David Novotný, Jan Budař, Karel Dobrý, Michal Dlouhý a další.

Historický cyklus v dialozích
Cyklus není natočený ve stylu historických velkofilmů, samozřejmě i proto, že nemá tak štědré finanční a produkční zázemí jako například nedávno natočený Hořící keř. Režisér se toho ovšem ujal se ctí. Díly jsou povětšinou sestaveny z dlouhých konverzačních scén, ve kterých se hlavní postavy zaplétají do dialogů, jež jsou plné výměn názorů a teorií, často přerůstají ve slovní přestřelky. Ostatně proč znovu natáčet scénu zachycující atentát na Heydricha, když už byla zfilmována tolikrát a naposledy ve filmu Lidice? Divák má zde naopak možnost pozorovat zákulisní jednání hlavních aktérů, kteří se o události zasloužili. I proto je pro Sedláčkův cyklus tak důležité herecké obsazení; jelikož cyklus byl natočen v komorních scénách, musí být herci zkušení a schopní diváka přesvědčit o pravdivosti té či oné scény.

Jelikož si myslím, že po Hořícím keři je cyklus České století po dlouhé době jednou z mála kvalitních seriálových sond do minulosti, jsem zvědavá, jak na něj zareagují diváci České televize. Přece jen musím uznat, že festivalové publikum je jiné než to televizní. Aby se nestalo, že diváci budou v nadšení očekávat nějaké nové pokračování seriálu Vyprávěj, který měl obrovskou sledovanost, ovšem žánrem byl na míle daleko. Doufejme tedy, že publikum bude početné a kvality Českého století ocení.

Kdo nezná Alexandra Hemalu, ať zvedne ruku. Jeden z nejznámějších televizních hlasatelů se narodil roku 1952 a svým působením na obrazovce ovlivnil několik československých a následně českých generací. Chtěli jsme vědět, jaký to je pocit – být živou klasikou české historie. A tak jsme se zeptali.

Byl jste po dlouhou dobu jednou z ústředních postav televizního hlasatelství. Jaké to je být nedílnou součástí nadčasové „české klasiky“?
Vskutku jsem televizní mastodont. Léta běží tak rychle, že ještě před časem jsem měl pocit, když kamkoli jsem do společnosti přišel, že když ne nejmladším, tak tím mladším rozhodně jsem – a najednou už mnohdy bývám tím nejstarším. Pouze nevím, kdy a proč tak rychle se tato změna přihodila. Nicméně v České televizi, kde jsem jako televizní hlasatel pracoval od roku 1973 a jsem zde dodnes, nejsem teď až na výjimky vidět, neb jsem na pozici režiséra denního vysílání. Takto zodpovídám za vysílání určitého programu, za dodržování vysílacích časů, nasazovaní upoutávek a tak dále. Čas od času se ale na obrazovce objevím například jako host v různých pořadech – Všechnopárty, Rodina a já, hudební pořady a další. Také jsem měl tu čest býti jako tanečník ve čtvrté řadě StarDance. Byť jsem se neprotančil daleko, přesto dnes mě lidé zastavují a vidí ve mně spíše tanečníka než hlasatele. Lidská paměť je dosti děravá a těch televizních stanic je v současné době taková spousta, že všechny tváře se skutečně nedají zapamatovat.

Ale bez nadsázky, byl jste lamačem srdcí našich maminek. Jak tato zkušenost ovlivňovala nebo stále ovlivňuje váš každodenní život? Dostával jste například milostné dopisy?
Lamačem dívčích srdcí jsem se nikdy necítil, i když co si budeme povídat, už pan doktor Plzák říkával, že my mužský jsme tvorové ješitní, koho by netěšila přízeň krásných dam. Ale moje drahá manželka je mi už léta dobrou parťačkou a stálou inspirací, není tedy důvodu k něčemu jinému než k nostalgickému ohlédnutí za krásou do ženské postavy zalitou.

