Egyptský bohemista a překladatel z češtiny Chálid El Biltagi, který v červnu v Praze absolvoval rezidenční pobyt Českého literárního centra v rámci mezinárodního projektu Archipelagos, se zamýšlí nad cestami a osudy bohemistiky a české literatury v Egyptě.

Na káhirské univerzitě Ajn Šams se už od roku 1958, kdy zde vznikla první bohemistika v Egyptě, vyučuje český jazyk a literatura. Tehdy se počet studentů v jednom ročníku pohyboval kolem třiceti, což odráželo velký zájem o bohemistiku, která byla součástí fakulty jazyků spolu s dalšími světovými jazyky. Výuka češtiny v Egyptě pokračovala až do 70. let a po třináctileté přestávce se od roku 1983 vyučuje dodnes.
Vývoj současné české literatury po sametové revoluci je tak prudký a zajímavý! Po mém prvním překladu (Nesmrtelnost Milana Kundery v roce 2003) mě více zaujala tvorba žen autorek – především porevolučních. Zdálo se mi, že překlad českých autorek vnese do arabské literatury, která občas trpí tabuizací určitých témat (například homosexuality či náboženské tolerance) přidanou hodnotu. Tabuizované jsou v naší literatuře i vulgarismy. Překlad naštěstí nabízí větší toleranční pole, v rámci něhož se lze zapovězeným zákoutím egyptské literatury vyhnout. Současná česká literatura tu egyptskou neosvěžila jen skrze tabuizovaná témata, ale i prostřednictvím postupů a žánrových zvláštností, které se v ní rýsují. Mám na mysli například proud vědomí v Temné lásce Alexandry Berkové, nebo knihu Nebe nemá dno Hany Andronikové.

Zásluhou portálu Českého literárního centra CzechLit.cz a online literárního časopisu iLiteratura.cz mohu literární dění v Česku sledovat na dálku. Díky nim už není výběr děl k překladu pouze překladatelovou mravenčí prací – podílí se na něm i samotní egyptští vydavatelé podle svých publikačních plánů a tematiky, což dává překladatelské práci větší dimenzi. Výsledkem takové spolupráce jsou překlady například komiksové trilogie Nebel, Lapačů prachu Lucie Faulerové, Příspěvku k dějinám radosti Radky Denemarkové, tematické číslo literárního magazínu Al-Turjumán, který představuje egyptskému čtenáři ukázky ze čtvrnácti děl současné české prózy, a další.
Nedávno za mnou přišel vydavatel s návrhem, že by rád vydával autobiografickou literaturu, především dílo Bohumila Hrabala. Hned mě to chytlo! Řekl jsem si, že to je zajímavý projekt, který svědčí o důkladné znalosti představitelů české literatury a zájmu o konkrétní osobnosti a žánry. Česká literatura už si k nám našla svoji cestu. A je třeba vynakládat více úsilí, aby v této cestě pokračovala. Studiu autobiograficky orientovaných knih jsem se věnoval během svého rezidenčního pobytu v Praze. Měl jsem štěstí, že České literární centrum a projekt Archipelagos mé žádosti vyhověli. V klidu jsem si tak mohl plánovat další překlad autobiografického románu: Skutečné cesty ven Patrika Bangy.
Skutečnou cestu ven považuju za příběh vyprávěný pohledem vytrvalého chlapce, který pochází z etnické romské menšiny. Svou houževnatostí a odhodlaností si v životě vybojoval úspěch. Musím říct, že jsem se při četbě tak trochu vracel do minulosti – znova jsem si připadal jako ten malý kluk z egyptské vesnice, kde i v současnosti panuje chudoba. Kolik jen jsem musel překonat překážek, abych směl vůbec chodit do školy! Snil jsem tehdy o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom doma mohli poslouchat hudbu – doma, kde rodiče sotva měli na jídlo, natož pak na rádio. Skutečná cesta ven v tomto ohledu tudíž nemusí nutně představovat jen příběh úzce spojený s českým prostředím… A v tom je výborná.

Zajímají mě především výzvy, které musí hlavní hrdina knihy zdolávat, a prostředí, ve kterém vyrůstá. Fascinuje mě, jak si člověk u Bangy dokáže tak dlouho udržet svou nevinnost, a při tom vytrvale hledá cestu k úspěchu v téže spolčenosti, která ho neustále podceňuje.
V Praze jsem se mezi překládáním procházel žižkovskými zákoutími, vídal obyvatele čtvrti, v níž se příběh odehrává, a představoval si děti, které nosí po schodech uhlí na topení, hrají si na ulici, zpívají v oknech…

Skutečná cesta ven je příručka k úspěchu uprostřed zoufalství, zpěv uprostřed tmy. A já se těším na další hledání!

text: Chálid El Biltagi

Červenec 2023 jsem strávila na spisovatelské rezidenci v A Coruni, přístavu proslulém mezinárodním obchodem a liberalismem. Je to také největší město Galicie, španělského regionu vklíněného nad Portugalskem.

