Jestliže máte rádi design, po životě toužíte nezabrat moc místa a chcete se nechat zpopelnit, je pro vás ideální řešení Prokopa Bartoníčka. Ten v rámci své semestrální práce zpracovával problematiku metadesignu – tedy designování nástroje, který budou lidi sami využívat k tomu, aby něco vytvořili. Rozhodl se nemyslet jen na živé.

Sebevraždy slavných. Titul knihy by možná mohl leckoho odradit. Ale nesuďte knihu podle názvu. Pokud se mluví či píše o sebevraždách slavných, nemusí se jednat zrovna o ufetované hvězdičky, které zhasly poté, co na pár okamžiků rozzářily popové či hollywoodské nebe.

Ve své publikaci dává autor Libor Budinský prostor osobnostem od Sokrata přes Virginii Woolfovou až po Heinricha Himmlera. Každému věnuje jeden list, na němž v krátkosti nastiňuje jeho osud, způsob dobrovolné smrti i příčiny k ní vedoucí.

Sebevražda je v současné době chápána spíše jako neschopnost emocionálně zpracovat mezní situace a přijmout všechny důsledky života. Případně je zapříčiněna vygradovanými psychickými problémy. Některé důvody, proč si zvolit odchod ze světa vlastní rukou, se léty nemění. Patří k nim již zmíněné psychické či fyzické útrapy, bolesti těla a muka duše.

Sebevražda není slabost!
Křesťané považují sebevraždu za neodpustitelný hřích. V dobách starého Řecka bývalo na tento způsob smrti nazíráno naprosto odlišně. Jen zbabělec lpěl na životě za jakoukoliv cenu. V případě otroctví či porážky byla volba sebevraždy hrdinským činem. Někdy se stávala doslova jedinou možností, jak si zachovat svou čest. Jako v případě kartáginského vojevůdce Hannibala, který vypil jed, aby se tak uchránil před zajetím Římany. Zato například Takaminokami Asano, japonský samuraj, byl ke spáchání seppuku odsouzen.

Z další téměř stovky příběhů sebevrahů jich je mnoho, které mají potenciál zaujmout. „Byl obětí vnitřního sváru, boje mezi vnější rolí cynika a svou skutečnou, dětsky vnímavou duší. Protipólem vydávané energie a věčného zápasu o lidské hodnoty byly stále úpornější deprese, pocity zmaru a melancholie.“ (str. 94, Jiří Mahen) „Dvě řezné rány vede přes krk, pětkrát míří bodnutí do hrudníku. Leží na zemi, polomrtvý, v kalužích pomalu chladnoucí krve. »Nemůžu zemřít,« stěžuje si.“ (str. 107, Vilém Mrštík) „Hromadná sebevražda. Obraz zkázy přenášejí v přímém přenosu nejsledovanější televizní stanice. Když běsnění živlů ustane, nalezne policie téměř sto ohořelých těl. Včetně těla zkázonosného vůdce a sedmnácti mrtvých dětí.“ (str. 81, David Koresh)

Odvaha i zbabělost
S každou stránkou knihy se otevírají další životní dramata a snad vás, stejně jako mě, donutí přemýšlet, zda je možné vysledovat nějaké společné rysy sebevražedníků, jestli opravdu v osudech tolika lidí hrály rozhodující roli pocity marnosti, nedostatek přátel či nenaplněná touha po uznání. Jistě si položíte spousty otázek vlastních. Pokud se chcete nechat dojímat nebo třeba i žasnout nad odvahou některých osobností, není nic snazšího, než se začíst.


Libor Budinský
Sebevraždy slavných
Euromedia Group – Knižní klub, Praha, 2003, 224 stran

Až po smrti jednoho blízkého kamaráda jsem si uvědomila, jak těžké je dívat se na jeho profil, jejž si mohu dodnes zobrazit, kdykoli se mi zamane. Čím více se příspěvky na profilu blíží datu úmrtí, tím více vzrůstá stupeň morbidity. Někdy mi z toho až běhá mráz po zádech. Číst poslední slova a myšlenky člověka, který neví, co ho čeká, to je myslím hodně silná káva. Otázkou zůstává, zda je etické či humánní uchovávat profil na Facebooku i po tom, co uživatel zemře. Má se smazat, doplnit datum úmrtí, nebo nechat všechno tak, jak je?

Zvěčněný pomníček
Z mnoha profilů zemřelých osob se stávají pamětní místa, kam lidé píšou své vzpomínky, vzkazy a dojmy. Internet tak už slouží nejen jako místo setkávání, ale také loučení – květiny a svíčky jsou nahrazovány fotkami a videi. Nebožtík však nějakým zvláštním způsobem žije dál, přichází mu stále pozvánky na hry, zprávy, na profil občas napíše vzkaz známý v domnění, že si adresát zprávu přečte. A to nemluvím o automatických přáních k narozeninám. Na první pohled tedy můj kamarád nežije, ale virtuálně k žádné změně nedochází.

