Až donedávna všechny mé znalosti o čínské kultuře vyvěraly hlavně z kung-fu filmů. Když jsem narazila na letošního laureáta Kafkovy ceny a jeho Čtyři knihy, jako bych objevila Ameriku. Byla jsem uchvácena a obohacena.

V tomto měsíci přijede do Prahy čínský spisovatel Jen Lien-kche (* 1958) převzít Cenu Franze Kafky. Jejím posláním je ocenit umělecky výjimečnou literární tvorbu současného autora, jehož dílo oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu, tak jako dílo Kafkovo. Ano, tyto vlastnosti bychom mohli přiřknout i Jenovým knihám, ovšem ne tak úplně všem. Jen Lien-kche na začátku své kariéry viděl spisovatelství jako jediný možný únik z chudého vesnického prostředí do města. Vstoupil do armády i do strany a několik let psal v souladu s vládnoucími uměleckými a politickými požadavky, jeho díla z této doby vyšla pouze v Číně a překladu a světového ohlasu se pravděpodobně nedočkají.

Psáno do šuplíku
K zásadnímu obratu v Jenově tvorbě došlo v devadesátých letech. Jeho novela Západ letního slunce byla cenzory zakázána a od té doby jako by autor oficiálně neexistoval – neúčastní se aktivit spisovatelského svazu, v Číně nevychází jeho knihy a v médiích o něm není téměř ani zmínka. Nicméně chybou by bylo spojovat změnu jeho přístupu k literatuře s politickou motivací, Lien-kche sám říká, že ho ovlivnily především nové zkušenosti s četbou modernistických a postmoderních románů. Postupně začal osvobozovat a obohacovat svůj styl psaní, díky tomu zároveň stoupala jeho umělecká kvalita, takže se stal světově známým a uznávaným. Nezájem domácích oficiálních struktur mu ovšem paradoxně umožnil plně se oprostit od jakékoliv autocenzury a výsledkem je jeho nejnovější román Čtyři knihy. Autor dokonce označil práci na této knize jako „spisovatelské prázdniny“, protože ji psal bez skrupulí, jen podle sebe a pro sebe.

Čtyři knihy tematizují období „Velkého skoku“, Mao Ce-tungovy radikální reorganizace čínské ekonomiky, která měla z jeho země udělat velmoc, ale skončila největším hladomorem ve světových dějinách. Samotný příběh sleduje osudy intelektuálů v převýchovném pracovním táboře v údolí Žluté řeky. Ačkoliv Jen Lien-kche ve svých knihách záměrně čelí čínské minulosti, bylo by omezující vnímat jeho dílo jednostranně pouze skrze toto „disidentské“ poslání. Kromě reality, kterou popisuje, je neméně významný také způsob, jakým to dělá.

Zrádce literární tvorby
Jen ve Čtyřech knihách vytvořil učebnicový postmoderní román a zajímavý stylistický experiment. Střídají se zde čtyři samostatné vrstvy textu, které jsou zároveň propojeny, a celou knihou prochází nepřeberné množství aluzí na asijskou i evropskou literaturu, kulturu a historii. První ze dvou stěžejních vrstev napodobuje biblický styl vyprávění a vykresluje mýtický pohled na svět převýchovného tábora pod vedením Dítěte. Druhá je stylizovanou autobiografií táborového intelektuála – Spisovatele, osobním deníkem a zároveň naplněním literárních ambicí. Další vrstvu tvoří udavačský román psaný Spisovatelem na rozkaz Dítěte podle oficiálních vládních požadavků. Všechny tyto části popisují tytéž události, variují principy narace a stylu, každá svým vlastním způsobem manipuluje s textem. Jen Lien-kche se v předmluvě označuje za „zrádce literární tvorby“, protože odhaluje zaběhlé postupy a zahrává si s literárními zvyklostmi. Jako svého druhu dovětek pak stojí na konci „nový mýtus o Sysifovi“, tematizující absurditu lidského konání, s nezvyklým vyzněním.

Čína v Čechách
Čeští čtenáři mají to štěstí, že překlad Čtyř knih leží na knihkupeckých pultech již od minulého roku. Nakladatelství Verzone je vydalo v rámci edice Xin, která se zaměřuje výhradně na moderní čínskou literaturu. Zdařilost tohoto překladatelského skvostu z dílny Zuzany Li potvrdila i letošní nominace na Magnesii Literu.

