Na autorských čtení poezie bývá zábavné začít mezi autory debatu, zdali si básně mají žít vlastním životem poté, co jsou vypuštěny do světa. Ještě zajímavější je, když se od objektivity dostanete k čisté subjektivitě a zajímáte se o intimní vztahy mezi básněmi a jejich tvůrci. A pozornost i zájem o tyto vztahy si zaslouží i poezie zhudebněná.

Hudba a slova. Texty v hudbě se mohou vnímat jako jejich samozřejmá součást. Častokrát jsem se ale přistihl, že i u svých nejoblíbenějších interpretů jsem zpěv – pokud nebyl v mém rodném jazyce – vnímal jako další hudební nástroj. V takové situaci se zastydím, že jsem doposud nevěnoval dostatek pozornosti textu, se kterým si dal jeho autor práci. Ve stejnou chvíli to ale znamená, že se přede mnou otevřela nová místnost velké pyramidy.

Tvorba textů není jednoduchá a je do ní vkládáno hodně práce i snahy. Věřím, že si zaslouží soustředěnou pozornost. Co znamenají texty pro ty, kdo je tvoří? Jak je vnímají a mají pro ně konkrétní význam? Jak se staví k jejich interpretaci a jejich vysvětlování? Chtějí vůbec o svých textech a jejich významech mluvit? Ve své upřímné zvědavosti jsem tyto otázky položil několika hudebním osobnostem napříč českou scénou. Nahlédněte tedy do procesu psaní slov a třeba objevte onu novou místnost v pyramidě. Odpovídá Amela Siba, lehkost dívající se zpříma do očí, Jakub Rafael – MC Gey – magistr rapu a grafického designu, Štěpán Pařízek z Chief Bromden, lyrická duše math rocku a Arleta Berndorff, jemný hlas v rapové temnotě.

Amelie Siba
Všechny moje texty jsou hodně osobní. Týkají se vlastně všeho, co se děje v mým životě. Většinou teda spíš těch věcí, co mě trápí nebo co se mi honí hlavou. Psaní písniček pro mě znamená hodně a beru to jako zásadní věc mého hudebního projektu. Dost si na nich zakládám. Je čas od času vtipný podívat se zpátky v čase a jen tak se pousmát nad tím, jak a o čem jsem písničky psala i třeba jen před dvěma lety. Od mala si vedu deník a píšu si celkově cokoliv, co mě zrovna napadne. Beru to jako filtrování emocí a zároveň i jako takovou self­‑therapy. Baví mě, že vždy je v čem se zlepšovat a mám pocit, že v tomhle procesu „měnění se“ jsem zrovna teď aktuálně já.

Myslím, že moje texty můžou být často hodně jasné, ale zároveň ne úplně (jestli to dává smysl, haha). A teď poslední dobou se snažím psát tak, aby si to posluchač mohl interpretovat do svého scénáře. Každopádně mluvení o významu písniček mi přijde někdy trochu ošemetné. Na jedné straně bych si chtěla věci nechávat víc pro sebe a a nebýt natolik sdílná, abych si zachovala svoje soukromí a zároveň se pak stane to, že moje písničky někdo veřejně analyzuje nebo o nich píše recenzi a mluví o jejich významu a trefí se naprosto vedle ohledně mého záměru, co jsem textem myslela. Chtěla jsem tim říct, že v tyto momenty si často říkám, že bych byla radši, aby na internetu místo toho byla moje opravdová myšlenka a ne nějaká misinterpretace mých slov. Určitě mě baví čas od času sdílet příběhy za písničkama třeba na koncertech, když se to hodí. Myslím, že to je vždycky přijemný nadnesení nad věcí.

Jakub Rafael (MC Gey)
Moje texty jsou pro mě v první řadě vzpomínkou. U každého textu si vybavím kde jsem ho psal a kdy. Vybaví se mi detaily, jak jsem vymyslel slovní obrat, jak jsem byl nadšený, proč jsem napsal do textu to a to. K psaní textu potřebuji mít už konkrétní hudbu, protože ta určí náladu, téma, vyvolá ve mně emoci, která mě zavede k tomu, co napíšu. Na prvních třech deskách jsem psal imaginární příběhy, do kterých jsem pašoval i skutečné věci, co jsem prožil nebo cítil. Příběh jsem nikdy neměl vymyšlený dopředu a vznikal za pochodu. Miluji asociace, které se objevují při každém dalším slově a text se vlastně noří ven sám.

