Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Hypnotický rytmus slunce a moře, vína a knih. Náhlá vytržení, jenž nás nutí zkoumat krajinu, jet dál, kamkoliv, jen nebýt na stejném místě. S očima dokořán nacházíme moře tak průzračné, že se o zlatý písek místo vody láme tyrkysové sklo. Hory nesou zkušenost času, jejíž délku nejsme schopni zachytit. Zářijové slunce prokresluje stíny nuragů a divocí plameňáci se v soumraku brodí mělčinami.

„Srazte jim hlavy!“
„Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu ještě někdo naživu.“1

A nejraději ze všeho tu dodržují siestu. Od jedné do pěti každý den, od pondělí do neděle a zase zpátky. V tu dobu se káva podává jen místním. Ještě že automat na placení u benzínek nevypínají.

Začali jsme chápat, proč je ostrov plný obytných karavanů se satelity. Proč místní mají vynikající znalost němčiny. Ale to bylo až v druhé polovině prázdnin.

Tu první jsme strávili snahou najít ubytování tam, kde se nám líbilo. Cestovat, jak jsme zvyklí. Impulzivně se rozhodovat, neplánovat (alespoň ty dva týdny v roce!) a nechat věci plynout jak vodu v řece. Ale nějak se nám to nedařilo. Jako by to dusno, které se kolem čtvrté odpolední pravidelně měnilo v bouřku, sedělo i v našich hlavách.

Modré pláže s lynchovským nádechem
Přistáváme v hlavním městě Cagliari a vyrážíme na cestu. Jih vypadá zajímavě, usoudili jsme a skončili v Noře, klidné zátoce a napůl potopené původně fénické metropoli, kterou rozšířili Římané i o amfiteátr s analogovými zesilovači zvuku – z půlky zakopané amfory pod jevištěm.

Ale sebekrásnější pláž ani vykopávky nám nestačily. Po dvou dnech nás svrbí chodidla. Východ, shodujeme se jednoznačně. Úchvatné panorama pobřeží se pomalu rozsvěcí do noci a my jedeme dál s myšlenkou na nocleh v autě, neboť právě prožitá lynchovská kombinace zapomenuté vsi na útesu, hnilobného puchu z hor, řetězu na vratech a pokoje bez okna za sedmdesát euro s opuštěným šestidenním koťátkem v kuchyni nás vrací do reality.

„Know that I am parched with thirst, and cannot open this door, till my thirst will be thoroughly appeased; I require this blood of fifty children. (…) Procure me this neccesary libation, come back hither, throw it thyself into this chasm, and then shalt thou see!“2

Zbytek dovolené tedy plánujeme. Končíme v místech, která bychom si nikdy nevybrali a nedaří se nám odpočinout. Rychlost, s jakou jsem schopná se naučit těch pár italských vět nutných k přežití, překvapuje i mne samotnou.

„Příznivci autoturistiky by si měli stanovit výchozí bod a odtud pár dní pořádat výlety do okolí. Takový způsob sice předpokládá předběžnou přípravu doma, ale i to přináší potěšení a Sardinie se vám bohatě odmění.“3

Nenápadný odstavec v českém průvodci taktně vystihuje vražednou kombinaci půldenní siesty a nemožnosti pronajmout si pokoj na jednu, dvě, tři noci. Z plánů procestovat celý ostrov nám zbyla třetina.

Dvojitá duha při odjezdu je jako ruka podaná na usmíření po všech těch sardonických poznámkách, kterými jsme si bránili svou integritu. Přijímáme, protože víme, že sem se už nevrátíme. Rozmazleni lehkostí života v Chorvatsku a Řecku po ordnungu na italský způsob netoužíme.

Alas, dost nářků! Pro všechny ty, kteří na Sardinii pojedou a nechtějí být exemplářem z turistických rezervací:
Proč jsme se rozhodli na ostrově zůstat
Cesta pohořím Gennargentu z pobřeží do středu, Su Nuraxi u Barumini a ochotný archeolog, který nás provedl probíhajícími vykopávkami pod planinou Gira, dalším obrovitým megalitickým městem. Že neuměl anglicky ani česky, nikomu z nás nevadilo. A také tombe dei giganti a domus de janas. Možná je to obsese prastarou historií. Ale možná to bylo tím, že narozdíl od většiny sardinských domů tyto splňovaly naše estetická kritéria.

Co nás s ostrovem smířilo
Zlatá pláž s divokými plameňáky u Colostrai, dvojitá duha při odjezdu na letiště a poslední noc v srdci Cagliari.

Pláž objevujeme hned, je plná mušlí a moře průhledné do hloubky i dálky. Málo lidí a přesto otevřený bar je přesně to, co po deseti dnech snahy o soužití s ostrovem potřebujeme.

