Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Třetí odpovídá Dominik Adamec.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Zpočátku jsem to hodně prožíval, ocenění vnímám především jako velké symbolické gesto, jímž se člověk stane součástí minulého i budoucího laureátstva. Ocenění ale nevnímám jako potvrzení směru, jakým jsem se ve své tvorbě vydal či toho, co dělám. To musím vědět sám. Určitě mě to ale povzbudilo a dodalo odvahu k tomu se dále rozvíjet, nebát se experimentu a umět si říct, co už nechci.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?

Jsem soutěživý, mám rád výzvy. Účast na soutěžích, nebo chcete-li otevřených výzvách, vyžaduje schopnost reflektovat to, co děláme, pojmenovat to důležité a na základě toho přijít s konceptem přihlášky. Vyžaduje to upřímnost sama k sobě, ale také strategii. Někoho to stresuje. Mě taky. Ale taky mě to vede k tomu zamyslet se nad sebou, být kritický a někam se posunout, což mi na konci přináší vedle stresu spoustu radosti a dobrý pocit. Co se konkrétně CJCH týká, v Česku je to jedna ze dvou smysluplných cen.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Jídlo a kanibalismus. Ve své instalaci poukazuji na rozličné roviny toho, co s jídlem souvisí. Ukazuji, že jídlo je především předmětem interakce. Interakce, která je z dnešního pohledu hodně extraktivistická – nebo spíše kanibalistická. Vedle toho je jídlo symfonií, něčím krásným, co nám způsobuje radost, slastný zážitek. V tom je jídlo něčím až perverzním. A to chci sdílet s diváky. 

Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Druhá odpovídá Barbora Lungová.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Potvrzení toho, že jsem byla celou dobu na správné cestě. Také nejprestižnější a nejzásadnější cenu, která se v českém kontextu vizuálního umění udílí. Přispívá k tomu jak renomovaná mezinárodní jury, tak spolupracující instituce, tak dlouholetá historie ceny, která vygenerovala řadu zásadních umělkyň a umělců. Jinak je to pro mě úžasná příležitost zrealizovat si komplexní dílo podle mých představ, a navíc v jedné z našich nejprestižnějších výstavních institucí, jakou NGP je.

Proč jste se přihlásila?

Kdybych nebyla nominována, ani by mne to nenapadlo. Ale nominace mi vnukla naději, že bych mohla mít šanci. Myslím, že snem drtivé většiny vizuálního umělectva je cenu získat. Takže zatímco jsem v době, kdy ještě věkový limit 35 let byl a já do něj spadala, jsem věděla, že se svým typem umění v tehdejší konstelaci nemám šanci. Ale od té doby se proměnila cena, stejně jako já jsem přibrala do své praxe mnohem více přístupů než jen figurativní malbu, takže se věci staly ve správný čas.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Je to zahradničení jako forma emancipace vztažená na queer existenci. Dílo je náhledem do mé Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, která je dedikována queerness. Práce sestává z autorské knihy, fotodokumentace, zvukové krajiny v zahradě a to vše vnímá diváctvo z interiéru modelu zahradní chatky, z jejíhož nitra zahradu reprezentuji.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Karolína Rossí.

Co pro vás CJCH znamená?

CJCH je pro mě určitým potvrzením/povzbuzením, že má dosavadní práce dává smysl nejen mě, ale i dalším. CJCH mi rovněž umožnila vyzkoušet si práci na velkém projektu ve spolupráci s týmem lidí, kterým bych chtěla moc poděkovat. A samozřejmě taky cenu vnímám jako prostředek, skrze který se mé jméno – a především má tvorba, dostane k většímu spektru diváků.

Proč jste se přihlásila?

Na základě nominace. Přijala jsem jí jako impuls k tomu, abych vyšla ze své ulity a vyzkoušela něco, co je trošku mimo moji komfortní zónu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Instalace volně navazuje na moji dosavadní práci, která je dlouhodobě propojená s texty knihy Universální súfismus. Je to v podstatě zmodernizovaná forma starobylého učení, které má kořeny až ve starověkém Egyptě. Vytvořil ji indický mystik, učitel a hudebník Hazrat Inayat Khan, který chtěl šířit tyto myšlenky dál na západ, aby byla čitelná i pro naše prostředí. Hlavní myšlenkou je harmonie a rovnováha mezi vnitřním a vnějším světem.

Momentálně pracuji s pasáží o vibracích, které představují formu mezidruhové komunikace neverbální cestou. Vše kolem nás ve světě vibruje, vytváří nějaký zvuk, tón, drobný pohyb a to nás nevědomě ovlivňuje. Jsme takto schopni předávat i přijímat informace. Celé pojednání o vibracích není pouze o našem fyzickém těle, ale také o našich myšlenkách a pocitech.

