Čísla se odedávna prolínala s životem člověka. Vezměme si kalendář. Je to 365 dní, dvanáct měsíců, sedm dní v týdnu, čtyři roční období. Proplétá se v něm křesťanská mystika i pohyb Země kolem Slunce. V současnosti používáme kalendář gregoriánský, který zavedl papež Řehoř XIII. v 16. století.

Samo slovo kalendář pochází z latinského calendae – názvu prvního dne v měsíci. Jeho prapůvodní význam spočíval v zemědělství a společenském životě. Domnívám se, že člověk vždy vnímal časoprostorovou dimenzi, pouze ji exaktně nepopisoval a vysvětloval si vše po svém, zvykově, od úst k ústům. Lidé pozorovali pohyb planet po obloze, fáze Měsíce, jejich vliv na počasí, příliv a odliv. Pozorovali přírodní koloběh, události a běh života a smrti a znovu života. Snažili se určit dle svých zkušeností, paměti a záznamů dobu práce a odpočinku, čas setí a sklizně. Každý den v týdnu získal své pojmenování a číselnou hodnotu, stejně jako měsíce. Kalendář se používal již ve starověkém Egyptě nebo Číně. Pro nás jsou nejznámější kalendáře juliánský a gregoriánský, popřípadě kalendář židovský a islámský.

Číselný zápis jako součást písma
Dříve jednotlivá písmena v jazycích měla svou číselnou hodnotu. Doteď se s tím můžeme setkat v hebrejštině nebo ve staroslověnštině, kdy písmeno A s názvem AZЪ mělo číselnou hodnotu 1 písmeno Z s názvem ZEMLJA mělo 9, R s názvem RЬCI 100 atd. Pro málo vzdělané obyvatelstvo to však byl velice složitý systém, a tak do Evropy pronikl římský způsob zápisu čísel odvozený z počítání na prstech rukou. Asi ve 12. století přišli do Evropy Arabové, kteří přinesli novy způsob zápisu čísel a obeznámili nové obyvatelstvo s nulou. Římský systém čísel, který ve svém zápisu s tímto číslem nepočítal, začal postupně ustupovat do pozadí.

Nula
Nula je pozoruhodné číslo. Je hranicí mezi kladnými a zápornými čísly, je jediným reálným číslem, které není ani kladné, ani záporné, je předělem mezi bytím a nebytím. Je prvopočátkem a zmnožuje hodnotu čísla v desítkové soustavě. Naopak jejím přičtením nebo odečtením nic nepřibývá ani nemizí. Nulu znali již staří Babylóňané a Mayové. V tarotu, který obsahuje 78 karet, kdy každá karta má svou číselnou hodnotu, se pod číslem 0 skrývá karta „blázen“, který je oblečen do šaškovských šatů a kráčí bezcílně krajinou. Putuje většinou s uzlíčkem, kde je ukryto jeho veškeré bohatství, což je kosmické vejce, jež se vykládá jako elementární počátek. Na blázna většinou útočí psík, který představuje bláznovy vášně a pudy. V bláznovi se pojí to, co dosud nebylo stvořeno s řádem stvoření. Jeho archetypem je dítě. Doprovází ho hravá bezmyšlenkovitost, bezstarostnost a zázraky. Blázen je dítě v nás. Jeho kosmické vejce nese hodnotu nula.

Čísla
Čísla se také odedávna používala v mystice. Dodnes s sebou nesou základní mystický význam, který používáme, aniž bychom se nad tím zamýšleli. Například jednička je číslem božím, není dělitelná, je pojmem pro bytí v jednotě a jedinečnosti. Bůh je jediný. Dvojka je dualita, ženskost, jin, trojka je číslem svatosti, Boží trojjedinosti, je to narození, život a smrt, náš svět je trojrozměrný, při zaříkávání bylo potřeb třikrát pokřižovat, ve filosofii je trojka šifrou tří základních stádií dialektického vývoje: these, antithese, synthese. Sedm jako neděle, den odpočinku a vzkříšení, šťastné číslo, duchovní, matematicky je sedmička nejvyšším prvočíslem prvé desítky, astronomicky je to počet dnů jedné měsíční fáze. Osmička nekonečno, počátek něčeho nového. Starobabylonským symbolem štěstí, který se objevoval na amuletech, byl oktagon. V Noemově arše se před potopou zachránilo osm lidí. V Matoušově evangeliu se mluví o osmi blahořečeních. Devítka – spojení se zemí. Devítkou se uzavírá řada základních čísel, devítka obsahuje trojnásobek tří.