Stálezelená a keltskou kulturou silně ovlivněná Galicie připomíná spíše Irsko či Bretaň. Přiblížili mi ji místní literáti, humanitní vědci a umělci. A rovněž jedna pozoruhodná česká emigrantka, Kateřina Vlasáková, ředitelka Jazykového centra na Univerzitě v Santiagu de Compostela, kam jsem se vypravila hned dvakrát. Většinu času jsem však trávila psaním a objevováním A Coruně: památky, muzea, pouliční koncerty, fiesty… Mými hlavními průvodkyněmi byly: galicijská básnířka Yolanda Castaño, která měla tu odvahu založit soukromou rezidenci, a na dálku Kateřina Chromková z Českého literárního centra, jež tuto spolupráci navázala.

Dívám se úzkým dveřním oknem a jsem zaražená. Výhled se úplně změnil. Dříve jsem viděla uličku Luchana, plachetnice v přístavu a za nimi v dálce další břeh klikatého pobřeží. Nyní za plachetnicemi stojí vysoký činžovní dům, tak o dvanácti patrech. To jsem už tak roztržitá? Stoupám si těsně za prosklené dveře a snažím se dům prozkoumat. Nahoře trčí bílé roury, na boku má několik oranžových baňatých válců s řadou okýnek. Že by to byly uzavřené čluny? Takže je to naprosto gigantická loď?

Z té velikosti dostávám hlad. Koupila jsem si čerstvou rybu, dorádu, v názvu má sice zlato, ale jinak je celá stříbrná. Leží na černém plechu a voní. Pouštím se do jejího šťavnatého masa a pomalu se dostávám až na jemnou kostřičku. Najednou se dům začíná hýbat, doleva, směr širé moře. Vidlička mi padá na černý plech. Pohyblivá budova se pomalu sune za secesní domy, tvořící Úsměv – Sonrisu – tohoto města. Vybíhám na balkonek. Pokládám ruku na svého jediného spolubydlícího, na plastového fotografa, který je řetězy připoután k zábradlí, aby nevypadl na hlavní třídu Riego de Agua. „Tebe to nepřekvapí, že?“ říkám mu. „Takových plovoucích domů jsi už nafotil spoustu, co?“ Fotograf mlčí a zírá do fotoaparátu. Nakonec není divu: je dobře umístěn. Kromě výhledu pod ním plynou davy, jedna fiesta za druhou. Lidé si ho fotí, pokřikují na něho, zkoumají, je-li živý. „A ta žena vedle něho je taky figurína?“ „Ale ne. Podívej, zapaluje si cigaretu.“
Když sedím u počítače za prosklenými dveřmi, stávám se spisovatelem ve vitríně. Na Sonrise vyhrává muž na kytaru a k tomu pronikavě zpívá. Kapely se také střídají přímo na této třídě, některé mají kvalitní produkci, jiné vyhrávají pěkně falešně, nejlépe až do rána. Nejčastěji stojí v blízkosti Divadla Rosalíi de Castro, které nese jméno po významné básnířce, jež se podílela na galicijském obrozeneckém hnutí. 17. květen, kdy jí vyšla sbírka Cantares gallegos (Galicijské písně), je dodnes slaven jako den galicijské kultury. V roce 1863 byla jednak vydána tato sbírka, jednak postaven úzký kamenný dům, v němž bydlím. A tak v něm galicijská básnířka 21. století Yolanda Castaño vybrala jeden byt v prvním patře pro spisovatelskou rezidenci. Svou Residencia literaria 1863 otevřela v roce 2019. A teď jsem tu já…

Dopisuji knížku pohádek, z nichž každá má v A Coruni své místo. Píšu je totiž venku na papír. Nejprve za Sonrisou na úzkém výběžku do moře s výhledem na hrad San Antón, kde se shromažďují rybáři a bezdomovci. Později na vršku San Pedro pod zrcadlovým bludištěm Cúpula Atlántica, na plážích Orzán či Las Lapas pod majákem Torre de Hércules. Nejmagičtějším místem je však lavička vedle starobylého rozpadajícího se vězení La Antigua Prisión Provincial. Nad jeho vchodem visí látková cedule s výzvou k opravě památky a nad celým objektem krouží hejna racků. Usedají na střechy a komíny, je to jejich obydlí. Asi ho považují za ztroskotanou loď.

