Začátek léta pro každého znamená něco jiného. Jedni smaží řízky na cestu do Chorvatska, jiní se těší, že budou moci konečně ukázat svoje vypracovaná těla, na kterých makali celé jaro. Já osobně mám začátek nejteplejšího období v roce spojený s jedním malým hudebním festivalem v Kutné Hoře.

Jsou první červencové dny a Praha zeje prázdnotou. Všichni jsou už ve Varech na Mezinárodním filmovém festivalu. Někteří tam jedou za kvalitními filmy, někteří za červeným kobercem a září reflektorů. Avšak návštěvníci kutnohorského hudebního festivalu Creepy Teepee, jenž se kryje s KVIFFem, by se spíše před oslňujícími světly světlometů schovali do nejtemnějších koutů podzemního klubu. Creepko (jak ho snad všichni familiárně nazývají) se tak stává každoročním útěkem od karlovarského snobství do světa, kde normy a konvence ztrácí svůj význam.

„Ono se dneska něco děje v Kutný Hoře?“
Už při cestě vlakem na festival se někteří pravidelní cestující této linky nevěřícně rozhlížejí po svých nových spolucestovatelích. Řetězy, oholené hlavy, kluci nosící sukně a ledvinky kam jen oko dohlédne. Dokonce ani paní průvodčí to nedá a při kontrole lístku se nás opatrně zeptá „Ono se dneska něco děje v Kutný Hoře?“ Děje – a ne poprvé. Letošní Creepko totiž oslavilo desáté výročí. Kulatý ročník se měl jako ročník minulý odehrávat v areálu Vitamíny (kutnohorské potravinářské družstvo), nicméně měsíc před konáním akce pořadatelům krachnul tento dopředu domluvený areál a proto museli narychlo najít náhradní variantu. Tu našli v podobě dvoru barokního katolického gymnázia a dvou lehce zaplivaných místních klubů, jež od sebe byly zhruba 200 metrů. Tato nečekaná změna se bohužel lehce negativně podepsala na celém vyznění festivalu. Kluby kapacitně ani zdaleka nestačily potřebám festivalu a jejich vzdálenost od sebe také nebyla ideální. Lidé trpící FOMO (Fear of missing out) si často museli vytrhávat vlasy.

Proto se nelze divit, že si mnozí ještě předtím, než festival vypukl, kladli otázku, zda letošní ročník bude tak kvalitní jako ty předcházející. Pro mě se všechny pochybnosti rozplynuly ihned poté, co jsem vstoupil do areálu, jenž spíše připomínal komunitní slavnost než mezinárodně uznávaný alternativní festival. Lidé seděli v hloučcích na trávě anebo se vlnili do rytmu právě hrajícího Seana Nicolase Savage. To celé podtrhávala vůně kari, která se linula z vegan stánku po celém areálu.

Creepko bylo i letos především o objevování nových jmen. To se okamžitě potvrdilo po odchodu Savage z podia, jelikož už za pár okamžiků se areálem rozezněl ad-lip, který snad každému doteď zní v uších. „Adamn.“ To značilo jediné. Na stage se dostavil chicagský rapper Adamn Killa a za ním společně s dalším backupem jeho přítelkyně Killavesi, jež začala okamžitě twerkovat a skrze její síťované punčochy šlo vidět na zadku vytetované umělecké jméno jejího přítele. Na outdoorové stage se za tři dny vystřídaly desítky umělců, jejichž různorodost se odehrávala na škále, kde na jednom konci byl 69letý pianista Lubomyr Melnyk a na konci druhém queer umělecké duo F A K A z Jihoafrické republiky.