Pokud budu patřit mezi citlivější osoby, které za žádnou cenu nechtějí svého zemřelého manžela potkávat na sociálních sítích každý den, je potřeba profil smazat. To je ovšem velice složitá procedura, o které málokdo z uživatelů Facebooku ví. Profil může být tzv. „zvěčněn“, ne však vymazán. K tomu, abyste z něj udělali profil „mrtvý“ je zapotřebí vyplnit žádost, a dokonce přiložit odkaz na článek např. o nehodě či nekrolog.

Pohřbím tě zaživa!
Na druhou stranu umožňuje takový systém fungování vznik tragikomických situací. Jelikož Facebook komunikuje se zákazníky primárně přes internet, nemůže mít úplnou jistotu, kdo žádost zasílá (např. falešné profily, nejasné údaje o jménu a bydlišti). Stačí, pokud vyplníte výše zmíněný formulář o „zvěčnění“ například se jménem svého úhlavního nepřítele. I přes to, že bude naživu, se jeho profil prohlásí za „mrtvý“. Tímto způsobem je možné zablokovat účet člověku, který bude nejen dál živý, ale také značně naštvaný, jelikož se změnou na svém profilu už nebude moci nic udělat.

Facebooková závěť
Obecně je všem uživatelům Facebooku doporučováno, aby své přístupové údaje předali důvěryhodné osobě pro případ nenadálé události. Myslím, že při čtení tohoto odstavce se nejeden facebookový maniak pousměje. Pořád však platí, že nejvíce využívaná sociální síť operuje s takovým kvantem osobních dat, že by bylo nerozumné ponechat je osudu bez vlastního dohledu.

Rozchod je jako smrt. S ním končí život, jak ho člověk zná. V dáli se rozprostírá nejistota posmrtné existence.

Většina lidí žijících ve vztahu se snaží myšlenku na případný rozchod vytěsnit stejně ostentativně, jako na nevyhnutelnost vlastní smrti. Oboje halí mlha strachu a instinktivního odporu – rozum se brání, aby nezešílel, aby stále mohl nacházet motivaci k činům. Zdálo by se, že nemá smysl dělat cokoliv, pokud to není napořád anebo alespoň na nepředstavitelně dlouho. Proč vůbec něco začínat, když to vzápětí skončí? Jaký to má smysl?

Tyto otázky zdaleka nemusí vést ke stavu bezmocné a nečinné deprese. Naopak. Když vím, že všechno dřív nebo později skončí, můžu dělat jen takové věci, které mi stojí za to. Mně osobně. Ne mým rodičům, přátelům, kolegům, spoluobčanům… Jen to, čemu věřím – co bych dělala, kdybych věděla, že zítra je konec. Snažila bych se vyhovět představám ostatních o naplánovaném štěstí? Pokud je takové nalajnované štěstí mým bytostným přáním, tak proč ne. Jenže kolik z nás mu skutečně věří a je mu ochotno vědomě zasvětit život? A kolik jen pluje s proudem a nechává svůj osud odtékat v záplavě cizích představ?

Každý z nás přichází na tento svět osamocený, hladový a nahý. A stejně tak i odchází. V nejlepším případě ho na začátku přivítá pár starostlivých a láskyplných bytostí zvaných rodiče a na konci doprovodí podobně naladění potomci. Nicméně přes práh smrti každý překročí sám. A nic z toho, co za svůj život vydobude, si s sebou neodnese. Jediné, co může udělat, je odejít jako trochu jiný člověk, než kterým se narodil. A to díky zkušenosti a růstu, které jeho osobnost přetransformují a obohatí.

Škola života a smrti
Největší sílu přetvářet lidské nitro mají milostné vztahy. Žádným z nich se nedá projít nepoznamenán. Jakmile se vytvoří pouto mezi dvěma lidmi, vznikne i nový, společně fungující organizmus, který nejde předčasně zničit bez úhony pro zúčastněné strany. Každá z nich této bytosti propůjčí své osobité rysy, svá očekávání, své představy. To všechno se přetaví do jednoho celku na ohni emocí a vášní. Teplo, jak je známo, urychluje reakce. Emoce usnadňují zapamatování. Proto všechno, co se přinese do vztahu, se násobí a vrací. Člověk má šanci nahlédnout do svých nejtemnějších hlubin, potkat své strachy, schovávané do nejzazších koutů. Pokud dokáže těmto výzvám čelit, patří mu nezaměnitelná zkušenost a obrovský skok dopředu. Vztahy jsou tak jednou z nejlepších škol života, které člověk může absolvovat. Školou, do které se hlásí sám a na které mu upřímně záleží.

