„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Před sto lety se narodil slavný norský antropolog, cestovatel, dobrodruh a vizionář Thor Heyerdahl. Do veřejného povědomí se vryl hlavně díky svým poutavým cestopisům, které byly pro svou oblíbenost přeloženy do desítek jazyků. Čtou se jedním dechem jako mayovky, ale s tím podstatným rozdílem, že popisují cesty skutečné a jsou sepsané s citem a láskou k Zemi.

Již jako malý začal Thor mít pocit, že na tom, co říkají a dělají dospělí, něco nehraje. Ať už to byli ateisté nebo věřící, podivuhodně se shodli na svém strachu z přírody a odporu vůči ní, a to i přesto, že pro jedny to měla být matka života a pro druhé dílo Stvořitele. Všichni od ní utíkali a jako k modle se upínali k ideji neustálého pokroku. K této myšlence byl mladý Thor čím dál tím víc skeptický, až v něm nakonec uzrálo rozhodnutí opustit civilizaci a najít si vlastní cestu zpět k prostředí pro člověka přirozenému.

Svůj záměr nevzal na lehkou váhu a několik let se cíleně připravoval: podnikal výlety do hor za účelem otužování a zlepšení kondice, vystudoval botaniku a zeměpis na univerzitě v Oslu a vypracoval projekt doktorandské práce, která měla zkoumat původ flóry a fauny na jednom z odlehlých polynéských ostrovů. Dokonce si vyhledal odvážnou společnici, již si ke zděšení jejích rodičů vzal za ženu a nalákal na cestu kamsi na jiný konec světa.

Plavba za poznáním
A tak se nakonec novodobí Adam a Eva v roce 1937 vypravili na cestu zpět do ztraceného ráje – na malinký, spoře obydlený ostrov Fatu Hiva. O svých dobrodružstvích uprostřed džungle, návštěvě pohostinného náčelníka na Tahiti nebo životě u osamoceného starého lidožrouta sepsal Thor úžasnou knihu „Fatu-Hiva“. Vyšla až v roce 1974, protože její první verze, vydaná těsně před vypuknutím druhé světové války, se v nastalém chaosu ztratila. Nicméně časový odstup vyprávění spíše prospěl. Jednak je obohaceno o poznatky z pozdějšího autorova bádání a dalších expedic, jednak se potvrdila jeho kritika vývoje západní civilizace. Neblahé tendence, které ve 30. letech byly teprve ve vzduchu, se během hospodářského boomu let šedesátých rozjely na plné obrátky.

Kniha také obsahuje mnoho smutných poznámek o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně. Ani Fatu Hiva, jeden z nejodlehlejších a nejobtížněji přístupných ostrovů uprostřed nekonečného oceánu, nezůstal úplně nedotčený. I sem přivlékl náš invazivní západní druh nejen ošklivé choroby, ale i svou nejzhoubnější nákazu – touhu po věcech, které ve skutečnosti nepotřebuje, a nutnost pracovat, aby si na ně vydělal. Věčnou nespokojenost, upínání se k budoucnosti, pohrdání časem prověřenými zkušenostmi.

Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží.

Polapen sítí
Také v tom cítíte snahy současné generace o nákup lokálních a sezonních potravin, přírodní stavitelství a vytržení se ze spárů konzumního koloběhu? Nejsme všichni tak trochu domorodci, kteří si nechali nakukat, že ke štěstí potřebují skleněné korále? Neseme na trh vlastní duši a necháváme si vysvětlovat, co bychom měli jíst, nosit, vlastnit, čemu bychom měli věřit a po čem toužit.

Na druhou stranu – kdo jsou ti mytičtí „oni“, již všechno řídí a překrucují? Vinit ze všech svých životních nesrovnalostí „systém“ zároveň znamená přenechávat mu veškerou odpovědnost, a to není o nic lepší, než si jeho přítomnost vůbec neuvědomovat. Nějaký systém tu vždycky byl a bude, jeho špatné stránky nevyplývají z určité ucelené myšlenkové soustavy, ale obecně z lidské přirozenosti – omezenosti, závisti, chamtivosti a nenávisti. Ani domorodci nejsou žádní svatouškové, i ty nejmenší pospolitosti vždy sužovaly války. Obyvatelé Velikonočního ostrova zase dokázali bezohledně vytěžit veškeré dřevo, až erozí postižená půda přestala plodit a celá civilizace vyhynula.

Ano, nikdy předtím jsme jako lidstvo neměli prostředky k ničení sebe navzájem a okolního prostředí v takovém měřítku, jako posledních pár desítek let. Nikdy jsme ovšem ani neměli tolik znalostí, tak snadný přístup k informacím a komunikačním prostředkům. Zpátky na stromy cesta nevede. V naší době není kam utíkat. Každý ze sedmi miliard lidí na této planetě v sobě nese invenční potenciál a je jenom na něm, k čemu svou energii využije. Svět se zmenšuje a tíha zodpovědnosti roste – musíme si uvědomit, že pokud se považujeme za chytřejší, tak bychom se podle toho také měli chovat. Jinak si příroda ve své mnohem dokonalejší inteligenci už najde způsob, jak si s tou přemnoženou havětí poradit.

Naplnění a vyjádření
Thor Heyerdahl učinil svou volbu. Po nesmírně inspirativním a nabitém roce v panenské přírodě se rozhodl k návratu do civilizace. Z velké části to bylo způsobeno absurdní nevraživostí převážně katolického obyvatelstva vůči norskému protestantskému páru. Když eskalovala do neúnosné míry, usoudil, že by bylo hloupé se stát obětí této žabomyší války. Ale především během svého pobytu neustále narážel na svědectví o dávných kontaktech těchto ostrovů s Jižní Amerikou. Jednotlivá zvířata, rostliny, sochy, názvy a legendy – všechno naznačovalo přítomnost jakýchsi záhadných mořeplavců, pro něž mohl být mocný oceánský proud z východu svého druhu dálnicí. Byl natolik uchvácen touto myšlenkou, že by s ní jednoduše nevydržel sedět do konce života pod palmou, šťastně odříznut od okolí. Potřeboval se vydat dál, zkoumat a objevovat, dělit se s ostatními o své zážitky, teorie a přesvědčení.

Už před odjezdem nepochyboval o tom, že lidstvo se žene do další nesmyslné krvavé války. Přestože zůstal pacifistou, po návratu se dobrovolně přihlásil do řad norské exilové armády a sdílel tak zodpovědnost za osud své kultury.

V roce 1947 podnikl svou nejznámější výpravu na balzovém voru Kon-Tiki, která vedla přes celý Pacifik z Peru do Polynésie. Měla prokázat, že staré civilizace z doby Inků byly schopné překonat vzdálenost 8000 kilometrů i na takto primitivním plavidle.

Celý život zasvětil výzkumu, cestám a psaní, stal se předním představitelem a zastáncem difuzionistické antropologie, zabývající se pronikáním kultur. Přes doktorská studia přírodovědy a četná ocenění honoris causa se ale nikdy nestal vědcem v zaprášeném kabinetu. Svou vědu musel vysnít a prožít – měl dar z kusých úryvků dochovaných informací a svědectví vykouzlit živé obrazy dávné minulosti.

Vrátil se do systému, ale nikdy se jím nenechal manipulovat. I útěk a ustavičný boj je totiž jen negativní formou závislosti. Místo toho se stal přirozenou, ale nezávislou součástí řádu. Šel za tím, čemu věřil, a uměl pro to nadchnout sebe i ostatní. ∞


Heyerdahl, Thor: Fatu-Hiva.
v překladu Ivana Eislera, Mladá fronta
Praha, 1981, 224 stran

Jsou tu prázdniny. Chci vyrazit za dobrodružstvím, ale v kapse mi cinká jen pár drobných. Příčí se mi neosobní hotely a apartmány. Ráda poznávám nové lidi. Proč nezkusit couchsurfing!

„Ahoj. Jmenuju se Martina a s kamarádkou jedeme na výlet do Španělska. Pár dní bychom chtěly strávit v Bilbau. Hledáme ubytování na dvě noci. Taky bychom rády poznaly nějaká zajímavá místa. Přijedeme tehdy a tehdy…“ Takto nějak vypadá první kontakt na couchsurfing.org, sociální síti, která primárně slouží pro bezplatné ubytování po celém světě. Stránka spojuje dobrodruhy, cestovatele a obecně lidi, kteří chtějí zažít něco víc, než nabízí cestovní kanceláře.

6 000 000 uživatelů, 100 000 měst
Couchsurfing zahájil svou činnost v roce 2004. V současnosti má kolem šesti milionů zaregistrovaných uživatelů a lze tu nalézt ubytování a přátele ve více než sto tisíci měst.

Nejedná se o jediný projekt tohoto zaměření, kromě couchsurfingu existují např. Servas nebo Hospitality Club, cestovatelské servery vyznávající společnou myšlenku propojování lidí. Servas ve čtyřicátých letech dvacátého století založil pacifista Bobe Luitweiler s cílem zvyšovat porozumění mezi kulturami. Hospitality Club je pouze o pár let starší než Couchsurfing a dá se říct, že představuje v podstatě totožnou službu.

Couchsurfing lze označit za určitý životní styl. Pod jeho hlavičkou jsou pořádány pravidelné akce různého druhu (sportovní aktivity, karaoke, výlety atd.), kterých se může účastnit i široká veřejnost.

