Iniciativa NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET 29. 6. 2021 před budovou DAMU uvedla performanci, ve které zveřejnila výpovědi studentů a studentek DAMU a Difa JAMU o mnoha negativních zkušenostech během studia.

Jsem absolventka DAMU 2018 Katedry teorie a kritiky. Strávila jsem tam pouze něco přes dva roky v magisterském programu. Studentů*studentek a absolventů*absolventek uměleckých škol nejsou desítky tisíc. Je nás ovšem dost na to, abychom něco změnili.
„Domníváme se, že chování, které je na naší škole normalizované a považované za adekvátní, adekvátním není. Často dochází k diskriminaci studentů, ať už na základě pohlaví, nebo z jiných důvodů, zneužívání moci ze strany pedagogů a pedagožek, k překračování hranic a následné psychické újmě. O těchto tématech se mezi sebou někdy studenti a studentky baví, nahlas a veřejně se o nich ovšem nemluví nebo jsou bagatelizovány. Shodou okolností začalo téma poměrů na uměleckých školách v posledních týdnech společností a médii rezonovat. Proto jsme se rozhodli výpovědi zveřejnit a připojit k této diskusi svůj hlas.“ (NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, 2021). S jednotlivými lidmi jsem vedla další rozhovor.

Podle reakcí některých absolventů/absolventek DAMU, především na sociálních sítích, je zřejmé, že prostředí na některých katedrách není pro studenty vyhovující již dlouhou dobu. Co byl ten hlavní impuls jít s informacemi na veřejnost teď a proč formou performance?
Je to důsledek několika stejně podstatných příčin. K jejich protnutí došlo v okamžiku, kdy už nešlo vydržet mlčet. Náš zájem o téma začal na základě vlastních negativních zkušeností některých z nás. Zkušenosti jsme navzájem sdíleli, a díky tomu si začali všímat jejich podobností s různými historkami, které se v kuloárech povídaly, a rozhodli jsme se je sesbírat. Zároveň jsme věnovali pozornost celospolečenskému dění a uvědomili jsme si, že témata jako sexuální obtěžování, sexismus nebo šikana přestávají být tabuizovány a začínají se otevřeně řešit. Cítili jsme, že jsou součástí našeho studia a že je na čase přestat o zkušenostech mluvit jen mezi sebou a otevřít téma nahlas, aby mohlo dojít ke změně. Posledním a velmi silným impulsem pro nás bylo to, že se v průběhu června začalo psát v tomto kontextu o uměleckých vysokých školách. Mlčení nám přišlo jako jeden z faktorů, které udržují stávající chod na fakultě. Naše svědomí nám už nedovolilo nereagovat a donutilo nás jít s nasbíranými informacemi ven.

O formě, jak vystoupit, bylo těžké rozhodnout. Šlo nám o to, abychom na téma upozornili co nejhlasitěji. Strach z bagatelizace, se kterou se často na osobní úrovni setkáváme, byl veliký. Zároveň nám šlo o co nejsrozumitelnější artikulaci tématu. Performance v podobě, v jaké byla předvedena, pro nás tyto požadavky splňovala.

Z reakcí starších generací vyplývá i to, že se o změnu nebo upozornění na problematiku pokoušely. Výsledkem byla právě bagatelizace, anebo osobní pomsta, vyhazov vzpurných studentů a studentek či jen prostě nerealizace kroků ke změně a vyčkání na chvíli, až tehdejší studenti a studentky školu opustili. Doba, ve které žijeme, nám nabídla příznivější podnebí pro možnost se ozvat. Nešlo nám o senzaci, domníváme se ale, že kdybychom problém neotevřeli takto veřejně, nikdo s námi vyjednávat nebude a nikdy neoslovíme tolik lidí, pro které je téma podstatné, kterých se týká a kterým jsme naší akcí dali příležitost se ozvat.

Větší množství výpovědí jste sháněli formou anonymních dotazníků. Při zasedání Akademického senátu DAMU 9. 7. 2021 bylo zmíněno, že to nemusí být validní důkaz. Co pro vás znamená, když desítky tuzemských i zahraničních studentů napíší, že pro ně studium bylo přinejmenším velké zklamání, v nejhorším se stali oběťmi trestných činů? Myslíte, že čtete pravdu?
Sesbírání výpovědí pro nás znamená obrovskou důvěru v nás. Mluvit o tak citlivých zkušenostech je ohromně náročné, nikdy bychom si nedovolili výpovědi zpochybnit a věříme jim. Víme i o studentech či studentkách, kteří se dotazník vyplnit báli. Teď nám chodí soukromé zprávy, ve kterých nám další děkují nebo se s problémy ztotožňují.

Na senátu padla formulace, že jde o interpretaci situací ze strany studentů a studentek. Což je pro nás přesně to, co považujeme za validní. Pokud studenti a studentky vnímají prostředí a zkušenosti ze školy problematicky, pak problematické jsou. Když není interpretace studenta považována za podstatnou, pak už takový přístup k informaci je sám o sobě diskriminační.

Studenti na DAMU jsou dospělí lidé. Proč problémy, které popisují, nedokážou vyřešit? Kdo jim má pomoci?
Za prvé, na školu často studenti a studentky přicházejí ve velmi mladém věku. Nemusejí mít sebevědomí ani povědomí o vlastních možnostech. Podle nás by škola měla být bezpečným prostorem, který, krom jiného, mladého člověka naučí, jak se o sebe má postarat a jak si stát za svými právy. Nabízí se tedy edukace jako možnost prevence problému.

Za druhé, potýkáme se s problémem strachu, který s věkem nijak nesouvisí. Souvisí s manipulací a rozložením moci. Je to právě specifikum pro oběti zneužití či násilí – součástí traumatu je právě sekundární viktimizace, tedy přejímání viny na sebe. Na jednotlivých katedrách studuje většinou malé množství lidí, pedagogové jsou zároveň ti, kteří vám po škole mohou nabídnout práci a sedí i v rozhodujících orgánech školy. Vymezit se proti konkrétnímu pedagogovi znamená vlastně předstoupit před jeho známé z divadelního světa a říct jim o jeho nevhodném chování. Stejný strach mohou mít, mimo jiné, i pedagogové ze svých vedoucích nebo jiných pedagogů. A někdy už pak ani nejde o aktivní strach, spíš o jakési nepsané pravidlo. Panuje aura nedotknutelnosti, a pokud člověk nechce mít problémy, je lepší chování těch mocnějších nekritizovat.