U dvou posledních desek jsem naopak měl přísně dané téma – urážet protivníka a vysmívat se jeho holce – celé to bylo založeno na černém humoru a přehnaných obratech – může se to zdát omezující, ale byla to pro mě neskutečně kreativní textařina. Nejlepší pocit je pak vidět na koncertě lidi, jak zaujatě poslouchají text a usmívají se. Ať už je to sprosté, nebo poetické, lidi poznají, když je to dobré. O významech textů nerad mluvím a celkově nerad vysvětluji hudbu. U desek Rap­‑Life jsem se tomu bohužel nevyhnul, protože spousta lidí nepochopila, proč všechny urážím. Vysvětlovat souvislosti konkrétního hudebního stylu a humor je těžká věc. Příští desku možná postavím na asociacích a slovech, co jdou dohromady jen zvukově.

Štěpán Pařízek (Chief Bromden)
Určitě každý text, který napíšu, má pro mě osobní význam. Tzn. že moje texty jsou především střípky nějakých osobních prožitků, přetavené v imaginativní prvky světa, který vzniká pod moji tužkou. Co se týče významů a vysvětlování, v tomhle jsem hodně zdrženlivý. Především texty vznikají často dost samovolně, na základě libozvučnosti i volných, dadaistických proudů slov. Ale určitě se znovu objevují témata vztahů s holkama, minulého i současného, závislostí a vnitřních bojů, příběhů, v nichž se odráží různí lidé, kteří pro mě něco znamenají.

Nevěřím v to, že by texty měly nutně mít nějaké vysvětlení. Svoje texty vnímám jako nový jazyk, prostor pro volnou expresi i konzervaci myšlenek, které bylo nutné někam zaznamenat. I přesto jsem moc rád, když si texty, byť v angličtině, lidi čtou a snaží se jim porozumět, vysvětlit je. Tam totiž vzniká ten geniální moment, kdy si text může každý interpretovat podle vlastního rozpoložení, polemika o tom, jak byli dané verše myšleny. To mě přesně baví i u jiných interpretů. Myslím, že v češtině tohle dokáže geniální Martin E. Kyšperský, který svou poetikou vždy parádně stimuluje moji představivost. Nepotřebuji nutně znát jeho interpretaci, nepotřeboval bych se s ním o tom bavit. Důležité pro mě je, jak texty působí na můj vnitřní svět.

Arleta Berndorff
Texty jsou strašně fluidní. Někdy něco napíšu v rámci konkrétní situace, emoce a následně při poslechu těch použitých slov, nepoznávám sebe sama. Slova se mění a transformují, jakmile je vyslovím. Konkretizuji je, nechci je, zároveň je miluji a nemůžu se jich nabažit, používám je správně? Na kolik jsem ovlivněna danou subkulturou, jejím jazykem a vyjadřovacími prostředky? Baví mě míchat rapové slangy/slova s hlubší myšlenkou. Baví mě používání citoslovcí, angličtiny, rčení atd. Text je pro mne obrazem. Slova jsou barevná a mají různé tvary.

Vysvětlování textů mi nevadí, někdy to naopak dělám ráda, často pak nabydou díky popisu ještě dalších rozměru a významů. Dost často je hlavním předmětem otázek, které dostávám, sexismus v rapu, jaké je být holka mezi rapperama atd. Je to důležité téma a důležité je o něm mluvit, ale nedělám hudbu primárně pro tohle. Myslím si, že mám v textech někdy moc hezké momenty, které by bylo dobré vysvětlit.

Brána Lužických hor a Sudety jsou místa původu hudebního čaroděje Davida Tichého. Přestože dnes žije v Praze, jedinečná příroda českého severu pro něj zůstává domovinou a důležitým pozadím jeho hudební tvorby. Dnes aktivně působí v kapelách Manon Meurt a Chief Bromden a zároveň pracuje na doktorátu z chemického inženýrství v laboratoři mikrofluidiky na Vysoké škole chemicko-technologické.

Ve svém rodném městě David chodil na klavír do základní umělecké školy. Kromě třech severských kapel, se kterými dlouhou dobu hrál, se věnoval i coverování skladeb od svých oblíbených kapel jako Deftones, Swans, sleepmakeswaves či Cult of Luna. Poslední zmíněná skupina ho dokonce pozvala na svůj koncert do Londýna, aby tam klavírní aranže jejich písní zahrál.