Jak se stát couchsurferem?
Rozhodnete-li se využít ubytování přes Couchsurfing, musíte splnit několik požadavků. Nejprve je nutné se zaregistrovat. To spočívá ve vytvoření profilu se základními údaji o vaší osobě a vašich zájmech. Za druhé doplníte fotografii (tím se např. Couchsurfing liší od Hospitality Clubu, kde není fotografie povinná). Za třetí vložíte informace o tom, zda nabízíte ubytování, případně jaké. A pak čekáte, až váš účet bude aktivován. Aby byla zachována bezpečnost všech uživatelů, ověřuje se identita každého nového žadatele. Máte-li svůj účet aktivní, stačí se jen rozhodnout, kam chcete jet, a napsat. Pokud sami nemůžete poskytnout ubytování, není to žádná překážka, tato služba nefunguje na principu něco za něco. Další výhodou je, že stránka nabízí možnost hodnocení uživatelů, se kterými se setkáte. Nejedná se o formalitu, kde se lidé pouze vychvalují, o čemž svědčí profily se špatnými referencemi, např. pokud si někdo tuto síť plete se seznamkou nebo není spolehlivý – nabídne ubytování a pak ho nelze kontaktovat.

Komu nevadí spát na gauči, ale zato touží zažít cizí kulturu na vlastní kůži, nikoliv instantně upravenou pro turisty, měl by tento způsob cestování určitě vyzkoušet. Stačí naťukat do počítače www.couchsurfing.org a můžete začít surfovat.

Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Horalský svéráz
Během návštěvy jsme měli také to štěstí prohlédnout si „košku“ – tak zní v gruzínštině název pro vysoké kamenné věže, které tvoří dominantu snad každé gruzínské vesnice. Tyto věže byly vystavěny jako úkryt v dobách nepokojů – ať už válečných, nebo v rámci krevní msty, kdy jeden rod válčil s jiným. O lidech ze Svanetie se v Gruzii říká, že jsou svéráznější a divočejší než obyvatelé jiných oblastí. My jsme se naštěstí setkali většinou s přátelským přijetím. Několik nepříjemností, na které jsme během pobytu narazili, se týkaly peněz, přesně řečeno toho, že se nás někteří podnikavci snažili „natáhnout“, jak se dalo (ovšem to se opravdu netýkalo jen oblasti Svanetie). I na to je třeba se připravit, zvlášť pokud budete cestovat ve větší skupině – turisté prostě budí pozornost a pro mnoho místních lidí, zvlášť z těch turisticky provařenějších oblastí – symbolizuje takový turista „oslíčku otřes se“.

Tyto zážitky ovšem bohatě kompenzuje pohostinnost a vstřícnost na straně druhé. Například nezapomenu na to, jak nás nahoru do Užghuli vezla pohraniční stráž v terénní Toyotě. Já a kamarádka jsme seděly s vojáky v autě, kteří pouze odsunuli kalašnikovy, abychom se vměstnaly, další tři členové výpravy seděli na korbě a takto jsme šplhali po serpentinách.

Co se týče silnic, je to v Gruzii občas „o hubu“. Asfaltky v pravém slova smyslu tu jsou jen na hlavních tazích, jinak si pod pojmem „silnice“ představte spíš polní cestu, kde je třeba vyhýbat se dírám, kalužím a troubením odhánět okolo polehávající krávy. Adrenalinovým zážitkem je pak jízda do hor, kde často nejsou žádné zátarasy, takže z okýnka maršrutky vidíte pod sebou propast a před sebou cestu plnou výmolů.

Policie v Poti
Ve Svanetských horách jsme strávili asi šest dní, pak jsme se přesunuli směrem k Černému moři. Tato cesta měla jednu kuriózní zastávku, a sice v přístavním městě Poti. Tam jsme se ocitli někdy v 11 hodin večer a než jsme se rozkoukali, kde hlavu složíme, objevilo se vedle nás policejní auto. Policisté se obávali, aby se nám takhle v noci v centru něco nestalo, tak nás vzali s sebou na stanici, pohostili solenou sušenou rybou a poté domluvili u jednoho staršího pána přes ulici, že si u něj na zahradě můžeme rozložit stan. Bylo vedro, a tak jsme spali pod širákem. Sotva ale člověk vytáhl rameno ze spacáku, už dostal desítky štípanců od komárů, kterými se tato oblast hemží. Kromě nás pěti byl na zahradě ještě jeden tvor – a sice starý kůň, který napřed jen tak popocházel kolem, pak si přiklekl vedle nás a dřímal taky. A jak už to v Gruzii bývá, ráno jsme byli pohoštěni pálenkou a pokonverzovali, jaká je ta daleká Česká republika a jak se tam žije. Zvlášť policista jménem Zaza byl velký fanda českého fotbalu a znal víc jmen fotbalistů než většina z nás. Na závěr nás policisté zavezli na místo, odkud jela maršrutka do Batumi, a my jeli vstříc Černému moři. Po týdnu v horách, kde jsem využila například teplé rukavice a čepici, byla černomořská oblast vítanou změnou. Podtrženo sečteno – když nevíte kudy kam, obraťte se na místní policisty.

Jedeme na jih (Batumi a Achalcykle)
Na město Batumi jsou Gruzínci velmi hrdí. Je to vyhledávané přímořské letovisko už od dob SSSR. Najdete tu všelijaká turistická lákadla a turistické pasti. Má uvolněnější atmosféru, zároveň se ale přibližuje klasickým turistickým destinacím. Ovšem byl to opravdu balzám po všem tom trmácení si zaplavat v moři, které bylo zrovna ty dva dny krásně čisté.

Z Batumi jsme se vydali do Achalcykle, kde je kousek za městem starobylý klášter z 6. století. Jeden člen naší party tam byl minulý rok, a tak se chtěl pozdravit s mnichy. Když jsme se na klášter ptali místních lidí, někteří nás odrazovali od tak dlouhé cesty pěšky. Na to je třeba se také připravit – v Gruzii působí turisté stále jako exoti, zvláště ti, kteří lezou do hor. Pro obyčejné lidi je taková „zbytečná“ aktivita naprosto nepochopitelná. Na druhou stranu pak ale v horách potkáte osmdesátiletou stařenku, která dohlíží na svoje stádo ovcí, a muže kosící trávu pro svůj dobytek na neskutečně strmých stráních.

Vardzie a cesta s popem
Před koncem našeho výletu jsme se na pár dní zastavili ve Vardzii, což je město vytesané do skály. Nachází se jižně, blízko tureckých hranic. Zde jsme zažili mimo jiné slavnost Jana Křtitele. Zástupy lidí se sjely ke kapli vytesané ve skále, ke které museli přebrodit řeku. V silném proudu a bosky to byl trochu adrenalin, všichni jsme vytvořili pevný řetěz a drželi se jeden druhého. A úplně na závěr jsme zažili opravdovou „jízdu snů“ – ve stařičkém rozhrkaném autobuse s farní společností a popem. Zde došlo na zpívání lidových písní a samozřejmě se nám dostalo výborného pohoštění. Uprostřed cesty se autobus porouchal, a tak jsme stáli v serpentinách a čekali. To už jsme posíleni čačou konverzovali směsicí gruzínštiny, ruštiny a jakési panslovanštiny – dokonce došlo i na teologickou debatu s popem na téma, zda do nebe půjdou jen ortodoxní křesťané nebo všichni dobří lidé. Jednoznačného konsenzu jsme se nedobrali. Pop potom požehnal autobusu, který se kus cesty kodrcal po úzké silnici v serpentinách. To jsem se opravdu snažila nedívat se dolů. V takové situaci ale nelze než zachovat klid – hysterčení nepomůže a na vystoupení je pozdě. Nakonec jsme nejen přestáli celou cestu, ale chytili jsme i poslední maršrutku do Tbilisi. To bylo necelé dva dny před plánovaným odletem. Takže jsme poděkovali našim průvodcům a uháněli prašnou cestou zpět do hlavního města. Tam už zbývalo jen ubytovat se na poslední noc u Iriny, osprchovat se, nakoupit dárky, suvenýry a výborné sýry a přeprat poslední triko, abychom v letadle neodrazovali spolucestující. Pak se letadlo vzneslo směr Praha. A to byl konec naší cesty.

Konec.

Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Do té doby jsem na podobně dobrodružné dovolené nebyla, tudíž ve mně zanechala opravdu hluboký dojem. Ano, kavkazská oblast je krásná. I dnes mi stačí jen otevřít zápisník, který jsem si vedla jako jakýsi cestovní deník spojený s náčrtníkem a improvizovanou učebnicí gruzínského jazyka v jednom, a znovu na mě dýchne ta nepopsatelná atmosféra. Přestože říkám „nepopsatelná“, pokusím se vám něco málo ze svých vjemů a poznatků přiblížit.

Letiště Minsk
Těm, kdo by si chtěli na okamžik odskočit z naší současné reality a podívat se, jak to u nás nejspíš vypadalo za dob normalizace, doporučuji letiště v Minsku. Monstrózní budova se spoustou schodišť a divně vyřešeným interiérem byla mojí první zastávkou na cestě.

Tady mne přivítal uniformovaný zřízenec s obrovskou čepicí. Zeptal se, kde mám vízum, a když jsem mu ukázala letenku a pseudoruštinou vysvětlila, že pokračuju do Gruzie, tudíž vízum nepotřebuji, nahodil velmi důležitý výraz a přivolal svoji asistentku – dívku taktéž v uniformě a na tak vysokých podpatcích, že podobné jsem snad nikdy předtím ani potom neviděla.

