Po dvaceti letech se na plátna vrací pokračování ikonického snímku Ďábel nosí Pradu. První díl dnes patří mezi typické „feel-good“ filmy nultých let, které napříč generacemi vyvolávají nostalgii.

Přestože tato éra není zase tak vzdálená, současná mladá generace se k ní vztahuje jako k období bezstarostného dětství – času, který se z dnešního pohledu zdál jednodušší a barevnější. Oproti tomu v době vzniku prvního Ďábel nosí Pradu by si málokdo kladl etické otázky spojené s módním průmyslem nebo řešil, zda nejsou modelky prezentované v médiích až nezdravě hubené.

Je Miranda opravdu záporná postava?

V době, kdy se celebritou nebo in-fluen-cerem může stát téměř kdokoliv s chytrým telefonem, působí první Ďábel nosí Pradu skoro jako připomínka éry, která ještě oslavovala kult tvrdé práce a kariérního úspěchu. Dnes by jen málokdo reagoval na šéfovou, která bez jediného slova hodí zaměstnanci na stůl kabát, oddaným „miluju svou práci“. A bylo by úplně jedno, kolik dalších lidí by o takovou pozici stálo — většina by jednoduše odešla.

Přesto je zajímavé ptát se, jestli je Miranda Priestly v podání Meryl Streep skutečně „ďábel“. Ano, ke svým zaměstnancům se chová chladně a často krutě. Zároveň je ale ambiciózní, neústupná a dokonale soustředěná na svou práci — vlastnosti, které jsou u mužských protějšků ve vysokých funkcích často vnímány spíš jako známka síly než morální selhání. Kdyby byla mužem, pravděpodobně by kolem jejího chování nevznikl tak silný kulturní konflikt, protože podobné archetypy mezi mužskými CEO běžně přijímáme.

V kontrastu k ní stojí Andy, která módním světem pohrdá pro jeho údajnou povrchnost, sama je ale stejně ambiciózní. Jen své ambice směřuje jinam a snaží se vůči tomuto prostředí vymezit, aniž by bylo úplně jasné, jaké hodnoty vlastně zastává.

Film tak zároveň otevírá otázku, jak společnost nahlíží na ambi-cióz-ní ženy. Andy se snaží působit jako intelektuálka právě tím, že se od módy distancuje. Jenže není i to součástí zakořeněného stereotypu, podle kterého žena může být brána vážně teprve tehdy, když odmítne vlastní ženskost, vzhled nebo zájem o módu?

Proč dnes svět Runway působí skoro jako fantasy?

V době prvního dílu bylo všechno mnohem jednoznačnější. Luxus představoval něco vzdáleného a těžko dosažitelného, ale zároveň obdivovaného – symbol úspěchu, ke kterému bylo možné jednou dospět. Tištěné módní časopisy tehdy fungovaly jako exkluzivní brána do světa módy, který nebyl běžně dostupný. Měly autoritu, určovaly trendy a jejich estetika působila téměř nedotknutelně.

Právě proto dnes svět Runway působí skoro jako fantasy. Nigel (Stanley Tucci) v pokračování filmu trefně poznamenává, že luxusní magazíny dnes musí vytvářet obsah pro lidi, kteří scrollují na telefonu na záchodě. A v té větě je vlastně obsažená celá proměna módního průmyslu i médií obecně.

Mnoho změn je bezpochyby k lepšímu – větší důraz na etiku módního průmyslu, rozmanitější reprezentace těl nebo otevřenější debata o tlaku na vzhled. Zároveň se ale vytratila určitá aura nedostupnosti a jasně definovaných pravidel.

Když se luxus rozpustil v feedu

V době prvního Ďábel nosí Pradu se zdálo, že existují jasné stupně úspěchu a cesta vzhůru: tvrdě pracovat, vydržet a postupně se posouvat dál. Dnes je všechno mnohem roztříštěnější. Stačí otevřít telefon a během pár vteřin zjistit, co si o aktuálních trendech myslí Vogue, Elle nebo Dior – případně sledovat, co právě sdílí Kim Kardashian, která bývá v tomto ekosystému trendů často ještě o krok napřed.

A právě v tom spočívá zásadní proměna: trendsettery už nejsou nedostupné šéfredaktorky v prosklených kancelářích nad střechami New Yorku, ale internetové celebrity a influenceři, kteří jsou neustále přítomní na našich obrazovkách. Luxus se demokratizoval – a možná právě proto ztratil část svého kouzla. A možná je symbolické i to, že se Anna Wintour objevila na obálce Vogue společně s Meryl Streep. Hranice mezi módou, popkulturou a skutečnou mocí se tak dnes stírají víc než kdy dřív.

Ďábel nosí Pradu 2
režie David Frankel
USA
2026, 120 min