Čím jsme si spravili chuť
Milánskou katedrálou a Monteverdiho Orfeem v Teatro alla Scala. Zrušený let má za následek dvě noci v Miláně. Jsme uneseni nadpřirozenou krásou katedrály z bílého mramoru. Stoupáme na střechu a gotická žebroví se mění v propletence ornamentů a soch, jejichž význam leží na dosah a přesto tak daleko.

Oči, které ve dne klouzaly okouzlujícím městem, večer shlíží na rudý samet a plápolající zlato la Scaly. V kráse dne a propracované lehkosti hudby se těžkosti mění ve vzpomínku a radost zůstává.

Ukázky z knih, které nás provázely na Sardinii
1 Lewis Carrol, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1970; str. 78, první věta upravena autorkou článku
2 William Beckford, Vathek, in: Three Gothic Novels, edited by E. F. Bleiler, Dover Publications Inc., New York 1966; str. 125, autorsky kráceno
3 Miroslava Lečíková, Iva Bártová, Sardinie, Freytag & Berndt, Praha 2008; str. 33

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.

Život v dodávce je dobrá zkušenost do života, nicméně to není „cesta“ na celý život. Ten je jinde.

Dodávka vám dává volnost. V době, kdy jsem takto žila, jsem měla ze svého okna výhled, za který lidé platí milióny, aby mohli vidět totéž. Život v dodávce mi také dal možnost poznat sebe sama i další lidi, různé země a jejich zvyky. Je ale důležité si uvědomit, že bydlet v dodávce vlastně znamená žít na ulici. Dodávka slouží jako prostor k uvaření jídla a přespání. Představte si, že nemáte koupelnu a příležitostně se umyjete v moři a jdete do města. Mnoho lidí, kterých byste se chtěli zeptat jen na čas, se ani nezastaví. Budou se vás štítit, přestože máte například dvě vysoké školy a čtete Hegela v originále. Na druhou stranu ale také potkáte lidi, kteří se s vámi o to málo, co mají, rádi rozdělí. Zřejmě platí pravidlo, že čím méně máte, tím menší je problém dát.

Lidé, kteří v dodávkách žijí, k tomu vedlo několikero důvodů. Majoritní skupinu tvoří ti, kteří se rozhodli vymanit kapitalistické oficiální kultuře a chtějí žít podle pravidel, jež určují jen oni. Další skupinu představují ti, kteří utíkají před spravedlností a nemohou se do své rodné země vrátit. Nedostatek peněz je nutí žít v dodávce nebo ve squatu. Přesto se nejedná o kriminálníky, spíše o osoby, které se zapojily do velkých demonstrací a zranily policisty nebo někomu způsobily hmotnou škodu. Ať už jsou prvotní příčiny jakékoliv, je vždy důležité, jak kdo s takto nabytou svobodou naloží. Představte si, že máte celý den pro sebe a nepracujete. Mnoho lidí nabytý čas využije tak, že kouří trávu, pije a povlává mezi dodávkami až do úplného vysílení organismu. Jsou ale i tací, kteří čtou, chodí po horách a přemýšlejí o sobě, o svém začlenění v rámci společnosti a snaží se být komunitě prospěšní.

Samostatnou kapitolou je výchova dětí. Komunity jsou multinacionální a děti tak už od útlého věku ovládají mnoho jazyků. Další nespornou výhodou je, že v komunitě lidí je důležité se umět prosadit – proto jsou děti vychovávané jako osobnosti. Umějí se v kritických situacích samy intuitivně rozhodnout, mají názor a svůj styl. Bohužel pro ně nejsou až na výjimky posílány do školy. Dokáží se s vámi fundovaně bavit na téma, zda je lepší život ve squatu či v dodávce, nebo kde je možné natankovat vodu do barelů a jestli je pitná. Jejich obzory dobře ilustruje odpověď, kterou jsem dostala na dotaz, zda malý Matthew chodí do školy: že nepotřebuje, protože je v šesti v letech dobrý DJ. Většinou si tyto děti po dosažení 18 let koupí vlastní dodávku. Život mimo komunitu je nezajímá, opovrhují jím, aniž by ho kdy vyzkoušeli.

autor: mahu

Proč žiju v dodávce? Hlavní důvody jsou asi zvědavost, touha po dobrodružství a osvobození od pravidelného měsíčního nájmu.

Nejprve jsem si koupil nákladní dodávku a přestavěl ji na obytnou. Druhá byla stejná, ale s obytnou vestavbou již z výroby. Jezdil jsem do ciziny na výlety a o víkendech na party. Stále jsem ale bydlel v miniaturním bytě, kde jsem platil vysoký nájem. Nakonec jsem se rozhodl pořídit si velké auto a začít v něm bydlet. Po roce sbírání informací jsem si vybral Mercedes Benz 814, které již bylo z části zařízeno jako obytné a vešlo se do 8 tun, tudíž jsem dostal české obytné doklady a nevztahuje se na něj například omezení zákazu vjezdu nákladním autům do center měst a jsou tu i další výhody.