Následující otázku dělím na dvě roviny:
Někteří studenti se ve výpovědích svěřili se svými diagnózami a psychickou nestabilitou, což mohlo špatné pedagogické vedení vyvolat nebo zhoršit. Pedagog asi neví, že v extrémním případě má mezi deseti studenty někoho s depresemi, někoho s panikou, někoho s úzkostmi a jak to řešit? Na začátku studia tak nějak „vybalit“, kdo s čím přišel? Mít ve škole po ruce psychologa? Učit se o psychice a jak ji komunikovat?
Pedagogové mohou sami trpět nějakou diagnózou nebo psychickou nestabilitou. Má takový pedagog učit? Mají se se studenty učit o psychice a jak ji komunikovat? Má pedagog odpovědnost za psychické zdraví studentů?
Celý problém podle nás začíná už u toho, že psychická nestabilita je vnímána jako slabost a diagnóza jako stigma. Myslíme, že je potřeba o takové situaci na začátku studia informovat, na to je ale potřeba cítit, že taková konfrontace nebude hned také traumatizující. Mluvit, učit se o psychice a jak ji komunikovat je tedy rozhodně na místě. Ve škole post psychologa existuje. Zaveden byl však teprve před dvěma lety jako reakce na situaci, kdy student spáchal sebevraždu. Myslíme si, že taková pozice měla existovat už dávno.

Určitě není důvod za křehké psychické zdraví někoho diskriminovat, to platí i pro pedagogy a pedagožky. Takže učit se komunikovat o psychice je rozhodně na místě i pro ně, a dává smysl, aby se to dělo společně se studenstvem. Odpovědnost za psychické zdraví studenta samozřejmě nejde svalit kompletně jen na pedagoga. Jejich odpovědnost však je, podle nás, věnovat psychickému zdraví studentů pozornost. Mnohdy stačí mít jen trochu pochopení.

Častěji mají velmi nepříjemné zážitky studentky. Jak si myslíte, že se chování k ženám dá v tomto kontextu napravit?
I v našem případě je to odraz celospolečenského nastavení. Stále žijeme v patriarchálních strukturách, i když už se na celosvětové úrovni roky bavíme o feminismu a vznikají jeho nové aktuální podoby. Je to těžké téma, o kterém se snažíme vzdělávat, šířit toto vzdělání okolo sebe a sledujeme, jak s ním v různé míře bojují všude na světě. Napravit se to dá jedině změnou myšlení, jejíž součástí je samozřejmě i zahrnutí “gender equality” přístupu v rámci strategických plánů pro strukturální změnu. V praxi je za nás potřeba ale především upozorňovat na špatné chování ke studentkám na základě pohlaví v tu chvíli, když se děje, a říkat, proč je to špatně, popřípadě reflektovat již proběhlé nevhodné situace a tím předcházet jejich opakování.

Na uměleckých školách učí významné osobnosti a uznávaní umělci. Jsou dobrými pedagogy/pedagožkami? Proč? Jsou špatnými pedagogy/pedagožkami? Proč? Kdo má, a kdo nemá učit?
Nemůžeme říct, kdo má, a kdo nemá učit. Na to jsou tady také odborníci a tohle téma by určitě stálo za hlubší prozkoumání. Souhlasíme s tím, že ne vždy je kvalitní umělecká osobnost též kvalitní osobností pedagogickou. Profesní úspěch sám o sobě není měřítkem pedagogické kvality. Nejsme odborníci a ani se do této pozice nechceme stavět, od toho by tu měli být jiní.

Co si myslíte, že je větší problém? Že na DAMU učí jedinci, kteří by měli být okamžitě propuštěni, nebo že fakulta vlastně nikoho pořádně nic nenaučí? (Kolik pedagogů/pedagožek opravdu učí a kolik je pouze v seznamu na webových stránkách? Jak je možné, že sylaby absolutně neodpovídají realitě? Jak je možné, že nikdo nemluví anglicky? Každá katedra to bude mít jinak, prosím specifikujte, za kterou katedru mluvíte a řekněte svůj názor.)
Za problém především považujeme to, že fakulta poskytuje možnost realizovat nevhodné chování na vlastní půdě a že vnímáme nedostatek mechanismů, které by ochránily studenty a studentky. Zbytek otázek patří škole.

Jaký postup nyní žádáte? Mluvíte o třech úrovních diskuse, prosím vysvětlete.
Nežádáme nic. Myslíme si, že ten, kdo by měl převzít odpovědnost, je škola. Domnívali jsme se, že před námi existují problémy, o kterých ani škola nemusí do důsledku vědět. Za úkol jsme si vzali na tuto problematiku školu i veřejnost upozornit. O třech úrovních diskuse jsme se zmínili v kontextu hledání záchranných mechanismů a prevence kritických situací, jde o dělení pro lepší komunikaci, nikoliv přesný plán na změnu (krize, prevence, edukace). Celá problematika má úrovní ještě mnohem víc, včetně té celospolečenské.

V listopadovém Artiklu minulého roku si v laguně zaplavali brněnští studenti DIFA JAMU v Brně. V tomto čísle se konečně dovlnili také pražští čtvrťáci z DAMU. Komedii o dvou spřízněných rodinách, které se kvůli pomluvám na smrt rozhádají, s názvem Poprask na laguně aneb když vypuknou sváry v překladu Rudolfa Součka režíroval Vojtěch Nejedlý.

Ve srovnání s brněnským studiem Marta má Divadlo Disk na zmatené pobíhání a rvačky dostatečně velký prostor. Iva Bartošová a Petr Vaněk jeviště rozdělili na charakteristické poloviny a do každé z nich umístili kulisu domku, mezi ně šňůru s prádlem a do zadní části jeviště zavěsili plachtu s kresbou pokračující ulice městečka Chioggia. Scéna je funkční, ale oproti Brnu, kde museli daleko více pamatovat na nedostatek prostoru a vyhrát si s jeho nedostatečnou variabilitou, připomíná spíše jednoduché pohádkové kulisy a je celkově nevýrazná.