Jsou-li vztahy školou života, rozchody jsou školou smrti. Přijmout myšlenku na smrt znamená uznat, že se nedá nic a nikoho vlastnit. I ta nejmilovanější bytost s člověkem odejde jen v takové míře, v jaké se odráží v něm samotném. Láska je nepolapitelná substance, její přítomnost dnes v žádném případě nezaručuje bytí zítra. Buď se oba dokážou neustále posouvat natolik, aby je to pořád naplňovalo a rozvíjelo, anebo se musí rozloučit a vykročit různými směry. Pokud v takové chvíli člověk k sobě dokáže být upřímný, nemůže ho pak udržet žádný rozumový důvod. Zůstane-li „kvůli dětem“, odnesou to pak v podobě dusné atmosféry, nespokojených rodičů a pokřiveného modelu do budoucna. Když si namlouvá, že ten druhý to „bez něj nezvládne“, ve skutečnosti mu nedává šanci se osamostatnit a prožít vlastní život. Nejvíce je však pro lidského ducha ubíjející motivace „když už jsme spolu tak dlouho, tak už to doklepeme“. Takové rozhodnutí je hotovou sebevraždou – odmítá-li člověk změny, popírá tím podstatu života. Přitom nikdy nemůže být skutečně tak starý, aby nežil, ale dožíval. Člověk sám sebe odsuzuje k pomalé a vyprahlé smrti. Tendence se za každou cenu křečovitě udržet pohromadě vedou tak rovnou do pekel.

Osvobození
Samozřejmě existují i hloupé a ukvapené rozchody, stejně jako může být hloupá a náhlá smrt. To je ale věc disciplíny a uvědomování si svých činů – nenechat nepodstatné drobnosti vyeskalovat do takové míry, aby předčasně přetrhly choulostivé pouto mezi partnery. Opravdové rozchody přichází ve chvíli, kdy je všechno vykonáno a je na čase odejít. Bolest a smutek, instinktivně zaplavující mysl, z velké části pramení z naučených scénářů. Hra na „opouštějící“ a „opuštěné“ zavazuje člověka k určité roli, kterou zdaleka nemusí prožívat. Je velice lákavé této hře uvěřit a oddat se pocitům hněvu, urážení, beznaděje a bezmoci. Avšak jen člověk, který se dokáže zbavit všech masek, utnout slastnou reprízu sebetrýznění a převzít zodpovědnost za vlastní život, se stává svobodným. Bolest sama o sobě signalizuje možnost očištění a osvobození. Největší utrpení skrývá v sobě nejvzácnější dary pochopení.

Nezáleží na tom, kdo udělá poslední krok k rozchodu – předcházela mu spousta jiných, kterými se společně dostali právě sem. Teď oba vstupují na cestu do neznáma. A je na každém z nich, aby se stal tvůrcem vlastního posmrtného života, aby dokázal kouzlo reinkarnace v malém. Musí zemřít, aby se zrodil znova, aby se pokusil napravit to, co předtím pokazil, a využit to, co se naučil.

Rozchod je odvaha přežít vlastní smrt.

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Milý Ondřeji,
já s tím naším psaním o smrti otálela, bála jsem se začít a hlavně jsem vůbec nevěděla, jak začít. Teď projíždím facebookovou stránku „Epos o Mariánkovi“, pustila jsem si z vloženého odkazu Stabat Mater a běhá mi mráz po zádech… Začnu zeširoka – jaká je tvá zkušenost se smrtí?
Naše zkušenost se smrtí je vždycky nepřímá, až dokud nezemřeme. Snad se dá žít nezávisle na smrti, dělat si z ní legraci, strašáka… To mi však dopřáno nebylo. Abych se nerozmělnil ve výčtech, uvedu příklad jediný: úmrtí dvouletého brášky. Rozbitý notebook by se ještě dal reklamovat. Nicméně pravidla existence nejsou v rukách lidí. A láska na úrovni soucitu, humanismu, laskavé tolerance atd. může být jen zavíráním očí – tváří v tvář „propasti“ ve všem, co je živé. Proč se nepovraždit rovnou? Respektive důsledně se vyhýbám tomu, abych své „zkušenosti se smrtí“ porozuměl, abych si ji vysvětlil a sdílel jasně dál. Nechci se zazdít útěchou, ať už náboženskou (něco neumírá) nebo skeptickou (všechno umírá). Otázky mám raději než odpovědi; nelze se s nimi spokojit, jsou jako okna ve zdech. Včetně otázek v bráškových očích…