Společně pak každých několik minut přicházeli za mnou s požadavkem „pasport pažalsta“ a zírali do něj, jako by v něm byla ukrytá nějaká tajná šifra. Nakonec se vše vyřešilo. Společně s jednou Češkou, která letěla do Teheránu, a mladinkou Kazaškou nás odvedli bočním schodištěm do duty-free zóny, odkud jsme se v podstatě nesměly hnout. Pán nám doporučil „paguljat“, abychom zabily čas. Ze zóny jsem nastoupila do Tupolevu směr Tbilisi, pohodlně se usadila a snažila se nemyslet na možné katastrofy spojené s leteckou dopravou v postsovětských republikách. Pán vedle mě se každou chvíli křižoval pravoslavným křížem, tudíž jsem věřila, že nás vyšší síly ochrání.

První dojmy
Jak popsat ve stručnosti první dojmy z Tbilisi? Dusné léto, prašné ulice, zvláštní vzduch. Silnice, kde místo dopravních značek platí pravidlo „kdo se kam vklíní, tam jede“. V Tbilisi a Gruzii obecně najdete kombinaci odkazů bývalého SSSR, svébytné gruzínské kultury prorostlé ortodoxním křesťanstvím, a zároveň je tu ve vzduchu cítit blízký Orient, se vším tím handrkováním na trhu, a pro Evropana dost chaotickým systémem, kde se spíš než na oficiální struktury spoléhá na příbuzenské vazby a sítě známých. Také se připravte na odlišnou abecedu čítající 33 znaků. A naučte se pár ruských vět. Rusky (a vlastně i takovou tou všeslovanskou jazykovou směsí, kterou mluví generace ruštinou nepoznamenaná) se v Gruzii domluvíte všude. Ve velkých městech, hlavně mezi mladšími lidmi, uplatníte i angličtinu. A nemusím zdůrazňovat, že nejlepší dojem uděláte, když se naučíte aspoň pár základních frází v gruzínštině, Gruzíni jsou obecně velmi hrdí na svoji vlast a jestli něco nesnáší, tak je to přezíravý postoj nebo nedejbože házení do jednoho pytle s Rusy. Českou republiku, respektive Československo, spousta Gruzínů zná a není neobvyklé, že potkáte někoho, kdo tu studoval nebo pracoval, většinou ještě za bolševika.

Ulice Tbilisi
V Tbilisi jsem se setkala se zbytkem naší cestovatelské party. Ubytovali jsme se v hostelu U Iriny, což je známá destinace cestovatelů do této oblasti. Hostel najdete kousek od autobusového nádraží a vede ho, jak už jméno napovídá, paní jménem Irina, která působí jako opravdová „capo de tutii capi“. Ze svého kanape organizuje chod hotelu, domlouvá levnější taxikáře a vyřizuje všemožné žádosti a požadavky jak zaměstnanců, tak personálu, který tvoří z velké části členové její rodiny. Hostel najdete na adrese: 19 B3 Ninoshvili street, Tbilisi nebo na webových stránkách www.travel-tbilisi.com.

Centrum Tbilisi projdete v pohodě pěšky, samozřejmě můžete využít i metro. Jízdenky jsou dost levné, jedna stojí, jestli mne paměť neklame, méně než 2 lari (1 lari = přibližně 10 Kč). Najdete tu ulice západního střihu, bohémskou uměleckou čtvrť i zaprášené chatrče. A také spoustu restaurací a hospod, kde se výborně najíte. Když se vyhnete hlavním bulvárům s turistickými lákadly, na nějakou takovou zastrčenou hospodu určitě narazíte. Bude vás čekat příjemné překvapení – nehraje tam žádná reprodukovaná hudba. Slyšíte hovor lidí, zvuky z kuchyně a v pozdějších hodinách zpěv. Jak se tu lidé trochu napijí, zpívají. To jsme si ověřili ještě několikrát, zvláště formou „battlu“ mezi našimi a gruzínskými lidovými písněmi. Takže další rada pod čarou – zopákněte si několik lidových písní, nejlépe fungují ty melancholické o smutné lásce. Pokud zvládnete některou píseň jako duet či dvojhlas, budete mít u Gruzínů další „body navíc“.

Cesta do hor (Svanetie)
Z Tbilisi jsme vyrazili do hor do oblasti Svanetie. A to nočním lůžkovým vlakem do města Zugdidi a ze Zugdidi maršrutkou do Mestie. Obecně je maršrutka nejpraktičtějším dopravním prostředkem. Je to velká dodávka, do které se vejde okolo 20 lidí, stanoviště najdete u nádraží nebo v centru měst. Většinou se ani nemusíte příliš snažit, stačí vypadat s batohem na zádech „turisticky“ a hned k vám přiběhne nějaký nadháněč, který vás bude směrovat k taxíku nebo k dodávce. I taxi je na naše poměry velmi levné, ve více lidech se dá cestovat mezi městy například za 10 lari (cca 100 Kč) na osobu.

Mestia je turistické městečko. Poznáte to nejen díky všudypřítomné přestavbě, ale také paradoxně menší ochotou lidí. Tady jako by se člověk posunul do doby těsně po revoluci, kdy našinci se stejnou směsicí zvědavosti i pohrdání zahlíželi na turisty ze Západu. V Mestii na náměstí najdete jednu praktickou instituci – turistické informace a internetové připojení. Tam jsme zamířili, vyptali se na maršrutky, které ale stejně nejezdí nikdy přesně na čas, zakoupili chleba, sýry a čokoládové tyčinky (kdo nezažil, netuší, jak se „obyčejná“ tyčinka Snickers může stát v polovině túry v nadmořské výšce 2500 m neskutečným gurmánským zážitkem) a vydali se do hor.

Napoprvé jsme trochu zabloudili a přenocovali v lese, druhý den jsme se vymotali z lesa za Mestií a pokračovali pásem vesnic směrem do Užghuli. Užghuli je známá destinace na úpatí kavkazského hřebene Škara. Dál za touto vesnicí už narazíte jen na hory.

Veselé neplánované zastavení
Po cestě nás čekala neplánovaná zastávka ve vesnici Adeši. Původně jsme chtěli jen zakoupit sýr a pokračovat dále do Užghuli. Byli jsme však pozváni (a pozvání se v horách těžko odmítá) jednou místní rodinou na jídlo a kus řeči. Mladá paní, která celou tu akci iniciovala, byla v této zapadlé vesnici na návštěvě u příbuzných, jinak žila s manželem v Tbilisi a mimo jiné si s námi chtěla pokonverzovat anglicky. Jak už to v takových případech bývá, z původního pozvání „na čaj“ se vyklubal celý večer a noc strávená u paní Naděždy, která celému tomu rodinnému společenství vládla. Byli jsme pohoštěni výborným jídlem, vínem a čačou (místní výraz pro pálenku), pak se zapnul kazeťák, tančilo se a samozřejmě došlo i na zpěv. Obecně je Gruzie dost patriarchální a tradičně rozdělená – lidé zakládají rodiny na naše poměry brzy, ale všimla jsem si, že v rámci rodiny mají často hlavní slovo starší ženy.


Pokračování v příštím čísle.

Jak dlouho trvá, než se z odpadků stane chráněná památka? V Evropě to bývá několik století, v Americe jim stačilo jen jedno. Představuji vám kalifornskou Glass Beach ve Fort Braggu.

Základy Skleněné pláže, Glass Beach, byly položeny začátkem 20. století, a to na skládce – ostatně tak se i daná lokalita jmenovala (The Dumps). Lidé na útes a do moře vyhazovali téměř všechno, od aut přes nefunkční spotřebiče po prázdné lahve.

Teprve v roce 1967 byla celá oblast uzavřena a proběhlo několik čistících akcí. Jenže moře si už mezitím některé předměty přivlastnilo. Z rozbitých skleněných střepů se staly oblázky. Oblázky natolik lehké, že je vlny vyplavily na pláž. A je jich tolik, že pláž je těch průhledných, barevných a příjemně oblých kousíčků plná.

Od roku 2002 je Glass Beach součástí MacKerricher State Park a stala se turistickou atrakcí. Sice je zakázáno si z téhle skleněné pláže oblázky odnášet, ale možná na té druhé kalifornské u Benicia, havajské v Hanapepe nebo na Guantanamu si suvenýr do kapsy strčíte.

Velké teknivaly nezmizely spolu s Czechtekem z povrchu zemského. Rok od roku se stěhují dál na východ. V Rumunsku letos proběhl již třetí „Free Romania Teknival“. V nádherné panenské přírodě, zadarmo a zcela legálně.

V paměti mnoha z nás je stále živá vzpomínka na srážku tisícovky policejních těžkooděnců s účastníky teknivalu „Czechtek“ 2005. Fenomén těchto festivalů, který se na počátku 90. let v Česku ujal poté, co jej Britové a Francouzi postavili ve svých zemích mimo zákon, nadobro skončil i u nás. Alespoň ve své nejvelkolepější podobě. S ročníkem 2006, jenž proběhl za asistence státu a komerčních subjektů, se vytratilo to podstatné, co definuje kouzlo této scény. Skuteční vyznavači freetekna dnes neváhají vážit cestu na teknivaly pořádané ve vzdálených lokalitách, nejčastěji na východ od českých hranic. Za nenapodobitelnou atmosférou teknivalů, které nikdy nejsou zpoplatněny a jsou organizované „zespoda“ samotnými účastníky, se vydávají do Bulharska, Albánie, Rumunska či na Ukrajinu. Některé soundsystémy, tedy jednotlivé komunity lidí vlastnících zvukový aparát a nákladní automobily k jejich převozu, občas váží cestu i mimo evropský kontinent.