Moje generace si vás pamatuje jako televizního kamaráda, který nám po večerníčku dává dobrou noc.
To je vskutku téměř legendární záležitost. Tady mě poznávají staří mladí, že jsem je posílal do postýlek. Někteří do dneška z toho mají traumata. Už několikrát se mi stalo, že jsem byl požádán o vystoupení třeba na večírku u příležitosti jubilea někoho, kdo si mě z těch let pamatuje. Není to tak dlouho, co za mnou přišli chlapci tak kolem čtyřicítky, že jejich kamarád má právě tyto kulatiny, jestli bych mu na video něco nenamluvil, že to pustí před oslavou na plátno. Tak jsem nahrál něco ve smyslu, že jsem rád, že se tak požehnaného věku dožil – že si na něho dobře pamatuji, že už v mladí měl určité problémy s disciplínou, že si na mamince vždy vše vybrečel a že ho vidím jako dnes, jak při Večerníčku trůní na nočníčku. Z piety občas do jeho rodinky nahlédnu a onehdá jsem ho přistihl, jak na večerníčkovu pohádku hledí pootevřenými dveřmi ze záchodu. Prostě jsem to jen tak plácl. A ten oslavenec mě hned po víkendu volal, strašně se smál a jestli opravdu do jejich rodiny koukám, že to tak skutečně dělá.

Co byla nejpříjemnější věc, co jste kdy mohl „zahlásit“ a co byste rád na televizních obrazovkách uvedl nebo sdělil, pokud by byla opět příležitost?
My hlasatelé jsme – na rozdíl od diváků, kteří si pořady dělili na dobré a špatné podle jejich náplně – měli pořady rozděleny na dobré, to byly ty dlouhé, a špatné, tedy ty krátké. Protože v druhém případě člověk musel stále do studia vbíhat, učit se texty nazpaměť a podobně. Kdežto dlouhý pořad rovnalo se oddych. Ale samozřejmě – každý z nás se těšil na službu, když ten večer byla dobrá nabídka, nikomu se nechtělo uvádět s prominutím hovadiny.

Bývaly chvíle, kdy jste cítil, že si musíte nasadit pozitivní masku? Že prostě zrovna nemáte chuť být ten televizní sympaťák?
To už šlo nějak automaticky při průchodu vrátnicí, už se asi sám ten obličej naladil do příslušné fazony.

Vzpomínáte na den, kdy jste se poprvé objevil na obrazovce? A pamatujete si, jaká byla vaše první slova?
První služba byla na Mikuláše roku 1973 a pokud si vzpomínám, byl to přehled odpoledních pořadů. Učil jsem se to týden dopředu, ale všechno se mi pletlo, časy, názvy pořadů, ruce se mi třásly, že jsem nebyl schopen nic ani přečíst. Pan režisér pochopil, že tudy cesta nevede, stáhl mě z obrazu – dal tam titulek „za chvíli další pořad“, vběhl do studia, citlivě mě seřval jakože tady nejsem důležitý já, ale musíme odvysílat Televizní noviny. Tak ať netrudím, přiznám, že jsem blb a všechno z přiloženého taháku přečtu. Byl to takový malý televizní porod. Tenkrát bylo vše naživo, co z člověka vypadlo, už se zpátky vrátit nedalo. Například světla nebyly žádné halogeny jako dnes a ještě než se začalo vysílat, byl člověk orosen jako zelená žabička.

Jak vnímáte roli České televize v minulosti a současnosti?
Tenkrát byla samozřejmě dominantní a málokdo se mohl dívat na něco jiného. S chutí jsem vždy projížděl Plzní a okolím a koukal na ty jejich roztodivné antény natočené na západ. Dnes je televizí, že nevíte, na co se dívat dřív. Ale možná nebudu sám, kdo večer sedí, přepíná půl hodiny a pak znechuceně mrští ovladačem na pohovku a jde si přečíst noviny nebo nějakou dobrou knihu.

Existovaly věci, které jste na obrazovce musel říci, ale dělalo vám to potíže?
To jistě byla celá řada věcí. My ale naštěstí nebyli až tak v hledáčku šéfů, hlídaly se především Televizní noviny, politické pořady, publicistické. My byli trošku na okraji zájmu, díky bohu. Ty tlaky u nás nebyly tak silné.

Mluvíte někdy sám se sebou v zrcadle?
Do zrcadla se dívám pomálu, pořádně jen když se holím a mám novou planžetu. Říkám si, chlapče, neznám tě, ale oholím tě. Ale rozhodně se vzhledem nezatěžuji, liftingy nevyhledávám, jen na příjemnou vodu po holení si potrpím.

Reportáž o Pecce je dispozici na stránkách České televize zde.