Kolik ti bylo, když bráška zemřel? Byl jsi, tuším, docela malý… Byl jsi vůbec schopný chápat, co se stalo?
Bylo mi deset a moc si toho nepamatuji. Určitě vím, že dospělí to prožívali víc. Při pohřbu jsem je šmíroval, jak pláčou, a to tak chladně, že ani hrát jsem ten smutek nemohl. Brr. Neuvědomoval jsem si, že se děje něco hrozného, rozumem určitě ne. Byl jsem dítě, člověk obzvláště zvířecí, a možná z hlediska zvířete jsem to bral jako normální. Kolébka se odvezla a já žil netečně dál (na rozdíl od rodičů, které to změnilo až fatálně, třeba máma začala vést charitu a po šamanských úletech obnovila víru v křesťanství). Hlubší vztah k bráškovi jsem si vyvinul až s odstupem dvanácti let, při zbásňování archivních fotek, na kterých dosud prodlévá jako živý.

Píšeš o letech netečnosti, po nějaké době jsi se ale jal Mariánkovy fotky umělecky zpracovávat, což byl aktivní čin, který vyžadoval tvou zaangažovanost. Vlivem čeho došlo k téhle proměně přístupu? Souviselo to přirozeně s věkem a vývojem myšlení a cítění či s nějakou konkrétní životní zkušeností? Potřeboval nebo chtěl sis tu událost skutečně, uvědoměle prožít? Měl jsi potřebu ji pochopit?
Jakási potřeba to prožít – spíše než pochopit – přišla za mnou sama, já nic nepotřeboval. Psal jsem články pro školní web a jeden z nich se týkal tématu dětí, které zemřely mladé, vedle článků o fotbale či pornoholismu. Použil jsem k němu i pár fotek s bráškou. Ale k ničemu více by nedošlo, kdyby se mi kvůli článku neozvala jistá Adéla: „Ahoj, založila jsem sdružení Jinej svět, pomáháme dětem, kterým umřel blízký člověk, nechceš s námi spolupracovat?“ Ve snaze z toho vycouvat – „umím leda básničky a fotky“ – zakvákla: „Tak proč nezbásníš fotky?“ Jaké fotky? Třeba fotky s bráškou? Má cenu k nim něco přidávat…? Zkusil jsem to. A bylo to pro mě jak sestup do podsvětí. Hledal jsem jeho, ale našel něco jiného, něco víc. Možná vlastní smrtelnost, brášku v sobě… Ani to neumím přeložit z řeči těch veršů.

Poezie se tedy ukázala být pro tebe vhodnou formou, která dokázala tak složité téma pojmout?
Poezie mi to umožnila ze všeho nejlíp, jelikož s/z ní vyrůstám, takže s ní prorostl i můj pohled na svět. Někdo jiný by to víc prožil hudbou, obrazem, filozofií… Záleží, jakým způsobem tvorby se nejvýstižněji vyjádříš.

Smrt jako zdroj relativizace všeho zdánlivě pevného

Došlo u tebe po sestupu do podsvětí ke katarzi? Nebo v těch hlubinách pořád jsi?
Katarzi bych zažil v případě, že bych něco pojmenoval a tím bych se od toho „očistil“. Raději zvolím jiný Aristotelův pojem, totiž že u mě došlo ke zkušenosti patosu. Ten se dnes v umění moc nenosí, nevím proč, a pokud se nepletu, v angličtině dospěl přes latinu k podobě „passion“, tedy vášni i utrpení. Mám na mysli zkušenost přepjatého citu, která zneklidňuje svou převahou nad klepety rozumu (ostatně rozum je evolučně dítětem emocí a citů), podvrací ho a nutí k proměně.

Úvahy o podsvětí mě tenkrát vedly až k roztodivnému pojetí „řeči jako podsvětí“, že totiž v tom, co vyslovím nebo napíšu, už nejsem já. I tohle já, co mluví, je už jen přízrak, jemuž přisoudíš mé jméno a který mě přežije. Skrze například zkušenost patosu však mohu „za okraj řeči jít, nikoliv do ticha; v ticho se rozvíjí řeč, co nic neříká“. A nejde jen o útěk z řeči, jde o návrat (protože já život s řečí stavím nade všechny jeho náhražky), jde o neustálou obnovu „ducha litery“, o věčný boj proti devalvaci jazyka, ze zdrojů mimo něj, překladem toho, co jazyk třeba i popírá, co nezná, co jej oživí… Od úvah o podsvětí a smrtelnosti jsem se dostal – i vlivem šťastné lásky – až do stavu, kdy „nejpevnější, čeho se můžu držet, je závrať“, takže teď nejsem v hlubinách, nýbrž v závrati. A aby mě těšily i školní povinnosti, hodlám psát (po charitní bakalářce) erotickou diplomku. Protože málokde je smrtelnost provázána s láskou tak silně jako v erotice, v jejím nejširším smyslu od nejmocnějšího z řeckých bohů přes probodaná srdce mystiků až po psychoanalytický pud a klidně ještě dál…