Vedle klavírních coverů a působení v kapelách je zde ovšem ještě celá další oblast hudební tvorby, ve které David vystupuje jako Further Down. Komornější, méně známá, intimní a zdánlivě až soukromá. Jde veskrze o ambientní hudební plochy s absencí rytmické části, zato s bohatým zastoupením synťáků a velké zásoby zvukových krabiček, u kterých by sám řekl, že čím větší hluk to dělá, tím lépe. Od roku 2015 zveřejnil už čtyři alba, každé s vlastním příběhem, který si lze přečíst na jeho bandcampu či YouTube kanálu.

Mohutnost temných ploch a hlasitých modulací nekompromisně udržují pozornost, zároveň se sem tam objeví jasná melodičnost, a když se tak stane, je v rozlehlých a divokých vodách zamračeného ambientu tak zřetelná, že si jí nelze nevážit. Při poslechu vás snad napadne, že by produkce Further Down byla ideální třeba na filmové soundtracky. WRONG, své poslední album, David uvádí slovy: „Bude to rozhodně vysoce nepříjemnej a znepokojivej zážitek, ale pevně doufám, že ve vás něco zůstane.“ O zákulisí Davidova hudebního světa, procesu tvorby i inspiracích se dočtete v rozhovoru, který s vámi mám tu čest sdílet.

Na začátek dvě otázky k tvé dřívější tvorbě. Do povědomí mnoha lidí ses dostal přes klavírní covery svých oblíbených kapel. Od tvého posledního zveřejněného coveru Dollar Days od Davida Bowieho už uběhly více než čtyři roky. Hodláš se ke coverování ve větší míře vrátit?
Rozhodně! Covery se pořád průběžně učím. Většinou to je pokaždé, když si vypěstuji nějakou novou hudební závislost. Vždycky se najde skladba, kterou se pak pokouším transponovat do klavírního kusu. Někdy si jen tak improvizuji na přibližně odposlouchané melodie nebo harmonické postupy, někdy si vyberu nějakou komplikovanější skladbu, a tu se pokouším naučit pořádně. Občas to jde, občas to po čase vzdám. Nejčerstvější jsou asi skladby od kriticky nedoceněných kapel Oceansize a Rishloo. Už asi rok je plánuji někde nahrát, ale zatím jsem se k tomu nedokopal. Tyhle žánrové kapely mají tu výhodu, že se na YouTube moc coverů jejich skladeb nenajde, takže si myslím, že by se to mezi jejich fanoušky mohlo dostat, až to konečně uskutečním.

Napadlo tě někdy, že bys dal dohromady i své originální klavírní album?
Nad čistě klavírním albem jsem nepřemýšlel, spíš bych rád klavír víc zapojoval do svých ambientních synťákových kusů (částečně jsem ho tam už občas dostal, i když jenom přes nahrávání na kazeťák). Myslím, že i v některých těch coverech si občas najdu prostor pro vlastní invenci nebo improvizaci. Rád bych se náladou hraní přiblížil rozmáchlým transcendentním plochám australské minimalistické jazzové legendy The Necks, mám samozřejmě co dohánět. Když mě jinak při hraní napadne nějaký nosný motiv, většinou ho prezentuji hned na nejbližší zkoušce některé ze svých kapel a v šuplíku si nic nenechávám.

Přesuňme se teď k tvému synth ambientu. Prozradíš, jaké všechny nástroje a zvukové krabičky používáš ve své hudební produkci?
Celý výčet by byl na dlouho, takže se pokusím si vzpomenout na nejzajímavější kusy. Můj nejnovější přírůstek a současně asi největší chlouba je dřevěná krabička s všeříkajícím jménem Catastrophone, kterou jsem si objednal z garáže jesenického hlukového mága Petra Válka (najděte si ho na YouTube, stojí to za to). Hodně ploch tvořím na staré analogové klávesy Delicia Mini, které byly nalezeny plné sena někde na půdě a opravil mi je děda. Občas si nějakou chuťovku objednám, třeba skvělou drone mašinu Nandamonium od malé americké firmy Synth­rotek nebo minimodulárek bitRanger od brněnských Bastl Instruments. Hojně používám už zmíněný kazeťák, na který si nahrávám samply nebo plochy, které pak zpětně přehrávám a „efektovávám“ k nepoznání. Jinak používám celou řadu kytarových efektů, zásadní je dát několik delayů za sebe a pak už je jedno, jaký je původní zvuk, a ambient z toho leze sám. Z těch konvenčnějších synťáků používám nejvíc asi analogový a všestranný Korg Minilogue.

