Herec Daniel Červinka svádí boj s duševní nemocí. Čtyři roky byl mimo jeviště, teď se vrací jako hlavní představitel MMXII Zánik domu Usherů. V Celetné, kde měla inscenace premiéru, se uskutečnil i náš rozhovor. Téměř po celou dobu interview se mi díval do očí, působil klidně a smířeně. Opakovaně děkoval svým spolupracovníkům. Nebylo těžké začít si s ním tykat.

Jaké je vrátit se na jeviště po tak dlouhé době?
Složité. Ale jsem šťastný, že mě Petr Lanta (režisér inscenace – pozn. red.) vrátil zpátky. Inscenace se připravovala dlouho, tři roky. Výsledek je stále variabilní. Samozřejmě máme pevný scénář, ale snažím se i o improvizaci. To se mi tady moc nedařilo, tenhle prostor mě semlel.

Jaký jsi s ním měl problém?
Vnitřní. Prali jsme se také s technickými problémy. Měli jsme spousty rekvizit, které jsem nakonec nepoužil. Také nešlo všechno stihnout za hodinu. Snažím se, aby představení nebylo příliš dlouhé; mělo by trvat zhruba 65 minut.

Ale plánované časové vymezení jste dodrželi.
Jenže koncepce hned zpočátku krachla. Podstatné ale je, že se vracíme k Sergeji Fedotovovi a jeho úžasné práci, k Oxaně Smilkové, Viliamu Dočolomanskému a jeho Farmě v jeskyni. To všechno Petr v naší inscenaci v narážkách používá.

Jak jste zkoušeli?
Většinou po telefonu, po mailech, pak bylo intenzivní soustředění, kde jsem se rozložil, onemocněl jsem. Proběhl naprostý rozpad subjektivity. (smích)

Celý proces byl zamýšlen i jako arteterapie. Fungovalo to?
Rozhodně. Pro mě to má nezměrný smysl. Očišťuje mě to.

Nastřádal jsem spoustu lidí, kterým mohu kdykoli zavolat

Inscenovat Zánik domu Usherů byl tvůj nápad?
Ne, Petrův. Já jsem po tom všem velice pokorný herec a odevzdávám se plně do rukou režiséra-teatrologa. Práce probíhala i na bázi jakési telepatie, které jsme se učili se Sergejem Fedotovem.

V čem ti Petr Lanta vyhovuje jako režisér, proč sis vybral zrovna jeho?
On si vybral mě. (smích) Před dvanácti lety si mě vybral právě na workshopu Sergeje Fedotova. Záhy jsme nazkoušeli slavnou inscenaci Svatá Dorota. Tehdy se neuvěřitelně semklo asi třicet lidí; byl v tom jakýsi nádech magie. S Petrem jsme přátelé. Stál při mně v dobách zlých i dobrých, dával mi krásné role, v nichž jsem leccos prožil a ze kterých jsem čerpal sílu. Samozřejmě v tom má prsty i Jindřich Veselý (odborná spolupráce – pozn. red.). Oba mi značně pomohli.

Tvůj osud je skutečně zapracovaný do role, ale nebyla jsem si jistá, zda jsi schopen rozlišit, kde končí Dan a začíná Usher.
Chápu. To budeme ještě dočišťovat, aby byly jasnější kontury. Důležitá je i práce Evelíny Lenky Jirkové (výprava a role Madelaine – pozn. red.) a obou zvukařů. A já se na jevišti skutečně hřeju. Zjišťuji to čím dál tím víc. Dřív jsem na jevišti míval strašný strach, teď se to změnilo.

Cos dělal ty čtyři roky, kdy jsi nehrál?
Byl jsem všude možně. Maloval jsem, psal poezii, povídky, manuálně pracoval. To všechno mi pomáhalo překonat velmi složité krize.

Chceš mluvit o své diagnóze a problémech s ní spojených?
Tyhle problémy jsou teď pod kontrolou; mám vynikající psychiatry a už jsem za ty roky nastřádal velký okruh přátel, kterým mohu kdykoli zavolat. A vždycky se mohu nechat zavřít, zpacifikovat se režimní léčbou. S nemocí jsem se smířil. Dokonce se mi teď líp tvoří texty a hudba. Divadlo beru jako terapii. Hlavně bych se chtěl ubírat tím niterným těžkým hudebním procesem. Zároveň budu hrát, ale ne repertoárově, protože bych to zřejmě nevydržel.

Zažíval jsi v závěru představení katarzi?
Zažíval. To objetí, kdy tam vzadu končíme a jako animus s animou v jungovském smyslu se vznášíme na vlnách Rachmaninovovy hudby, pro mě má velký význam.

Herectví jako naprosté ztotožnění

Čí nápad byla recitace Vysockého na konci představení? Pociťuješ s ním nějakou spojitost?
Nápad to byl Petrův. Jinak Vysockij byl silně závislý, to je jedna společná linka, druhá je Sergej Fedotov, který ho preferoval. Vysockij je pro mě velký vzor. Ztotožnil jsem se s ním natolik, že jsem po Sergejově workshopu na čtrnáct dní onemocněl. Kolegové z českého divadelnictví se obávají těchto prvků, principů, které používá právě Fedotov.