Někteří lidé čísla vnímají barevně a tvarově je přiřazují k věcem, které znají. Zmiňuje to Karel Čapek v jedné ze svých Povídek z jedné kapsy – Básník. Zde je pětka bubnem s činely, dvojka labutí šíjí a trojka ňadry. ∞

Jednička je slunko, nula luna. Jednička je první krok i každý další. Jednička je vábnička. Tohle bude trochu básnička.

Přejděme k dvojce. Nemůžu k ní přistoupit jinak než jako ke spojce. Dvojka je bójka, která mě dovedla k trojce. Ale důležitá, všeobjímající dualita. Dvojka je dávivá nejistota, respektive jistota, že všechno má svůj protiklad, jenom se z ní neposrat. Když máš hlad, můžeš si být jist, že jen jíst ho neukojí. Musíš taky pít a další slovo ukrojit – žízeň. Hned je tu zdvojení a zpomalení následují geometrickou řadou až k úplnému zatmění, zmatení, zametení původního smyslu pod koberec. A je vymalováno.

Skočme tedy pro teď k jednoduché trojce. Trojka je láska, dva kopečky, srdíčko – slovo, o kterém nikdo neví, co znamená, ale nikomu to nevadí. Je příjemné jen tak bít. Pak je tu čtverka, začíná matika. Ke čtverce dojdeme jak dvojek násobením, tak sečtením. V sečtení nejde o čtení, ale sčítání. Počítání a čtení zní podobně. Mají stejný základ? Kladu na vás moc velký náklad? Začínáte mi tady chrápat.

Někteří lidi nevěří, že dvě a dvě jsou čtyři. Snaží se nabourat samé základy našeho myšlení. Kolik by to tedy mělo být? To nenavrhují, jen zavrhují status quo. Je pravda, že čísla (a posloupnost, kterou značí) lze snadno zpochybnit. Jsou to prázdná označení, přistupují k realitě zvenčí. Nikdy jí přesně neodpovídají, někdy vůbec. Čísla počítají s koncem. S tím, že se něčeho dopočítáme. Život ale spočítat nejde. Jsme život. To v nás a kolem nás se nikdy nezastaví, nedopočítá. Neúnavně to koluje. Proto mi výpočetní technika pije krev, nejvíc net. Na netu si hoví ten, kdo rád úkoluje.

Počítání je negací světa kolem nás. Nemůžu dát svůj hlas tomu, že číslo a počet, který udává, jsou na vlas shodné. Slovo když označuje pocit, taky samo o sobě nic neznamená. Snad jen naši touhu, aby něco znamenalo. Jako ten pocit, jen v tom je s ním totožné. Čísla i slova máme, abychom něco měli. Abychom si spočítali, co máme a nic z toho se nám nikam nezakutálelo. Když už se to někam zakutálí, chceme vědět, kolik se toho zakutálelo, kolikrát se kálelo, kolikrát se káně vznášelo. Chceme spočítat a pojmenovat všechno, všechno musí mít jméno a číslo. To je ve skutečnosti pravý význam pojmu grammar nazi. Ale klid, není to nic zas tak špatného. Jen touha, aby všechno bylo v pořádku. Mama nazi. Dvě a dvě jsou čtyři. Včera, dnes i zítra.

