Výzvy jako „přispějte na děti z dětských domovů“ a „bojujte proti leukémii“ a mnohé další už každý slyšel jistě mnohokrát. To doplněno významným zachrastěním kasičkou nebo košíkem, kde se skrývají obskurní předměty všeho druhu.

Jen přistupte blíž a kupte!
Dochází k tomu zejména u vchodu do metra nebo v prostoru tramvajové zastávky. První situace zdá se být snesitelnější – můžete kolem rychle proklouznout, zamumlat „ehm… pardon…“ a zmizet v davu.

Ráda bych věřila, že všechny ty pouliční sbírky doputují do správných rukou. Ale z něčeho musí žít i brigádníci a doličné předměty je též potřeba nějak vyrobit. Kolik procent ze zisku pak zbývá? A jak odlišit smysluplnou sbírku od podvodné akce, když ti nebozí brigádníci jsou většinou schopni vykoktat jen pár naučených frází?

Do určité doby mě na ulici oslovovali zejména pošuci všeho druhu, posléze se k nim připojili okvádrovaní evangelisté neuvěřitelně výhodných telefonních tarifů. Vzápětí veřejný prostor zaplnili prodavači duchovní literatury a instantního duchovna vůbec a na závěr přikvačila v sevřeném šiku armáda brigádníků útočících na svědomí spoluobčanů.

Na chudé a potřebné budeš mysliti
Milosrdenství je nedílnou součástí každé civilizace. Vždyť kolo štěstěny je vrtkavé a jeden nikdy neví, kdy sám bude potřebovat pomoci. „Musíme si pomáhat“ není jen název Hřebejkova filmu, ale jeden ze základů přežití. Ale co naplat, když už dobrý skutek učinit, radši koupím na ulici Nový prostor od tiše stojícího člověka.

Kde dnes zastává roli sociální systém (ať už si o jeho stávající formě myslí každý, co chce), tam dřív panoval náboženský imperativ. A k podobě řádného šlechtice v myslích poddaných patřily nejen hony na lišku a několik nemanželských dětí, ale též štědré příspěvky na chudé nebo podpora klášterů, v nichž se zabývali péčí o ty, které zdravá společnost odepsala. A ve vesnicích donedávna existovala instituce „pastoušek“ – chalup pro nejchudší z nejchudších, patřící obci.

Jednou jsme se dvěma kamarádkami debatovaly o spravedlnosti či nespravedlnosti světa (ach, ty intelektuální debaty v kavárnách). Na poznámku jedné z nich, že by nejraději odjela pomáhat do Afriky hladovějícím dětem, odpověděla ta druhá, že si myslí, že člověk by měl být užitečný (tedy pokud o to stojí) tam, kde žije. Že místo, kam se narodí, není jen tak nahodile vybrané a bez významu, ale svůj úkol máme naopak právě tady.

Na dně nádoby zvané Soucit
Je až příliš snadné nasypat do dlaně anonymnímu člověku na ulici pár korun (pokud na to mám) a hýčkat si pocit, že jsem nezanedbatelnou měrou přispěla k záchraně lidstva. A tu ošklivou klíčenku pak hodit na dno skříně. Těžší je pak pomoci někomu konkrétnímu – třeba té sousedce, co je pořád nerudná, ale nákup do schodů už sama téměř neunese.

Ač se to nezdá, i v principech milosrdných skutků často platí „něco za něco“. I když bych tohle raději přešla a naopak prohlásila, že veškeré dobrovolnické či charitativní skutky, kterých jsem se dopustila, byly zamýšlené jako akty bezpodmínečné lásky k bližnímu. Jenže vždycky je tu nějaké očekávání.

V době, kdy jsem vedla výtvarný kroužek v nízkoprahovém klubu, brala jsem to taktéž jako načerpání praxe. Stejně jako tehdy já i ostatní mladí idealisté se pouští do všemožných projektů – sociálních, ekologických, kulturních; a pak jejich zájem opadne. Ale přijdou noví. Stejně nadšení a stejně nezkušení.

Nelze ale žít na obláčcích idealismu. Připadá mi také nudná a povrchní cesta pravověrného konzumního pragmatismu. Inu, jeden nikdy neví, co v kom vězí. A někdy se ten naoko největší cynik dokáže zachovat nejštědřeji. To už ale dávno nemluvím o prodavačích pestrobarevných kancelářských spon na ulici.

*nehodící se škrtněte

„Miluj bližního svého jako sebe samého“ je myšlenka, která se objevuje již ve Starém zákoně, jenž je jinak plný příběhů „oko za oko, zub za zub“. Bez altruismu by totiž lidská společnost nebyla schopná fungovat, stejně jako není schopná existovat jen na základě dobročinnosti a nezištnosti. Proč tedy spojení slov „charita“ a „zisk“ skřípe?

Protože dobročinnost by neměla být zisková? A z čeho ale mají žít ti, kteří charitě věnují převážnou část svého denního času, ne-li života? Ale jak hradit provozní náklady nebo tak potřebnou komunikaci s veřejností?

Dobrovolník, s. r. o.
Skvělým zdrojem dobrovolníků jsou samozřejmě studenti. Živí je většinou ještě rodiče nebo docházejí na brigády, jejich životní nároky jsou malé, a navíc mají spoustu energie a entuziasmu.

Z vlastní zkušenosti vím, že dobrovolníkem lze být jen do určité míry, která se mění v závislosti na aktuální životní situaci. Moje dobré skutky mi nájem nezaplatí. Na druhou stranu ale nejsem schopná po všech a za vše požadovat peníze. Některé služby je možné řešit recipročně (anebo barterem, pro ty světaznalé), jiné se mi vrátí způsobem, který bych vůbec neočekávala. Jen je nutné najít rovnováhu mezi zdravým egoismem, jenž slouží k zachování života a jeho smysluplnému rozvoji, a altruismem, který pomáhá jiným dosáhnout udržitelného života, a který je snad spokojený.