Velikou část silnice podél moře, vedoucí od pláže Orzán, kolem Muzea člověka a Akvária až do parku pod Herkulovou věží provází cosi zvláštního. Stromořadí červených jeřábů a červených lamp. Teprve při bližším pohledu je vidět, že na silnici jsou koleje. Je to tramvajová trať! Ale tramvaje tu už dávno nejezdí. Možná všechny naložila nějaká obří nákladní loď a odvezla bůhvíkam: do Uruguaye, Indie či na tichomořské ostrovy…

text: Tereza Riedlbauchová

Talentovaná komiksová autorka Kateřina Čupová na podzim absolvovala čtyřtýdenní tvůrčí pobyt v Anglii, který organizovalo a financovalo České literární centrum ve spolupráci s britským komiksovým festivalem Lakes. Čupová během své rezidence nakreslila několik nových komiksů a vystoupila na dvou akcích na festivalu Lakes.

Bydlela jste v městečku Kendal na pomezí národního parku Lake District. Mohla byste nám Kendal a jeho okolí popsat?
Kendal je velmi britské městečko, kde je vše postaveno z šedých kamenů. V okolí na dohled jsou buď golfová hřiště, nebo pastviny pro ovce, někdy je těžké rozlišit, kde jedno končí a druhé začíná. Tedy kde se dívat do vzduchu, aby vás netrefil míček, a kde pod nohy, abyste nešlápli do bobků. Půjčila jsem si kolo a zjistila, že i všechny vsi v okolí vypadají jako z BBC kriminálek, což mě velmi potěšilo. Hercula Poirota jsem ale neviděla.

Na čem jste pracovala během pobytu? Inspirovala vás místní příroda?
Ráda kreslím jednostránkové komiksy, založené buď na přírodě, nebo nějaké situaci. Nemá to žádný děj, ale je to zábavné kreslit. Doma na tohle kreslení nemám kvůli práci moc času, a kendalská rezidence byla na tuto tvorbu ideální. Nakreslila jsem asi osm takových stránek. Potom jsem strávila nějakou dobu v bytě, protože jsem se šeredně nachladila, a tak jsem si nakreslila ještě jeden malý komiks, s morbidním dějem, abych si od té přírodní poezie odpočinula.

V jednom z těchto komiksů jste podotkla, že britské domácnosti občas připomínají obchod se starožitnostmi. Zaujaly vás v Kendalu i další věci, které byste jednou chtěla nakreslit?
Městečko je položeno v kopci a je v něm spousta úzkých kamenných uliček, dost jsem si jich nafotila, protože by se mi mohly hodit na referenci ke kreslení. Čeho, to ale ještě nevím!

Plánujete komiksy vzniklé na rezidenci vydat?
Spíš je publikuji na svých internetových stránkách, kde už mám starší jednostránkové komiksy. Možná to někdy v budoucnu někdo vydá, ale sama o tom nepřemýšlím. Z toho morbidního komiksu bych si ráda udělala malý zin.

V Kendalu s vámi na tvůrčím pobytu pobývala také autorka komiksů Štěpánka Jislová a několik zahraničních výtvarníků. Jak se vám s dalšími rezidenty spolupracovalo?
Byla to určitě velká inspirace. Obzvláště diskuze o komiksu se Štěpánkou. Každá máme ráda jiný druh vyprávění a jiný druh komiksů, takže to bylo pro obě velmi přínosné. Další rezidenti byli z Německa a Francie, s nimi bylo zajímavé probírat odlišnosti v komiksové scéně a komiksovém trhu v našich zemích.

Na konci vašeho pobytu v Kendalu se zde konal komiksový festival Lakes, který byl letos zaměřen na český komiks. Vy jste vystoupila ve dvou panelových diskuzích. Jak jste si festival užila?
Bylo rozhodně zajímavé vidět tolik lidí nadšených pro komiks. A také vidět komiks v tolika podobách: komiksy superhrdinské, komiksy pro děti, komiksy jako osobní výpovědi, komiksy naučné a komiksy bojující za všechno možné. A bylo skvělé seznámit se s lidmi z české komiksové reprezentace, s Lucií Lomovou, Markem Rubcem a Pavlem Kořínkem, protože ty jsem znala jen podle jejich tvorby.