Život v dodávce sebou nese řadu potíží, které v bytě převážně neexistují. Například problém s vodou. Když jsem plánoval život v autě, myslel jsem, že lidé budou vstřícní a nebudou mi u benzínek zakazovat natočit si vodu do nádrže. Narozdíl od nás je ve Francii situace jiná.

Na autě nemám tak silnou izolaci jako má většina lidí v bytě nebo domě, a tak i když jsem v zimě topil (mám v autě kamna na uhlí), do rána se teplota vyrovnala s venkovní. Vstával jsem tedy občas do – 8 stupňů a voda v kanystru byla zamrzlá.

Další problém je elektřina. Živím se jako programátor webových aplikací, mám v autě mobilní internet, ale elektřinu jen ze své elektrocentrály. Solární panely přes zimu skoro nic nedobijí, v létě je to lepší, ale notebook to v Čechách neutáhne.

Jeden z největších problémů je parkovací místo. Setkal jsem se už se spoustou lidí, kteří se mě snažili vyhodit z ulice i bez udání důvodu. Jednou mi někdo kamenem rozbil přední sklo a zavolali na mě policii. Takové lidi prostě nikdy nepochopím.

autor: DUB

Jedním z nejlevnějších způsobů, jak procestovat nějakou zemi, je pořídit si obytnou dodávku. Původně ani obytná nemusí být – přizpůsobit ji tomuto účelu není nijak těžké, stačí mít trochu šikovné ruce. My jsme si svou „postel“ smontovali dohromady švýcarákem. Ale vezměme to pěkně od začátku…

Bude tomu skoro rok, co jsem se vrátila z Nového Zélandu, kam jsme vyrazili s přítelem, tak jako to dělá hodně mladých lidí – na program working holiday. Ani jsme nemuseli dlouho přemýšlet, jak to vyřešíme s bydlením a přepravou na místě – dodávka byla jasná volba. Od zkušenějších cestovatelů jsme dostali tip, že kupovat auto v sezóně v největším městě Auckland se moc nevyplácí, proto jsme letěli rovnou na Jižní ostrov, do Christchurch, kde nežije tolik lidí jako na severu a je odsud i blíže do „divočiny“. Nebyl problém sehnat dodávku i s veškerým vybavením, stačilo projít pár backpackerů a zavolat na pár čísel z inzerátů. Fungují zde sice také speciální markety a dražby aut, tam ale šikovní mechanici dokážou nezkušeným turistům prodat i rezavý trakař.

Pokud kupujete auto na inzerát, je lepší si ho nechat překontrolovat od automechanika. Stejně tak si můžete v post office, kde Novozélanďané jednoduše vyřizují všechny formality, nechat prolustrovat předchozího majitele, zjistit, jestli auto není kradené, jestli s ním nebyl spáchán nějaký trestný čin nebo přestupek i kolik majitelů mělo před vámi. Průměrný počet bývá u obytných dodávek kolem deseti předchozích uživatelů – většina aut je stará kolem dvaceti let. Dozvíte se i počet najetých kilometrů, který se rozhodně nemusí shodovat s číslem na tachometru, protože kvůli krácení daní, které se u aut s dieselovým motorem platí od ujetého kilometru, je skoro každý stáčí. Je také nutné získat WOF (Warranty of Fitness), obdobu naší technické. Poté, co si vozidlo na poště registrujete, stačí nalepit vinětu na přední sklo a může se jet. Žádné dálniční poplatky se na Novém Zélandu neplatí – není divu, moc dálnic tam není – a benzín pořídíte za třetinovou cenu než u nás, stejně jako samotné auto. Vyplatí se pořídit si auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože na spoustu míst vedou pouze nezpevněné cesty, které bývají zejména po dešti neprůjezdné. Jen si zvyknout na to řízení na levé straně… ale provoz není nijak hustý a když jste za volantem podruhé, potřetí, možná už ani nevjedete do protisměru ani nezapnete přední stěrač místo směrovky.