Uvědomil-li sis skrze tuto zkušenost vlastní smrtelnost, jaký je tvůj vztah k ní? Bojíš se vlastní smrti, nebo jsi s ní smířen?
Snažím se jí být otevřen… Jako, řekněme, zdroji totální relativizace všeho zdánlivě pevného, ať už je taková zkušenost jednou útěšná nebo jindy děsivá. Nejde o to stále na smrt myslet – ačkoli filozofie od Platóna po Camuse z ní nejednou dělá ústřední, ba i jediné téma života – to by vedlo nejspíš k neuróze… A taky věřím, že těch životních témat je mnohem víc. Spíše se s ní „radit“ aspoň při důležitých rozhodnutích. A možná se i ptát „jejíma očima“ – co neumírá?

Ale fuj, mluvím jak katechismus o něčem bytostně konkrétním. Každému, kdo má strach ze smrti, doporučuji stáž v hospici, stačí tam zavolat a uvolnit si týden. Uvidíte, že smrt je něco docela hmatatelného až banálního, v jádru lidského… A zbavíte se monster, která přiživuje také fakt, že se o smrti veřejně spíše mlčí (nepočítám-li její účelové mediální karikatury).

Třeba když mi loni bylo řečeno, že mám v hlavě nádor (nakonec byl nepravý a operace dopadla bez vážných následků), přiznám se: vůbec to nebyl pocit hrůzy, jako spíše moment přehodnocování, zpokornění, zklidnění… Najednou mi cosi bylo tak dráždivě blízko, až pod kůží… Z tohoto břehu ti ale jen těžko odpovím uspokojivě; vždycky jen v náznacích.

V patnácti mi učitelka na dramaťáku zakazovala vystupovat s vlastními texty o smrti, prý abych psal raději o motýlcích a kvítí. Na střední si mí kamarádi pravidelně kupovali ve zverimexu bílou myš, aby ji mohli – pro legraci – zhulovat a mučit. A když jsem při redakční schůzi na univerzitě pronesl, že chci psát článek „o dětech, které zemřely“, k němuž dodám fotky, všichni vyprskli smíchy – „to jako budete lézt s foťákem do rodin, kde umírá dítě?“ „Mám na mysli vlastní rodinu“ a ticho. Ruměnce. Nikdo pak celé dny nevěděl, co k tomu říct. Jsou to bizarní situace, ale snad i něčím příkladné.

Nebát se, soucítit, být blízko

Tebou popsaná situace při redakční radě předjímá mou další otázku – jak by se měl člověk chovat k pozůstalým? Je mi samozřejmě jasné, že žádný univerzální vzorec neexistuje, ale nevíš třeba z vyprávění rodičů, jak by si tenkrát, když Mariánek umřel, přáli, aby se k nim jejich okolí chovalo? A jaká reakce tvých spolužáků ve škole by ti přišla adekvátní?
Ta chvíle byla trapná nejdřív pro ně, ale pak i pro mě. Stačilo by říci cokoliv přirozeného jako „promiň, to jsme nevěděli“ a případně se ptát i normálně dál, vždyť jsem o tom chtěl psát článek a ne to skrývat. Máma ke své představě o chování k pozůstalým dodává: držet za ruku, naslouchat, chovat se přirozeně a bez frází, věc nepřehánět ani nezmenšovat, nebát se, soucítit, být blízko…

Jaké má tvá výstava ambice? Je jednou z nich právě přispění k „odtabuizování“ smrti?
Ano, to je ambicí jejího sociálního rozměru (viz Jinej svět) – vnášet téma smrti a umírání do veřejného prostoru. Zároveň věřím i v její umělecký přínos; nechal jsem v ní krom „paměti světa“ i cár vlastní kůže… Kůži věčného dětství… A plazím se dál jinej.

Jaké jsi zatím získal zpětné reakce?
Fascinující byla už samotná vernisáž. Představil jsem se jako Mariánek a mluvil na úvod jeho ústy. Z mračen očí se rozpršelo. Jen za ten večer mi přišlo několik důvěrných zpráv od cizích lidí, dokonce i pár básní, často vzpomínky na zesnulé, jedna zpráva byla až tak horoucí, že by nebylo divné volat hasiče… Zároveň vím, že někteří měli s návštěvou výstavy problém, nebo se rozplakali při úvodním textu a nemohli dál. Jednomu floutkovi to přišlo natolik děsivé, že musel „rychle přijít na lepší myšlenky“. Mně osobně takové reakce naznačily, že výstava střílí do živého, ba čekal jsem víc nevole a ticha.