Čísla vrší tep
Jednička je všudypřítomná v čase jako reliktní záření ve vesmíru po velkém třesku. Jednička je tu vždycky. Její věčné přičítání překonává prázdnotu mezi zákopy, nákupy, slovy, číslicemi a činy. Při-při-při-příště je klíště prázdnoty – naděje i bolest. „Jediné, co je v životě nesnesitelné, je, že nic není nesnesitelné,“ říká DiCaprio ve filmové roli Rimbauda. Vždycky si odpustíme, opustíme dosaženou metu a přejdeme k další. „Dál, dál, dál,“ zní z Leových úst v Totálním zatmění.

Co se vám vybaví, když se řekne pětka? Ano, je nelítostně spjatá se školou. Koule jako Rimbaudův osud ztělesňuje svobodu totálního failu stávajícího systému a následný upgrade do realmu opravdického života, přirozené touhy po poznání a cestování. Nebo downgrade? To záleží na tom, jestli jsme schopní něco dělat sami o sobě, nebo nás musí někdo dirigovat. Downgrade v nás povzbuzuje každodenní poroba ve škole. Škola je štola, do které fáráme. Nebo to dělají oni? Kde je hranice mezi námi a jimi? Kdo je tvůj vnitřní Jimi (Hendrix)? „J’accuse,“ varuje Emil Zola. Vinna je škola. Ale co chápat pod pojmem školy? Na konci temné štoly čeká zase jen zrcadlo. Děs plodí děs. Co mě to popadlo?

Naštěstí je tu další číslo – sex. Tak se jmenuje latinsky. Přidej k němu devítku a máš jistou praktiku, která ti dá zapomenout. S dobrým vychováním má společného pramálo, ale snad se zas tak moc nestalo. Dej k němu osmičku a máš číslo, které nosí na zádech Jarda, Dušín ledu. Se sedmičkou ti vyjde slavné léto lásky. Na podzim všichni shodili masky, z tripů přešli na heroin a 1416 byl v Kostnici upálen Jeroným Pražský, to se moc neví.

Sedmička je číslo šťastné. Když ho řekneš, určitě padne všechno, co chceš. Osmička je číslo nekonečna. Ta pravá slečna musí mít v telefonním čísle osmičku. A devítku, osmička bez devítky je nebezpečná. Devítka je taková vděčná. Zmákli jste to skoro až na konec, jak říkají novináři, dekády. Pod svícnem je nejvíc tma, konec je čas největší zábavy. Jako by mělo přijít něco nového a ne jen bohapustá obměna toho, co už tu bylo – pravděpodobné i nepravděpodobné variace a kombinace.

Osobně mám společně s teknaři a Jimem Carreym rád dvacet trojku. Narodil jsem se 1984, orwellowský ročník. Je mi 34, ale to je jenom číslo. Sartre roku 1943 v Bytí a nicotě říká, že příčinná následnost, tak zvaná kauzalita, kterou nás věda přesvědčuje o svém pohledu na svět, který jako laici můžeme chápat jen tak, že ho máme chápat jako správný, jak nás to naučila škola-štola, spadne jako domeček z karet, studnice sraček, když se vynoří to, čemu Jean-Paul říká svoboda. ∞