Na závěr ještě k vaší tvorbě. V roce 2020 nakladatelství Argo vydalo vaši komiksovou adaptace Čapkovy hry ­R.U.R. O komiks je velký zájem v zahraničí a jeho překlad vyjde nejméně v pěti zemích, včetně Francie. Proč jste si pro adaptaci vybrala právě R.U.R?
O adaptaci této hry jsem uvažovala od chvíle, kdy jsem ji prvně četla. Líbí se mi, že se v ní prolíná komedie a tragédie, a taky mě velmi lákalo vizuálně ztvárnit prostředí továrny. Byla taky velká výzva převést drama do jazyka komiksu. Myslím, že jsem se na tom naučila hodně ohledně komiksového vyprávění.

Neplánujete ztvárnit i další Čapkovu hru či román?
Asi by mě to lákalo, ale já mám plánů na nové komiksy až příliš, takže se snažím nepřemýšlet o dalších podobně velkých projektech, jako bylo R.U.R. Pokud by se někdy naskytla příležitost, nevadilo by mi dělat další adaptace.

V současné době pracujete na komiksu pro děti s názvem Hrnečku vař. O čem komiks bude a kdy by měl vyjít?
Komiks bude o hrnečku, co vaří příliš moc kaše, a o tom, jak se dá takový hrnec využít pro účely práce superhrdiny. Vždy jsem chtěla napsat nějakou akční ztřeštěnost pro děti, protože takové komiksy čtu ráda dodnes (vyrostla jsem na Asterixovi a Obelixovi). Snad si komiks najde čtenáře. Kniha vyjde příští rok.

text: Jan Zikmund

České literární centrum (dále jen ČLC), sekce Moravské zemské knihovny, se v uplynulém roce zaměřilo na podporu české poezie. Vzhledem k pandemické situaci se zvláště v první polovině roku soustředilo na on-line aktivity, a připravilo zejména dva videoseriály, jež jsou dostupné na YouTube a Facebooku ČLC. Seriál Poezie v regionech měl za cíl prezentovat regionální kulturní, literární a konkrétně zejména básnické aktivity a umělce a díla samotná. Videa seriálu Poezie v regionech pokrývají celou Českou republiku včetně Moravy a Slezska. Druhý seriál, Česká poezie ve světě, představuje nové publikace současných českých básníků, které nedávno vyšly v Británii, Francii, Španělsku a německojazyčných zemích.

České básnické sbírky, jež se dočkaly vydání v zahraničí, ČLC propagovalo i dalšími způsoby. Především podpořilo výjezdy básníků na zahraniční festivaly a veletrhy, na kterých měli možnost své nové knihy uvést. Ve Slovinsku například vyšel výbor z díla uznávanému básníkovi Petru Borkovcovi, který spolu s Olgou Stehlíkovou vystoupil na mezinárodním festivalu Days of Poetry and Wine. Milan Děžinský absolvoval tour po třech městech v Anglii a Skotsku, kde četl ze sbírky Tajný život v anglickém překladu. Dva čeští básníci se představili také na Lipském knižním veletrhu.

ČLC se nesoustředilo jen na zahraniční akce, ale působilo rovněž v rámci České republiky. Pěti básníkům a básnířkám například poskytlo několikatýdenní rezidenční pobyt v Broumově a Horní plané, kde autoři měli prostor k soustředěné a tvůrčí práci.

V roce 2022 se České literární centrum bude soustředit na podporu překladatelů a nachystá sérií kulturních akcí doma i v zahraničí, kterými podpoří české předsednictví v Radě Evropské unie.

text: Jan Zikmund

V roce 2021 se České literární centrum, které je sekcí Moravské zemské knihovny, zaměřuje na poezii, podporu básníků a jejich tvorby, a tento rok proto také nazývá „rokem poezie“.
Své rezidence letos nabízí mj. právě básníkům, ne jen z České republiky. Během března bude v klášterním domku v Broumově na jarní rezidenci ČLC pobývat básník a dokumentarista Miloš Doležal. Rozhovor s ním jsme realizovali před jeho odjezdem na rezidenci, na dálku.

