Kromě toho mám na stole přes 10 miliónů českých přání, která se v následujících dnech budu snažit plnit. Tradičně nabitej prosinec, který mi každý rok dělá největší radost. A jestli chcete udělat radost vy mně, tak si stavte jesličky. Má to své kouzlo. A o tom to je. Šťastné a veselé!


připravil Josef Švejda

AAKK – právě dokončujeme několik, řečeno slovníkem hudebních producentů, featuring-ů: se Sisters Conspiracy grafiku pro jejich novou kolekci, pro Amos design instalaci na Designblok a vizuální styl pro Das FILMFEST.

V tuto chvíli přemýšlíme, co dobrého budeme vařit k obědu a zvítězilo pomalu pečené hovězí žebro s kroupami, pečenou dýní a liškami.

Jinak neustále přemýšlíme, jak je možné, že v Čechách je tak málo lidí, kteří dokážou rozpoznat, potažmo vyžadovat, kvalitu jako takovou napříč všemi obory, nejen v designu. Možná je to způsobeno pestrostí lákadel, která se několikrát ročně obměňují a masírují touhou pořizovat si to Nové – což sice pomáhá vyrovnat se tlaku okolí, které je stále módní, NEW a IN, ale právě na úkor skutečných životních potřeb.

V těch, co podlehnou, pak pěstují něco jako pocit „Já na to mám přece nárok, každý den se narvat »masem«, každý týden alespoň jedno nové cokoli“. Naštěstí nastupuje trend či kult tradice, řemesla, poctivosti, znovuobjevení obyčejnosti a jednoduchosti (neplést s batikou a korálky) – doufáme, že ho všichni přijmou za svůj a budou ho s vkusem následovat a díky tomu se skutečná kvalita posune ze škatulky Luxus do škatulky Standard.

Nějak jsem si nespočítal, že i umělci mají dovolenou a že se během ní rozhodně nenechají otravovat nějakým troubou z časopisu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit. U čtvrtého odmítavého mailu jsem ale pochopil, že to asi tentokrát nevyjde a rubrika zůstane prázdná. V tu chvíli se moje naivní představa bohémského života umělců, který jsem vždy považoval za kontinuální dovolenou, sesypala jak domeček z karet. A tak přemýšlím… jakápak dovolená? Tu si přece berou prodavačky, pojišťováci, účetní, vedoucí oddělení, manažeři a kdovíkdo ještě. Ale spisovatelé, malíři, sochaři, zpěváci, herci? Copak svůj tvůrčí motor mohou jen tak na týden vypnout, a pak zase nahodit? Musel jsem za vyšší moudrostí. ,,Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte,“ nabádá apoštoly Kristus. A jelikož Bible počítá se vším, hned v dalším odstavci se dočtete: ,,Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl…“ Rozdíl mezi apoštoly a umělci je ten, že ti první se nad svými pronásledovateli smilují. A teď jdu na procházku, budu sbírat rybíz, ráno mě čeká dříví a pak se zase vracím do města.

V posledních týdnech jsou moje témata jasná. Logistika, komunikace, přemísťování v prostoru. Pokud možno efektivní a úsporné. Správně zabalený kufr je mojí současnou prioritou. V zásadě nikdy nesmím zapomenout přibalit nabíječky všech možných druhů. Dále telefon, platební kartu, klíče, čtečky karet, externí harddisky, baterky – několik druhů. V hlavě několik PINů. Důležitá jsou přihlášení k účtům. Internet banking, online nákup jízdenek, domovní zvonek, druhý domovní zvonek (rozuměj zvonek u druhého bytu). Ovšem úplně „nejvíc“ je pro mě způsob elektronické komunikace. Opravdu nepovažuji za vyřízenou věc, když mi to „dají do mailu“, to teda fakt ne. Parádní jsou hlavně maily, kde odesílatelé požadují reakci „obratem“… Pro mě je to projev ignorantství, prostě nesedím pořád u počítače a nejsem pořád k dispozici a připraven k okamžité reakci. Pokud to vypadá, že jsem nasraný, tak s klidným svědomím můžu napsat, ano jsem.

O své současné práci psát nehodlám, nestojí to vůbec za řeč.

Momentálně žiji na chvíli za oceánem, v kraji výrazně odlišném od domoviny, která je mi inspirací. Snažím se tedy hledat průsečíky kulturních projevů obou míst, nacházím detaily, kterými bych mohla svoji tvorbu v budoucnu obohatit. Detaily, které doma neznám. Mám období regenerace. Otevřenými póry tedy vstřebávám veškeré užitečné informace, studuji, třídím, porovnávám, vyhodnocuji. Na dálku spolupracuji a užívám si prototypování nových produktů, které poprvé realizuji v poměrně cizím prostředí. Spoluorganizuji a připravuji výstavu, která se bude konat v říjnu v Praze. Zlehka přemýšlím o projektu pro vídeňský týden designu, správném místu pro zakotvení, českém národu, lidech, budoucnosti, štěstí, lásce, jaru a životě.

Sedim zrovna doma, zbejvá hodina, než odejdu do MeetFactory, kde máme dneska jeden ze společnejch koncertů s Monkey Business. Tak stihnu napsat těhle pár řádků, oholit se, zapakovat mikrofon, náhradní tričko a rap a vyrazit na zvukovku.

Včera jsme s Kayem Buriánkem v Opavě prezentovali knihu Kmeny a jelikož jsem měl dneska v 7:00 ráno nástup v televizi, museli jsme jet na otočku. Proto jsem se nestihnul ještě ani vyspat. A teď mi vlastně dochází, že i tak může vypadat pověstný „těžký život rappera“, ze kterýho jsem si dřív dělal často prdel.

No nic, všechno bude ok, profackuju se, dám si drink a nechám se strhnout energií dnešního koncertu, který bude ve vyprodaný MF určitě vysoce explozivní. Těším se jak malej harant.

Jinak mě obklopuje ta moje standardní krása – dělám si svoje a je mi dobře. Pracuju na další sólové desce, kreslim pro naše čistě comicsový noviny KIX, připravuju koncepty dvou dalších knih, věnuju se denně biggboss.cz a labelu všeobecně, do toho se zároveň neustále přejídám informacema všeho druhu. Paráda 2012.

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

Přemýšlím o práci, která mě čeká, i když bych nejraději vypnul a jen odpočíval. Ve skutečnosti ale nemám důvod k povzdechnutí, protože mě čekají velmi zajímavé projekty, na které se těším… Začátkem června se otevírá Bienále v Benátkách a také Sochy v ulicích Brna, které letos uvádí Karel Císař. Z jiného soudku jsou události, které se právě rozjíždějí a působí mi radost. Například dnes přijela do Prahy Althea Tauberger, kanadská umělkyně, která je u nás ve škole novým hostujícím pedagogem. Připravila výjimečný program výuky zaměřený na pražský veřejný prostor a realizace v něm. Před týdnem také skončila v Galerii Jelení výstava Barbory Klímové Tímto okamžikem…