Dokázal bys popsat, co tě tolik baví na ambientní hudbě, kterou posloucháš a tvoříš? Proč ses doposud příliš nedotkl rytmické části, tvoření beatů?
Můžu to zkusit, ale myslím si, že na ambientní hudbě je skvělé právě to, že se to exaktně popsat nedá. Něco na konkrétních kombinacích zvuků, tónů, akordů, nebo třeba jenom určitých frekvencí má schopnost proniknout dovnitř hlavy a dotýká se těch nejniternějších strun. Tenhle popis se dá samozřejmě aplikovat na jakýkoli člověku blízký kus umění, u ambientní a minimalistické hudby se mi líbí ta abstrakce a nekonkrétnost. Zvuky a tóny se skládají do přelévající se masy zvuků, u které nevíte, jestli trvá deset vteřin, nebo hodinu. Myslím, že něco takového se mi honilo hlavou, když jsem poprvé slyšel album Harmony in Ultraviolet od ambientního mága Tima Heckera, a tomu žánru jsem pak úplně propadl. Každopádně, místo tohohle kostrbatého vysvětlování je stejně nejlepší to zkusit na vlastní uši.

Co se týče druhé části otázky, k hudbě „bez beatů“ jsem tak nějak plynule došel a jeden čas jsem i prohlašoval, že mě elektronické beaty nebaví. Z toho období jsem se naštěstí dostal, zejména poslední dobou se k nim skrz nedostižné duo Boards of Canada, album Homogenic od Björk nebo třeba Radiohead zase vracím, nicméně na tvorbu beatů nemám ideální nástrojový arzenál, takže to radši většinou přenechávám povolanějším.

Většina tvé tvorby je temnějšího charakteru s příměsí melancholie. Je to účel, či něco přirozeného? Chtěl jsi někdy vytvořit něco vyloženě veselého?
Jsou mi rozhodně přirozenější temnější žánry a obecně bych řekl, že mě v hudbě baví, když má určitou hranu. Může to být hraní jednoho akordu 30 minut dokola jako v případě kapely Swans, totální zvuková anihilace od různých noisových interpretů nebo třeba nepředvídatelnost, divnost a písničky jdoucí zvukově nebo kompozičně proti posluchačským očekáváním. V temnotě a melancholii se vždycky skrývá krása a občas i naprostá katarze. O něčem jako veselejší tvorba jsem nikdy moc nepřemýšlel a případný výsledek mého snažení bych teda radši ani nechtěl slyšet.

Jaký je v tvojí tvorbě poměr mezi čistou improvizací a strukturovanějším skladatelským procesem? Pracuješ někdy před nahráváním účelně s nějakým motivem, melodií? Kolik se toho pak děje v postprodukci?
Dalo by se říct, že moje tvorba je z velké části hodně improvizovaná a nahodilá. Často se stává, že mám v hlavě postup nebo třeba kombinaci zvuků, ze kterých bych chtěl vytvořit novou věc, pak se o to pokouším, nevyjde to a ve výsledku vznikne něco úplně jiného a s původní vizí to nemá nic společného. Asi nemám dost trpělivosti na to, abych se to snažil vychytat k dokonalosti. Můj skladatelský proces je hodně asociativní, vyjdu třeba z jednoho nápadu, samplu, smyčky a na to nabaluji desítky dalších vrstev, improvizovaných melodií a ruchů. Pak se k těm kompozicím vracím a vrstvy různě mažu, přehazuji, stříhám a efektuji, až už toho mám dost a prohlásím to za hotové. K promýšlení a sbírání nápadů před samotným nahráváním alba u mě dochází dost zřídka.

V tvojí první kapele LKP byla drtivá většina textů tvých a nebylo jich málo. Stejně tak jsi i většinu z nich zpíval. Někoho by tak mohlo napadnout, že bys textařství i vokály mohl využít v svojí tvorbě. Proč k tomu doposud nedošlo? Je možné, že k tomu dojde?
Dobrá otázka, taky nad tím občas přemýšlím. Se zpíváním jsem seknul jednoduše proto, že zpívat moc neumím a v mých současných kapelách jsou k tomuto účelu povolanější spoluhráči. Sólové zpívání s klavírem jsem praktikoval naposled někdy na základce a nemyslím si, že je úplně o co stát. Nicméně o psaní textů a jejich kombinaci s ambientem docela uvažuji. Hodně teď poslouchám třeba kapelu Coil, což je v podstatě takové šamanské zaříkávání do avantgardního elektronického podkresu. Uvidíme, třeba si časem na nějaký takový posun troufnu.