Rotek
Letos jsme se nechali zlákat teknivalem pořádaným na severozápadě Rumunska poblíž města Satu Mare. „Free Romania Teknival“, jak se celá akce nazývala, se navíc jevil jako vynikající možnost, jak spojit cestu za „taneční zábavou“ se zajímavou cestou poznávací. Z referencí účastníků minulých ročníků vyplynulo, že se rumunské teknivaly zatím vždy podařilo uspořádat v nádherném prostředí. Krajina umí freetekno party obohatit o neopakovatelnou atmosféru, která spolu se svobodným duchem celé subkultury rezonuje v rytmu „kmenové“ elektronické hudby a dokresluje jedinečný prožitek rituálního setkání.

Letošní „Rotek“, jak se rumunskému teknivalu zkráceně říká, se měl konat v magické oblasti západních rumunských Karpat, 14 kilometrů od nejbližší vesnice. Nic však není tak ideální, jak se zdá. Pojmenováním info stránek teknivalu: „Protect Your Nature“ (tedy Chraň svou přírodu) se rumunští organizátoři Roteku snažili upozornit na extenzivní ničení tamních lesů nábytkářskými firmami.

Nicota
Cesta na Rotek trvá i se zastávkou v Budapešti celé dva dny. Za rumunské hranice se dostáváme, až když slunce začíná nebezpečně klesat k horizontu. Sotva se člověk vymotá ze stáda krav na silnici a nakoupí od vesničanů zemědělské produkty, je tma jako v pytli.

Baia Mare je poslední větší město, po němž následují již jen serpentiny k horské vsi Mara. Dostavuje se vzrušení i strach. Pocit vlastní nicoty v horské přírodě zahalené temnotou a nadšené očekávání. Dostáváme se do závěsu podezřelého konvoje. Oprýskané dodávky, karavany a náklaďáky s cizími poznávacími značkami identifikujeme jako vozidla patřící některému z přijíždějících soundsystémů. Je jich hodně – alespoň patnáct. V obklopení vozidel techno-nomádů si připadáme magicky.

Konvoj ve vsi Mara přijíždí k oranžové směrové šipce, která vede k polničce směřující do hor. Cedule je jasně čitelná – pořádání akce tedy zřejmě před místními nikdo netají. Po obvodu příjezdové cesty již stopují desítky mladých Rumunů z různých částí země, kteří si chtějí ušetřit 14 kilometrů chůze po kamenité, místy strmě stoupající lesní cestě. Nejedno auto končí s protrženým olejem. Běžná součást teknivalu. V cíli na vrcholu kopců se přítomní účastníci snaží koordinovat přijíždějící auta tak, aby po cestě mohli přes den projíždět místní pracovníci s traktory a náklaďáky. Teplota je skoro na nule a stan nejde postavit jinak než ve stráni. Soundsystémy zatím hrají jen tři. Francouzi dominují prostoru velkým žluto-červeně pruhovaným cirkusovým šapitó. Německo-rakouská scéna nabízí veganské občerstvení. Koalice českých soundsystémů Kometa, Konekt a CL vyniká nejimpozantnější hradbou z beden a barovou nabídkou ve třech jazycích a cenami ve třech měnách. V průběhu noci přijíždí další soundsystémy a zakládají vlastní „tábořiště“.

Extatické probuzení
Zajímavější než noci jsou ranní či spíše dopolední probuzení. Téměř extatické. Ze stanů na stráni je nádherná podívaná – horské pastviny a lesy kolem dokola, výhled na hřebeny, ranní pára pomalu stoupající k nebesům. Idylická krajina na první pohled připomíná exotický Kyrgyzstán nebo mongolské stepi. Jsme zhruba 900 metrů nad mořem. Lidé posedávají okolo stanů a ohnišť, ze soundsystémů se ozývá pohodová hudba a ze všech stran jej obkličuje stádo ovcí hnané dvěma pastevci a smečkou různorodě vypadajících psů. Ovce se nerušeně blíží k ohlušujícímu zvuku a dochází tak k nezvyklému setkání dvou zcela odlišných kultur. V průběhu dne se návštěvníci teknivalu rozutečou po okolních lesích a stráních. Překvapením bylo zjištění, že teknivalová příjezdová cesta je de facto turisticky značenou stezkou a zároveň hlavní osou ekologické oblasti Maramures. V okolí se prochází a kempují rumunští rekreanti, kteří jsou téměř k nerozeznání od Rumunů na teknivalu. Vše probíhá až v podezřele idylické harmonii.

Mezinárodní setkání umělců
U nás tyto akce bývají rozháněny slzným plynem, vodními děly a obušky. Česká společnost si stihla vypěstovala netoleranci ke všemu, co se vymyká principům tržního hospodářství. „Technaři“ v českých médiích zlidověli jako „beznadějná fetující mládež s dredy“. Zde se ale akce obešla bez incidentů a konfliktů s místními. Později se dozvídáme, že organizátoři při přípravě akce nenechali nic náhodě. Dobře věděli, jakým pomocníkem může ve vyjednávání se starostou obce být správně zvolený diskurz. Celou akci obci představili jako alternativní kulturní projekt a mezinárodní setkání evropských umělců. Místní autority prý na možnost mezinárodní propagace zdejší oblasti dobře slyší. Dohoda se tak obešla bez větších problémů, bez úplatků (jako tomu bylo v případě některých předchozích ročníků) a dokonce i bez policie. Nikdo nikomu přitom nelhal. Vždyť čím jiným je freetekno než alternativní kulturou?

Mezinárodní družba
V klidném duchu probíhaly i další dny. Účastníci teknivalu navázali družbu s rodinou místního bači, který jim ochotně prodával čerstvou brynzu a před jejich očima nadojené kravské mléko. Pár podnikavých vesničanů otevřelo stánek s občerstvením a suvenýry přímo mezi technařskými vozidly. V sobotu večer přibyly další soundsystémy. Také jeden malý rumunský. Několik stovek lidí se vydrželo u sedmi soundsystémů bavit až do ranních hodin. Hudba se veskrze skládala z hard-tekna, drum’n'bassu, psytrancu, speedcoru a přes den i ze starých lidovek a klasik. Z české aparatury zazněly i notoricky známé skladby od Spiral Tribe, nejslavnějšího soundsystému všech dob. Hudba obecně ale nebyla nejsilnější stránkou letošního Roteku. Příliš nepřekvapila. A zazněl-li i nějaký liveset (pozn. aut.: autorská elektronická hudba), pak mě žádný z nich nezaujal. Možná jsem ho prošvihla – v lese na houbách, při koupání v potoce nebo setkání se stádem buvolů a horských koní.

Následoval další slunečný den. K tekno městečku přibyla další aparatura ve francouzské režii. Celkový počet soundsystémů se ustálil na osmi. Vše nasvědčovalo tomu, že se party potáhne do úterý, tedy rovné čtyři dny. Mnozí návštěvníci však začali teknival hromadně opouštět již v průběhu neděle a my jejich vzoru následovali v pondělí ráno. Jeden z rumunských organizátorů se s každým přátelsky loučil s přáním opět se příštím rokem setkat na pokračování této v Rumunsku relativně nové tradice. Jediné, na čem jsme se s ním neuměli shodnout, byl počet letošních účastníků. Zatímco střízlivé odhady se pohybovaly okolo několika stovek, organizátor tipoval dva tisíce. Ale to se u párty, kde se nepočítají peníze za vstupné, těžko počítá.

Španělský architekt Antoni Gaudí se vyznačuje stejným syndromem jako Einstein a většina ostatních geniálních mozků – lidé za jeho života ho měli za totálního cvoka.

Nejenže byl podivný zamlklý samotář a asociál, ale také trpěl už od dětství silným revmatismem, kvůli kterému občas nemohl ani chodit. V útlém věku mu většina rodiny vymřela, nikdy se neoženil. Ve škole také moc nevynikal, trvalo mu dost dlouho než dostal diplom architekta a jeho první zakázka spočívala v návrhu pouliční lampy. Když ho potom v osudný den přejela tramvaj, lidé měli dojem, že ten ošuntělý špinavý vágus je nejspíš bezdomovec a lékaři v normální nemocnici ho odmítli ošetřit. Tělo slavného génia bylo identifikováno až po deseti dnech a byl mu vystrojen důstojný pohřeb.

Neslavné, že? Stačí se ale podívat na výsledky jeho práce a hned změníte názor. Budovy, které navrhl koncem devatenáctého století, jsou mnohdy šílenější a odvážnější než nejmodernější současná architektura. Kombinace secesních přírodních motivů, maorského stylu, naprosté ignorace geometrické pravidelnosti (na mnoha jeho výtvorech skutečně nelze najít rovnou linku), všudypřítomná mozaika a sochy zvířat vedle světců ztvárněných v bizarních pózách – to všechno se slévá v celek, na jehož pochopení je nejspíš nutné pozřít větší než malé množství lysohlávek.

Park Güell
Jako každý šílený umělec, i Gaudí potřeboval svého mecenáše. Tím se stal Eusebi Güell, průmyslník, který si Gaudího najal, aby realizoval jeho megalomanskou vizi zahradního města a jeho domu, kde by se scházela španělská smetánka. Město mělo stát na svahu hory Turó de Carmel v Barceloně. Bohužel nebylo zcela dokončeno, město pozemek v roce 1926 odkoupilo a zpřístupnilo jako městský park.

