Nová výstava v Galerii Rudolfinum s názvem Mezipaměť představuje česko-německý projekt postavený na vzájemné prostupnosti tradičních a nových médií. Mezipaměť vyrovnává otřesy, aby zabezpečila fungování lidského vědomí, ale také zahlazuje stopy po tom, co šok vyvolalo. Je to průběžný, řetězící se stav dialektického kontrapunktu, ze kterého lidské bytosti nemohou vystoupit. Proto ho musejí neustále reflektovat.

Kurátor výstavy, historik umění Petr Vaňous, vybral pro tento koncept díla pěti umělců. Tradiční média na výstavě zastupuje tvorba dvou německých malířů – Franka Nitscheho a před dvěma roky zesnulého Eberharda Havekosta. Trojice českých umělců Daniel Hanzlík, Adéla Matasová a Pavel Mrkus se prezentuje zejména svými projekcemi a audiovizuálními instalacemi.

„Tím, že tradiční a nová média sdílejí určité společenské podmínky a myšlenkové principy, generují zároveň příbuznou auru výpovědi a výrazově se přibližují,“ vysvětluje kurátor výstavy Petr Vaňous. „Zpravidla se jedná o analogický pohyb forem – statických či dynamických, které na jednu stranu modelově referují o ‚stavu věcí‘ prostřednictvím digitálních nástrojů, příkladem může být tvorba Pavla Mrkuse, a na straně druhé vrací tradičním výrazovým prostředkům, jakým je např. obraz, nové impulzy a odlišné způsoby ‚formátování‘, což nacházíme kupříkladu u Daniela Hanzlíka. Lidský zkušenostní potenciál se rozšiřuje o nové, čistě vizuální strategie, o čemž svědčí tvorba Eberharda Havekosta a Franka Nitscheho, nebo o emocionálně silné audiovizuální a fotografické explikace u díla Adély Matasové.“

Název projektu Mezipaměť, přejatý ze světa informatiky, reflektuje širší rozhraní procesu, který se odehrává v rámci vizuální kultury a přetváří zažité představy o povaze a zákonitostech času a prostoru ve vazbě na lidské úsilí a paměť. Evokuje představu latentně uchovávaných dat, k nimž se civilizace vrací v době osudových krizí a tápání. Zároveň odkazuje na zpochybněnou platnost vývojového modelu civilizace, která čím dál tím více podléhá sebevražedné akceleraci.

text: Maja Ošťádalová

Mezipaměť
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
26. 8.—31. 10.

Čas není jen údajem o konání schůzky. Fyzikální veličinou, která nás informuje o plynutí dne. Samostatně obstojí pouze jako pojem. Pokud se ale propojí s jevem, který můžeme pozorovat, není už neuchopitelným abstraktnem. V Galerii Středočeského kraje představují tuto veličinu autoři Daniel Hanzlík a Pavel Mrkus na výstavě Vidět čas.

V prostorách bývalých jezuitských kolejí se divákovi otevírá mnohovrstevnaté představení. Prostor pevně ohraničený silnými barokními zdmi vpouští do konfrontace svět z dat. Autoři si výstavní prostor spravedlivě rozdělili rovným dílem a každý vytvořil tři díla. Dělení expozice do sedmi částí napovídá, že na tom posledním pracovali společně.

Po vstupu do zatemněné místnosti čeká na diváka intenzivní uvítání silným a nepravidelným rytmem světla. Cesta dlouhým tunelem světelných záblesků může buď pokračovat anebo se stočit do dveří po pravé straně. Tam diváka zklidní meditativní videoinstalace Sluneční hodiny. Instalace zobrazuje princip plynutí času závislém na rotování Země. Ale světlo, na kterém je zobrazení konkrétního času závislé, do zatemnělé místnosti nedopadá. Zobrazení času na slunečních hodinách je řízeno počítačovým programem a je simultánně sladěno s reálným časem plynoucím i přes pocit bezčasí, který divák v expozici získává.