Je třeba myslet na všechno
To jen na úvod k technickým věcem. Pokud jde o zařízení vašeho nového domova, je nezbytností postel. Nevyplácí se jen tak hodit do auta matraci – vyvýšením postele získáte nejen komfort na spaní, ale i nezbytný úložný prostor pod ní. Fajnšmekři si mohou vyrobit i skládací postel, ale ta se do naší malé Nissan Serena Vanette z roku 1992 nevešla. Do prostoru pod postelí jsme naskládali batohy, skládací židličky, nádobí, vařič, plynovou bombu, krabice s jídlem a kanystry s vodou. Neobejdete se bez zatahovacích záclonek, které vás chrání před sluncem i před pohledy případných zvědavců. Nezbytností je bytelná svítilna – svítit si večer světly z auta se nevyplácí stejně jako poslouchat dlouho rádio – nemusíte pak druhý den nastartovat. Pro tento případ je dobré vozit s sebou startovací kabely.

Domácí mazlíčci
Když bydlíte v dodávce, životní náklady se vám minimalizují pouze na jídlo a pohonné hmoty. Nemáte-li v autě ledničku, je lepší kupovat trvanlivé potraviny – konzervy, těstoviny atd., ale přes noc bývá na Zélandu chladno, takže stačí na noc vyndat krabici s jídlem na zem a když se jídlo ochladí, vydrží i další den. Nezbytností je ale uzavíratelná krabice, protože se všude v okolí pohybují oposumové, které vaše jídlo neuvěřitelně zajímá. Problém s jejich přemnožením došel už do takového stádia, že úřady motivují obyvatele k jejich zabíjení tím, že za kůži až tři čtvrtě metru velkých zvířat, jejichž skřeky zní tak hrůzostrašně, jako by někdo vraždil novorozence, nabízí odměnu 50 dolarů. Ochrana přírody může mít i krutou podobu…

Na Zélandu nežijí žádní jedovatí hadi ani pavouci (kromě dvou druhů na Severním ostrově). Zato se připravte na nálety všudypřítomných malých mušek sand flies, jejichž kousnutí bolí ještě několik dní. Neplatí na ně žádné repelenty – i domorodí Maoři vědí, jak dokážou otrávit život. V jejich mytologii se tvrdí, že je bohové seslali na zem proto, aby se lidé v tak nádherné krajině, která k tomu přímo vybízí, jenom neflákali – jediným způsobem, jak nálety mušek omezit, je totiž pohyb. Když je vaším domovem auto, dejte si pozor, abyste nenechávali dlouho otevřená okénka nebo dveře, jinak se v noci nevyspíte.

No overnight staying
Na Zélandu je všude spousta krásných míst, kde můžete zaparkovat, uvařit si i přespat. Dokonce bývají k dispozici také piknikové stoly a veřejné grily. Poslední dobou se však objevily na mnoha místech cedule s nápisem „no overnight staying“ nebo „camping prohibited“– buď proto, že místní mají špatné zkušenosti s hlučnými turisty nebo možná proto, že blízké kempy chtějí návštěvníky donutit, aby za parkovací místa platili. Časem jsme tyto nápisy už ignorovali – jen jednou nebo dvakrát se nám stalo, že nás odněkud vyhodila policie, ale vždy byli velmi vstřícní a ještě nám poradili místo, kde spát můžeme. Pokud nejste nároční, vyspíte se kdekoliv. Chcete-li v autě spát v nějakém větším městě, vyplatí se vytipovat si vhodné místo ještě za světla. Jinak radši jděte na jednu noc do hostelu.

Vzhledem k tomu, že celý ostrov omývá oceán, odpadají potíže s hygienou. Na plážích bývají sprchy se sladkou vodou a toalety jsou čisté i ve městech. Jen je třeba být trochu otužilý – když jdete na túru do pralesa nebo do hor a zrovna nenarazíte na termální prameny, nezbývá vám nic jiného, než vzít zavděk ledovcovou říčkou. Co se týče pitné vody, není třeba se bát, i když v průvodcích se doporučuje ji nejdříve převařit. S vodou z potoků také nebývá problém, jen si musíte dát pozor na bakterii dydimo, která napadá sladké vody. Dostala se do nich nejspíše na lodích, které se používají v oceánu a před převozem je neomyjí. S praním prádla si také poradíte jednoduše, v každém městě bývá veřejná prádelna, kde zaplatíte dva dolary za pračku i sušičku.

Jiný level života
Výhodou cestovaní a bydlení v dodávce je i skutečnost, že se seznámíte se spoustou lidí z různých koutů světa, kteří cestují stejným způsobem. Dát se do řeči s kýmkoliv, koho potkáte, je tu běžná věc a cestovatelé si navzájem dávají tipy, kde se dá dobře spát, kde se smí rozdělat oheň (to je všude v přírodě zakázáno), kde natočit pitnou vodu, nasbírat ovoce i kde mají na záchodcích sprchy. Cennou informací je, kde najít zásuvky na dobití fotoaparátu nebo laptopu. Veřejný internet je zdarma téměř v každé knihovně, při troše štěstí můžete chytit wi-fi před benzínovou pumpou nebo hotelem. Život se pro vás stává nekončící počítačovou hrou, kde stejně jako hlavní postava přemýšlíte, co vám chybí v inventáři, kde to můžete získat, kudy dál a co udělat, abyste se dostali do dalšího levelu. A v tom je to krásné. Máte svobodu jet, kam chcete a zůstat na místě, které se vám líbí. Na druhou stranu si uvědomíte cenu věcí, které vám doposud přišly samozřejmé. Vydatné jídlo a teplá sprcha můžou být někdy tou nejvyšší metou.