Gaudího osobitý styl se tu projevuje v každém detailu. Sloupy ve tvaru stromů, promenády připomínající potoky lávy. Vše pokryto barevnou mozaikou. Sál s 86 sloupy, které připomínají jeskynní stalagnáty, majestátní zvlněná terasa, děsivé sochy zvířat. V areálu najdeme i domy, kde bydlel jak Eusebi Güell, tak Gaudí.

Dnes je park oblíbeným místem odpočinku a setkání Barceloňanů a magnetem pro turisty. Najdeme zde nepřeberné množství krámků se suvenýry (ať je to cokoliv, má to na sobě aspoň kousek mozaiky) a rovněž je to ráj pouličních umělců.

Sagrada Familia
Že byl Antoni Gaudí silně věřící dokazuje i to, že jeho nejambicióznější projekt měl být „poslední velkou svatyní římskokatolické církve“, neboli dosud nedokončená katedrála Sagrada Familia. Architekt navrhl místo přesných projektů poněkud neostré skicy a sám pak chodil na staveniště dodělávat detaily. Stavba je monumentální a doslova přeplněná křesťanskými symboly – například 18 věží, které mají symbolizovat 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a Ježíše Krista. Ví se, že architekt chtěl katedrálu vybavit i třemi obřími fasádami – Znovuzrození, Mučení a Zmrtvýchvstání. Časté jsou sochy světců a zvířat, nicméně jejich ztvárnění je tak bizarní, že člověk neví, jak to vlastně ten Antoni myslel. Na vrcholy věží umístil různé geometrické tvary, takže se spekuluje, že byl na konci svého života ovlivněn kubismem.

Práce na katedrále přerušila v roce 1926 jeho náhlá smrt a dosud nebyly dokončeny ze dvou důvodů – prvním bylo Gaudího přání bylo stavět pouze z darovaných peněz. Druhý důvod je závažnější, jen málokdo je totiž schopen pokračovat ve stavbě v takto originálním stylu, i přesto, že se zachovaly původní plány. Například nedávno byla přidělána nová fasáda, která má symbolizovat Kristovo utrpení a je dost odlišná od původní podoby projektu. Rovněž materiál (přírodní kámen) příliš nekoresponduje s Gaudího zálibou v barevných vzorech.

O katedrálu se tedy stále vedou spory. Nejčastější verze zní: stavbu dokončíme v roce 2026, ku stému výročí mistrovy smrti. Početná opozice ji chce nechat tak, jak je.

Kosti, tlamy, šupiny
Krom těchto dvou nejslavnějších Gaudího projektů existují samozřejmě i další – namátkou jeho první počin Casa Vicens, katedrála v Palmě, biskupský palác v Astorze nebo Güellovy vinné sklepy. Navrhoval sídlo rodu Batllóových – Casa Batlló se sloupy ve tvaru kostí, balkóny připomínajícími umrlčí hlavy a okny ve tvaru rozevřených tlam. Casa Milá neboli La Perera (kamenolom) je jednoduší než Casa Batlló. Zvlněná fasáda s velkými póry připomínající zvlněnou písčitou pláž vytvořenou vracejícím se vlnobitím nemá ve světě obdoby.

Před tragickou smrtí měl Antoni Gaudí navrhovat dokonce stavby v New Yorku, jeho nejvýznamnější díla ovšem stojí v Barceloně. Tak se na ně jeďte podívat, protože ať dělám co dělám, ten dojem se slovy prostě těžko popisuje.

„You can’t stop the waves, but you can learn to surf.“ (Jon Kabat-Zinn)

www.ripcurlsurfcamp.cz

What the hell is Sealand? It’s a platform sunk into a sandbar situated 6 miles off the Suffolk coast of England. Built to guard the British river system during WWII it was abandoned by the army in 1956, along with dozens of others along the coastline and left to rot.

Enter Major Paddy Roy Bates
Now referred to by himself and other Sealanders as “Prince Roy”, with his family he squatted on the platform in 1968 hoping to broadcast pirate radio and succeed the platform from the British Commonwealth. The Principality of Sealand now prints its own currency, passports, has its own constitution, national anthem, flag, and claims to be a fully functioning “nation” boasting a citizenship of 27. The country claims also to excel in a variety of sports including: soccer, mini golf and pole dancing (True.)

Over the years Roy and his 27 fellow Sealanders defended their adopted home in vicious battles against British, Dutch and German invaders. But did this burst Prince Roy’s bubble? No-sir-ee. When the British expanded their international waters from 2, to 10 kilometers The Prince expanded Sealand’s zone too. Subsequently Sealand has claimed several square kilometers of England’s south east coast in a lengthy legal battle.

Despite the obvious perks of being an inhabitant of this flourishing nation it is currently up for sale. That’s right, you too can be the prince, the head honcho, the chief or the owner of your very own off-shore principality. Forget pacific islands that will only sink under the rising seas, for the princely sum of 750 000 000 Euro the illustrious principality can be yours today! But let the buyer beware. Like the Hutts in West Australia, Rainbow creek in Victoria or the politically charged gay Coral Sea Islands in Queensland (check out “Micronations” on Wikipedia.org), Sealand, the nation, is struggling; desperately in search of recognition and an accepted place in the world.

For more information you can check out http://www.sealandgov.org

Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Hypnotický rytmus slunce a moře, vína a knih. Náhlá vytržení, jenž nás nutí zkoumat krajinu, jet dál, kamkoliv, jen nebýt na stejném místě. S očima dokořán nacházíme moře tak průzračné, že se o zlatý písek místo vody láme tyrkysové sklo. Hory nesou zkušenost času, jejíž délku nejsme schopni zachytit. Zářijové slunce prokresluje stíny nuragů a divocí plameňáci se v soumraku brodí mělčinami.

„Srazte jim hlavy!“
„Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu ještě někdo naživu.“1

A nejraději ze všeho tu dodržují siestu. Od jedné do pěti každý den, od pondělí do neděle a zase zpátky. V tu dobu se káva podává jen místním. Ještě že automat na placení u benzínek nevypínají.

Začali jsme chápat, proč je ostrov plný obytných karavanů se satelity. Proč místní mají vynikající znalost němčiny. Ale to bylo až v druhé polovině prázdnin.

Tu první jsme strávili snahou najít ubytování tam, kde se nám líbilo. Cestovat, jak jsme zvyklí. Impulzivně se rozhodovat, neplánovat (alespoň ty dva týdny v roce!) a nechat věci plynout jak vodu v řece. Ale nějak se nám to nedařilo. Jako by to dusno, které se kolem čtvrté odpolední pravidelně měnilo v bouřku, sedělo i v našich hlavách.

Modré pláže s lynchovským nádechem
Přistáváme v hlavním městě Cagliari a vyrážíme na cestu. Jih vypadá zajímavě, usoudili jsme a skončili v Noře, klidné zátoce a napůl potopené původně fénické metropoli, kterou rozšířili Římané i o amfiteátr s analogovými zesilovači zvuku – z půlky zakopané amfory pod jevištěm.

Ale sebekrásnější pláž ani vykopávky nám nestačily. Po dvou dnech nás svrbí chodidla. Východ, shodujeme se jednoznačně. Úchvatné panorama pobřeží se pomalu rozsvěcí do noci a my jedeme dál s myšlenkou na nocleh v autě, neboť právě prožitá lynchovská kombinace zapomenuté vsi na útesu, hnilobného puchu z hor, řetězu na vratech a pokoje bez okna za sedmdesát euro s opuštěným šestidenním koťátkem v kuchyni nás vrací do reality.

„Know that I am parched with thirst, and cannot open this door, till my thirst will be thoroughly appeased; I require this blood of fifty children. (…) Procure me this neccesary libation, come back hither, throw it thyself into this chasm, and then shalt thou see!“2

Zbytek dovolené tedy plánujeme. Končíme v místech, která bychom si nikdy nevybrali a nedaří se nám odpočinout. Rychlost, s jakou jsem schopná se naučit těch pár italských vět nutných k přežití, překvapuje i mne samotnou.

„Příznivci autoturistiky by si měli stanovit výchozí bod a odtud pár dní pořádat výlety do okolí. Takový způsob sice předpokládá předběžnou přípravu doma, ale i to přináší potěšení a Sardinie se vám bohatě odmění.“3

Nenápadný odstavec v českém průvodci taktně vystihuje vražednou kombinaci půldenní siesty a nemožnosti pronajmout si pokoj na jednu, dvě, tři noci. Z plánů procestovat celý ostrov nám zbyla třetina.

Dvojitá duha při odjezdu je jako ruka podaná na usmíření po všech těch sardonických poznámkách, kterými jsme si bránili svou integritu. Přijímáme, protože víme, že sem se už nevrátíme. Rozmazleni lehkostí života v Chorvatsku a Řecku po ordnungu na italský způsob netoužíme.

Alas, dost nářků! Pro všechny ty, kteří na Sardinii pojedou a nechtějí být exemplářem z turistických rezervací:
Proč jsme se rozhodli na ostrově zůstat
Cesta pohořím Gennargentu z pobřeží do středu, Su Nuraxi u Barumini a ochotný archeolog, který nás provedl probíhajícími vykopávkami pod planinou Gira, dalším obrovitým megalitickým městem. Že neuměl anglicky ani česky, nikomu z nás nevadilo. A také tombe dei giganti a domus de janas. Možná je to obsese prastarou historií. Ale možná to bylo tím, že narozdíl od většiny sardinských domů tyto splňovaly naše estetická kritéria.

Co nás s ostrovem smířilo
Zlatá pláž s divokými plameňáky u Colostrai, dvojitá duha při odjezdu na letiště a poslední noc v srdci Cagliari.

