V nedávné době v České televizi odvysílaný dokument Španělská chřipka je přiléhavě zasazený do období, kdy se i lidstvo 21. století vypořádává s novou pandemií. Jednou z předloh mu byla stejnojmenná kniha Haralda Salfellnera.

Španělská chřipka jako jedna z nejstrašnějších epidemií v dějinách lidstva přišla krátce po první světové válce a i v novém samostatném Československu byli tisíce lidí, kteří umírali. Jejich celkový počet dosáhl osmdesáti tisíců obětí. Jak si však španělská chřipka oběti vybírala, nebylo rozpoznatelné – nemoc stíhala všechny generace; mladé, zdravé i staré, ráda si vybírala zejména nastávající matky. Vybírala si oběti v několika vlnách až do roku 1920. Od pár stovek tisíc až k milionu, od toho prvního k pěti, postupně ke dvanácti, nezastavila se ani u padesáti a došla ne-li ke sto milionům obětí celé zeměkoule.

Touto nepředvídatelnou rukou smrti bylo vyvoleno také množství tvůrčích osobností – Egon Schiele, Bohumil Kubišta, Guillome Apollinaire. Volba se nevyhnula ani spisovateli Franzi Kafkovi, kterého španělská chřipka ale nakonec skonat nenechala. Kniha rakouského lékaře Haralda Salfellnera v novém aktualizovaném vydání (Vitalis, 2021) je jedním z podkladů, dle kterých zmiňovaný stejnojmenný dokument Španělská chřipka v režii Pavla Šimáka (* 1972) vznikl. Kolik paralel s dnešní problematikou covid-19 lze najít, je až děsivě spočitatelné – lze se z tohoto historického příběhu poučit? Kniha Španělská chřipka přináší množství dokumentů z archivů, studie, popisy nemoci i dobové fotografie, v aktualizovaném vydání také srovnání epidemie s právě probíhajícím a poznávaným covidem-19.

Proč ale tato epidemie dostala název „španělská“, přestože zasáhla celý svět? Odpověď je až absurdně nečekaná a notně překvapující – přestože i španělská chřipka hypoteticky pocházela z Číny, jako jediný necenzurovaný tisk v době války o ni psal ten španělský. A to je jen úryvek ze zajímavostí, které tato kniha nabízí k nahlédnutí a prostudování.

Harald Salfellner: Španělská chřipka. Příběh pandemie z roku 1918
nakladatelství Vitalis
Praha, 2021, 168 stan

Svět a s ním i nás zasáhla pandemie koronaviru. Ať už věříte, že je to proto, že matička Země potřebovala oddech od našeho zběsilého a zničujícího způsobu života, nebo proto, že viry přirozeně mutují, jedno je jisté – svět bude tak trochu jiné místo. Bude zajímavé s odstupem sledovat, jakou stopu virus zanechal. Dle spisovatele a estetika Umberta Eca jsou umělci jedineční svědci dějin, jelikož nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Co umění vidělo (a zachytilo) napříč dějinami, když svět objímala rychle se šířící smrt? A co uvidí tentokrát? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahem štětce?

Čtyřicet dní samoty
O téměř šest set let později ovládl evropský kontinent (a s ním i celý svět) COVID-19, pandemie, která ještě nekončí a počet obětí není finální. Co se ale snaží odborníci po celém světě spočítat s co největší možnou přesností, jsou ekonomické oběti. Protože ty teď, jak se zdá, „bolí“ o něco více než ty lidské. Na chřipku přeci ročně zemře… Svět se v šílené rychlosti zastavil a planeta Země se po dlouhé době nadechla. Ano, tohle je náš trest Boží a příležitost k vykoupení. Naše poslední šance k nahození výhybky a skoncování s plasty v moři. A italský poloostrov si svého „quarante“ užil dosyta.

Včera, dnes a zítra
Sienský kronikář Agnolo z Tury tehdy napsal: „Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. […] A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.“ Konec světa nepřišel, Bůh se smiloval. Smiluje se i tentokrát, nebo jsme s mikroplasty ve vodě překročili únosnou mez? Mezi odborníky panuje upřímná shoda, že konec světa nenastane, konec největší ekonomické prosperity však možná ano. Měli jsme se moc dobře, říkají…

Sienský kronikář dneška bude pravděpodobně psát o nedostatku plicních ventilátorů, účinnosti roušek a možnost vycházení pouze v případě venčení psa. Boccaciův Dekameron by si zasloužil aktualizovat. Estetik a spisovatel Umberto Eco často ve svých knihách popisuje výtvarné umělce jako jedinečné svědky dějin. Jsou to právě oni, kteří vždy nejlépe dokážou zachytit atmosféru doby a zanechat tak pro budoucí generace svědectví, které je skrze vizuální jazyk srozumitelné všem. Zajímavé je, že zatímco Agnolo z Tury poměrně detailně popisuje i fyzickou podobu nemoci, umělci zachycující černou smrt tak neučinili snad ani jednou. Většina děl, která jsou často používána k ilustraci středověkého moru, ve skutečnosti zachycují lepru či neštovice. Je to až neuvěřitelné, ale zdá se, že neexistuje ani jeden vizuální důkaz ze 14. století. Výtvarníci, svědci své doby, totiž ve svých dílech zachytili něco jiného, něco mnohem hlubšího. Vyobrazili strach, chaos a smrt. A snad ještě častěji radost ze života. A otázka, která se nabízí? Co zachytí dnešní umělci? Jakou výpověď podá současné umění dalším generacím? Jak bude vypadat COVID-19 zachycený tahy štětce?