Prací v několika charitativních organizacích, od mezinárodních po lokální, jsem se naučila, že každá z nich jinak vnímá objem peněz věnovaných na vlastní provoz a určených těm, o nichž hlasitě hovoří na veřejnosti. Spousta lidí totiž špatně slyší na fakt, že i charita potřebuje auta, tiskárny, kancelářské prostory… Nemluvě o kvalitních lidech, kteří budou alespoň trochu slušně zaplaceni. Práce s lidmi na okraji společnosti je psychicky náročná, a pokud se k takovému náporu připočte i stres z nezaplacených složenek, „úmrtnost“ zaměstnanců je velká.

Nadace Zisk
Znáte mikropůjčky? Podle mého názoru to je skvělý systém, jak vydělat i na bídě. Chudým lidem, kteří mají dobrý nápad nebo se chtějí živit sami, se půjčí stovka dolarů na rozjezd vlastního podnikání. I ta stovka totiž bývá v jejich zemích skutečný poklad. Jenže i z mikropůjček jsou úroky – studie provedené v Indii, Keni a na Filipínách ukázaly, že průměrná návratnost investic v mikropodnikání se pohybuje v rozmezí od 117 do 847 % a že tato vysoká návratnost je obvyklá. A kdo poskytuje mikropůjčky ve velkém? Citigroup, ING Group a VISA. Myslím, že dalšího komentáře není třeba.

Je pravdou, že nadace a další charitativní organizace zveřejňují výroční zprávy nebo zprávy o hospodaření v daném roce, jistá pachuť však může zůstat – zejména pokud se člověk z různých zdrojů dozví, že „to oblečení, co dávám na charitu, se Afričanům prodává“, „vysoce postavení činitelé si z darovaných peněz platili nájmy v luxusních rezidencích“ nebo „stejně jde těm bezdomovcům jenom 20 %, zbytek sežerou všechny mezičlánky“. Ať už je to pravda nebo prachsprostá pomluva, chuť přispět na charitu je rázem menší.

Projektů, jež požadují příspěvek, je ale hodně, stejně jako lidí, kteří žijí hluboko pod životním standardem. Málokdo ví, že Česká republika patří mezi země, jejichž životní standard patří k horním 2 % z celé světové populace. Přesto není nutné dívat se na druhou stranu planety, někdy stačí sklonit nos, aby člověk uviděl ty, kteří pomoc skutečně potřebují.

Pomozte sobě, pomůžete všem
Nejlepší pomoc je na konci každé ruky, a tu ruku máme každý po ruce, a to zpravidla hned ve dvou exemplářích. Ta ruka může darovat pomoc všem, které vidíte kolem sebe a kterým pomoci můžeme, a stejně tak může pomoci i nám samotným vybrat oblast, jejíž podpora nám dává smysl. Důležité je také nezapomínat, že pomáhat mohu jedině v okamžiku, kdy mám nadbytek zdrojů – ať už finančních, časových nebo energetických. Jinak se sama řadím mezi ty, kterým je pomoci třeba.

Kdysi jsem si takový průzkum charit sama udělala a na základě svých preferencí vám dávám výběr organizací, kterým věřím, že s dary neplýtvají. Budu ráda, když se na stránkách Kulturní Pecky podělíte o vlastní zkušenosti. Milovat bližního svého jako sebe sama je totiž možné po celý rok.

„Akce – reakce, jako kámen vhozený do vody. Počáteční akce, první kruh vytetovaný na mně vyvolá reakci lidí – vás.“

Z Prahy do Znojma vás odveze autobus, jezdí každou hodinu až půlhodinu. Pokud ovšem nepojedete autem s kamarády. Výlet tak na čtyři hodiny a Znojmo je docela hezké město. Hlavní důvod výletu je ale jiný.

Tatér Ondrash (Ondřej Konupčík) dnes „žijící, milující a tetující“ ve Znojmě se spolu s dalšími rozhodl pomoct těm, kteří to potřebují a které vidí kolem sebe. Vytvořil tetovací charitativní happening zkruhu na podporu dětí ze znojemského dětského domova. „Tento projekt vznikl z myšlenky pomoci potřebným ve svém okolí nějakou, pro mě upřímnou, formou seberealizace. A to tetováním. Napadlo mě celou akci převést – jak jinak než – na kůži, ve smyslu akce – reakce, jako kámen vhozený do vody. Počáteční akce, první kruh vytetovaný na mně vyvolá reakci lidí – vás. Místo na těle je libovolné, stejně tak barva a forma kruhu,“ vysvětluje Ondrash a dodává: „Název zkruhu proto, že přechod ze života v dětském domově do toho skutečného mimo ústav může být pro řadu dětí velice stresové a nejisté období. Děti velmi brzy vystupují z ochranného kruhu dětského domova. Proto vznikla iniciativa tetovacího happeningu zkruhu, která by ráda věnovala výtěžek z akce na sponzorování potřeb dětí a motivovala další k akcím podobného charakteru.“

Tetovací charitativní happening (zkruhu) je ojedinělým projektem nejen v ČR. Je možností, jak vyjádřit svou podporu potřebným – na vlastní kůži. Co se samotných tetování týče, nemusíte se obávat, nejde o žádné extrémní kruhy, rozdíly mohou být milimetrové, jde hlavně o symboliku a gesto. Ondrash to vše odstartuje sám na sobě, pokračovat může každý z vás. S rostoucím kruhem poroste i částka, která bude darována znojemskému dětskému domovu. Více informací najdete na facebooku nebo na www.znojmotattoo.com.