Kostýmy se ovšem povedly v Praze lépe. Brněnský styl „lehce na punk a co dům dal“ není vůbec špatný k celkové stylizaci, ale Praha si pohrává s detaily. Sjednotili materiál šatů ženských postav, které jsou květované a barvou se dobře hodí buďto k mladší, nebo ke starší ženě. Muži rybáři dostávají například (alespoň zdánlivě) pravé rybářské kalhoty nebo klobouky z černého materiálu připomínající tvrdý igelit. Co se úplně nepovedlo u postav paní Libery a paní Pasquy, byly vycpané části těla, kde ženy mají mít své oblé tvary. Účelem nejspíše bylo udělat postavy starší, ale zvětšení některých částí těla tento klam nepodpořilo. Vrátil se naopak dojem pohádky, kterou nacvičily děti ze základní školy s potřebou se stylizovat do dospěláků a vycpat si břicha nebo prsa.

Kdo z koho
Dvojici starších dam Liberu a Pasqu ztvárnily Jessica Bechyňová a Anna Randárová. Dámy posadily hlas níž, zpomalily pohyby, ale jiskra italských temperamentních žen, co si manžela omotají kolem prstu, tam jednoduše nebyla. Jessica Bechyňová má výrazné rysy a její zjev se velmi odlišuje od ostatních. Nedokázala to však využít ve svůj prospěch. Její Libera je pořád někde v pozadí vyčkávající na svůj moment. Anně Randárové pomáhal výrazný kostým Pasquy k tomu, aby byla více vidět, ale ani prací s mimikou, ani energií, se nedostala o moc dále než Bechyňová. Jak si to tak pomalým tempem brouzdají, brněnské kolegyně Klára Bulantová a Hana Drozdová je dynamickým kraulem rychle předeženou.

Eliška Zbranková (Luccieta), Zuzana Novotná (Orsetta) a Barbora Křupková ze třetího ročníku (Checca) už si rozverné Italky daleko více užívaly. Zuzana Novotná je z trojice jako Orsetta nejvíce jemná a vyspělá, přesto však výrazná a skvěle doplňuje dětsky stylizovanou Barboru Křupkovou a namyšlenou dámu Elišku Zbrankovou. Té konkrétně se dařilo udržet temperamentní ukřivděnou slečnu, po celou dobu měla energii a šmrnc. Dětská stylizace byla vytýkána brněnské Checce Elišce Brumovské, jelikož k herečce z nějakého důvodu úplně neseděla a nebyla celkově dotažena. Barbora Křupková lépe držela dětskou Checcu v určitých mezích, a i když občas až přehnaně dávala najevo svou naivitu a mládí, do celkového pohádkového naladění inscenace to více méně sedělo. V cílové rovince o pár temp předhání pražské absolventky v těchto třech rolích ty brněnské.

Takže vítězem se stává…
V obou absolventských ročnících si především mužská část souboru Goldoniho Poprask nenechá přerůst přes hlavu. Kryštof Dvořáček (Toni), David Krchňavý (Beppo), Michael Goldschmid (Tita-Nanne), Jakub Svojanovský (Isodoro vyšetřovatel) jsou hraví, energičtí a není jim až tak co vytknout. Dobře pracují s hlasem i dynamikou, zbytečně nepřehání stylizaci svých postav, ale zároveň tu a tam nadsazením dodají směšnost situaci. Už nejde jednoznačně rozhodnout, zda byli lepší Brňáci nebo Pražáci a každý měl zkrátka něco do sebe. Zmínit ovšem musím výkon Viktora Kuzníka v roli Fortunáta, jehož špatná výslovnost a vynechávání souhlásek je pro postavu charakteristická. Viktor Kuzník krkolomný text zvládl výborně, stylizace do staršího chlapíka mu nedělala žádný problém a diváci nejedenou odměnili jeho etudy s nesrozumitelným monologem potleskem. V pražském kolektivu opravdu příjemné překvapení. Pavel Čeněk Vaculík vynikl jako Toffolo, mrštný a lehce upištěný hubeňour s velkou energií a silným hlasem, nepolevil ani na chvíli. Role mu skvěle sedla. Dá se říci, že muži vynikají jako celek, kdežto u žen jsou vždy jednotlivé postavy velmi výrazné nebo zcela nevýrazné.

Pražská inscenace byla o něco uhlazenější a mírnější než brněnská. Více se dbalo na detaily a rámcově se přibližovala velmi dobré humorné pohádce. V Brně to byl o něco větší poprask s prvky rozjíveného diskopříběhu zaměřeného na výslovnost a práci s hlasem. V jednotlivostech se občas ročníky předhánějí, ale v celkovém výsledku si všichni v nějakém místě trochu lokli a v jiném se drželi pevně nad hladinou. Obě inscenace stojí za vidění.


Poprask na Laguně aneb když vypuknou sváry
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
Premiéra 15. 11. 2019
nejbližší reprízy út 4. 2., ne 9. 2., so 22. 2. 19:30

Jan Bažant aka Hza Bažant (* 1979) se narodil v Praze. Studoval na DAMU Scénografii alternativního a loutkového divadla. Absolvoval stáž v atelieru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Doktorské studium zakončil na Katedře alternativní a loutkové tvorby a její teorie DAMU. Záběr jeho práce spojuje divadlo, pouliční performance, komiks a autorské grafické techniky, zejména sítotisk. Je autorem grafických novel Krakatit, Pán času a řady kratších příběhů. Jeho kniha Nusle byla oceněna v soutěži Nejkrásnější české knihy 2015 za ilustrace a s grafikou Podél toku se stal laureátem ocenění grafika roku 2016 za serigrafii. Koncepce vyprávění knihy Nusle je založena na celostranách, ve kterých se paralelně odehrávají jednotlivé dějové linky. Vychází z cyklu grafických tisků Nusle, které vznikají přímo inspirovány reáliemi této pražské čtvrti již od roku 2009. Grafiky zobrazují surreálné scény, kde se odvíjí řada příběhů zdánlivě nesouvisejících, ale ve skutečnosti hluboce provázaných. Odkazují na sny, na příběhy, které si domýšlíme z fragmentů událostí, jež nás letmo míjí. Parafrázují tímto život ve městě, kde nás obklopuje tisíce příběhů, ze kterých zachytíme jen střípky, a přece dohromady dávají velkolepý celek – město. ∞

Samuel Beckett pojmenoval jednu ze svých her jednoduše Hra (Play) a přesně takové označení by skvěle vystihlo i čtvrtou absolventskou inscenaci herců Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU v Divadle Disk. Její režisér, slovinský loutkář a hudebník Matija Solce, se však tvorbou jednoho z otců absurdního divadla rozhodl inspirovat pouze volně, a tak získala interaktivní inscenace, založená na hře s objektem, název Beckettomotive.