V další místnosti se návštěvník dostává k nazírání vztahů, které jsou předvídatelné nebo náhodné, statické nebo dynamické či fyzikální nebo virtuální. Před očima má plošinu, tyč a olovnici – tentokrát skutečné objekty, fixně umístěné v prostoru. Vzhledem ke zkušenosti z předchozí místnosti už ale očekává narušení obrazu technologií. Ta dobu divákova znejistění ukončuje animací digitálního stínu, který statickou instalaci svou digitální vrstvou naruší. Permanentní iluze stability svým pojmenováním dokonale ukazuje situaci, která předjímá budoucí záměr.

V následující místnosti se Potok pomyslně vlévá do podoby moře a další videoinstalace se stává meditativním pozorováním oceánu. Opět se ale nejedná o záběry realistické, ale o síť vygenerovanou počítačem. Jemná lineární síť vlnících se trojúhelníkových polygonů, základních prvků počítačového modelování, otevírá divákovi zatím nejsilnější estetický zážitek. Iluze vlnícího se moře je natolik silná, že s určitým ponořením se do obrazu divák vnímá jen jemný rytmický pohyb vln, ve kterém se počítačová síť po chvíli začne zcela ztrácet. Utonutí mysli ve vygenerovaných vlnách pak zachraňuje doprovodný zvuk instalace, kterým je opakování slov programovacího jazyka. Slova určují generování a parametry obrazu a diváka trápí opětovným připomenutím, že se nachází v umělé realitě.

Pendulum je instalací v následujícím prostoru galerie, která diváka libovolně dlouhou dobu ukotví v rytmu času. Dílo, ve kterém návštěvník vidí čas v jeho pravidelném rytmu.

Vnořit se do algoritmů
Ke kapalině se vrací třetí instalace Pavla Mrkuse, která tentokrát pracuje s jejím pevným skupenstvím a její fázovou přeměnou táním. Obrazový rastr ledovce ukazuje nejen zmíněný proces tání, podle kterého se instalace i jmenuje, ale dostává se od zobrazení plynutí času, které je v tomto případě klenuto do délky ročních období, až ke globální problematice. Součástí projekce je graf, který představuje rozlohu ledu v Arktidě v průběhu změn ročních období od roku 1979 do současnosti. Ten je každý den aktualizován a zobrazuje tak kontinuálně dramatické zmenšování plochy ledu na severní polokouli.

Poslední částí výstavy je společně vytvořené dílo Daniela Hanzlíka a Pavla Mrkuse. Vstupem do expozice divák pocitově ztrácí pevnou půdu pod nohama a ocitá se v tunelu světel, jejichž rytmus by marně zaznamenával. Skladbu světelného toku totiž ovlivňuje především sám svou přítomností. Superpozice, jak se instalace jmenuje, nechává volit výchozí bod vnímání času samotným divákem. Jeho pohyb je zaznamenáván a světelná instalace s ním rozvíjí vizuální dialog o plynutí času. Superpozice si skrze tuto interakci dovoluje připomínat, že jedinec je nejen nedílnou součástí celku, ale také jeho zásadním vlivným působitelem.

Výstava Vidět čas, připravená kurátory Veronikou Marešovou a Petrem Vaňousem, je konfrontací s časem. A to nejen obsahově, ale i umístěním. Právě barokní jezuitské koleje, ve kterých je výstava představena, umožňují divákovi vidět plynutí času nejen skrze vytvořenou instalaci, ale také skrze prostory galerie. Právě tato konfrontace je další vrstvou, kterou divák dostává mimoděk po zhlédnutí divácky poměrně náročné výstavy. Autoři Hanzlík a Mrkus nejen že občerstvují návštěvníkova ducha, ale nutí ho skrze zvolenou estetiku, která je digitálně chladná a informativní, přemýšlet. Přesto se ale nejedná o výstavu, ze které by divák neměl vizuální zážitek. Autorům se podařilo propojit obojí, a přestože se jedná o témata artikulovaná čistě skrze nová média, paradoxně vycházejí z přírody a principů, které nám jsou důvěrně známé. ∞


Daniel Hanzlík, Pavel Mrkus: Vidět čas
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
11. 3.—27. 5.