Rozhovor ekofunebráckého dua Ke kořenům


Během rozhovoru máme ruce od hlíny. Sázíme meduňku, šalvěj, ačokču… Jsme ekofunebrácké duo Ke kořenům. Hledáme k přírodě a lidem přátelské cesty, jak pohřbívat a loučit se se zemřelými. A z hlíny může vyrůst ledasco… třeba i tenhle DIY rozhovor o ekologickém pohřebnictví a DIY pohřbech. Vzniknul jedné dubnové neděle pomocí dada hry, kterou jsme spolu hrály. Kladení otázek probíhalo organicky. Některé vyrůstaly náhodně v našich hlavách, jiné jsme si vypsaly na papír a losovaly je. Mezi tím jsme prokrastinačně vymyslely nový recept na veganské palačinky a zasázely bylinky.

Takže, co to teď vlastně děláme?
Strkáme semínka do hlíny tak, jak to mohou dělat pozůstalí. Jednou z cest ekotruchlení je grief gardening – zahradničení na památku zemřelých, které pozůstalým pomáhá vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka třeba tím, že pro něj vysází památeční záhon růží nebo taky rajčat. Tak se tady teď skláníme nad „truchlíky“. Zahradničit se dá i přímo na hrobech, jak to vyzkoušel již například ekologicky udržitelný programátor Honza Pospíšil na svém dědečkovi.

Asi ale existují i méně zahrádkářské způsoby ekopohřbívání…
U nás nemá „zelené pohřbívání“ ještě žádnou tradici, ale v zahraničí vznikají už od 90. let přírodní hřbitovy, kde na své blízké můžete vysadit strom či divoké květiny. A tak vyrůstají památeční lesy a louky, vyživované těly nebožtíků a chráněné naší úctou k nim. K přírodním pohřbům se také vážou ekologické urny, rakve či rubáše. Důležitější je, že příroda nabízí prostor, který je v mnohém odlišný od smutečních síní v krematoriích. Pozůstalí mají větší možnost zapojit se do příprav a průběhu posledního rozloučení. V lese či na louce jsou lidé kreativnější. A tak často vznikají zcela jedinečné vzpomínkové slavnosti. Pozůstalí zde nejsou v pasivní roli pozorovatele, jak tomu bývá v obřadních síních krematoria, kde se z hlediště dívají na řečníka a rakev zajíždějící za oponu. Kolem památečního stromu lidé vzpomínky i ztrátu sdílejí v kruhu. Celá příprava přírodního pohřbu a účast na něm může být pro duši hojivá.

A existuje v České republice možnost rozloučit se se zemřelým tak, aby to bylo k přírodě šetrnější a celkově méně konvenční?
U nás zatím přírodní hřbitov nevznikl, ale přesto zde máme možnost rozloučit se se zemřelým v přírodě. Zařízení pohřbu je u nás zákonem svázané méně, než si lidé myslí. Sami můžeme přejímat péči o zesnulého ve větší míře; netřeba předávat pohřební firmě tělo našeho zemřelého dříve, než vychladne. Sami ho můžeme připravit na poslední cestu. Umýt a obléknout jej je rituál uctivého rozloučení s člověkem, který nám samotným může pomoci uvědomit si reálnost ztráty. Stejně tak obřad posledního rozloučení můžeme zorganizovat společně s ostatními pozůstalými. Služeb pohřební firmy můžete využít jen zčásti – třeba si objednat převoz rakve – ale také se dá pohřeb zajistit zcela svépomocí.

To už se dostáváme k Do It Yourself pohřbům…
Princip DIY se při přípravě pohřbu může promítnout do celé řady úkonů rozdělených mezi bližší i vzdálenější pozůstalé. Když zemře dědeček, můžete mu vytvořit zcela jedinečné parte ilustrované třeba obrázky vašich dětí. Dřevěnou truhlu stlučete společně s kutilsky nadaným strýcem. A teta třeba donese květiny ze zahrady a babička upeče dědečkův oblíbený štrúdl. Místem posledního rozloučení zdaleka nemusí být obřadní síň – vzpomínkové setkání je možné uspořádat doma, na zahradě, v hospodě, v lese. A dědečkův popel můžete pohřbít třeba pod jeho oblíbenou slivkou. S popelem se u nás dá nakládat vcelku libovolně. S celým tělem to už tak jednoduché není, to smí být pohřbeno jen na hřbitovní půdě.