Stejně jako většina předchozích inscenací letošního absolventského ročníku KALD, jimiž jsou Erekce srdce a rozhlasová hříčka Bitva o Jeruzalém režisérky Petry Tejnorové, Die Young! Martiny Schlegelové a její klubové pokračování Jako hůl (Die Young Vol. 2) Tomáše Vtípila a konečně Kill them all! – The Prague DUB version norského režiséra Tore Vagn Lida, je i Beckettomotive kolektivním dílem režiséra a herců. Jejich počet je zde vyrovnán na tři herečky – Sáru Arnsteinovou, Andělu Blažkovou a Petru Koskovou – a tři herce – Pavla Kozohorského, Iva Sedláčka a Daniela Tůmu; spolužáci Jiří Šimek a Jan Nedbal tentokrát chybí.

Bedřich Beckett
Příchodem do sálu se diváci stávají pasažéry vlaku Bedřich Beckett, jehož zpoždění mohou podle předem daných instrukcí předejít tím, že budou aktivně spolupracovat s herci. U vstupu dostali plánek sálu, jehož hrací prostor je na začátku inscenace bez židlí, obklopený herci sedícími na praktikáblech s nejrůznějšími hudebními nástroji – vedle trubky či klavíru jsou jimi především dvě bicí soupravy. Uprostřed tohoto prostoru visí z provaziště nespočet provázků neboli „komunikačních táhel“, z nichž má každé svůj originální název a za něž mohou diváci libovolně tahat.

Na tyto impulzy se pak rozeznívají nejrůznější zvuky od úderu na buben přes troubení slona až po krátké melodie. Ty nejlákavější z nich („Letenka Praha – Honk Kong“ nebo třeba „Noc s pandou“) jsou ovšem v takové výšce, že na ně ani za spolupráce dvou „cestujících“ nelze dosáhnout, a jejich tajemství není objasněno ani v průběhu celého představení. To ovšem s přihlédnutím k absurditě, prolínající do všech vrstev inscenace, není na škodu, stejně jako fakt, že s přibývajícím počtem diváků už herci nestíhají na podněty reagovat a sál je zaplavován čím dál hlasitější a nahodilejší směsicí zvuků.

Když tato kakofonie dosáhne vrcholu a vlak je připraven k odjezdu, rozdrnčí se telefon, který si sice okamžitě získá pozornost všech diváků, ovšem odhodlávání zvednout ho už trvá podstatně déle. A přitom stačí zodpovědět tak jednoduchou otázku, položenou jednou z hereček: „Are you dead?“ Po několika dalších interaktivních vtipech podobného ražení, jež si vždy vynutí divákovu pozornost prostřednictvím kuželu světla a zvuků hudebních nástrojů, jsou za pomoci několika techniků konečně rozestaveny židle, a to na dvě strany tak, že je publikum rozděleno na poloviny, které k sobě sedí zády.

Vytlač své rácio na talíř a sežer ho!
Divák, který byl jako objekt manipulován k tomu, aby s jinými objekty sám manipuloval, se nyní stává pozorovatelem divadla objektu v jeho tradiční loutkářské podobě. Tradice však končí hned u pojmenování tohoto typu divadla, jelikož loutky jsou vyřezané z molitanu a jde jen o malé hlavičky s hrubými rysy svých vodičů, kteří jejich tělíčka dotvářejí pomocí molitanového kroužku a končetiny prostřednictvím prstů na obou rukách. Jindy je animována jen obyčejná bota anebo budík, poklice, konvice či vodovodní kohoutek. Objekt dokonce častokrát ani není loutkou, jelikož mu není přisouzen vnitřní život, a i animace sama o sobě se chvílemi stává absurdní, jelikož nenese žádný význam a je založena jen na zajímavé vizualitě.

Tyto výstupy jsou předváděny simultánně pro obě části publika vždy dvěma až třemi herci a za doprovodu bicích. Poté jsou praktikábly na kolečkách s herci i bubeníky pomocí techniků odvezeny na druhou stranu a takto po kružnici se odvíjí hlavní část představení. Loutkářské výstupy jsou přitom střídány činoherními, v nichž se absurdita projevuje například opakováním prázdných a na nic nenavazujících vět „Když to tak vezmu, tak asi jo“, „Nevím“ a dalšími. Tato neschopnost učinit rozhodnutí, motání se v kruhu či bloudění bez cíle jistě nebudou mladému publiku neznámé.

Naštěstí je tu ale umění, aby tyto pocity mohlo nahlédnout zvenčí a s humorem. Ať už celou inscenací, anebo jen závěrečnou písní, která je opět založená na neustálém opakování zpívaného refrénu a instrumentální části. Dveře do sálu jsou otevřeny a čeká se jen na to, až úmorné opakování a slova písně o umírání jednoho člověka za druhým vyženou diváky jednoho po druhém pryč. Publikum však nečekaně propadlo hře natolik, že si s propocenými herci namísto odchodu začalo píseň prozpěvovat a podupávat nožkou anebo při zhruba posté znějícím refrénu dokonce tančit.

Ačkoli inscenace nenabízí nikterak převratné poselství, které je vyjádřeno v anotaci poeticky a stručně slovy „Vytlač své rácio na talíř a sežer ho! Skutečnost je nesmyslná,“ s tématem absurdity pracuje důsledně a velmi nápaditě ho zakomponovává i do aspektů formálních. Pro diváka se tak stává zajímavou hrou s iracionalitou v jejích nejrozmanitějších podobách, pokud si ovšem vybere správnou reprízu a do sálu vejde s vědomím, že interaktivita má vždy dva póly. ∞


KALD DAMU: Beckettomotive
Divadlo DISK (Karlova 26, Praha 1)
premiéra 27. 2., psáno z reprízy 3. 3. • nejbližší reprízy 8. 4., 11. 4. 19:30

Máte rádi remixy? A už vás někdy napadlo zastavit se a zaposlouchat do bzukotu vlastního nitra? I tak by se dala v jednoduchosti definovat metoda, která se jmenuje „dialogické jednání“. Na DAMU ji vyučuje její autor, pan profesor Ivan Vyskočil – spisovatel, dramatik, herec, režisér a divadelní pedagog. Letos je mu 84 let. Svou tvorbou ovlivnil Václava Havla, Petra Lébla, Jaroslava Duška a mnohé další to teprve čeká. Ve výčtu cen, které mu byly uděleny, mě asi nejvíc zaujala ta z festivalu Next Wave 2003. Nese název Živoucí poklad.

