Egyptský bohemista a překladatel z češtiny Chálid El Biltagi, který v červnu v Praze absolvoval rezidenční pobyt Českého literárního centra v rámci mezinárodního projektu Archipelagos, se zamýšlí nad cestami a osudy bohemistiky a české literatury v Egyptě.

Na káhirské univerzitě Ajn Šams se už od roku 1958, kdy zde vznikla první bohemistika v Egyptě, vyučuje český jazyk a literatura. Tehdy se počet studentů v jednom ročníku pohyboval kolem třiceti, což odráželo velký zájem o bohemistiku, která byla součástí fakulty jazyků spolu s dalšími světovými jazyky. Výuka češtiny v Egyptě pokračovala až do 70. let a po třináctileté přestávce se od roku 1983 vyučuje dodnes.
Vývoj současné české literatury po sametové revoluci je tak prudký a zajímavý! Po mém prvním překladu (Nesmrtelnost Milana Kundery v roce 2003) mě více zaujala tvorba žen autorek – především porevolučních. Zdálo se mi, že překlad českých autorek vnese do arabské literatury, která občas trpí tabuizací určitých témat (například homosexuality či náboženské tolerance) přidanou hodnotu. Tabuizované jsou v naší literatuře i vulgarismy. Překlad naštěstí nabízí větší toleranční pole, v rámci něhož se lze zapovězeným zákoutím egyptské literatury vyhnout. Současná česká literatura tu egyptskou neosvěžila jen skrze tabuizovaná témata, ale i prostřednictvím postupů a žánrových zvláštností, které se v ní rýsují. Mám na mysli například proud vědomí v Temné lásce Alexandry Berkové, nebo knihu Nebe nemá dno Hany Andronikové.

Zásluhou portálu Českého literárního centra CzechLit.cz a online literárního časopisu iLiteratura.cz mohu literární dění v Česku sledovat na dálku. Díky nim už není výběr děl k překladu pouze překladatelovou mravenčí prací – podílí se na něm i samotní egyptští vydavatelé podle svých publikačních plánů a tematiky, což dává překladatelské práci větší dimenzi. Výsledkem takové spolupráce jsou překlady například komiksové trilogie Nebel, Lapačů prachu Lucie Faulerové, Příspěvku k dějinám radosti Radky Denemarkové, tematické číslo literárního magazínu Al-Turjumán, který představuje egyptskému čtenáři ukázky ze čtvrnácti děl současné české prózy, a další.
Nedávno za mnou přišel vydavatel s návrhem, že by rád vydával autobiografickou literaturu, především dílo Bohumila Hrabala. Hned mě to chytlo! Řekl jsem si, že to je zajímavý projekt, který svědčí o důkladné znalosti představitelů české literatury a zájmu o konkrétní osobnosti a žánry. Česká literatura už si k nám našla svoji cestu. A je třeba vynakládat více úsilí, aby v této cestě pokračovala. Studiu autobiograficky orientovaných knih jsem se věnoval během svého rezidenčního pobytu v Praze. Měl jsem štěstí, že České literární centrum a projekt Archipelagos mé žádosti vyhověli. V klidu jsem si tak mohl plánovat další překlad autobiografického románu: Skutečné cesty ven Patrika Bangy.
Skutečnou cestu ven považuju za příběh vyprávěný pohledem vytrvalého chlapce, který pochází z etnické romské menšiny. Svou houževnatostí a odhodlaností si v životě vybojoval úspěch. Musím říct, že jsem se při četbě tak trochu vracel do minulosti – znova jsem si připadal jako ten malý kluk z egyptské vesnice, kde i v současnosti panuje chudoba. Kolik jen jsem musel překonat překážek, abych směl vůbec chodit do školy! Snil jsem tehdy o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom doma mohli poslouchat hudbu – doma, kde rodiče sotva měli na jídlo, natož pak na rádio. Skutečná cesta ven v tomto ohledu tudíž nemusí nutně představovat jen příběh úzce spojený s českým prostředím… A v tom je výborná.

Zajímají mě především výzvy, které musí hlavní hrdina knihy zdolávat, a prostředí, ve kterém vyrůstá. Fascinuje mě, jak si člověk u Bangy dokáže tak dlouho udržet svou nevinnost, a při tom vytrvale hledá cestu k úspěchu v téže spolčenosti, která ho neustále podceňuje.
V Praze jsem se mezi překládáním procházel žižkovskými zákoutími, vídal obyvatele čtvrti, v níž se příběh odehrává, a představoval si děti, které nosí po schodech uhlí na topení, hrají si na ulici, zpívají v oknech…

Skutečná cesta ven je příručka k úspěchu uprostřed zoufalství, zpěv uprostřed tmy. A já se těším na další hledání!

text: Chálid El Biltagi

Všechno bylo v Sokolowsku podivné, podivné a uhrančivé. Z budov plicních sanatorií se za neustávajícího dubnového deště vznášela mlha, jako by samotné ruiny léčebných domů architekta Opplera měly magickou moc pokuřovat vodní dýmku.

