Ticho ateliéru, tíha Prahy a svět, který se rozpadá rychleji, než jej dokážeme pochopit. V rozhovoru se výrazný český umělec Daniel Pešta dotýká hranic tvorby v době přetlaku obrazů, informací a povrchního úspěchu. Mluví o provokaci jako nutnosti dialogu, o smrti jako přirozené součásti života i o zodpovědnosti umění ve veřejném prostoru. A klade otázku, zda má kultura v éře rychlé spotřeby ještě čas zrát — nebo už jen přežívá.

Když dnes začínáte vytvářet nové dílo, je stále prvotním impulsem ta osobní nutnost, pnutí nebo vědomí světa, který se rozpadá, a reakce na něj?

Celý život jsem zvyklý tvořit. Potřeba být v ateliéru, v tichu a v koncentraci – přetvářet myšlenky v něco konkrétního, jako všichni umělci, to je hlavní motor. Když pak v ateliéru jsem a jsem člověkem, který je vnímavý na impulsy, politickou situaci, okolnosti a křivdy, tak pak většinou v ateliéru u těchto témat skončím. Je to moje osobní výpověď. Když v ateliéru jsem, je to z důvodu, že jdu něco dělat, a když začnu tvořit, tak se myšlenkově začnu přesouvat k tématu, které je aktuální.

Téma vás napadá během tvorby, nebo si náměty zapisujete průběžně?

Někdy si dělám poznámky, někdy jsou to malé studie, které nechávám ležet a počkám, až se rozvinou. Nespěchám na to. Obzvlášť s dalšími roky – nechci nic uspěchat nebo zbytečně vydávat energii někam, kde by to byla úplně slepá cesta. Často si zaznamenávám myšlenkové pochody rychlou skicou. Tak jsem pracoval i během noci, když jsem dělal Záznamy noční hlavy. Podvědomí vše pouštělo. V noci jsem se vzbudil a udělal si pár poznámek.

Je to častý styl vaší práce, nebo to byl spíše experimentální přístup?

Byl to specifický záznam, na kterém jsem dělal asi dva roky. Ale potom, když byl covid, tak jsem začal reagovat jinak, než jsem sám od sebe očekával.

Poznal jste tak novou podobu sebe sama v nové situaci, která nastala?

Přesně tak. Přemístili jsme se do přírody, na chatu, ale jelikož jsem pražský městský člověk a celý život jsem žil ve městě, tak jsem byl najednou po celý jeden rok v přírodě. To pro mne byla nová výzva a nová situace. Všech negativních informací bylo tolik, že nás začaly přesahovat, tak jsem se začal dívat do hvězd a začal jsem s nimi komunikovat. Na obrazy jsem začal přenášet hvězdné nebe a různé pocity, které to ve mně evokovalo. Ale jak jsem se vrátil zpět do města, tak mne to hned pustilo.

Kontext byl aktivní, ale jakmile jste se vrátil zpět, tak jste zase reagoval na to, co bylo kolem vás.

V Praze se cítím doma. Dobře se tady koncentruji na věci, které jsou pro mne důležité. Když přijedu do jiného prostředí, tak na věci reaguji zase jinak.

Musíte se s prostředím tedy prvotně sžít a pak až můžete tvořit?

A hlavně mít důvod, proč chci tvořit. Nechci už se nutit do něčeho, co mi není vlastní. Když jsem v přírodě nebo jsem byl v Benátkách, tak nechci tlačit na pilu, abych tam řešil to, co v Praze. Praha je specifická. To věděl Kafka, to věděl každý, kdo tady tvořil. Genius loci, chemie, která kolem nás pulsuje tady v Praze, tak mne ovlivňuje. Čím dál tím víc. A jsem šťastný, že z toho můžu vycházet. Je to specifické, je to trochu energicky stahující.

Otevírají se těžší témata.

Taková Praha je. Když jsem byl v Berlíně nebo ve Frankfurtu, uvažoval jsem úplně jinak.

Citlivý člověk, který tu atmosféru, rozpoložení vnímá, tak k tomu nemůže být rezistentní. Do díla se to nutně promítne.

Praha je duchovní místo.