Na dialogické jednání potřebujete: světlou prostornou místnost, skupinu deseti až patnácti lidí, odpovídající počet židlí, stopky a přející pozornost. Židle jsou v jedné řadě podél zdi. Prostor místnosti vytváří pocit jeviště. Na začátku se určí, jak dlouho bude jednotlivé jednání trvat. Jeden účastník po druhém se pak vystřídá v prostoru pomyslného pódia, kde se odehrává takzvané trapnění. Víte, že druzí vás sledují, ale nenavazujete s nimi kontakt. Jste sami se sebou v takzvané veřejné samotě. Sledujete, co se ve vás odehrává, a snažíte se dát hlas svému vnitřnímu dění. Pro začátečníky jsou optimální dvě minuty nebo o něco méně.

Dá se, pane profesore, dialogické jednání (zkracováno na DJ) jednoduše přiblížit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Ano, dá. Základem je rozpomenout si, jak jsme jako malí objevovali partnerství, nejen s okolím, ale sami se sebou. Když je malé dítě samo, vytváří si partnera, s kterým si hraje, jedná a rozmlouvá. Když lidé dospějí, tuto schopnost většinou zapomenou. My ji v nich oživujeme. Využíváme Stanislavského metodu „veřejné samoty“.

Je třeba dokázat se soustředit, a když jsme něčím zevnitř aktivováni, uvolnit se, pustit vnitřní děj ven, pojmenovat ho a zaujmout k němu postoj. Když zaujímáme postoj, už jsme ten druhý. Jednáme s naším vnitřním partnerem. Víte, v dospělosti si už neumíme hrát… V té původní podobě je schopnost vytvořit si partnera do situace, ve které zrovna jsem, hrou. Děti si na to umí dát čas. Dospělí spěchají. Tím, že spěcháme, přestáváme si všímat, co si říkáme i co říkal ten druhý. Zapomínáme a o hodně přicházíme – o sebepoznání i o sebeodpovědnost (odpovídání sama sobě).

Kolik takových vnitřních partnerů se může v člověku setkat?
Nespočet. Člověku se může objevit jako partner někdo, kdo ho naprosto překvapí! Řeknete si třeba: „Hrome! Není tohle Honza Tropů, spolužák z třetí třídy? Není tohle někdo takový, kdo mi zůstal v mém paměťovém zásobníku? Teď po těch dlouhých letech se mnou jedná. Slyším jeho hlas a uvědomuju si, že chce moji odezvu. Potřebuje moji účast.“

Obvykle míváme jednoho nebo několik stabilních partnerů, ale není řečeno, že se nemůže objevit někdo další. Třeba i velmi zapomenutý z velké dálky. Jde o to dokázat ho vyslovit, najít pro něj situaci, ve které ho poznáme, kde si uvědomíme, co asi od nás chce a proč nás oslovuje. Je to dosti velké dobrodružství. Detektivka. Je otázkou, zda dokážeme najít a identifikovat ten vnitřní hlas – komu patří, kdo to k nám promlouvá a ke komu mluví?

Je pro vás jednodušší se soustředit na svého vnitřního partnera, protože špatně slyšíte?
Máte pravdu, je pro mě jednodušší eliminovat šumy. Zároveň ne vždy se mi podaří najít intenzitu odpovědi. Projev souvisí s kondicí. Záleží na výrazu, nejenom na obsahu slov. Také záleží na tom, jak dalece ve vás to, co přijímáte, doznívá.

Trvá dlouho, než se člověk znovu naučí tyhle věci rozlišovat, vnímat je a hodnotit. Když si znovu začínáme uvědomovat smysl pro výraz, pro jednání slovní i gestické, tak obnova základního vybavení trvá nejméně tři roky (při společném zkoušení jednou týdně).

Dá se tedy říct, že se jedná o něco jako návrat k sobě?
Ano, je to svým způsobem návrat. I jako velcí v sobě můžeme objevit hravé dítě. Akorát jsme někdy hrozný fouňové. Místo abychom si vážili, že jsme ještě zvědaví, citliví a vnímaví, tak to přehlížíme. Jsme sami se sebou spokojení, protože už jsme velcí a zapasovaní do určitého vzorce. Jde o to, se z toho vzorce dostat.

Veřejná samota je pro celý proces náramně důležitá. Ti druzí vaše zkoušení dotují svojí pozorností. Když vám přejí, abyste na něco přišla, vysílají svoje přání. Jejich energie vám dává další důležité impulsy pro vaši citlivost slyšet a vnímat. A když vám ti ostatní nepřejí, tak vám to kazí. Trvá dlouho, než se ti, kteří jsou přítomni a na které za chvíli přijde řada, odnaučí myslet na sebe, co oni udělají, až přijdou na řadu. Škodí i sami sobě. Stejně to neudělají, a když se o to pokusí, bude to špatně zahrané.

Jakým způsobem můžou tuhle metodu využít herci v klasickém herectví?
Jde právě o klasické herectví. Herectví, které se dnes pěstuje, je spotřební a v podstatě vnějškové. Má větší podíl na showbyznysu, ale není v něm ono bytí existenčně ve hře s divákem. Současné herectví, které známe z médií, je ochuzeno o svůj léčivý poznávací účinek. Dramatická hra spočívá v užitečnějších a základnějších událostech než jenom v tom, na něco čumět.

Zaujal mě pojem léčivý účinek – jde o již zmiňovaný návrat k sobě?
Důležitá je i empatie. Stará známá věc je, že empatie je pro člověka léčivá. Radovat se s druhým je dvojnásobná radost a dokázat být smutný s druhým je poloviční smutek. Zdůraznění a odeznění určitých emocí má v prožívání i v tělové souhře veliký význam. To vědí všichni psychoterapeuti, že navodit v osobě, se kterou pracují, rytmus odpovídající prožitku nebo poznání je poloviční úspěch. Víte, někteří tohle vědí a říkají, že DJ je psychoterapie. Bráním se tomu. Účel hru ochuzuje. Hra je nejúčinnější, když ji neužíváte pro něco dalšího. Když si tak hrajete a díky tomu se dozvídáte, na co byste jinak ani nepomysleli. Jde o bytí na příjmu vlastního podvědomí. Díky hře se do vědomí dostává, co by jinak v podvědomí zůstalo. Ne, že by v podvědomí muselo být všechno dobré, ale držíme se názoru, že je potřebné se takto poznat. Říct si, co je dobře a co je pro nás těžko uchopitelné a přijatelné. To jsou hrůzy, co?