Pláž objevujeme hned, je plná mušlí a moře průhledné do hloubky i dálky. Málo lidí a přesto otevřený bar je přesně to, co po deseti dnech snahy o soužití s ostrovem potřebujeme.

Čím jsme si spravili chuť
Milánskou katedrálou a Monteverdiho Orfeem v Teatro alla Scala. Zrušený let má za následek dvě noci v Miláně. Jsme uneseni nadpřirozenou krásou katedrály z bílého mramoru. Stoupáme na střechu a gotická žebroví se mění v propletence ornamentů a soch, jejichž význam leží na dosah a přesto tak daleko.

Oči, které ve dne klouzaly okouzlujícím městem, večer shlíží na rudý samet a plápolající zlato la Scaly. V kráse dne a propracované lehkosti hudby se těžkosti mění ve vzpomínku a radost zůstává.

Ukázky z knih, které nás provázely na Sardinii
1 Lewis Carrol, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1970; str. 78, první věta upravena autorkou článku
2 William Beckford, Vathek, in: Three Gothic Novels, edited by E. F. Bleiler, Dover Publications Inc., New York 1966; str. 125, autorsky kráceno
3 Miroslava Lečíková, Iva Bártová, Sardinie, Freytag & Berndt, Praha 2008; str. 33

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.

Život v dodávce je dobrá zkušenost do života, nicméně to není „cesta“ na celý život. Ten je jinde.

Dodávka vám dává volnost. V době, kdy jsem takto žila, jsem měla ze svého okna výhled, za který lidé platí milióny, aby mohli vidět totéž. Život v dodávce mi také dal možnost poznat sebe sama i další lidi, různé země a jejich zvyky. Je ale důležité si uvědomit, že bydlet v dodávce vlastně znamená žít na ulici. Dodávka slouží jako prostor k uvaření jídla a přespání. Představte si, že nemáte koupelnu a příležitostně se umyjete v moři a jdete do města. Mnoho lidí, kterých byste se chtěli zeptat jen na čas, se ani nezastaví. Budou se vás štítit, přestože máte například dvě vysoké školy a čtete Hegela v originále. Na druhou stranu ale také potkáte lidi, kteří se s vámi o to málo, co mají, rádi rozdělí. Zřejmě platí pravidlo, že čím méně máte, tím menší je problém dát.

Lidé, kteří v dodávkách žijí, k tomu vedlo několikero důvodů. Majoritní skupinu tvoří ti, kteří se rozhodli vymanit kapitalistické oficiální kultuře a chtějí žít podle pravidel, jež určují jen oni. Další skupinu představují ti, kteří utíkají před spravedlností a nemohou se do své rodné země vrátit. Nedostatek peněz je nutí žít v dodávce nebo ve squatu. Přesto se nejedná o kriminálníky, spíše o osoby, které se zapojily do velkých demonstrací a zranily policisty nebo někomu způsobily hmotnou škodu. Ať už jsou prvotní příčiny jakékoliv, je vždy důležité, jak kdo s takto nabytou svobodou naloží. Představte si, že máte celý den pro sebe a nepracujete. Mnoho lidí nabytý čas využije tak, že kouří trávu, pije a povlává mezi dodávkami až do úplného vysílení organismu. Jsou ale i tací, kteří čtou, chodí po horách a přemýšlejí o sobě, o svém začlenění v rámci společnosti a snaží se být komunitě prospěšní.

Samostatnou kapitolou je výchova dětí. Komunity jsou multinacionální a děti tak už od útlého věku ovládají mnoho jazyků. Další nespornou výhodou je, že v komunitě lidí je důležité se umět prosadit – proto jsou děti vychovávané jako osobnosti. Umějí se v kritických situacích samy intuitivně rozhodnout, mají názor a svůj styl. Bohužel pro ně nejsou až na výjimky posílány do školy. Dokáží se s vámi fundovaně bavit na téma, zda je lepší život ve squatu či v dodávce, nebo kde je možné natankovat vodu do barelů a jestli je pitná. Jejich obzory dobře ilustruje odpověď, kterou jsem dostala na dotaz, zda malý Matthew chodí do školy: že nepotřebuje, protože je v šesti v letech dobrý DJ. Většinou si tyto děti po dosažení 18 let koupí vlastní dodávku. Život mimo komunitu je nezajímá, opovrhují jím, aniž by ho kdy vyzkoušeli.

autor: mahu

Some airports are bigger than others but the decor, the ubiquitous plastic chairs, the prices are mostly interchangeable. There are “Wi-Fi” Hotspots and “No Signal” dead spots. Airport taxis are all similar big name brands and in London or Prague it seems their steering wheels are all confusingly misplaced.

The truth is that it is more difficult to feel like a foreigner than it used to be. British or Czech by nationality, basically you are European. Another brand or another bicycle, it is getting harder to tell us apart. The social environments are not so different now, aside, of course from the architecture.

But there are some important differences. In Prague I can still relax with a glass of wine in the corner of a quiet restaurant and have everyone ignore me completely. Some would find that annoying but personally I find it a relief. When I am in London and I forget an English phrase or idiom people usually assume I am French and simply don’t want to speak English, which is annoying. In Prague people assume I am German and can’t speak Czech, which is frustrating.

As I travel more I notice how sounds are important. In London I notice that people talk loudly in restaurants to drown out the sound of other people talking loudly. They seem to carry this habit out into the street proclaiming their political, religious and sexual preferences at the tops of their voices and generally they are not as interesting as they would like to believe. In London the sound of a bicycle bell ringing aggressively somewhere behind me makes me feel annoyed and I want to stand firmly in its way. In Prague this would have tragic results. I often wonder why Prague trams use what sound like bicycle bells instead of something more efficient, like cattle prods. Is that the Slavic sense of humour?

There is another tiny cultural detail I find bewildering. ČSA play gentle music to sooth passengers after landing. On arriving at Ruzyne it is always Smetana’s “Vltava”, which makes me think of tranquil forests, lakes and rivers.

On the other hand, after arriving at Heathrow, they play the theme music from the film of “Watership Down”, an epic odyssey of bitterly persecuted rabbits in search of a new homeland. If anyone from ČSA can explain I would love to know why.

author: The Penguin Bridge

Proč žiju v dodávce? Hlavní důvody jsou asi zvědavost, touha po dobrodružství a osvobození od pravidelného měsíčního nájmu.

Nejprve jsem si koupil nákladní dodávku a přestavěl ji na obytnou. Druhá byla stejná, ale s obytnou vestavbou již z výroby. Jezdil jsem do ciziny na výlety a o víkendech na party. Stále jsem ale bydlel v miniaturním bytě, kde jsem platil vysoký nájem. Nakonec jsem se rozhodl pořídit si velké auto a začít v něm bydlet. Po roce sbírání informací jsem si vybral Mercedes Benz 814, které již bylo z části zařízeno jako obytné a vešlo se do 8 tun, tudíž jsem dostal české obytné doklady a nevztahuje se na něj například omezení zákazu vjezdu nákladním autům do center měst a jsou tu i další výhody.

Život v dodávce sebou nese řadu potíží, které v bytě převážně neexistují. Například problém s vodou. Když jsem plánoval život v autě, myslel jsem, že lidé budou vstřícní a nebudou mi u benzínek zakazovat natočit si vodu do nádrže. Narozdíl od nás je ve Francii situace jiná.

Na autě nemám tak silnou izolaci jako má většina lidí v bytě nebo domě, a tak i když jsem v zimě topil (mám v autě kamna na uhlí), do rána se teplota vyrovnala s venkovní. Vstával jsem tedy občas do – 8 stupňů a voda v kanystru byla zamrzlá.

Další problém je elektřina. Živím se jako programátor webových aplikací, mám v autě mobilní internet, ale elektřinu jen ze své elektrocentrály. Solární panely přes zimu skoro nic nedobijí, v létě je to lepší, ale notebook to v Čechách neutáhne.

Jeden z největších problémů je parkovací místo. Setkal jsem se už se spoustou lidí, kteří se mě snažili vyhodit z ulice i bez udání důvodu. Jednou mi někdo kamenem rozbil přední sklo a zavolali na mě policii. Takové lidi prostě nikdy nepochopím.

autor: DUB

Jedním z nejlevnějších způsobů, jak procestovat nějakou zemi, je pořídit si obytnou dodávku. Původně ani obytná nemusí být – přizpůsobit ji tomuto účelu není nijak těžké, stačí mít trochu šikovné ruce. My jsme si svou „postel“ smontovali dohromady švýcarákem. Ale vezměme to pěkně od začátku…

Bude tomu skoro rok, co jsem se vrátila z Nového Zélandu, kam jsme vyrazili s přítelem, tak jako to dělá hodně mladých lidí – na program working holiday. Ani jsme nemuseli dlouho přemýšlet, jak to vyřešíme s bydlením a přepravou na místě – dodávka byla jasná volba. Od zkušenějších cestovatelů jsme dostali tip, že kupovat auto v sezóně v největším městě Auckland se moc nevyplácí, proto jsme letěli rovnou na Jižní ostrov, do Christchurch, kde nežije tolik lidí jako na severu a je odsud i blíže do „divočiny“. Nebyl problém sehnat dodávku i s veškerým vybavením, stačilo projít pár backpackerů a zavolat na pár čísel z inzerátů. Fungují zde sice také speciální markety a dražby aut, tam ale šikovní mechanici dokážou nezkušeným turistům prodat i rezavý trakař.