O nebezpečí knižních miss jste si již v Artiklu mohli přečíst, proto je nutné zdůraznit, že Jen Lien-kche není jediným kvalitním čínským spisovatelem, ačkoliv je o něm mnoho slyšet a rozhodně stojí za přečtení. Alespoň tedy přitáhl trochu pozornosti k čínské literatuře, jejíž okruh je bohužel na českém knižním trhu poněkud prořídlý. S povzdechem můžeme konstatovat, že je to přinejmenším nešťastné. Ačkoliv literatura nezobrazuje realitu jiné kultury přímo, možná právě proto je nejvhodnější k jejímu poznání. Určitý, ať už dobový či národní, způsob myšlení a pojímání světa je skryt v podhoubí veškeré umělecké tvorby, z níž se mnohdy dá vyčíst mnohem více než z encyklopedií nebo učebnic historie. Takzvaně objektivní fakta je možné změnit či přinejmenším zmást relativně snadno, zatímco výtvory subjektivity zůstávají autentické.

I když je situace moderní čínské literatury výrazně ovlivněna tamním politickým režimem a velká část tvorby je neoriginální a podléhá oficiálním restrikcím, můžeme doufat, že pro nás budou čeští odborníci vybírat a překládat stále více kvalitních moderních děl čínských autorů. K četbě neexistuje žádný zaručený návod, snad jediné, co skutečně potřebujete, je vnímavost – a začnou se otevírat nové rozměry. ∞


Jen Lien-kche (Yan Lianke): Čtyři knihy
nakladatelství Verzone
Praha, 2013, 308 stran

Název knihy mnoho nenapoví. Počet stran spíš odradí, ale nominace na Booker Prize už něco naznačuje. David Mitchell je bezpochyby pan autor. Psát umí a v této knize dokazuje, jak umí používat různé styly a stavět světy, aniž by se kniha rozpadla na fragmenty. Ocitnete se tak nejen v přelidněné Číně budoucnosti, na korábu plujícím po rozbouřeném moři, se skladatelem a jeho ženou, ale také v představách, ve vzpomínkách a tak trochu v současnosti. Tyto světy vždy něco pojí, některé prvky se objevují v každé části knihy, někdy se samy nabízejí, jindy je hledáte; např. podoba lidí a jejich povah, resp. přímo rodové linie, místa, která jste v knize navštívili jednou, navštívíte opět ve vzpomínkách jiných lidí nebo v příbězích místní společnosti. Je to reálně fantaskní svět. Nejste zahlcováni přemírou děje nebo prvků jednotlivých světů, ale vždy se dozvíte vše, co k pochopení děje potřebujete. Kniha Atlas mraků je proto vhodná k četbě téměř kdykoliv, kdekoliv a pro kohokoliv. Obzvlášť v létě, kdy má fantazie čtenáře pracuje a umožňuje mi vnořit se do příběhu natolik, že na obzoru očekávám siluetu korábu nebo Angličana na motorce jedoucího vstříc svému dobrodružství.

Titul: Atlas mraků
Autor: David Mitchell
Nakladatel: BB art
ISBN 80-7341-940-8
Překlad: Jana Housarová
492 stran
Praha, 2006

Co se týče současného umění v Číně, čekala jsem zkrátka něco jako směsku mnoha odstínů šedi, blyštivých a národem obdivovaných tvůrčích cinkrlat a možná i nějakou tu nesměle potutelnou nebo předjednanou provokaci. Díkybohu, chyba lávky. Když se pulsujícím a celkově naleštěným Pekingem úspěšně propletete k bývalému továrnímu areálu Dashanzi ve čtvrti Chaoyang, otevře se před vámi možná překvapující pohled.

Právě zde, v oživené industriální zóně dnes známé jako District 798 (podle popisného čísla jedné z místních fabrik, která od konce 50. do konce 80. let sloužila coby hrdý plod výrobní spolupráce mezi spřátelenou ČLR, Sovětským svazem a NDR) se nachází skutečně rozlehlý, ale hlavně živý prostor pro mladé umění.