Trochu dialogické jednání znám, také sem chodím.
A ke komu chodíte?

Různě. Většinou chodím, když vyučují doktorky Musilová a Křesadlová.
Ano, ty jsou moc šikovné. Víte, já říkám, že není potřeba moc učit. Kdo je naladěn, ten to pozná. Vykládání je zbytečné. Důležité je, aby k tomu lidé sami chtěli dospět a měli tendenci si uvědomovat.

Je v DJ něco, co vás samotného ještě překvapí?
Pořád mě překvapuje. Proto ho učím. Dneska jsem tam měl čtyři lidi. Káťa, Martina, Jaruška a Vladimír. Byli ohromní! Všichni přišli na něco nového. Jaruška – já zíral! Říkal jsem si: „Hrome, co tahle zkušená herečka může ještě objevit?“ A objevila! Přišla si na to, co je to plocha, na které je. Že se dá srolovat, rozrolovat, načechrat… – ohromné! Nebo Kateřina, ta byla znamenitá! Ona se hrozně dlouho nedokázala uvolnit, proto hrozně dlouho dialogické jednání hrála – což není dobré. Tehdy se nic nedozvíte. Dialogické jednání se nesmí hrát, musí se nechat odehrávat. A Kateřina to dlouho neuměla. Proto byla afektovaná a hrozně přeháněla svoji invenci. Postupně zjišťuji, jak je zajímavá, a dokonce krásná ženská. Dokáže být, když se nechá. Ženský se velice často nenechají. A když se nechá, já žasnu! Žasnu, jak je sebevědomá, protože ta, za koho jedná jako půvabná, má kvalitu i pro ni samotnou. Na druhou stranu Vladimír coby mužský, když je v rozpacích, je moc silový. Říkám mu: „Vladimíre, musíme být velice něžní právě proto, že nevíme, jak dál. Počkejme, až přijde další impuls.“

Chtěl bych napsat průvodce, ve kterém bych shrnul, na co je třeba dávat pozor a na co je dobré nespoléhat. Co přivítat, ale nedržet se toho. V pětaosmdesáti bych už snad mohl…

Sepíšete si dárek k narozeninám?
Já nedávám termíny. Když to bude, tak to bude. Přílišná snaha škodí. Proto říkám, že se nesmí moc učit, aby se neškodilo pochopení.

A nemáte náhodou v šuplíku ještě nějakou prózu?
Mě už psaní nebaví. Rád vyprávím příběhy a k tomu potřebuji rezonanční desku publika. Já nevymýšlím, jsem jen přítomen, když si lidi představují.

V určité chvíli zpozorní, a tehdy vím – aha! Tady vede cesta příběhu! A proto už nepíšu, nemám nic v šuplíku. Jen pár útržků, ale ty už do knížek nedám. Ty tam nechám, protože je jim tak dobře.

Kdysi jsem četla vaši knížku „Malý Alenáš“. Všimla jsem si, že vyšla i jako počítačová hra pro děti.
Ano, chlapec Trnků ji vytvořil. On mě tím překvapil. Hromský dílo, na co takoví chlapci nepřijdou. Ptal se mě, jestli může. A já na to: „No bodejť, že můžete. Když si s tím sám hrajete, tak proč byste nemohl?“ Líbilo se mi, jak hezky se nechal inspirovat a jak ve stylu počítačového aparátu všechno domyslel. Moc hezké!

A viděla jste Alenáše, který vyšel v Argu? Tam jistá Klára Popelková z Uherského Hradiště celého Malého Alenáše přepsala a ilustrovala podle svého. Jako knížku si to – (mi to) vydala. Taky jsem jí dal souhlas. Ohromně se mi líbilo, na co všechno Klára přišla, jak si s tím pohrála. Byl jsem potěšen. To jsou momenty, kdy jsem spokojený, že jsem Alenáše napsal. Víte, tak, jak vyšel, původně neměl vůbec vypadat. Je to spíš jevištní záležitost, záznam, jak jsme se Špicnerovou hráli vyprávěné divadlo.

Máte můj obdiv, že i v tak požehnaném věku chodíte sem na DAMU a navíc do třetího patra!
Jsou určité věci, které jsou pro mě důležité, o kterých si myslím, že jsem povinen je dodělávat a kompletovat. Proto jsem tady.

Pane profesore, děkuji za rozhovor a za váš čas.
Prosím, hezky se s vámi povídalo. Víte, oni lidi skutečně vysílají, jde jenom o to, aby se člověk uzpůsobil vnímat. Tak vám děkuji za příjem.

Vychází se ze skutečných příběhů, v nichž hlavní hrdinové neúspěšně řeší důležitý osobní konflikt. Proto si zvou na pódium diváky, aby jim pomohli najít řešení a vyústění příběhu, užili si trochu legrace a zahráli si divadlo, protože: Všichni mohou hrát divadlo, dokonce i samotní herci! (Augusto Boal)

Představení a cíle Divadla Fórum
Poté, co herci odehrají svůj part, se Joker, prostředník mezi nimi a publikem, obrátí na diváky s výzvou, aby zasáhli do děje a snažili se najít nové východisko problému. Ten z diváků, který má nápad, vstoupí do hry, vymění herce v roli utlačovaného a improvizuje svůj návrh. Následuje diskuze. Každý má příležitost se zapojit.

Cílem není vyhrát ani dospět k jednotnému výsledku. Smyslem je vyzkoušet si, jak čelit útlaku či konfliktu v rámci divadelní fikce a aplikovat tyto znalosti a zkušenosti v reálném životě. Forma divadla, založená brazilským režisérem a divadelním pedagogem Augusto Boalem v sedmdesátých letech 20. století, čerpá z toho, že každý člověk ve svém jednání používá divadelní jazyk. Proto každý může hrát divadlo poskytující možnost kreativně se vyjádřit a měnit svoji životní situaci.

Jestli se chcete o Divadle Fórum dozvědět více, od 27. února do 15. května 2013 bude v Divadle Řetízek na DAMU probíhat nový kurz. Pro účast není nutná žádná předchozí herecká zkušenost.