Bez angličtiny to zkrátka nepůjde. Pořád potřebujete být v kontaktu s lidmi, ptát se na cestu na nádraží, na cenu toho a onoho. Angličtina naštěstí stačí ve většině světa (až na Francii). Důležitou věcí je také couchsurfing. Základem je mít na stejnojmenném serveru aktivní profil, pár pozitivních referencí, odpovídat na žádosti o přespání (procento zodpovězených žádostí se ukazuje ve vašem profilu) a dveře do světa couchsurfingu se vám rázem otevřou. Pokud napíšete pár žádostí tak tři týdny nebo měsíc před plánovanou cestou, volnou postel máte téměř jistou.

Další formou cestování je organizace wwoof.org, která je obdobou couchsurfingu. Zde nejezdíte po domácnostech, ale po organických farmách. Za ubytování a stravu pomůžete čistit chlév nebo pást ovce. Jinou velice zajímavou doménou je findacrew.com, kde lodivodi a kapitáni všech moří hledají posádku.

Nedejte na ty, kteří si ťukají na čelo, když zjistí, že se v létě chystáte do Pece pod Sněžkou. My jsme tam jeli stopem, a tak vám nabízíme tip na poněkud netradičně strávený víkend.

Cestování „na palec“ má mnoho výhod. Je levné, rychlé, zažijete při něm spoustu úsměvných situací a ještě můžete poznat nové lidi. Otázkou je, jestli zrovna toho člověka za volantem poznat chcete. Pokud ovšem nejste z těch, kdo věří na zlé pány s bonbónky na dětském hřišti, nebo černou sanitku sbírající nedobrovolné dárce orgánů, směle do toho. Stačí si vybrat vhodné místo, zvednout palec, případně ceduli s názvem destinace a vyčkávat.

Vyrážíme
Pokud rádi cestujete nalehko, budou vám kilometry nakloněny. Stačí se podívat na rychlostní tabulku stopování: Jedna slečna jede šestkrát rychleji než kluk (s minisukní i devětkrát). Dvě holky třikrát rychleji. Tramp s kytarou dvakrát, stejně tak tři holky nebo pár. Tři kluci jedou třikrát pomaleji než jeden kluk, čtyři kluci neodjedou vůbec. Z toho plyne, že pokud je vás větší skupina, je lepší se rozdělit a dát si někde sraz.

My jsme byly dvě holky, takže jsme do Pece dorazily poměrně rychle. Cesta stopem vedla z Černého Mostu do Hradce Králové, z Hradce do Trutnova a odtamtud vesničkami až do Pece. Z Černého Mostu jsme vyrazily v pátek krátce po poledni a v Peci pod Sněžkou jsme byly kolem páté odpoledne. Celkový čas jízdy tedy necelých pět hodin a čtyři auta. Což je luxus vzhledem k faktu, že jsme neutratily ani korunu. Pokud nechcete stopovat, alternativou je autobus, vlak nebo vlastní auto.

Cesta za zábavou
Jedním z důvodů, proč jsme vyrazily do Pece, byla partička našich kamarádů z lanového parku. Nalákali nás na výhled přes Bukové údolí v zavěšení na horolezeckém laně a kladce. Po příjezdu jsme se za nimi hned vydaly a stihly jsme si dát ještě jeden „freeride“, tedy jízdu zadarmo – není nad kámoše. Další parádou jsou adrenalinové skluzavky, do kterých naskočíte ve speciálních kluzácích a prožijete devítimetrový volný pád – ale až jindy, dnes už bylo zavřeno, kamarádi nekamarádi.

Downhill v Peci
Večer jsme v místním baru plánovali sobotu, kluci z Pece chtějí sjet poměrně novou downhillovou trať. Start i cíl sjezdové trati je přímo u lanové dráhy Hnědý vrch. Ke dráze se dostanete, když projdete celou Pec pod Sněžkou ke stejnojmennému ski areálu. Podle letního provozu jezdí lanovka od 9:00 do 16:00 hodin a cena permanentky na pět jízd vás přijde na 300 Kč.