Vaše zatím poslední básnická sbírka Ezechiel v kopřivách vyšla roku 2014. Máte nashromážděné básnické texty pro případnou další knihu?
V posledních deseti letech se intenzivně věnuji psaní historických portrétů, dokumentárních povídek a scénářů televizních dokumentů, které souvisí s novodobou historií střední Evropy. Tedy příběhům, které se odehrály za války či v 50. letech. V nakladatelství Host zatím vyšly dva svazky z chystané knižní tetralogie (Čurda z hlíny; Do posledních sil). Předtím to byly knihy o komunisty zavražděném faráři Toufarovi. Na téhle práci je pro mě nejzajímavější pátrání v archivech, na osudových místech a setkání s aktéry a pamětníky. Stává se, že občas od této badatelské práce odletí okuj v podobě krátké básně, reagující na právě čtené či prožívané. Něco, co si říká o nový druh energie, o možná ještě přesnější jazyk, a vyžaduje trochu jiný druh koncentrace. A žádá cosi jiného než badatelskou kontrolovanost. Co chce nahlas vykřiknout nebo se nad tou zoufalostí smát. Ostatně, podobné to bylo tehdy před lety se sbírkou Ezechiel v kopřivách, která jedním svým kořenem byla výhonkem mého bádání ve věci historie hřbitova v Praze-Ďáblicích a nalezení hrobu tajně tam zahrabaného Josefa Toufara. Od té doby se mi po sešitech válí krátké skici, na které bych se chtěl trochu soustředěněji podívat.

Pobyt v klášterním domku v Broumově bude nejspíš vaším vůbec prvním rezidenčním časem. Co vás na nabídce Českého literárního centra nalákalo? Máte k této pohraniční krajině nějaký vztah, případně nějaká očekávání?
Na Broumovsku nebudu poprvé, mám tam pár přátel, znám trochu i polskou stranu broumovských stěn. Ta krajina mě fascinuje nastřádanou energií. Jistou sevřeností a současně velkorysostí. Nejen barokních staveb, ale i hospodářských dvorů, zaniklých hospod a zdvíhajících se strání. A pak ta dramata, která se tam odehrávala v roce 1938 a po válce. Minulý rok jsem archivně bádal v dokumentech o této periodě a zjišťoval, že na Broumovsku řádily obzvlášť brutální bandy revolučních gard. Koráb broumovského kláštera jako by plul nezúčastněně nad tím vším. Zdánlivě nezúčastněně.

Jaké téma budete zpracovávat v nejbližší době pro podcast o zločinech komunismu v bývalém Československu i jinde – mohlo by se týkat také osobností z této části země?
V podcastech, které připravuji pro aktuálně.cz, čerpám ze svého zvukového archivu, který vznikal při práci na různých filmových a rozhlasových dokumentech. Právě chystám dva příběhy – oba fantastické, útěkové. Ten první se týká Otakara Černého, letce RAF, který dokázal utéci z nacistických a později komunistických lágrů. Ten druhý je příběhem Rudolfa Vrby, kterému se v roce 1944 podařilo utéci se spoluvězněm z osvětimského pekla a vydat o tom zprávu. S oběma těmito radostnými muži jsem se dobře znal, a tak se k nim v těchto covidových šerech rád vracím. O Broumovsku podcast nepřipravuji, ale v těchto dnech shodou okolností píši větší dokumentární povídku, která se na Broumovsku na jaře a v létě 1945 odehrává.

Byl jste editorem knihy, věnované vašemu rodišti, Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny, která se zaměřovala na zvláštně nehostinnou krajinu Vysočiny, jež se sotvakdy mohla stát kulturním centrem, a přesto zde působil a tvořil například Bohuslav Reynek nebo Jakub Deml. Broumovsko je možná nejopuštěnější a nejosamělejší kraj. Ale na místním gymnáziu studovali třeba Alois Rašín nebo tam krátký čas učil Josef Škvorecký a Broumov je spojen i s Aloisem Jiráskem, jako zpovědník tu působil Sigismund Bouška. Ve 14. století zde studoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, v 17. století jezuitský dějepisec P. Bohuslav Balbín. Je v jejich díle – a třeba i osudu – možné vysledovat nějaký společný rys?
Na to si netroufám odpovědět. Je zřejmé, že Broumovsko bylo do odsunu německého obyvatelstva kulturní krajinou. Bohatou umělecky i hospodářsky. Spirituální benediktinská stopa je v ní i přes rozličné surovosti stále patrná. I proto tenhle kraj dnes nevnímám jako opuštěný, možná jen syrově zarostlý. I dnes v něm působí řada tvůrců. Jen namátkou – malíř Jiří Mědílek a jeho skvělé nakladatelství Opus, vydavatel Petr Bergmann, žije tam grafik Jiří Samek, aktivista a organizátor koncertů Stanislav Pitaš, památky tam zachraňuje skvělý mladý farář Martin Lanži, blízko tam má cínař, kinař a vydavatel Petr Rýgr, a na mnohé další jsem zapomenul. Z autorů, kterým tato krajina vlezla do literárního díla, mám obzvláště rád Marii Stryjovou. Nenápadnou autorku silných existenciálních próz, psaných básnickým jazykem. Její bolest nepramení jen z vykořenění a poválečného přesazení z Volyně.

text: Olga Stehlíková