út 19. 2. 19:30 (veřejná generálka)
Divadlo Řetízek, budova DAMU
Karlova 26, Praha 1

st 20. 2. 19:30 (premiéra)
Studio Truhlárna
Rokycanova 33, Praha 3

Vybírám jen namátkou některá z témat, kterým se věnuje představení V pasti těla: manipulace médií, zcestné postupy moderního zdravotnictví, záměrná a řízená devalvace hodnot ve společnosti, z toho pramenící izolace a neschopnost mezilidské komunikace a plnohodnotných intimních vztahů, ignorování přání jedince s domnělým ohledem na zájem společnosti jako celku. Na hru vás zvu také pro originální zpracování těchto námětů.

Je to paradox. Recenze na představení, které se mi nelíbí, něco mi na něm vadí nebo se mi na něm líbí jen něco, se mi obvykle píše jako nic. Upozorním na nešvary, vypíchnu zajímavosti a povedené prvky a vše doplním vlastním dojmem z dané kulturní události. Nedávno jsem ale navštívila představení, které mi vzalo řeč nejen pro zbytek večera, ale i pro napsání tohoto článku. Byla to prostě pecka.

Do těchto řádků jsem se skutečně musela nutit. Potíž ale spočívá v tak vysoké kvalitě hry, že si doporučení a šíření mezi veřejnost zaslouží. Nejraději bych napsala prostě jen: jděte se přesvědčit sami a uvidíte. Jednak byste mi ale nemuseli hned věřit, a navíc by mi tak krátký článek v redakci neprošel. Zatnu tedy zuby a pokusím se alespoň nastínit, o co že to vlastně jde.

Jakub sobě i nám všem
V představení V pasti těla je Jakub Folvarčný ve vlastní režii jedním ze dvou herců na scéně, kterou sám připravil, a deklamuje text, který sám napsal. Bez přílišné nadsázky by se dalo říci, že je to jeho dítě. Však se také tématům jako mateřství, rodičovství, porod a zdravotnictví, dětství a dospívání v průběhu bezmála dvouhodinového představení hojně věnuje. A že se s tím zrovna nemazlí, lze vytušit už jen z úryvků scénáře, který mi Jakub poskytl:

Novák: Jak se jmenujete?
Vesmír: Vesmír Svobodný.
N: Nepřípustné. Jsem jediná osoba, která rozhoduje o povolení přidělovaného křestního jména a mně se toto jméno nelíbí.
V: Ale hodí se ke mně.
N: Pravda. Vy se mi taky nelíbíte. Jestli vám jde o významové jméno: jste z Prahy, jste tu nový, Josef Novák. Pěkné přiléhavé jméno, líbí se mi. Vy se mi také začínáte líbit. Podstoupíte povinná a většinu doporučených očkování.
V: To by moje matka nikdy nedovolila!
N: Je dobře, že je za mřížemi.
V: Kde je?
N: Vaše matka Milada Nováková…
V: Svobodná!
N: Za svobodna. Nyní Nováková. Je v ženské věznici v Ohavě.

… (nebo)…

Nechci se na to dívat, jak se zbytečně snaží, jak se furt znova zvedají a zase padají a pak přirážejí nekonečně v nekonečné množství pochev, aby zapomněli, jak jsou doopravdy v píči. Aby to celé břímě bytí v naprosté píči přenesli na někoho jiného, na novou generaci; my jsme to nezvládli, jediné, čeho jsme byli schopni bylo: „to pomrdat“ a z toho jste vzešli vy, abyste za nás nesli dál dědičný hřích.

Nechci se na vás dívat, pane, nechci vidět váš pokus-omyl, nechci ve vás vidět sebe za dvacet let, vypadněte! Jděte do hajzlu! Kurva!

Nechci, nechci, nechci žádného otce, nechci žádný vzor, nechci se ničím řídit. Všechno na světě je poloviční. Já už chci pryč, chci to všechno přeskočit. Nechci tu chodit a shánět furt něco k žrádlu a v období páření, což je vlastně pořád, samici a pak zase něco k žrádlu a samici a žrádlo. Co je to za kolotoč?! Nechte mě na pokoji! Tohle je můj pokoj! Už nechci poslouchat ty zvuky, ten rytmus mi rozpůlí hlavu! Nééééé!

Systém proti všem, všichni proti systému
Jakub už musel být současným stavem společnosti a lhostejností tím vším prostupující hodně otrávený. Abych nespekulovala, zeptala jsem se Jakuba přímo. Co bylo popudem pro napsání textu?

„Impulzy byly vlastně dva. První ještě v době, kdy mne poměry opravdu unavovaly všude a natolik, že jsem začal hledat nějaký sjednocující prvek toho, proč si takové peklo vzájemně děláme. Objevil jsem jej pro sebe v aktuální nerovnováze mužského a ženského principu v naší společnosti. Tato nerovnováha vede ke vzniku iluze takzvaného systému, proti němuž není obrany. To je ale už víc než dva roky. Situace se začíná v mnohém měnit, přestože se nám může zdát, že je to pořád stejné (ne-li horší). Myslím ale, že jde jen o eskalaci na sklonku epochy. Pro mne je ta hra svým způsobem monotematická a různé fenomény naší doby v ní používám jen jako osnovu bez ambice je vyřešit nebo rozpitvat. Systém je něco, co opravdu změnit nejde, pakliže to sami nechceme. Čím může každý z nás začít je, že se poohlédne po možnostech, jak překonat onu obrovskou krizi mužského principu, kterou zažíváme.

Impulzem k dopsání hry pak bylo téma divadla Alfred ve dvoře na tuto sezónu: Člověk přírodní a / nebo člověk politický, kam mé dosavadní torzo ze šuplíku bezvadně zapadalo. Poté, co můj projekt na podzim vybrali do nadcházejícího dramaturgického plánu, už nebylo úniku (smích).“

Dvorní zázrak
Divadelních představení je denně k vidění nespočet a nechci zpochybňovat kvalitu většiny z nich. Troufám si ale tvrdit, že autorských počinů, které by se tak aktuálně zabývaly palčivými tématy života ve všech jeho aspektech (soukromý, politický, kulturní, sociální i duchovní), není nikdy nazbyt. A navíc s využitím nejmodernějších audiovizuálních technologií a hravých postupů alternativního divadla. Jeden takový zázrak mají v divadle Alfred ve dvoře.