DIY – udělej si sám – zní ale spíš tak, jako by si pohřeb měl zajistit sám nebožtík…
Svým způsobem to tak také je! Ekologické pohřebnictví vybízí potenciální nebožtíky, aby o svém pohřbu přemýšleli už během svého života. DIY pohřby tedy velmi souvisí s námi živými. Některé přírodní hřbitovy organizují prohlídky, abychom si ještě, dokud jsme živí, mohli v klidu vybrat místo svého posledního odpočinku. Zájemci si také mohou sepsat „funeral plan“, takový list posledních přání, ve kterém popíšou svůj vysněný pohřeb. Pohřební list přání pak pozůstalým slouží jako scénář pro realizaci obřadu, z jakého by měl nebožtík radost. Ale režiséři a aktéři posledního rozloučení jsou pozůstalí. V DIY pohřbech nejde tedy tak úplně o to „udělat si sám“, člověk sám sebe nezakope ani si do sebe po smrti nekopne panáka na svou vlastní počest. DIY pohřby vyrůstají ze spolupráce a společenství, a tak spíš říkají: udělejme si to sami.

Jak se daří DIY pohřbům u nás?
U nás je obvyklé, že tíha organizace pohřbu padne na několik nejbližších pozůstalých, někdy třeba i jen na jediného člověka. Pozůstalí nejsou moc informováni o svých možnostech, a tak třeba i s úlevou nechají pohřební firmu, aby vše komplet zařídila. Zároveň však stále více lidí kritizuje obřady v krematoriích, které probíhají v rychlém sledu za sebou jako na běžícím páse, řečníci pronášejí palčivě neosobní proslovy o někom, koho v životě neviděli, a estetika obřadních síní nezřídka připomíná doby komunismu. Stále více pozůstalých si tedy volí takzvaná kábéóčka – kremaci bez obřadu. A obřad pojmou spíše jako vzpomínkovou slavnost u nich doma či na chatě.

Ale dostávají se k nám i příběhy lidí, kteří uskutečnili poslední rozloučení velmi osobitou formou, bez ohraných klišé s frázemi neznámých řečníků. Podoba takových pohřbů se odvíjí od osobnosti zemřelého. Naši přátelé třeba nechali zpopelnit svého kamaráda v tričku strany zelených, přikrytého tibetskou vlajkou. Poté následovala celá řada rozloučení organizovaných jeho přáteli, třeba ve venkovní galerii, kterou během svého života spoluvytvářeli.

Hmm, to zní inspirativně!
Ano, ano, vzpomínku můžete uspořádat v duchu, jaký je vám a vašim blízkým nejmilejší. Netřeba nikam spěchat. Vše je možné si klidně promyslet v kruhu nejbližších.

Nejsnáze můžeme DIY pohřeb vypravit následně po kremaci, s popelem nebožtíka. Neboť, jak už jsme zmínily, nakládání s popelem je volné. Pouze nesmíme narušovat pietu zesnulého a popelem znečišťovat vody. Ti odvážnější se mohou rozloučit s celým tělem nebožtíka u sebe doma nebo na zahradě a pak udělat smuteční pochod na hřbitov. Taková byla dříve tradice, dnes by to byl DIY pohřeb, protože ho realizujete svépomocí a nepotřebujete k tomu příliš využívat služeb pohřební firmy. Pokud je zima a máte zvlášť chladný sklep, netřeba pohřebky ani ke chlazení nebožtíka.

Čemu se teď ekofunebrácké duo věnuje?
V zásadě chodíme světem a povídáme si o ekofunebráctví s lidmi, které potkáme. Ptáme se jich třeba, pod jakým stromem by chtěli být pohřbeni, a tak se v nich otvírá téma smrti. Také ještě s ostatními připravujeme projekt přírodního hřbitova Les vzpomínek, který by měl vzniknout jako součást stávajícího hřbitova v pražských Ďáblicích.

Takže bude možné ekologicky pohřbívat i v České republice?
Ano! Les vzpomínek by měl být vůbec prvním hřbitovem u nás, kde se popel zemřelých bude ukládat ke kořenům vzrostlých stromů. Les vzpomínek by měl být prostorem, kde se snoubí úcta k zemřelým s úctou k přírodě. Ekologicky šetrná péče o Les vzpomínek z něj vytvoří přívětivé místo pro přírodu, takové eko-útočiště v městském prostoru. Les vzpomínek je však zároveň utvářen jako přátelské místo pro pozůstalé, kteří zde budou moci hledat vlastní cesty rozloučení a vzpomínání. Princip DIY se zde bude moci promítnout do vzpomínkových obřadů, ale třeba i do krmítek či hmyzích domků, které pozůstalí mohou na památku svých zemřelých vytvořit. A místo pod stromem si zde lidé samo sebou budou moci najít již během života. Vytváří tím místo pro přírodu; takový „návrat do divočiny“.