Křehké surovosti a mao v porcelánu
Roznožený pavouk z rovnoběžných ulic uvnitř areálu 798 je doslova napěchován současným a nejen čínským uměním. Výstavní prostory v konvertovaných továrních halách působí surově i křehce zároveň. Na místy obnažených zdech jsou jako relikty minulosti ponechány tučným písmem psané maoistické výkřiky z dob kulturní revoluce. Dnes jsou součástí nového kontextu a mnozí umělci jim ve svých site specific projektech přiřazují nový význam, ve kterém nezřídka kdy karikují sami sebe.

Procházíme úzkými uličkami mezi továrními budovami. Míjíme ledabyle zaparkovaná skládací kola, hromady nepoužitého materiálu od železa po papír. Občas v potrubí, co nám vede nad hlavou, zasyčí horká pára, občas tu potkáme kohouta nebo slepici. Své místo zde mají krom výstavních prostor a prodejních galerií i grafická nebo animační studia, architektonické i oděvní ateliéry nebo dílny pro užitý design. Vystavují a tvoří tu jak „velké ryby“, jejichž jménům se již dostalo mezinárodního ohlasu, akademicky vzdělaní umělci, tak i školou nepoznamenaní samouci a začínající autoři. Oprýskané zdi uliček nebo zídky obložené uhlím tu a tam obzvláštňují graffiti.

Pokud jde o umění samotné, větříme převahu děl spíše globálního nežli vlastně čínského ražení, přestože většina autorů u svých děl za leitmotiv označuje odyseu hledání nejen individuální, ale i celočínské identity. Zdá se, že její nalezení a definice funguje paušálně jako ústřední cíl většiny vystavujících současníků, který však maří a nebývale komplikuje poměrně divoký vpád konzumu a konfrontace s mainstreamovým vkusem. Umění, které tu potkáváme, je sebereflexivní, reakční i ironické. V prostorné hale galerie Space tak několikero seřazených porcelánových soch Mao Ce Tunga obvyklým způsobem vzdává čest zmalované nahé čínské krásce svůdně se opírající o konferenční stůl, za nímž jednají „důležití pánové“ s kalhotami na půl žerdi. Jinde prostý sarkasmus střídají závažnější otázky, s nimiž skrze svá díla umělci diváka konfrontují. Jde například o artefakt v podobě ve formaldehydu naložené lidské kůže, jejíž odnětí a následné zpracování doprovází velmi výmluvné video či jiná videonahrávka zachycující žhavé útrapy Číňana, který, vystaven celodennímu pražení na slunci, usiluje o to, aby se jeho ,,špatná“ barva kůže proměnila v tu „správnou“ a kýženou kůži Afroameričana.

Alternativa je cool jako jíst pizzu hůlkama
Nemůžeme si odpárat možná zbytečně podezíravou myšlenku, zda je vše, co vidíme, tak autentické a svobodně ryzí, jak se zdá, nebo zda se jedná o promyšlený projekt, na jehož pozadí bliká ověřené motto „kdo si hraje, nezlobí“. Nevíme a v nevědomosti odmítáme do věcí šťourat. Co tento bezesporu jedinečný prostor pro mladé čínské umění však bezprostředně ohrožuje, jsou kořistnické zájmy ze strany developerů, kteří již několik let hrozí průmyslovou zónu převléknout do progresivnějšího pozlátka v podobě nové luxusní výstavby. District 798 však drží nad vodou i stále sílící zájem ze strany veřejnosti. Bohužel ale nejde z většiny o milovníky současného umění. Jasnou návštěvnickou převahu tu drží skupinky pekingských teenagerů v trendy brýlích beze skel, kteří žízní po cool alternativě, která by jim alespoň na chvíli dala punc originality. Celá čtvrť je i proto plná kaváren a barů, do nichž se většinou nechodí debatovat o okolních výstavách, ale popít Heineken s hranolkami, poslechnout si Top 10 z MTV nebo si objednat americkou pizzu, ke které vám donesou krom příboru pro fajnšmekry i hůlky. Nicméně jakýkoliv zájem udržuje tohle stále ještě oduševnělé místo pro současné umění naživu, a to je dobře.