Už nejen od doby Antroposofické společnosti.

Přesně tak. Vnímání Prahy se do mojí tvorby promítá. Když přijedu do Benátek, tak vidím najednou třpyt, vodu. Slunce i vzduch se začne promítat do tvorby, je to odlehčené.

Jsou pro vás rezidence inspirativním podnětem, jak se na věci dívat nově?

Popravdě řečeno – s věkem se snažím hledat si v tvorbě pauzy. Všechno se kolem nás šíleně rychle mění kvůli virtualitě, informatice. Je toho na nás strašně moc. A já nechci nosit dříví do lesa, abych zahltil prostor svými věcmi. Paradoxně si teď hledám odstup od vlastní tvorby a snažím se vnímat určité zážitky, které ve mně později rezonují. Když jsem v jiném prostředí a prostě to nejde – tak to nejde.

Je to zralejší přístup – netvořit, když člověk nemusí, když nemá to autentické pnutí.

Nechci po sobě nechávat věci, za kterými si úplně nestojím. Nedělám tvorbu pro tvorbu, dělám ji z nějaké potřeby. Ale jak říkám – život je také důležitý.

Je třeba také žít a čerpat nové podněty.

Ale jsou i autoři, kteří tvoří od rána do večera a jsou tím posedlí. Já sám sebe učím tohle si zakazovat.

Možná je u nich pak důležitější práce s formou než obsahem.

Možná. Snažím se ale takové nutkavosti nepropadat. Nechci tím také zatěžovat své okolí. Když je člověk v nějakém společenství, tak by neměl poukazovat na to, že teď má tu práci, přetlak… a musí jít tvořit. Lidi mají svoje vlastní profese.

A jsou neméně důležité.

A nijak s tím neobtěžují, a když jo, tak je to k nevydržení. Nechci být člověk, který by byl k nevydržení.

Tak to už je zralost nejen tvůrčí, ale i osobnostní. Cítíte dnes větší zodpovědnost za to, jak je dílo čteno, než za to, co sděluje? Bojíte se jeho dezinterpretace?

K náročným tématům přistupuji s velkou pietou a velkou pokorou. Musí být jednoznačné, že se jednoznačně distancuji. Osudy mne dojímají a stále visí ve vzduchu.

Je umění odtrženo od problematiky dezinformace?

Když umělec začne tvořit, může chtít mystifikovat. To je vědomý přístup. Ale vytvořit vědomě dezinformaci asi ani nejde, pakliže by to nebylo na zakázku.

Spíš jsem se ptala na konzistenci mezi autorem a vyzněním díla tak, jak ho autor zamýšlel.

To určitě nejde. A to je právě ta svoboda umění. Výkladů může být nespočetně. Ale často sahám k té provokaci. To je moje přirozenost, přemýšlím tak.

Provokace vzbuzuje pnutí, což by i umění mělo. Kdyby se jednalo čistě o líbivé konstatování, tak neotevře nové otázky. Takhle otevírá dialog.

Kudy se pak ten dialog rozvíjí, bývám sám překvapen. Často velmi příjemně. Když člověk netvoří do veřejného prostoru, ale z potřeby, že chce tvořit, a posléze to vystaví v galerii, tak může. Ale jakmile už tvoří do veřejného prostoru, tak přirozeně je veřejnost součástí. Je to jiná situace.

Už téměř performance.

Performance. Autoři sice říkají, že je jim jedno, co si o tom díle lidi myslí, ale není to pravda.

Jsou to spíš alibi. Každý autor má zájem o zpětnou vazbu. Natožpak ten, který dílo představí v prostředí, kde se pohybuje množství nejrůznějších lidí – tam se jí ani není možné vyhnout.

Jakmile autor postaví dílo na náměstí, v tu ránu je to veřejná věc a mělo by to procházet veřejnou diskuzí.

Rozhodně se mu jí dostane.

Další věcí je charakter českého přístupu, který jde často do grotesky.

Bojíme se vážnosti?

Myslím, že ji ani neumíme vyslovit. Myslíme si, že záměr někoho zesměšnit víc zaujme. Znám spoustu úžasných děl, která to nemají zapotřebí.