Pršelo vytrvale, i Główna ulice zmizela v mlze a naše plíce se postupně stávaly pulčími žábrami. Nemohly si pomoct. Naše plíce. Plíce ilustrátorek a ilustrátorů, plíce autorů a autorek dětských knih. Dýcháme tu pro vás, děti, šeptali jsme před spaním dolnoslezskou modlitbu a hledali žíznivě vodu, aby naše regrese mohla pokračovat. Zmenšovali jsme se, metamorfovali a mládli. Pářící se ropuchy zatím nekoordinovaně skákaly pod našimi okny, skákaly pomalu a líně po asfaltové cestě nebo se trhanými pohyby přesouvaly k bývalé observatoři, ve které se v podkroví tu a tam rozsvítila lampička. Toužila jsem do domu vejít a odpočinout si, jen na chvíli, než mě přejde nadpozemská únava z najednou až příliš malých plic, které ani občasný přísun cigaretového kouře nedokázal rozdmýchat do správné velikosti.

Roku 1993 v sokołowské léčebně (té moderní, za socialismu postavené) posedávali prý pacienti s těžkými zápaly plic či tuberkulózou na lavičkách před pavilony, a protože v té době nebyla v Polsku k sehnání antibiotika, umírali jako srny v lese. Na jedné z fotografií je zachycen právě zemřelý pacient Radek Papula s cigaretovým špačkem v levé ruce a kyslíkovou bombou v pravé.

Takto si osud nejhonosnějších evropských lázní přelomu devatenáctého a dvacátého století excentrický zakladatel léčebny, matematik, vizionář, komunista a lékař Hermann Brehmer nepředstavoval. Aby přišel k majetku a moci, vzal si tento marxista o šestnáct let starší dámu, neteř generálního maršála von Blüchera.

Tancujte a radujte se, metabolismus vám rozproudí lahvinka kvalitního koňáčku s plnotučným mlékem, radil svým pacientům. A jindy zase přísně, že návštěvy zvenčí silně nedoporučuje, neboť pacienti přestávají dodržovat pravidla zdravého životního stylu, čas tráví v začouzených pivnicích nad nezdravou partičkou mariáše a oddávají se neřestem. Pokud zemřete, chtělo se mu pokračovat, bude to jen vaše vina a nebudete mít žádného práva zažalovat náš ústav z nedbalosti…

Když někdo za Brehmerovy sokołowské éry zemřel, byl nenápadně přesunut do pět kilometrů vzdálené márnice, zatímco lázeňský divadelní soubor uváděl pro pacienty v lázeňském divadle Čechovův Višňový sad.
To my, vyslanci hraběnky Čičvákové z literárního centra české gubernie, my jsme žili v lázních o poznání skromněji. Nehráli jsme po nocích mariáš, netrávili jsme čas v zakouřených putykách, nepili jsme koňáček s mlékem, jen jsme se zlehounka proměňovali v pulce a tu a tam jsme si lokli polského piva za účelem rychlejší metamorfózy. Žili jsme střídmě (ale to mohu posoudit jen z perspektivy svého pokoje Pokoj militarnyj, odkud jsem po večerce promlouvala s mravenci a ukládala se k neklidnému mělkému spánku). Dosvědčím ale bez uzardění, že jsme chodili na procházky k pramenům (pulci s naivní perspektivou delšího života dokonce běhali), já jsem ze zvědavosti hraničící s náhlou posedlostí spiritualismem zašla na pravoslavnou mši do ruské kaple z roku 1903 a žasla nad plamennou řečí popa, který při mši proklínal Putina a koulel přitom očima jako extatický kapr.

Šířili jsme s lehkovážností i naprostou oddaností na popud éterické umělkyně, generálky a správkyně sokołowské gubernie paní Boženky Biskupské legendu, že zde Thomas Mann napsal Kouzelný vrch. Důkazy o tom nejsou, ale v bájném Sokolowsku je lepší věřit všemu, vždyť i Aristoteles psal, že fikce je vždy určitý druh pravdy.

Architekt Edwin Oppler, představitel novogotického stylu, postavil pro Brehmera v roce 1863 Starý lázeňský dům, v roce 1871 přístavbu zimní zahrady, v roce 1875 provozní budovy a v roce 1878 Nový lázeňský dům – právě ten tajemný pohádkový zámek, který jsme pozorovali za vysokými stromy borovic. To vše teď spravuje paní Boženka se svou dcerou, která objíždí sokołowskou gubernii starou potlučenou fordkou. Auto neřídí ona, ale většinou její pětiletý synek.

Jak už víte, pracovala jsem díky paní Božence v Pokoji militarnym. A je pravda, že se mi v pokoji s moderním uměním (obraz na stěně kopírující tvář A. Hitlera, šavle zavěšené vedle skříně, obrazová koláž s nápisem Andy Warhol i Gowno) pracovalo dobře: téměř s vojenskou kázní. Mohli za to částečně i mravenci, kterých bylo v koupelně tolik, že se umyvadlo zdánlivě pohybovalo. V noci se mravenci pilně procházeli přes mou tvář a rameno, a pokud jsem je omylem zalehla, zakousli se do mě s němou výčitkou.

„Nemohla bych ty mravence usměrnit?“ zeptala jsem se hned to první ráno dcery Boženky Biskupské. „To rozhodně ne, patří sem,“ odzbrojila mě mladá žena a já si okamžitě vybavila Olgu Tokarczukovou, ano, je to přece i její kraj, tady vládnou zvířata a báje a bahenní hlubiny lidské psyché.

Rezidenční pobyt 16 českých autorů a ilustrátorů v polském Sokolowsku byl realizován v rámci projektu Českého literárního centra (sekce Moravské zemské knihovny v Brně) s názvem Podpora tvůrců literatury pro děti a mládež. Projekt je realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím komponenty Ministerstva kultury v rámci Národního plánu obnovy.

text: Dora Kaprálová