Smrt tahem štětce
Rembrandt, Tizian i Caravaggio pro nás zanechali svoje sdělení. Každý přidal svůj úhel pohledu. Tizian na své Pietě z let 1575–1576 vyobrazuje starého muže modlícího se za sebe i svého syna, aby unikli nástrahám moru. Tizianovi modlitby pravděpodobně vyslyšeny nebyly, neboť v roce 1576 na mor, který zasáhl Benátky, sám umírá. Rembrandtovo dílo, které vzniklo o necelých sto let později, zase zachycuje umělcovu životní partnerku a matku jeho dětí Hendrickje Stoffelsovou na láskyplném portrétu. Hendrickje 1663 podlehla moru, který zachvátil Amsterodam. Caravaggio namaloval scénu, kdy je mrtvý v noci nesen na pohřeb. Mor znemožnil věřícím nejen jeden ze skutků milosrdenství – řádný pohřeb a rozloučení se, ale i tzv. umění dobré smrti neboli ars moriendi. Pro tehdejšího člověka byla důstojná příprava na smrt součástí dobrého života. Náhlá smrt, která toto znemožňovala, byla vnímaná jako velké neštěstí, neboť duše se nestihla připravit na cestu.

Nemusíme ovšem chodit tak daleko do historie, abychom nalezli svědectví o něčem, co zasáhlo celý svět, nebo přinejmenším celou Evropu. 20. století přineslo nejen dvě světové války, holokaust a další dosud nepředstavitelná zvěrstva, ale i španělskou chřipku, která měla miliony obětí. Rakouský umělec Egon Schiele namaloval svůj poslední obraz s názvem Rodina v roce 1918. Je na něm znázorněný on, jeho žena Edith a jejich nenarozené dítě. Ve svém posledním dopise píše své matce o obavách, jelikož se jeho žena v šestém měsíci těhotenství nakazila vážnou nemocí, španělskou chřipkou, a on se proto připravuje na nejhorší. Jeho obavy se naplnily, Edith zemřela, Egon jí přežil pouze o tři dny. O rok později Nor Edvard Munch maluje svůj autoportrét. Zachycuje na něm sám sebe po španělské chřipce, kterou přežil. Na několika jeho kresbách a malbách z té doby velmi detailně vidíme přítomnost smrti, která ho obcházela a byla nesnesitelně blízko.

Propast mezi námi
V 80. a 90. letech zachvátila svět nová epidemie – vir HIV a nemoc AIDS, která do dnešních dnů zabila okolo 35 miliónů lidí. Na začátku byla často označována jako „nemoc homosexuálů“. Jen rok poté, co byla u umělce Keitha Haringa tato nemoc diagnostikována, namaloval plakát, který znázorňuje tři postavy. Ty gestikulují – nevidět nic, neslyšet nic, neříkat nic. To naznačuje, s čím vším se lidé nakažení virem HIV museli v tehdejší společnosti vypořádávat, jelikož informovanost o této nemoci byly tenkrát skutečně nulová a s tím se pojily i naprosto zavádějící předsudky. Lidé trpící AIDS tak byli necháni v podstatě napospas nemoci. To znázorňuje i dílo Davida Wojnarowicze Padající buvoli, pravděpodobně jedna z nejsilnějších výpovědí o epidemii AIDS. Na této foto koláži vidíme buvoly padající ze skály, je to obraz evokující nesmírně silný pocit beznaděje a nevyhnutelnosti. Nalézáme zde paralely mezi tehdejší situací související s virem HIV a masovým vyvražďováním buvolů v 19. století v Americe.

Každá doba má své svědky, kteří zanechávají zprávu dalším generacím. Ta vizuální však bývá tou nejsilnější. Jak se podepíše karanténa na umění? Co předá za obraz o dnešku? Zachytí umělci strach? Beznaděj? Nevyhnutelnost smrti? Radost ze života? Nebo to budou prázdné ulice, nadechující se příroda, lidé v rouškách, dvoumetrové rozestupy, hřímající politici? Ticho a zpěv ptáků, který je teď slyšet tak nějak víc? Co si vezmou ze svého aktuálního usebrání se uvnitř ateliérů? Čas ukáže, co umění vidělo, když se všichni dívali, ale neviděli.

text: Natálie Brzoňová