Jedná se o určitou zralost, když společnost dokáže reagovat bez cynismu, bez zlehčování, předložit vážná témata?

Myslím, že je to hodně o intelektu. Když je někdo inteligentní, tak si umí rozvážit pro a proti. Řada architektů musí mít mantinely a používá intelekt – na jedné straně je tam vášeň něco vytvořit a pak hledisko, že to musí s něčím už existujícím splynout. S přírodou, architekturou nebo urbanismem. A ten, kdo pracuje do veřejného prostoru, tak by k tomu měl přistupovat podobně. Ale neznamená to, že to musí postrádat osobní invenci. Ale karikatura, groteska – to je vlastně škleb. Ale i ten formuje lidi.

Udává to pak i obecný hodnotový rámec, kdy i vážné věci budou lehce shozené. Možná i proto se méně intelektuální společnost nedokáže vyrovnat s tématem smrti.

Smrt je nám předkládána jako něco, co se nás netýká.

Radši…

Radši. Ruší nás to ze života… Dříve bylo běžné, že jsme viděli pohřební auta a na vesnici jsme slyšeli funusy s dechovou hudbou. Smrt byla součástí života. Dnes se tomu vyhýbáme. Smrt je takřka neviditelná. Je to také ústupem křesťanství a duchovních nauk. Ať jsme věřící, nebo nejsme, tak bychom je měli vnímat, protože je to nositel našich kultur.

Je to určitá polarita, která neodmyslitelně patří k sobě. Takže vyhýbat se jí je jako popírat tmu, protože zrovna teď můžeme svítit lampou.

Smrt je zrovna tématem, které je v mojí tvorbě přítomno. Vím, že mnoho diváků na ni v mém díle reaguje tak, že je morbidní.

Jak na smrt ve svém díle pohlížíte, jakým způsobem ji ztvárňujete?

Snažím se ji ztvárnit jako jakési splynutí s universem. Smrt je součást našeho života, a když ji správně uchopíme, tak nemusí být zlá. Je to určitá změna stavu a ten stav může být pro každého trochu jiný, ale je těžké dělat, že neexistuje.

Jak se stavíte k tomu rámci, že smrt by mohla být přítomná v životu v jeden konkrétní okamžik? Například byste věděl, že v jednom konkrétním roce zemřete – byl by to program a daná věc bez ohledu na vaše zdraví. A do té doby byste měl roky na to, abyste vědomě naplnil jednotlivé životní fáze.

Pánu Bohu by se nemělo sahat do těchto plánů. To bychom měli nechat přirozenosti. Ale sám nevím, jak se budu chovat, až bude nejhůř. Než těžce onemocněl můj blízký přítel, špičkový psychiatr Cyril Höschl, tak říkal, že kdyby se mu přihodila nějaká těžká nemoc, tak by si dovedl představit, že by život ukončil sám. Pak ale ta zkušenost přišla a záleželo mu na každé hodině jeho života. Změna paradigmatu může nastat.

Jak ale člověk pochopí hodnotu svého života, když žije v rozpoložení, jako by byl život nekonečný? Jde v mládí prozřít a pochopit skutečnou hodnotu života?

Mladý člověk má před sebou jinou úlohu – má se množit a projít určitým příběhem, který je velmi dravý. U mladého člověka nemůže smrt hrát takovou roli, protože jinak by si neotevíral ty jednotlivé cestičky k tomu, aby život prožil plnohodnotně a dlouze. V umění pečlivě rozlišuji, kdy umělci smrt chápou jako určitou symboliku, pokoru, před kterou se skloní. Ale čím dál častěji se stává, že symboliky jsou zneužívané designově. Memento mori mělo dříve úplně jiný význam. Dnes ho to ztratilo, lidi si to tetujou, nosí na tričkách. Dělají z toho jakoby provokativní skulptury. Podle mě to provokace není a je to nepochopení. Ta věc je hotová.

Ta aktualizace je plytká, popkulturní.

To nepřijímám.

Je role umělce navracet – nebo artikulovat – těmto symbolům původní hodnoty?

Role umělce by měl být jenom dotek toho tématu. Není nutné ho doříct.

Sám nemusí vědět.