Sobota se tedy nesla v příjemném adrenalinovém duchu – každý si dal tolik, na kolik měl chuť. Ježdění po kopci a slunění se na pasece nás unavilo natolik, že jsme nepohrdly pozváním do bazénu se saunou v Horizontu. Do hotelu chodí i místní, takže se nebojte, že budete za turisty. I když – těch 600 domorodců se mezi sebou zná tak dobře, že cizince poznají na první pohled. My jsme to vyzkoušely na vlastní kůži a od té doby víme, že v Peci mají nás, holky z Pecky, rádi.

Směr Praha
V neděli jsme kolem jedenácté vyrazily zpět, opět stopem. Do Prahy jsme přijely bez větších problémů kolem šesté večer, ty dvě hodiny zdržení měl na svědomí nedělní zátaras víkendových lufťáků.

Whether it’s down the road or around the globe, getting there is unavoidable. While we do not condone some of these methods and will not bail you out of goal if you are caught; scamming a free ride is something of an art. Here are some of the best ways to get around on the cheap.

Hitchhiking
Stick out your thumb and wait for someone to pick you up. Hitchhiking can lead to lifelong friendships or road side bloody rape scenes. Be careful to always keep your wits about you and carry something sharp in the need of an emergency. Usually though in Czech Republic you will have no problems and meet some bloody cool people as you thumb around. Travel tips: wash, make a sign and be friendly and agreeable. It helps when someone directs a 4 hour long pro diatribe at you to learn to nod and smile while sleeping.

Work on ship – cruise – container
While this one technically isn’t free since you are working as you go, it is still a pretty good way to get from A to B and with a little bit of cash in your pocket once you get there. Usually ships require you to have some kind of training or experience which in Czech Republic means goofing around in a massive swimming pool for two months before. But of course there are some less scrupulous captains that will let any peg legged, eye patched bozo on board, avoid!

Theft
One sure fire way to avoid having to deal with ticket collectors, hiding in toilets or shipping containers is stealing. Hot wire that Škoda and hoon off into the sunset as the trail of police sirens follows like a bridal gown. Once at your destination be sure to destroy the evidence. The last thing you want after a long journey is some nosey parker coming asking questions, if they do, shoot’em.

Box-car
Back in the day when you mentioned free travel, chances are some hobo would spit on the ground grumble about prohibition and point his bindle in the direction of the train lines. Riding the rails was the standard for free travel back then, but still, fraught with danger – do expect rape, drugging, folk music, and possibly murder.

Crying
When I was going over this list my friend told me I was missing one very important method in the art of free travel. Bursting into a hopeless mess of tears will apparently get you far if you’re a cute little Danish girl. For the rest of you non-prescription glasses wearing, unshaven folk out there maybe there is more chance of tying your nutsack to a kite in a violent storm.

And so, you cheap skates “on the lamb” I wish you bon voyage as you set across this land of possibility in search of whatever the hell you guys search for. There are possibilities galore to those who don’t need to be anywhere soon and these are by no means the limit of how you can get there, but do be sure to remember that along with all the romantic ideals of burning across the countryside with the wind in your hair and a song in our heart there is also the pointless hours standing freezing in the rain waiting for that opportunity to show itself.

Pražský hudebník Stephunk T., který momentálně žije v Londýně, se krátce po revoluci s kamarádem vydal stopem do Paříže, splnit si svůj sen. Měli pár franků v kapse a kolečkové brusle okolo krku. Zavolal jsem Stephunkovi přes skype a na dálku jsme si o jeho porevolučním tripu na západ povídali.

Bylo to krátce po převratu, rok 91, a s kámošem jsme se rozhodli vyrazit do Paříže. Nemohli jsme se dočkat, až konečně vypadneme za hranice. Pro Paříž jsme se rozhodli z jednoduchého důvodu. Tehdy jsme měli bruslařskou partu a na doma smontovaných kolečkáčích jsme jezdili po Praze, skákali přes městské překážky a pořádali stíhací jízdy nočními tepnami města. Paříž pro nás znamenala bruslařský ráj, protože tam jsou široké bulváry a nábřeží, po kterých se dá neomezeně jezdit, a ani jeden jsme tam předtím nebyli. Zkrátka a dobře, chtěli jsme do francouzské metropole za každou cenu, ale zároveň za co nejnižší cenu.