Toho ztotožnění?
Magie. Naprosté ztotožnění. Stát se postavou.

Chtěl bys ještě něco dodat k inscenaci?
Rád bych řekl, že hodně pracuju i s texty Karla Vepřeka a Pavla Zajíčka. (D. Č. v inscenaci zpívá či recituje jejich písně / básně. – pozn. red.) Jsou to mí přátelé a hodně mi pomohli.

Zaujala mě věta, jíž končíš životopis na svém blogu: „Umění v sobě mi dodává sílu přežít v tomhle komplikovaném světě.“
Ano. „Umění v sobě.“ To je Oxana Smilková. Umění v sobě pomáhá člověku.

To je tvoje motto?
Jednoznačně.

„Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu,“ pěje výše zmíněný hlavní představitel na úvod a nesmlouvavě se cpe mezi diváky, aby vzápětí vybraného „nebožáka“ donutil foukat do přistrčené foukací harmoniky. Potom se s ruksakem na zádech a dětským koníkem na tyči mezi nohama přesune na forbínu a prodírá se imaginárním nehostinným lesem, na nějž už upozorňovala počáteční píseň. Les zde symbolizuje místo, skrze nějž se hrdina brodí, aby následně sestoupil do podsvětí či nevědomí a tam se setkal a utkal se svým démonem – Strachem. Místo, v němž už před ním zabloudil autor Božské komedie a z kterého vede cesta jen skrze bránu pekel. Zde se poté, co si znavený cestující, výletník, poutník umlel a uvařil horkou kávu na lihovém vařiči, zvedá opona a otevírá se usherovské peklo. Odhalený prostor dokonale nastiňuje atmosféru starého sídla před rozkladem; vzadu velké zrcadlo, nejdříve zahalené plédem, uprostřed široká postel, která zabírá většinu jeviště, ale přitom se vůbec nepoužívá, na ní rudé křeslo, vedle „zapomenutá“ starožitná židle, na které se nesedí, vlevo další zrcadlo, po stranách vysoké svícny, v nichž se postupně zapalují svíce, na dobře viditelném místě „náhodně“ odložený budík, nenápadně upozorňující na krátící se čas. Vše omšelé, zaprášené, starobylé. A vpravo Ona, Usherova nemocná sestra lady Madelaine (Evelína Lenka Jirková), nalíčená jako přízrak, v černém, nehybně sedí v průhledném plastovém křesílku a opírá se o „pyramidku“ z papíru, která se posléze promění v její hrobku. Před divákem se rozevírá scéna jako z hororu. Zánik domu Usherů začíná. A poutník proniká do pekla, vystavuje se strachu.

Herectví jako terapie
Daniel Červinka, stěžejní aktér a iniciátor celé inscenace, hraje posledního příslušníka rodu Usherů, Rodericka, i jeho přítele, jenž za ním cestuje temným lesem, ale také sám sebe. Vypráví se zde nejen Usherův, ale i (nebo hlavně) Červinkův příběh, osud postavy (postav) se propojuje a proplétá s osudem herce. Poeův text doplňují kromě citlivě použitých citací z jiných děl (Čechovův Racek, Shakespearův Večer Tříkrálový, Past na myši Agathy Christie, Maryša bratří Mrštíků ad.) i úryvky z příbalových letáků hercových vlastních četných léků a režisér (Petr Lanta) Červinkovi ponechává i dost prostoru pro improvizaci. Každé představení je zamýšlené jako terapie. Herec, jenž byl dlouho v izolaci, otevřeně mluví o svém vlastním duševním onemocnění i dalších zdravotních problémech. Vypráví zážitky z dětství, hrdě ukazuje na společnou fotku s Václavem Havlem, ale vše udržuje v pevných konturách Usherovy role. Nesklouzává do sentimentálnosti, sebelítosti či trapnosti. Využívá široký rejstřík výrazových prostředků. Zpívá proměněným hlasem, stepuje, maluje. Skutečně se stává oním poutníkem, který se nebojí pohlédnout do zrcadla a setkat se s bezmocí. Jako Roderick Usher tančí s Madelaine, jež při tanci, zdánlivě mrtvá, padá k zemi.

Působila-li některá počáteční místa trochu rozpačitě (především zbytečně dlouhá improvizace kolem přípravy kávy), většina inscenace a zvlášť strhující závěr pomalejší rozjezd bohatě vynahrazuje. Madelaine, tentokrát ve světlých šatech, protrhne papír v pyramidce-hrobce a prorve se ven. Křičí. Roderick ochromený strachem si nasazuje plenkové kalhotky. Ona opětovně zakrývá zrcadlo a staví se před něj. On, Daniel Červinka, potomek starého ruského rodu, začíná recitovat Vysockého Koni priveredlivye („Koně k nezkrocení“). Zní pravoslavná mše a podbarvuje recitaci. On se snaží přiblížit k Ní. Vztáhnout ruce ke své duši.

Edgar Allan Poe: MMXII Zánik domu Usherů
Společnost Dr. Krásy
překlad Josef Schwarz
režie Petr Lanta
hudba DJ Sekkisfader a DJ Švedys
ne 13. 1. 21:00 v Divadle v Celetné