Pokud kupujete auto na inzerát, je lepší si ho nechat překontrolovat od automechanika. Stejně tak si můžete v post office, kde Novozélanďané jednoduše vyřizují všechny formality, nechat prolustrovat předchozího majitele, zjistit, jestli auto není kradené, jestli s ním nebyl spáchán nějaký trestný čin nebo přestupek i kolik majitelů mělo před vámi. Průměrný počet bývá u obytných dodávek kolem deseti předchozích uživatelů – většina aut je stará kolem dvaceti let. Dozvíte se i počet najetých kilometrů, který se rozhodně nemusí shodovat s číslem na tachometru, protože kvůli krácení daní, které se u aut s dieselovým motorem platí od ujetého kilometru, je skoro každý stáčí. Je také nutné získat WOF (Warranty of Fitness), obdobu naší technické. Poté, co si vozidlo na poště registrujete, stačí nalepit vinětu na přední sklo a může se jet. Žádné dálniční poplatky se na Novém Zélandu neplatí – není divu, moc dálnic tam není – a benzín pořídíte za třetinovou cenu než u nás, stejně jako samotné auto. Vyplatí se pořídit si auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože na spoustu míst vedou pouze nezpevněné cesty, které bývají zejména po dešti neprůjezdné. Jen si zvyknout na to řízení na levé straně… ale provoz není nijak hustý a když jste za volantem podruhé, potřetí, možná už ani nevjedete do protisměru ani nezapnete přední stěrač místo směrovky.

Je třeba myslet na všechno
To jen na úvod k technickým věcem. Pokud jde o zařízení vašeho nového domova, je nezbytností postel. Nevyplácí se jen tak hodit do auta matraci – vyvýšením postele získáte nejen komfort na spaní, ale i nezbytný úložný prostor pod ní. Fajnšmekři si mohou vyrobit i skládací postel, ale ta se do naší malé Nissan Serena Vanette z roku 1992 nevešla. Do prostoru pod postelí jsme naskládali batohy, skládací židličky, nádobí, vařič, plynovou bombu, krabice s jídlem a kanystry s vodou. Neobejdete se bez zatahovacích záclonek, které vás chrání před sluncem i před pohledy případných zvědavců. Nezbytností je bytelná svítilna – svítit si večer světly z auta se nevyplácí stejně jako poslouchat dlouho rádio – nemusíte pak druhý den nastartovat. Pro tento případ je dobré vozit s sebou startovací kabely.

Domácí mazlíčci
Když bydlíte v dodávce, životní náklady se vám minimalizují pouze na jídlo a pohonné hmoty. Nemáte-li v autě ledničku, je lepší kupovat trvanlivé potraviny – konzervy, těstoviny atd., ale přes noc bývá na Zélandu chladno, takže stačí na noc vyndat krabici s jídlem na zem a když se jídlo ochladí, vydrží i další den. Nezbytností je ale uzavíratelná krabice, protože se všude v okolí pohybují oposumové, které vaše jídlo neuvěřitelně zajímá. Problém s jejich přemnožením došel už do takového stádia, že úřady motivují obyvatele k jejich zabíjení tím, že za kůži až tři čtvrtě metru velkých zvířat, jejichž skřeky zní tak hrůzostrašně, jako by někdo vraždil novorozence, nabízí odměnu 50 dolarů. Ochrana přírody může mít i krutou podobu…

Na Zélandu nežijí žádní jedovatí hadi ani pavouci (kromě dvou druhů na Severním ostrově). Zato se připravte na nálety všudypřítomných malých mušek sand flies, jejichž kousnutí bolí ještě několik dní. Neplatí na ně žádné repelenty – i domorodí Maoři vědí, jak dokážou otrávit život. V jejich mytologii se tvrdí, že je bohové seslali na zem proto, aby se lidé v tak nádherné krajině, která k tomu přímo vybízí, jenom neflákali – jediným způsobem, jak nálety mušek omezit, je totiž pohyb. Když je vaším domovem auto, dejte si pozor, abyste nenechávali dlouho otevřená okénka nebo dveře, jinak se v noci nevyspíte.

No overnight staying
Na Zélandu je všude spousta krásných míst, kde můžete zaparkovat, uvařit si i přespat. Dokonce bývají k dispozici také piknikové stoly a veřejné grily. Poslední dobou se však objevily na mnoha místech cedule s nápisem „no overnight staying“ nebo „camping prohibited“– buď proto, že místní mají špatné zkušenosti s hlučnými turisty nebo možná proto, že blízké kempy chtějí návštěvníky donutit, aby za parkovací místa platili. Časem jsme tyto nápisy už ignorovali – jen jednou nebo dvakrát se nám stalo, že nás odněkud vyhodila policie, ale vždy byli velmi vstřícní a ještě nám poradili místo, kde spát můžeme. Pokud nejste nároční, vyspíte se kdekoliv. Chcete-li v autě spát v nějakém větším městě, vyplatí se vytipovat si vhodné místo ještě za světla. Jinak radši jděte na jednu noc do hostelu.

Vzhledem k tomu, že celý ostrov omývá oceán, odpadají potíže s hygienou. Na plážích bývají sprchy se sladkou vodou a toalety jsou čisté i ve městech. Jen je třeba být trochu otužilý – když jdete na túru do pralesa nebo do hor a zrovna nenarazíte na termální prameny, nezbývá vám nic jiného, než vzít zavděk ledovcovou říčkou. Co se týče pitné vody, není třeba se bát, i když v průvodcích se doporučuje ji nejdříve převařit. S vodou z potoků také nebývá problém, jen si musíte dát pozor na bakterii dydimo, která napadá sladké vody. Dostala se do nich nejspíše na lodích, které se používají v oceánu a před převozem je neomyjí. S praním prádla si také poradíte jednoduše, v každém městě bývá veřejná prádelna, kde zaplatíte dva dolary za pračku i sušičku.

Jiný level života
Výhodou cestovaní a bydlení v dodávce je i skutečnost, že se seznámíte se spoustou lidí z různých koutů světa, kteří cestují stejným způsobem. Dát se do řeči s kýmkoliv, koho potkáte, je tu běžná věc a cestovatelé si navzájem dávají tipy, kde se dá dobře spát, kde se smí rozdělat oheň (to je všude v přírodě zakázáno), kde natočit pitnou vodu, nasbírat ovoce i kde mají na záchodcích sprchy. Cennou informací je, kde najít zásuvky na dobití fotoaparátu nebo laptopu. Veřejný internet je zdarma téměř v každé knihovně, při troše štěstí můžete chytit wi-fi před benzínovou pumpou nebo hotelem. Život se pro vás stává nekončící počítačovou hrou, kde stejně jako hlavní postava přemýšlíte, co vám chybí v inventáři, kde to můžete získat, kudy dál a co udělat, abyste se dostali do dalšího levelu. A v tom je to krásné. Máte svobodu jet, kam chcete a zůstat na místě, které se vám líbí. Na druhou stranu si uvědomíte cenu věcí, které vám doposud přišly samozřejmé. Vydatné jídlo a teplá sprcha můžou být někdy tou nejvyšší metou.

Bez angličtiny to zkrátka nepůjde. Pořád potřebujete být v kontaktu s lidmi, ptát se na cestu na nádraží, na cenu toho a onoho. Angličtina naštěstí stačí ve většině světa (až na Francii). Důležitou věcí je také couchsurfing. Základem je mít na stejnojmenném serveru aktivní profil, pár pozitivních referencí, odpovídat na žádosti o přespání (procento zodpovězených žádostí se ukazuje ve vašem profilu) a dveře do světa couchsurfingu se vám rázem otevřou. Pokud napíšete pár žádostí tak tři týdny nebo měsíc před plánovanou cestou, volnou postel máte téměř jistou.

Další formou cestování je organizace wwoof.org, která je obdobou couchsurfingu. Zde nejezdíte po domácnostech, ale po organických farmách. Za ubytování a stravu pomůžete čistit chlév nebo pást ovce. Jinou velice zajímavou doménou je findacrew.com, kde lodivodi a kapitáni všech moří hledají posádku.

Pražský hudebník Stephunk T., který momentálně žije v Londýně, se krátce po revoluci s kamarádem vydal stopem do Paříže, splnit si svůj sen. Měli pár franků v kapse a kolečkové brusle okolo krku. Zavolal jsem Stephunkovi přes skype a na dálku jsme si o jeho porevolučním tripu na západ povídali.

Bylo to krátce po převratu, rok 91, a s kámošem jsme se rozhodli vyrazit do Paříže. Nemohli jsme se dočkat, až konečně vypadneme za hranice. Pro Paříž jsme se rozhodli z jednoduchého důvodu. Tehdy jsme měli bruslařskou partu a na doma smontovaných kolečkáčích jsme jezdili po Praze, skákali přes městské překážky a pořádali stíhací jízdy nočními tepnami města. Paříž pro nás znamenala bruslařský ráj, protože tam jsou široké bulváry a nábřeží, po kterých se dá neomezeně jezdit, a ani jeden jsme tam předtím nebyli. Zkrátka a dobře, chtěli jsme do francouzské metropole za každou cenu, ale zároveň za co nejnižší cenu.

