Jak moc máte rádi své elektronické mazlíčky? Nestačilo by si hrát s mikroby? Bojíte se nechat si implantovat neprůstřelnou kůži? Přijde vám psí čip málo a chcete si nechat vytetovat QR kód a navždy se propojit s internetem? Jaké jsou vize našeho propojení s technologiemi v budoucnosti a jaký je náš samotný vztah k nim? Takové otázky vznesla výstava Enter: Biopolis a možná je čas, aby si na ně každý sám za sebe odpověděl.

Na začátku dubna proběhlo v Národní technické knihovně již 6. art-sci-tech bienále organizované Mezinárodním centrem pro umění a nové technologie CIANT. Výstava oprášila otázky vztahu člověka a jeho výtvorů a nabídla možné odpovědi z pohledu dnešních umělců či vědců. Opět tak akcentovala pocity strachu a fascinace z možné budoucnosti, která je vždy tajemná a většinou se nevyvíjí podle našich očekávání. Oproti představám z minulých dekád, jež nám vytvořila hnutí typu kyberpunk, je už mnoho let jasné, že změny se nebudou dít tak rychle a převratně, jak se předpokládalo. Nicméně lidská schopnost zhmotňovat sny do reality se nezměnila a my jsme jejími každodenními svědky. Možnosti biotechnologií a nanotechnologií totiž již začaly pronikat do našich životů.

Přehnaný optimismus vystřídalo střízlivé vědecké uvažování, které zchladilo většinu horkých uměleckých hlav a propojilo se ve směru Art science, aby tak mohlo přinést nové podněty, jež reflektovala právě tato výstava. Pavoučí vlákno z geneticky modifikované kozy, model srdce, jehož stahy jsou ovlivňovány emocemi uživatelů blogu či interaktivní hrací kostka už dávno nevznášejí otázky o propojenosti člověka s technologiemi, ale jen chladně vypovídají o její existenci a narůstajícím vlivu. Takové věci vlastně již nikoho nepřekvapují, protože technologie už dávno proměnily naši každodenní realitu. Na jedné straně jsme z vnějšku pohlceni strojem při jízdě autem, na druhé sami pohlcujeme upravené organismy či upravujeme sami sebe. Samozřejmost, se kterou se propojujeme, je pozvolná a o to víc fascinující a zneklidňující. Helma zpomalující čas či zelenina sloužící za hudební nástroj jsou sice vděčné atrakce pro technický kroužek základní školy, ale pokud nás nedonutí se zamyslet, zůstáváme jen u zajímavého a fascinujícího obludária. Na někoho může návrat k uvažování o vztahu k technologiím působit archaicky, ale čím více jsme jimi pohlceni, tím získává toto přemýšlení mnohem větší důležitost a opodstatnění, protože technologie je tak špatná nebo dobrá, jako ti, již ji ovládají. Vize budoucnosti jsou hezké a někdy i nutné koncepty, ale mnohem důležitější je návrat k osobním odpovědím na otázky k čemu, proč a jak chci konkrétní vymoženosti využívat. Je zřejmé, že člověk nemusí mít pokročilou technofobii, aby zjistil, kolik diod na něj denně pomrkává. Ale už musí mít trochu vůle nemrkat slepě na všechno kolem sebe.

5. multimediální bienále ENTER na téma DATAPOLIS slibuje opravdu výjimečnou příležitost seznámit se s díly současného umění, která se pohybují na pomezí designu, architektury a módy a spojuje je důraz na inovativní technická řešení a přístupy.

Téma letošního bienále vyprovokovalo k účasti umělce i akademiky nejen z celé Evropy, ale také ze zemí jako je Brazílie, Singapur nebo Japonsko. Hlavní výstava proběhne v prestižních prostorách galerie nové budovy Národní technické knihovny v Dejvicích, která je i spolupořadatelem, a další akce jako audiovizuální performance, přednášky nebo tvůrčí dílny proběhnou i na dalších místech v Praze, v divadle Archa a klubu Cross.

„Festival je výzvou ke společnému průzkumu neznámých teritorií, praktik a nástrojů. Přivede diváky k prožitku nečekaných spojitostí mezi realitou města a realitou sociálních interakcí v něm, jak je můžeme vnímat prostřednictvím nových vizualizačních nástrojů, sociálních médií a dalších interaktivních technologií. Jedná se tedy o specifickou formu veřejné laboratoře, která by měla poodhalit, co se v našem urbánním prostoru odehrává na základě proudu nejrůznějších dat a informací, která nejsou na první pohled patrná či vůbec viditelná,“ představuje záměr mezinárodního bienále kurátor Pavel Sedlák.

Premiéru si v Praze odbude například nová verze instalace Rytmus města autorů Mara Caneta (Španělsko) a Varvary Guljajevy (Estonsko), která převádí pomocí počítačem řízených metronomů do zvukové a vizuální podoby geograficky přesně určená data o aktivitách v sociálních sítích (Twitter, Flickr a Youtube) v deseti konkrétních městech. Jiným příkladem může být práce světoznámé bostonské laboratoře MIT, jež vypracovala systém pro zachycení a vizualizaci dráhy putování odpadků, aby se ukázala skutečná trasa, kterou musí vyhozená věc urazit, než najde místo svého určení. Výstava ale bude mít i méně vážné momenty, takže na své si přijdou také vyznavači hravých interaktivních systémů a aplikací, včetně těch pro mobilní zařízení, nebo dokonce „chytré šaty“.

Bienále pořádá žižkovská multimediální laboratoř CIANT, která již 10 let aktivně podporuje mezioborovou spolupráci umělců, vědců a počítačových expertů. Sleduje nové směry experimentálního umění a zkoumá, jak se toto nové umění včleňuje mezi tradičnější formy tvořivosti a jak reflektuje naši společnost, která je stále znatelněji svázána s používáním informačních a komunikačních technologií. Stačí si připomenout, co všechno způsobily sociální sítě jako například Facebook nebo Twitter jen v posledních měsících.

ENTER: DATAPOLIS
5. multimediální bienále
14.–17. 4., Praha
http://festival-enter.cz


autor: Šárka Maroušková