Málem jsme to prošvihli
Na nějaké plánování nebyl čas, a tak jsme se prostě jednoho dne po obědě sebrali, dali do báglů spacáky a nějaké hadry na převlečení a vyrazili do Butovic, kde jsme vylezli na dálnici a s cedulí Hollywood a kolečkovými bru slemi okolo krku začali stopovat. Bylo nám jedno, kam nás kdo odveze, a tak nás příjemně překvapil chlápek, co nás svezl až do Ambergu, malého bavorského městečka kousek za Rozvadovem. Chtěli jsme do druhého dne přespat v opuštěné garáži, kterou jsme objevili, ale protože nás to táhlo dál, rozhodli jsme se, že ještě chvíli budem stopovat, kdyby náhodou. Po chvíli nám zastavil černý golf a v něm fakt pěkná blondýna. Ptala se nás, co tam tak pozdě děláme a my jí odpověděli, že jedem do Paříže. Nabídla nám nocleh, ať prý vyrazíme až ráno, ale odmítli jsme. Pamatuji si, že když pak odjela, koukli jsme na sebe jakobychom si v duchu oba říkali: „Ty vole, to jsme asi něco prošvihli.“

Další zastávka: hranice
Možná jsme prošvihli pěknou blondýnu, ale kdoví, jestli bychom kvůli ní neprošvihli naši vysněnou Paříž. Chvíli poté, co odjela, nám totiž zastavil pán v obrovské stříbrné audině a nabídl se, že má cestu do Karlsruhe, německého města kousek od francouzských hranic, a může nás vzít. Ani minutu jsme se nerozmýšleli a za chvíli uháněli 220 po dálnici a já se oběma rukama držel sedačky, protože jsem byl z domova zvyklý na starou stopětku a o takovéhle rychlosti jsem nikdy ani nesnil. Druhý den jsme dorazili na místo a byli štěstím bez sebe. Pár kilometrů od nás byly hranice vysněného cíle.

Za 8 franků do Paříže
Nadšení vyprchalo po pár hodinách neutěšeného stopování, kdy nám nikdo nechtěl zastavit a my pomalu ztráceli naději. Zachránil nás až nějaký francouzský hipík s dlouhými vlasy v květované košili, který se u nás zničehonic objevil: „Hele, vy tady už stojíte taky pěkně dlouho. Já mám tamhle auto a jedu ještě s pár lidma směr Paříž, nechcete se přidat?“ a ukázal na starý oranžovožlutý Volkswagen Camper, kterým v šedesátých letech jezdil každý správný volnomyšlenkář a dodal, že jedinou podmínkou je šest franků od nás obou na dálniční. I když jsme dohromady měli jen osm franků – vzhledem k omezenému rozpočtu jsme víc nemohli – řekl, ať si teda nasedneme. V autě seděli ještě dva Holanďané, Australan a Španěl, se kterými cesta rychle uběhla.

Zmrzlina, bagety a spaní přímo v centru
Následující čtyři dny jsme strávili především naším vysněným ježděním na bruslích po celé Paříži. Jezdili jsme hlavně podél Seiny, kde je nábřeží široké a skvěle vydlážděné a zároveň koukáš na všechny ty památky a staré krásné domy. Každé ráno jsme si zamkli bágly na nádraží v úschovně a u sebe si nechali jen malou kapsičku na drobné, na pivo nebo něco k jídlu. Fungovali jsme hlavně na dvoukilové zmrzlině a bagetách. To bylo levné i docela dobré. Večer jsme si věci zase vyzvedli a když se setmělo, tak jsme si našli místo v parku pod Eifellovkou, kde jsme přespali. Ráno nás za svítání budili policajti, ať se sbalíme a zmizíme. Tak se to opakovalo každý den a my si užívali, co jen to šlo. Poslední večer jsme museli přespat někde pod mostem, strašně pršelo a pod Eifellovkou se neschováš. Ráno jsme zamířili směr domů. Už si ani pořádně nepamatuji, jak jsme se zpátky do Prahy dostali. S jistou ale vím, že to bylo stopem a zadarmo. Jak jinak.

Štěpán Tůma (Stephunk T.) je hudebník a producent pohybující se na české hudební scéně od devadesátých let. Hrál v kapelách Sebastians a Colorfactory a v roce 1996 zakládal Liquid Harmony, ve kterých vystupovala do té doby neznámá Tonya Graves. Tento projekt je považován za zlomový v oblasti živé elektronické hudby v Česku a i díky tomu získal v roce 1997 prestižní cenu Grammy. Stephunk T. se podílel i na soundtracích k filmům Samotáři nebo Šeptej a v roce 2005 pobavil veřejnost remixem Paroubkovi marťani. Se svým nejnovějším projektem Stephunk T. Live vystupuje s kapelou v sestavě dechová sekce (trumpeta, alt sax, tenorsax), basa, perkuse, DJ a MC a o jejich úspěchu svědčí i předskakování například Stereo MC’s nebo The Prodigy. Od roku 2005 žije Stephunk T v Londýně, kde ve vlastním studiu produkuje pro různé lokální hudebníky a stále skládá hudbu.

Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.