Kolik příspěvků na Facebooku jste zhlédli, kolik lajků dnes rozdali? Žijeme v době, jejíž fyzické pilíře nahrazují obrysy. Vnímáme ji jako rychlou, protože neustále přijímáme podněty v přítomnosti, které jsou ale dlouhodobě netrvanlivé. Své životy plníme množstvím pomíjivostí, které nám nezanechávají na naší cestě cokoli, co by formovalo individualitu. Stáváme se bytostmi žijícími v přítomnosti, obklopujícími se čím dál méně materiálními artefakty našeho zájmu. Individualitu utváří módní trend, který je už ze své podstaty měnný a chvilkový, objekty zájmu nahrazují nuly a jedničky. Hudbu posloucháme přes virtuální kanály a ta se tak stává pouhým kvalitativním přijímáním dat, kdykoli a kdekoli. Množství hodin trávíme za monitorem ponořeni ve virtuálním světě. Naše chování postrádá rozlišování kontextů. Do divadla chodíme v džínách, pracovní záležitosti řešíme o víkendu po Messengeru. Vytrácí se jakékoli vnímání hranic a míry. Stavy deprese přijímáme již jako standard dnešní doby. Jednotlivá témata, která jsem načala, jsou samostatnými náměty na články, nicméně i takto ve zkratce není možné je jako části řetězce nevyjmout a neupozornit na ně. V závěru pracovního týdne jsem se zamyslela nad jednou věcí. Po několikáté hodině za monitorem, kdy jsem ťukala všemi deseti do tlačítek a věnovala se pouze jedné činnosti – odesílání mailů, jsem sečetla jejich množství. Skrze dopoledne jich bylo třicet dva, o den dříve dvacet tři. Průměrně je to pak dvanáct mailů za den – nepočítám množství mailů přijatých a opravdu se těmito čísly nechlubím – považuji je spíš za alarmující. Tato čísla mě dovedla k nutnosti zamyslet se, jestli je podoba mého života v pořádku, protože – tak to dnes prostě je – a jestli jsem svou bytost plnou potenciálu pro fungování v reálném světě nezaprodala tomu virtuálnímu. Proč poté nebýt jen torzem s prsty? ∞

Díla žánru sci-fi často předpovídají, že si v budoucnosti budou lidé místo jmen přiřazovat pořadová čísla (například Sedmá z devíti, Číslo 5 žije atd.). Vybavte si ale všechna čísla, která vás v současnosti obklopují, a zkuste si spolu se mnou porovnat, nakolik je tato vize vzdálená stávající situaci.

Narodila jsem se. Přidělili mi rodné číslo. Díky rodičům jsem získala číslo pojištěnce, číslo domu, PSČ a IQ. Ve školce jsem hrávala na pikolu: 10-20-30 – už jdu! Celá škola se točila kolem známek, snažila jsem se získat telefon na kamaráda, zabodovat v jedné hře a neztratit životy v jiné. Vyzvedla jsem si občanský průkaz (s číslem) a disponuji také číslem pasu.

V novinách čtu inzerát: Pohledný M, 17, hledá sympatickou Ž, 15–20, 90-60-90, Praha a okolí. Tel. 777 000 777 (denně po 18 h, jinak SMS).

Postupně jsem nucena si zapamatovat PIN, SPZ, různé přihlašovací kódy, číslo bot, konfekční číslo, linku autobusu domů, výši hypotéky versus platu, číslo účtu a platební karty.

Bez kolika kolik?
Kolik je hodin? Kolik vám je let? Kolik vážíte? Kolik sníte knedlíků a kolik chcete kostek cukru? Kolik jazyků umíte? A kolik máte dětí? Kdy má žena narozeniny? Jak dlouho jste spolu? Na jaké frekvenci vysílá vaše oblíbené rádio? Kolik knih jste od toho autora už četl? Kolik orgasmů za týden obvykle máte? Trhali vám osmičky? Jak často se musíte holit? Nedáme si ještě číslo?

Já mám rád všeho hodně! No ty jsi číslo! Jedeš stovkou a je tu padesátka! Já přišel po vás, jaké máte pořadové číslo, prosím? A tohle číslo časopisu už jste četl? Jaké je vaše šťastné číslo? To je psycho jak 1984! Emigroval v osmašedesátém. Jsi zelená jak sedma! Nalijte mi ještě dvojku, ročník devadesát dva. Dej mi pět! Jo, stovka by bodla. Ty sis nechal vytetovat 666?! Ještě si nech vlasy oholit trojkou. Natoč mi ještě dvanáctku, ten lazar bude kopat desítku. Koukni, máš z kola osmu! Ty tvoje jedenáctky smrděj jak 42ky. Ale jinak jsi jednička!

Veselý závěr
Na tu dovolenou jedete dvacátýho? To se připravte nejmíň na třicítky. Krém to chce aspoň patnáctku. A ne, že zas budeš koukat po dvacítkách se silikonovejma trojkama! Ještě, že máš čtyři dioptrie. Abys nechtěl vyměnit ženu za verzi 2.0.