Dobré vesmírné sci-fi filmy se často a nikoliv náhodou stávají meditací o lidském údělu: nekonečná rozloha vesmíru se snadno proměňuje ve velké plátno, na něž se samotné filmové postavy – zproštěné pozemské každodennosti a vydané pomalosti svého vesmírného plynutí – promítají jako otázka po tom, co je to lidství. K tomu nejlepšímu z filozofujících filmů, které se odehrávají ve vesmíru, přibyla nyní nová položka, snímek High Life francouzské režisérky Claire Denis.

Pomalostí vesmírného plynutí je v případě High Life 99 procent rychlosti světla – touto rychlostí letí kosmický koráb se svou posádkou k nejbližší rotující černé díře, aby se pokusil načerpat její rotační energii pro potřeby lidí. V jednom z voiceoverů hlavní postavy snímku, mladého trestance Monteho (Robert Pattinson), slyšíme, že při takové rychlosti máte při pohledu z okna lodi pocit, že couváte, i když letíte dopředu. Právě takové kontraintuitivní a kontrapunktické motivy vytvářejí strukturu filmu.

Dibsová ve snímku zastupuje biologický, slepý a násilný princip života, Monte pak jeho princip duchovní – na reprodukci a fyziologickém řízení života se vědomě nepodílí, svůj sexuální pud neukájí, a tím se vymyká kontrole zvenčí a vytváří prostor pro vlastní morální autonomii. Mezi ním a Dibsovou ovšem panuje ztajená přitažlivost, oni jsou protiklady, které se musejí spojit, aby život vznikl a poté se mohl rozvíjet jako život sociální a kulturní. Když po sérii úmrtí, vražd a sebevražd Monte na lodi osamí jen se svou dcerou, je na něm, aby ji naučil tomu, co je to člověk, jak žije svůj život, aby byl životem skutečně lidským.

Rajská zahrada a černá díra
Kontrapunkt v nehezkém a neútulném interiéru lodi, v němž vládnou studené barvy a prostorová dispozice i vybavení připomínají věznici kombinovanou s nemocnicí, tvoří malá rajská zahrada, místo doteku s přírodou a se zemí – právě při práci na zahradě se trestanci symbolicky proměňují v čisté a autentické bytosti. Přítomnost rajské zahrady a nový život zrozený ve vesmírné lodi, která ztratila veškerý efektivní kontakt se Zemí, činí z High Life příběh téměř biblický: rodí se tu nové lidstvo, které letí vstříc černé díře, aby proměnilo její smrtící energii v energii pro život. Adamem a Evou nového lidstva je otec a dcera, mezi nimiž panuje vztah něžného porozumění. Přes všechny náznaky nejde ovšem o vztah incestní. Monte s dcerou nechtějí založit novou kolonii, místo toho se vydávají vstříc úplně nové, dosud nepoznané dimenzi bytí, oslnivému světlu v okolí černé díry.

Claire Denis zachovala i ve svém vesmírném filmu – a také prvním natočeném anglicky – svůj režisérský rukopis: eliptické vyprávění, fyzické, nikoliv psychologické pojetí postav, minimum dialogů, nevyřčené napětí mezi hlavními protagonisty snímku, překračování obvyklých hranic lidského jednání. Fyzická kresba postav v High Life zdůrazňuje tělesné tekutiny všeho druhu, sexualita zase funguje jako temná síla, v níž jako by se střetávala destrukce se životem. To je snad i hlavním sdělením filmu – život v sobě nalézá kontrapunkt destrukce. Novému počátku ve snímku předchází ničení a zmar; obrovská rozloha vesmíru nejdříve tvoří mlčenlivé, kontrastní pozadí tohoto dramatu života, aby se nakonec sám lidský život ujal úkolu spojit se s energií vesmíru na pokraji černé díry. Aby ale takový úkol mohli lidé přijmout, musí nejdříve destruktivitu v jádru života překonat, zaujmout vůči ní distanci, která znamená ustavení kultury. Této distance dosahuje Monte a v ní vytváří něžný, skutečně lidský vztah se svou dcerou. Takto očištěni mohou se oba dva vydat za hranici, kterou lidstvo dosud nepřekročilo. ∞


High Life
režie Claire Denis
Německo / Francie / USA / Polsko / Velká Británie, 2018, 113 min.