V rámci instalace jsem si kladla dvě otázky: Co se děje ve světě a co se děje světu? Žijeme v těžké době plné válečných konfliktů, ekologických problémů, valí se na nás přemíra informací, často v negativní formě a my se v reakci na tyto jevy odpojujeme od našich těl. Žijeme v hlavě a zapomínáme vnímat svou celistvost. Proto jsem pracovala na vytvoření prostoru, kde se bude možné zastavit a setkat se sami se sebou. Místo, kde si můžeme sednout a na chvíli zažít pocit bezčasí. Svoji instalaci vnímám jako nutnou připomínku toho, jak je důležité pečovat o sebe sama, abychom měli dostatek sil tuto péči věnovat těm, co si sami poradit neumí.

laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků 35. ročníku jsme proto položili tři otázky. Další odpovídá Judita Levitnerová.

Co pro vás CJCH znamená?
Je příjemné být oceněna, v tomto případě současného umění tomu je ale potřeba jít trochu naproti. V době, kdy jsem začala umění sledovat a studovat jsem si myslela, že CJCH prostě někoho osloví a on nebo ona pak vyhraje. Postupem času jsem samozřejmě zjišťovala, že takto to nefunguje. Součástí umění je také určitá prezentace vůči diváctvu ale i vůči odborníkům, teoretikům a kurátorům.

Proč jste se přihlásila?
Z předchozí odpovědi se může zdát, že moje přihláška do CJCH byla čistě nějakou vypočítavostí. Do určité míry to byl ale také automatismus. Jako začínající umělkyně se prostě přihlašujete na všechno. Doufám, že do budoucna opravdu zafunguje letošní změna v pravidlech „hry“, tedy zrušení věkové hranice. Myslím, že se tím rozvolní tempo a znormalizuje se, že nemusíte vše stihnout do 35 let.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Ústředním tématem mé instalace je zastarávání technologie. Dalo by se říct, že o ne­ustálém pokroku ale i prioritách. Zajímá mě ta nepřebernost přístupů a materiálů a proč pro jisté věci volíme určité postupy. Moje práce zapadají do tzv. trendu řemeslného obratu, tedy uchýlení se k rukodělnému (často tradičnímu), to ale zase souvisí s určitou pohodlností člověka a přirozenou touhou si vyrábění věcí ulehčovat. Snažím se zachytit tuto bilanci. Téma vrcholí doprovodným programem – sympoziem o technice art protisu a vlně jako materiálu budoucnosti, které připravuji společně s Kateřinou Žák Konvalinovou.

…laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata letos zpracovávají a jak sami soutěžení v umění vnímají. Každému z účastníků tohoto 33. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá odpovídá Olga Krykun.

Co pro vás CJCH znamená?
Pro mne je to nejznámější cena pro mladé umělce v České republice. Sledovala jsem ji ještě v době začátku studia na vysoké škole.

Proč jste se přihlásila?
Myslím, že pro umělce má cena hlavně funkci zviditelnění se na umělecké scéně a přináší šanci posunout se ven z užší bubliny, než je ta, ve které se pohybuje. To byl také důvod, proč jsem se přihlásila.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?
Ve svém projektu se zaměřuji na události posledních měsíců: pozorování a prožívání války na Ukrajině z pohledu chytrých telefonů a sociálních sítí, které se staly archivem válečných zvěrstev. Pro mnoho lidí jsou sociá­lní sítě prvním zdrojem informací o vojenské situaci, organizované pomoci, zkušenostech a výpovědích obětí ozbrojené invaze Ruska nebo o kultuře a historii Ukrajiny. Brutální obrazy mrtvých těl a zdevastovaných měst a budov se prolínají s prosbami o pomoc a hlasy z politiky. V sérii nových obrazů, které mimo jiné zobrazují květiny, ukazují pocity napětí, vnitřní konflikty a touhy, které vznikají v procesu trávení online obsahu. Jsou to jak slunečnice – symboly Ukrajiny, umělcovy vlasti, tak i z názvu projektu – pomněnky, které vypovídají o nutnosti pamatovat si válečné události. Kromě obrazů vystavuji také objekty: dívčí podobizny lidské velikosti a také performance s účastí uprchlíků z Ukrajiny. Skrze dílo bych chtěla poukázat na to, že #russiaisaterroriststate a připomenout již z války unaveným lidem, že stále běží a týká se nás všech.