Sám by měl být asi plachý a mít o to větší pokoru. Seifert a další velcí básníci přesně věděli, jak se náročných témat dotknout. Metafyzicky a velmi rafinovaně, ale pokorně. Řada mladých umělců vše dnes představuje na první dobrou. Často ani neví, co to znamená.

Čím myslíte, že neschopnost jít do hloubky nastala?

Je to vyprázdněnost. Naši kulturu jsme vyprázdnili. Kundera správně podotkl – jestliže 20. století bude zánik křesťanství, tak 21. století bude zánik kultury. A my to můžeme pozorovat. Je jednoznačné, že komerce a pozlátko vše válcuje. Kultura dostává strašně zabrat. I nároky diváků se mění.

Dostáváme se tak skutečně do nové podoby světa, do zcela jiného hodnotového schématu. Pro umělce to může být tísnivé – to, k čemu roky docházeli, najednou nemá ten protínající se hodnotový kontext. Může to být ale naopak nová výzva, jak věci skrze umění pojednat a pojmenovat?

Kvůli umělé inteligenci se umělcům velmi komplikuje tvorba. Ale to i novinářům. V záplavě informací je otázkou, jestli by takoví autoři jako Čapek a podobní byli slyšeni? Nejen, kde by se to publikovalo, ale jestli by to vůbec našlo čtenáře?

Jestli budou mít čtenáři trpělivost na hloubku sdělení, které není na tu první dobrou.

Přesně tak. Ve výtvarném umění je to stejné. Je také zaplavené množstvím vizuálních vjemů. Pro výtvarníka je velmi těžké, aby se v tom neztratil.

Je v této konstelaci lepší izolovat se, nebo vše pozorujete a vyhodnocujete?

Člověk by měl být součástí celé té globální situace a hledat si cesty, které jsou ale křehčí, než byly dříve.

Co přesně myslíte tou křehkostí?

Tvorba by se měla posunout do sfér a materiálů, které jsou jedinečné a při kterých vznikají neopakovatelné věci.

Hledat větší unikátnost.

Něco, co nelze duplikovat. Něco, co je jedno jediné na světě. Myslím, že tohle je velký úkol před výtvarníky. Nebude to jednoduché. Sám plošný obraz dostává velmi zabrat. Moje generace už nějak dožije, ale nadcházející to bude mít těžší. Možná proto je v té tvorbě tolik osobnostní frustrace.

Hudba z 80. let byla plná euforie, ta dnešní spíše diazepamu.

Aby mohlo něco uzrát, potřebuje to čas a koncentraci. To je dnes nejtěžší najít.

Najít… Člověk to musí sám usměrnit.

Dělal jsem projekt Crème de la crème, do kterého jsem oslovil deset předních českých umělců ze 60. a 70. let – Adrienu Šimotovou, Bedřicha Dlouhého, Jitku Válovou a další. Projekt vznikal na přelomu tisíciletí a každého jsem se ptal – kdybyste vy byli dnes v této situaci, jako jsme my, myslíte si, že byste tvořili podobně? Adriena Šimotová odpověděla – no, víš, my jsme měli ateliéry v jednom domě, scházeli jsme se s kamarády, pili víno a debatovali o umění. Měli jsme nekonečné množství času, protože to bylo v totalitě. Tahle koncentrace dnes mizí. Dialog už nás tolik jako dřív neposouvá – máme ho především na sociálních sítích a tam nikdo nikoho nevnímá.

Často je to ventil samotného jednotlivce, kterému jde o vyjádření se nebo vybuzení reakce, která je často negativně konfrontační. Je to jiný prostor.

I do výtvarného umění proniká jakýsi showbyznys nebo jak to nazvat. Lidi, kteří s umělci obchodují nebo je zastupují, působí, jako by vyšli z estetických klinik a mají na sobě nejdražší zboží, které existuje. Nic proti tomu nemám, ale strhávají na sebe více pozornosti než to samotné dílo. Velmi suverénně pak dílo interpretují, ale přitom se sami nezkoncentrovali, aby vyprodukovali něco, co za to opravdu stojí.

Jednoduše rychlá snaha zaujmout na první dobrou v té změti kvantity. Lidi „nestíhají“ jít do hloubky.