Tak to je fakt pecka!
Byly bychom rády, aby to byla pecka přírodně-kulturní. V projektu navrhujeme, aby měl Les vzpomínek i svůj umělecký rozměr a byl protkán díly umělců i tvořivých pozůstalých. Aby v něm bylo možné objevovat nevšedně ztvárněné památeční lavičky, pítko pro ptáky či houpačku. Návštěvou takového hřbitova zemřelý zpříjemňuje zármutek pozůstalých. Kdykoliv jej půjdou po smrti navštívit, tak si prostě udělají výlet do lesa nebo na louku… Louku vzpomínek plánujeme také.

Jak se nám vlastně spolu-dýchá a tvoří v ekofunebrácké autorské dvojici?
Vše se zatím tak pomalu organicky vytváří. Jedna naše složka (B) je v projektu Les vzpomínek více angažovaná ve skutečném světě, kde se setkává s lidmi z funebrácké branže, druhá složka (A) podporuje B v tom, aby se jí v tom skutečném světě dobře vedlo a aby semínka společných myšlenek dopadala na úrodnou půdu.

Les vzpomínek je „sám o sobě“ živnou půdou, kde vše začíná. A dále bude potřeba více šířit osvětu a vytvořit podmínky pro nás žijící a pozůstalé, abychom hřbitovní půdy mohli dobře „osázet“. V budoucnu se můžete těšit na další naše semínka a plody. Brzy bychom chtěly „vypučet“ s nabídkou přednášky a workshopu o DIY pohřbech. Poradenství poskytujeme již nyní, tak až vám někdo zemře, nebo se sami budete sklánět nad hrobem, ozvěte se.

A kde jsme se stmelily?
Dík patří brněnské Katedře environmentálních studií, kde jsme se setkaly a ze které stále čerpáme inspiraci a podporu. Na brněnském „enviru“ se udržuje hodně přívětivé klima pro to, aby studenti mohli přicházet s rozmanitými ekologicky a společensky příznivými inovacemi. A my si v tomhle „eko-inkubátoru“ bádáme a rozvíjíme ekopohřebnictví.

Jako duo srůstáme a fungujeme i v jiných oblastech – společně s přáteli máme ekoškolku Dobroděj, jako dvojice učíme environmentální výchovu a také žijeme v Doupěti, v takovém envi-uvědomělém komunitním bydlení, které tvoří zázemí pro veganské vaření, pečení kváskového chleba a další eko-bio-živo-projekty.

Kdybyste s něčím váhali nebo vám něco z řečeného připadalo nejasné, kontaktujte nás.
Přijímáme jakékoli dotazy a rozložitelné nebožtíky na adrese: ekoduo.kekorenum@gmail.com.


autorky: Blanka Dobešová, Alžběta Živá

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života. Kdykoliv nám na cestě v autě hrála píseň Bridge over Troubled Water od Simon and Garfunkel, máma neopomenula poznamenat: „Tuhle písničku mi nechte zahrát na pohřbu.“… Já osobně bych tedy při posledním rozloučení stála o písně radostné. O hudbu, kterou poslouchám ráda, když jsem veselá – balkán, cikáni, reggae? Energii aby to mělo. A určitě nechci, aby pozůstalí na můj pohřeb přišli v černém. Tu prosím nechte doma a dorazte pěkně v barvách a to řádně pestrých! Pořádný mejdan by to měl být – oslava života již uběhlého i stávajícího, ne oplakávání smrti. Další úvahy o uložení k věčnému odpočinku mě vedou ke Spalovači mrtvol. Pan Kopferkingl schází se schodů budovy majestátního krematoria, veden tibetským vyslancem, aby dostál svému určení a stal se novým dalajlámou… Krematorium je v Pardubicích, vím to, protože tam prodlívá část mé rodiny – té živé i mrtvé. Tamní hřbitov navštěvujeme docela často, rondokubistický chrám smrti je jeho součástí. Chtěla bych být spálena tam. Všechny tyto představy jsem považovala za více méně snové, bez nároku na možné uskutečnění. Až jsem se doslechla o aktivitách dvou mladých slečen říkajících si ekofunebrácké duo Ke kořenům, které se zajímají o alternativní způsoby pohřbívání. Z jejich rozhovoru, který je součástí květnového čísla o smrti a všem, co s ní souvisí, jsem se dozvěděla, že má přání se zdají být nejen zcela běžnými, ale ve světě i vyplňovanými v rámci DIY pohřbů. Snad i vy se v tomto čísle dočtete o smrti něco, s čím se vám bude lépe žít.