Málem jsme to prošvihli
Na nějaké plánování nebyl čas, a tak jsme se prostě jednoho dne po obědě sebrali, dali do báglů spacáky a nějaké hadry na převlečení a vyrazili do Butovic, kde jsme vylezli na dálnici a s cedulí Hollywood a kolečkovými bru slemi okolo krku začali stopovat. Bylo nám jedno, kam nás kdo odveze, a tak nás příjemně překvapil chlápek, co nás svezl až do Ambergu, malého bavorského městečka kousek za Rozvadovem. Chtěli jsme do druhého dne přespat v opuštěné garáži, kterou jsme objevili, ale protože nás to táhlo dál, rozhodli jsme se, že ještě chvíli budem stopovat, kdyby náhodou. Po chvíli nám zastavil černý golf a v něm fakt pěkná blondýna. Ptala se nás, co tam tak pozdě děláme a my jí odpověděli, že jedem do Paříže. Nabídla nám nocleh, ať prý vyrazíme až ráno, ale odmítli jsme. Pamatuji si, že když pak odjela, koukli jsme na sebe jakobychom si v duchu oba říkali: „Ty vole, to jsme asi něco prošvihli.“

Další zastávka: hranice
Možná jsme prošvihli pěknou blondýnu, ale kdoví, jestli bychom kvůli ní neprošvihli naši vysněnou Paříž. Chvíli poté, co odjela, nám totiž zastavil pán v obrovské stříbrné audině a nabídl se, že má cestu do Karlsruhe, německého města kousek od francouzských hranic, a může nás vzít. Ani minutu jsme se nerozmýšleli a za chvíli uháněli 220 po dálnici a já se oběma rukama držel sedačky, protože jsem byl z domova zvyklý na starou stopětku a o takovéhle rychlosti jsem nikdy ani nesnil. Druhý den jsme dorazili na místo a byli štěstím bez sebe. Pár kilometrů od nás byly hranice vysněného cíle.

Za 8 franků do Paříže
Nadšení vyprchalo po pár hodinách neutěšeného stopování, kdy nám nikdo nechtěl zastavit a my pomalu ztráceli naději. Zachránil nás až nějaký francouzský hipík s dlouhými vlasy v květované košili, který se u nás zničehonic objevil: „Hele, vy tady už stojíte taky pěkně dlouho. Já mám tamhle auto a jedu ještě s pár lidma směr Paříž, nechcete se přidat?“ a ukázal na starý oranžovožlutý Volkswagen Camper, kterým v šedesátých letech jezdil každý správný volnomyšlenkář a dodal, že jedinou podmínkou je šest franků od nás obou na dálniční. I když jsme dohromady měli jen osm franků – vzhledem k omezenému rozpočtu jsme víc nemohli – řekl, ať si teda nasedneme. V autě seděli ještě dva Holanďané, Australan a Španěl, se kterými cesta rychle uběhla.

Zmrzlina, bagety a spaní přímo v centru
Následující čtyři dny jsme strávili především naším vysněným ježděním na bruslích po celé Paříži. Jezdili jsme hlavně podél Seiny, kde je nábřeží široké a skvěle vydlážděné a zároveň koukáš na všechny ty památky a staré krásné domy. Každé ráno jsme si zamkli bágly na nádraží v úschovně a u sebe si nechali jen malou kapsičku na drobné, na pivo nebo něco k jídlu. Fungovali jsme hlavně na dvoukilové zmrzlině a bagetách. To bylo levné i docela dobré. Večer jsme si věci zase vyzvedli a když se setmělo, tak jsme si našli místo v parku pod Eifellovkou, kde jsme přespali. Ráno nás za svítání budili policajti, ať se sbalíme a zmizíme. Tak se to opakovalo každý den a my si užívali, co jen to šlo. Poslední večer jsme museli přespat někde pod mostem, strašně pršelo a pod Eifellovkou se neschováš. Ráno jsme zamířili směr domů. Už si ani pořádně nepamatuji, jak jsme se zpátky do Prahy dostali. S jistou ale vím, že to bylo stopem a zadarmo. Jak jinak.

Štěpán Tůma (Stephunk T.) je hudebník a producent pohybující se na české hudební scéně od devadesátých let. Hrál v kapelách Sebastians a Colorfactory a v roce 1996 zakládal Liquid Harmony, ve kterých vystupovala do té doby neznámá Tonya Graves. Tento projekt je považován za zlomový v oblasti živé elektronické hudby v Česku a i díky tomu získal v roce 1997 prestižní cenu Grammy. Stephunk T. se podílel i na soundtracích k filmům Samotáři nebo Šeptej a v roce 2005 pobavil veřejnost remixem Paroubkovi marťani. Se svým nejnovějším projektem Stephunk T. Live vystupuje s kapelou v sestavě dechová sekce (trumpeta, alt sax, tenorsax), basa, perkuse, DJ a MC a o jejich úspěchu svědčí i předskakování například Stereo MC’s nebo The Prodigy. Od roku 2005 žije Stephunk T v Londýně, kde ve vlastním studiu produkuje pro různé lokální hudebníky a stále skládá hudbu.

Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.

Trocha morbidních „urban legend“
Každý zná tu pěknou historku, která se stala nevlastní sestřenici neteře z druhého kolene. Jak ta dobrotivá dívenka jela z internátu domů a jelikož měla prázdné auto, vzala sympaticky vypadajícího stopaře s brašnou, který potřeboval do Prahy. Chvíli mlčeli a on ji pak požádal, jestli by si nemohl přesednout dozadu, protože se mu vpředu dělá špatně. Ona ochotně zastavila, on vystoupil, položil brašnu na zadní sedadlo a chystal se posadit. V tu chvíli milou sestřenici osvítil duch svatý, vytušila nebezpečí, dupla na plyn a odjela. Doma pak prohlédla brašnu a v ní našla škrtící strunu a rukavice.

Sama na stopu
Ale teď vážně. Jak moc je pro samotnou slečnu nebezpečné stopovat (nebo stopaře brát)? Z průzkumu mezi zhruba padesáti děvčaty plyne toto: deset jich stopuje rádo, nikdy neměly problém a nepřihodila se jim žádná veselá historka z cest. Deset se jich jednou, dvakrát odvážilo v krajní nouzi jet stopem a díkybohu se jim zrovna nic nestalo. Třicet by to nikdy neudělalo, protože se bojí.

Tím však nechci nijak zlehčovat varování našich maminek a babiček. Osobně jsem stopovala úplně sama jenom jednou, a i když nejsem zrovna z bojácných, klepala se mi kolena. I přes rychlostní pravidlo číslo 1 (dívka bez minisukně) jsem čekala na silnici kdesi v jižních Čechách přes hodinu. Nakonec mi zastavila škodovka z roku nula, ze které se na mě zubili dva kluci v maskáčích a v kšiltovkách, zorničky jako vinyly, hulákali že „jedou zrovna z kalby voe a kam že to chce slečinka hodit, kámo?“ Bylo asi deset ráno. Nasedla jsem s tím, že chci na Strakonickou směr Praha. „Tak jó a ty smotej brko, Pájo,“ a jeli jsme. Řidič měl evidentně trochu barevnější obzor, než bývá zvykem, jel asi dvacítkou a neustále se vytřeštěně díval do slunečného dne za oknem. Trochu mi připomněl známou scénu „vy jste se zase kochal, pane doktore“. Rychlost cesty byla skutečně šnečí, takže na Strakonickou jsme dojeli za více než dvě hodiny. Ale kluci byli milí, seznámili mě s historií místní techno scény, obdarovali mě slunečními brýlemi, startkami a všemi drobnými, co našli po kapsách…

Na Strakonické jsem stála slabých deset minut, načež zastavila sympatická dáma v policejním autě a než jsem stačila vzít nohy na ramena, pravila, že je zrovna mimo službu a že mě hodí do Prahy. Byla moc milá.

Tolik tedy moje české zážitky. Možná se nebezpečí přeceňuje, možná jsem měla kliku. Nejspíš bych slečnám nedoporučila cestovat za hranice samotným, zejména směrem na východ (muslimské země, doufám, netřeba zmiňovat).

Za hranicemi
Pro cestování v cizině je těžké vytyčit nějaké obecně platné pravidlo. Na Andělských ostrovech v Karibiku například téměř neexistuje veřejná doprava a autostop je naprosto běžným (a také jediným) způsobem, jak se bez vlastního auta někam dostat. Zkušenosti z Evropy mají pozitivní reference. Cesta Praha – Amsterdam, jedna osoba, jeden batoh, čas 48 hodin s přespáním v tiráku na parkovišti. Po Pyrenejích jsme stopovali bez nejmenších problémů tři dny a objevili jsme spoustu krásných míst, kam by nás autobus nikdy nedovezl. Jediný špatný zážitek byl z Barcelony, kde jsme strávili několik hodin na výpadovce směrem na Andorru, přespali na benzínce a druhý den šli poraženecky na autobus. Záleží na konkrétní zemi, mentalitě místních a hlavně na štěstí.

Zlatá pravidla autostopu
Jak na stopu vypadat? Obecně platí nebýt špinavý, zabahněný, bosý, nesmrdět hnojem, tvářit se normálně a pokud máte velký batoh, nastavit ho řidiči nejužším profilem. Schovávat další zavazadla nebo osoby do křoví je nefér. Ideální je vizáž trampa nebo studenta jedoucího na víkend domů. Historické kostýmy, uniformy, nebo převleky mohou být plus, záleží na konkrétních případech (kostým smrtky s kosou úspěch mít nebude).

Největší dilema bývá, kam si stoupnout. Platí, že čím je silnice širší, tím dojedete dále a čím je užší, tím spíše vás někdo vezme. Netřeba se tedy bát stopování v odlehlých místech na horách, sice projede jedno auto za hodinu, ale to auto vám s největší pravděpodobností zastaví. Na dálnici je ideální stoupnout si u nájezdu nebo u benzínky.