Trocha morbidních „urban legend“
Každý zná tu pěknou historku, která se stala nevlastní sestřenici neteře z druhého kolene. Jak ta dobrotivá dívenka jela z internátu domů a jelikož měla prázdné auto, vzala sympaticky vypadajícího stopaře s brašnou, který potřeboval do Prahy. Chvíli mlčeli a on ji pak požádal, jestli by si nemohl přesednout dozadu, protože se mu vpředu dělá špatně. Ona ochotně zastavila, on vystoupil, položil brašnu na zadní sedadlo a chystal se posadit. V tu chvíli milou sestřenici osvítil duch svatý, vytušila nebezpečí, dupla na plyn a odjela. Doma pak prohlédla brašnu a v ní našla škrtící strunu a rukavice.

Sama na stopu
Ale teď vážně. Jak moc je pro samotnou slečnu nebezpečné stopovat (nebo stopaře brát)? Z průzkumu mezi zhruba padesáti děvčaty plyne toto: deset jich stopuje rádo, nikdy neměly problém a nepřihodila se jim žádná veselá historka z cest. Deset se jich jednou, dvakrát odvážilo v krajní nouzi jet stopem a díkybohu se jim zrovna nic nestalo. Třicet by to nikdy neudělalo, protože se bojí.

Tím však nechci nijak zlehčovat varování našich maminek a babiček. Osobně jsem stopovala úplně sama jenom jednou, a i když nejsem zrovna z bojácných, klepala se mi kolena. I přes rychlostní pravidlo číslo 1 (dívka bez minisukně) jsem čekala na silnici kdesi v jižních Čechách přes hodinu. Nakonec mi zastavila škodovka z roku nula, ze které se na mě zubili dva kluci v maskáčích a v kšiltovkách, zorničky jako vinyly, hulákali že „jedou zrovna z kalby voe a kam že to chce slečinka hodit, kámo?“ Bylo asi deset ráno. Nasedla jsem s tím, že chci na Strakonickou směr Praha. „Tak jó a ty smotej brko, Pájo,“ a jeli jsme. Řidič měl evidentně trochu barevnější obzor, než bývá zvykem, jel asi dvacítkou a neustále se vytřeštěně díval do slunečného dne za oknem. Trochu mi připomněl známou scénu „vy jste se zase kochal, pane doktore“. Rychlost cesty byla skutečně šnečí, takže na Strakonickou jsme dojeli za více než dvě hodiny. Ale kluci byli milí, seznámili mě s historií místní techno scény, obdarovali mě slunečními brýlemi, startkami a všemi drobnými, co našli po kapsách…

Na Strakonické jsem stála slabých deset minut, načež zastavila sympatická dáma v policejním autě a než jsem stačila vzít nohy na ramena, pravila, že je zrovna mimo službu a že mě hodí do Prahy. Byla moc milá.

Tolik tedy moje české zážitky. Možná se nebezpečí přeceňuje, možná jsem měla kliku. Nejspíš bych slečnám nedoporučila cestovat za hranice samotným, zejména směrem na východ (muslimské země, doufám, netřeba zmiňovat).

Za hranicemi
Pro cestování v cizině je těžké vytyčit nějaké obecně platné pravidlo. Na Andělských ostrovech v Karibiku například téměř neexistuje veřejná doprava a autostop je naprosto běžným (a také jediným) způsobem, jak se bez vlastního auta někam dostat. Zkušenosti z Evropy mají pozitivní reference. Cesta Praha – Amsterdam, jedna osoba, jeden batoh, čas 48 hodin s přespáním v tiráku na parkovišti. Po Pyrenejích jsme stopovali bez nejmenších problémů tři dny a objevili jsme spoustu krásných míst, kam by nás autobus nikdy nedovezl. Jediný špatný zážitek byl z Barcelony, kde jsme strávili několik hodin na výpadovce směrem na Andorru, přespali na benzínce a druhý den šli poraženecky na autobus. Záleží na konkrétní zemi, mentalitě místních a hlavně na štěstí.

Zlatá pravidla autostopu
Jak na stopu vypadat? Obecně platí nebýt špinavý, zabahněný, bosý, nesmrdět hnojem, tvářit se normálně a pokud máte velký batoh, nastavit ho řidiči nejužším profilem. Schovávat další zavazadla nebo osoby do křoví je nefér. Ideální je vizáž trampa nebo studenta jedoucího na víkend domů. Historické kostýmy, uniformy, nebo převleky mohou být plus, záleží na konkrétních případech (kostým smrtky s kosou úspěch mít nebude).

Největší dilema bývá, kam si stoupnout. Platí, že čím je silnice širší, tím dojedete dále a čím je užší, tím spíše vás někdo vezme. Netřeba se tedy bát stopování v odlehlých místech na horách, sice projede jedno auto za hodinu, ale to auto vám s největší pravděpodobností zastaví. Na dálnici je ideální stoupnout si u nájezdu nebo u benzínky.