Jáma
Vedro, vlhko, tma a ulepená podlaha. Tak to vypadalo jak v disco klubu Jáma, tak v rockovém klubu, které festival použil jako svoje indoorové stage. Ani jeden z klubů bohužel nedokázal pojmout nápor návštěvníků, takže se mnohdy stávalo, že někteří se dovnitř prostě nedostali. To se stalo i mně a proto znám jen z fotek a vyprávění dnes již téměř legendární performance, kdy účinkujícím ze zadku trčela zapálená svíce anebo laserové ukazovátko. Co za tím vším vězelo, nevím, ale některé věci mají nejspíš zůstat tajemstvím. Akutní nedostatek místa uvnitř také zapříčinil, že velké množství lidí posedávalo před klubem. Z toho také vyplynul jeden z nejsurrealističtějších okamžiků celého festivalu, kdy někdo kolem třetí ráno začal hrát ze svého auta klasické vídeňské valčíky, což vedlo ke spontánnímu vytvoření tanečního parketu.

Kromě performance se uvnitř odehrávala především elektronika. Během dne vás svojí hudbou okouzlila francouzská skladatelka a producentka Marylou Mayniel aka Oklou, ze které jste si odnesli až melancholickou náladu. Večer naopak nastoupili DJs všech možných stylů reggaetonem počínaje a hardstylem konče. Hudba na stage se sice měnila, ale jedna věc zůstávala stejná. Pokud se říká, že oko je okno do duše, tak to vypadalo, že většina návštěvníků během těchto tří večerů otevřela všechna okna dokořán.

Creepy Teepee je srdcovka nejen pro návštěvníky festivalu. Na místňácích jsem sice viděl, že vybrakované regály s pivy jim sice nebyly úplně po chuti, ale s tím se nejspíš za těch deset let tak nějak smířili.

Za rok Creepku bude prvních náct a jsem zvědavý, co s ním pomalu nastupující puberta a období vzdoru udělá. Nicméně teď si užívej své první kulatiny. Všechno nejlepší. ∞

Rozhodla jsem se jet na Creepy Teepee. Na koncert zpěvačky Abry, do které se převtěluju, když nemůžu spát. Přemýšlela jsem, jestli tam budou mít lidi ty ošklivé pantofle a hezké stříbrné baťůžky. Ano, měli. Ale nejen to – za pár hodin jsem doletěla tak hluboko do minulosti, že jsem celou neděli musela ležet v posteli, abych v hlavě zastavila rozjetý stroj času.

Kromě lidí v unisex černých dlouhých tričkách se okolo nás motali kluci v pestrobarevných legínách a holky s komiksovými hrdiny na šatičkách. Tipuju to na 1983, Christopher Reeve jako Superman potřetí zachraňuje v televizi svět. Někdo měl na sobě tak velký bomber, že připomínal Hulka. Někdo tak jemné tělové tílko, že jsem se lekla, jestli už se tedy máme svlékat, když je teprve sedm. Jim Morrison by to jistě udělal. 1969, obsese skandály a koženými kalhotami. Potkala jsem taky normcore 2013 – bílé tričko a kalhoty, o jejichž barvě bychom se mohli dvě hodiny hádat. Líčení 1995 – parádní přehnaná obočí, výrazné oči a rty obtažené konturovací tužkou. Evropu právě dobývá kapela Tic Tac Toe.

Holá ramena 2016 – když si chcete připadat sexy a nevadí vám, že se vám ucha od plátěného vaku zařezávají půl centimetru hluboko do kůže. Platformy 2015 – na těžkých vojenských botách, na sandálkách i se širokými podpatky. Krýpko je naštěstí na rovině, takže si na platformách nelámete kotníky a boty navíc v pohodě přežijí trochu těch kamínkových i pogovacích ataků. Chlupaté střevíčky z roku 1999. Možná jsme je nenosili, ale objevily se v Sexu ve městě, TAKŽE. Brýle 1987 – půllitry, lupy, těžítka, tlustá skla – oprášená sláva televizních hlasatelů z roku, kdy jsem se narodila. Zlatá léta 1966 – Elizabeth Taylor chodí na společenské akce v elegantním turbanu – super, nemusíte si tři dny mýt hlavu. A do toho všeho já, v košili asi tak z roku 1992, kterou návrhářka Ľubica Skalská přešila na obrovskou HALENU. Aktuální jak nikdy. ∞