V pasti těla
koncept, režie, scénografie
Jakub Folvarčný
hrají Jakub Folvarčný
a Týna Průchová
hudba, zvuk David Hlaváč

Alfred ve dvoře
Františka Křížka 36, Praha 7
čt 14. a pá 15. 6. 20:00
250 / 150 Kč

Michal Hába (*1986) je spolu se Šimonem Spišákem jedním z režisérů souboru Lachende Bestien. Dokončuje režii na DAMU, v současné době je na stáži v berlínském divadle Volksbühne, angažuje se také v kočovném Divadle Koňa a Motora. E-mailem jsme se spolu bavili o 120 dnech svobody, Bestiích a jeho pohledu na divadlo.

Jak a proč jste se dali dohromady?
Lachende Bestien se zformovali při zkoušení 120 dnů svobody – už jen proto, abychom měli nějaké jméno, pod kterým hrajeme. Nazkoušení inscenace bylo příležitostí pro naplnění dlouhodobějšího záměru: uvést na kulturní scénu nezávislé uskupení, které pod čitelným jménem zpracovává současná témata, jde k věci a nehladí po srsti. Taková kontinuální činnost zároveň umožňuje i zkoušení a hledání aktuálního divadelního jazyka, který s diváky skutečně mluví – což se při jednorázových projektech většinou nedaří. Chceme, aby se v budoucnosti aktivita Lachende Bestien rozšířila, aby nebyla „jen“ divadelním uskupením.

Myslíme si, že dělat divadlo a vlastně přispívat ke kulturnímu životu je otázka společenské odpovědnosti. Lze říct, že velká část českého divadla degenerovala na zábavní podnik, který ani zdaleka není společensky kritický a celkově se vyhýbá nepříjemným otázkám. Existence čitelných nezávislých uskupení může situaci změnit.

Jakým tématům se převážně věnujete?
Moje práce se zatím týkala zejména zla, násilí, destrukce, totality. To zřejmě ovlivní i další tematické směřování Lachende Bestien. Nechceme se zabývat jen „společensko-kritickými“ otázkami, rádi zavítáme i do oblasti intimity. Namátkou: víra ve vnitřním životě člověka i víra či náboženství v dnešním světě – to považujeme za „zaujetíhodné“. Sem patří i nepopulární či ignorovaná témata. České divadlo třeba nerado řeší kapitalismus – pro naši postkomunistickou společnost tak nějak typická záležitost: raději nerejpat, když jsme to konečně dostali (i když už před dvaceti lety). Právě proto nás zajímá takové téma prozkoumat. Ohledávání situací a témat, které lidé nechtějí řešit, je pro divadlo většinou nejlepší krmě.

Už v inscenacích na DAMU jste pracovali s nadsázkou, groteskností, chaosem, velkým množstvím rekvizit… Myslíte, že máte svůj styl?
Nadsázka i grotesknost jsou pojmy, které se mi zamlouvají. Většina našich projevů na škole byla velmi instinktivní, ale vedla nakonec k jistému vytříbení. Nechtěl bych říct, že teď budeme hrát v určitém stylu, ale rozhodně chceme sledovat jisté principy. V herectví hledáme takový projev, kdy člověk na scéně nepředstírá, že je někým jiným. To neznamená, že by nemohl hrát postavu, jen je potřeba ji hrát s určitým nadhledem a zároveň se vydat všanc: být vůči divákovi plně otevřený. Chce to určité nasazení, více osobní jednání – sebezveřejnění a žádné schovávání se za postavu nebo stylizaci. Je to vlastně otázka realismu: pokud divadlo ukazuje obrázky „normálního života“, zdá se mi něco v nepořádku. Když je dneska člověk účasten divadla, ví to. Ví, že je divák nebo herec, tak proč předstírat, že tomu tak není. To pak vede k určitému režijnímu stylu. Nazvěme ho třeba „divadelní demencí“ – takový styl pracuje s teatralitou, velkým nadhledem, přeháněním, protože jsou to prostředky, jak zveřejnit divadelnost divadla. Nejhorší na divadle je nechat diváka v pasivitě. Divadlo se musí k lidem vztahovat, musí se snažit skutečně naplnit frázi „divadlo je komunikace“.

Přejděme ke 120 dnům: proč jste si vybrali zrovna tuhle, poměrně obtížnou, látku? Nakolik jste spokojení s výsledným tvarem inscenace?
Sade mě a kolegu Šimona Spišáka fascinoval už delší dobu. Text 120 dní Sodomy je komplexní filozofický komentář k pojmu „lidskosti“. Pod zdánlivou vrstvou perverzní literatury se dá přečíst dodnes platná výpověď o člověku. Směřovali jsme k otázkám, kde se v člověku bere násilí, zda je možné člověka od násilí oprostit nebo je-li součástí jeho podstaty, co skutečně naplňuje onu „lidskost“ a jak lze dnes vidět lidskou svobodu a její hranice.

Nahota, deklamace obscénností nejhrubšího zrna a intimní kontakty. Ostýchali jste se, nebo už jste ze školy tak sehraní a otrlí?
Jestli něco dělalo problém, tak to byl vzájemný „nahý“ dotyk mezi námi kluky, ale nějak jsme to zvládli. Nadávky – žádný problém. Nahota – to byl spíš nezvyk. Člověk, který leze na scénu, by neměl mít problém se svléknout. Je to jeden z projevů otevřeného hraní, sebezveřejnění, ochoty člověka na scéně se vydat všanc.

Víte, proč divadelní kritik Dušan Hübl zvolil jako název své kritiky vašeho představení větu „Nahá ženská zadnice do řádu inscenace nepatří“?
Dušan Hübl měl nejspíš na mysli udržení jednoty. Když jsou muži celou dobu nazí a ženy oblečené, proč najednou ukazovat ženskou prdel. Tohle uvažování chápu, ale dnes je mi docela vzdálené, na takovou stylovou čistotu si nepotrpím. Naopak mě baví vršit motivy a styly, baví mě divadelní obžernost.
Proč holky taky nejsou nahé? Není to z „personálních“ důvodů, ale prostě proto, že to nebylo v plánu. Nemáme žádnou potřebu někomu dokazovat, že holky se taky nestydí svlíknout. Původně se holky měly věnovat hudbě, postupně ale jejich účast přerostla do role vypravěček – mají tedy pořád od příběhu odstup, i proto se nesvlékají.

Kde a kdy budete opět hrát?
V březnu máme pauzu, ale 15. dubna budeme hrát jako obvykle na Elliadově knihovně Na zábradlí, 24. dubna hrajeme (prvně) v Crossu. Domlouváme i mimopražské hraní – např. v Plzni v Johancentru.