Nemají komfort uvědomit si sama sebe a zkoncentrovat se. V Paříži vznikl impresionismus a kubismus proto, že umělci žili v nějakém společenství, vzájemně se ovlivňovali a mluvili spolu.

Dnes je vše spíše věcí jednotlivců.

Je to jepičí.

Množství děl působí jako jakýsi fragment, nedokončeně.

Protože sami sebe ženou k další a další produkci, že už zase něco musí vystavit, aby sami sebe cítili, a hlavně jestli přijde hodně lidí.

Touha po potlesku, aniž by bylo zahráno divadlo. Chybí trpělivost k nastudování role před touhou dostat potlesk za pouhou exhibici.

Lidi se rádi nechávají manipulovat. Jsme společnost orientovaná na výkon a úspěch.

Chystáte do Benátek nový projekt – povězte mi o něm více.

Připravujeme ho dohromady s italskou umělkyní Laurou Mega (* 1973), která pracuje především s textilním materiálem. Vymysleli jsme si téma – Kam se moje duše schováš? Myšleno v tom dnešním světě. Kde bude útočiště, hájemství. Kde se uchrání od toho všeho, o čem jsme dnes také mluvili. Hledáme spřízněnost mezi sebou, jsme ve velkém dialogu a pracujeme na výstavě. Ta proběhne v galerii Garibaldi na začátku května a kurátoruje ji Chiara Moddìca Donà dalle Rose.

Laura Mega, Daniel Pešta
WHERE MY SOUL COMPILES
Garibaldi Gallery (Via G. Garibaldi, Castello 1815, Venezia)
6. 5. – 22. 11.

Výstava Daniela Pešty WHO? WHY? otevírá dveře do temného prostoru, kde se dějiny a současnost znepokojivě zrcadlí. Kurátorka Dadja Altenburg Kohl ji vystavěla jako etickou laboratoř: připomíná, že lidský život považujeme za posvátný, a přesto se jako civilizace neustále vracíme k destrukci.

V centru kurátorského konceptu stojí fascinující paralela: geneticky jsme šimpanzům podobní z 99 %. Kde se bere ono „jediné procento“, které umožnilo kulturu, ale i genocidu? A nejsme už dnes spíše homo digitalis – bytosti s oslabenou empatií a náchylné k anonymnímu sledování utrpení?

Peštova malířská řeč je antropologickým záznamem současnosti: krev jako nositelka života i smrti, motiv porodu, holocaustu či zneužité víry jsou vyjádřeny v expresivní, ale kontrolované estetice. Altenburg Kohl zdůrazňuje, že angažovanost v umění není póza: od Goyi, Beuyse i Ai Weiweiho je vždy zrcadlem civilizační vady. Pešta navazuje v této linii; jeho opulentní minimalismus umožňuje přímou konfrontaci s divákem a otevírá nepříjemná témata. Nikoli explicitně nebo vulgárně, ale se zralostí a pokorou k nejrůznějším podobám lidského utrpení.

Řev, který nelze přeslechnout

Úvodní sál výstavy konfrontuje návštěvníka obrazem monumentální opice, jejíž němý řev doslova zaplňuje prostor. Opice s výrazně zvětšenými ústy křičí na svět. A ptá se – bylo by vaše lidské dítě u mne v lepších rukou než u vás? Co se to děje s vámi, s lidmi? Motiv zvířete zde není exotickým dekorem, ale filosofickým zrcadlem: instinkt vs. kultura, genetické dědictví vs. etická volba. Kontrastem je cyklus o holocaustu, vedený subtilními gesty a symbolikou. Zde se dialog přímo s Danielem Peštou stává klíčem k pochopení jeho metodiky:

Co vás přivedlo k tématu holocaustu?
Holocaust je moje dlouhodobé téma a už se jím zabývám více než třicet let.

Co byl ten první iniciační moment pro hlubší zpracovávání tohoto tématu?
Jako dítě jsem jezdil do Jáchymova. Procházeli jsme se tam také těmi opuštěnými „fabrikami na smrt“. To bylo velmi sugestivní. Tahle emoce ve mně zůstala. Byly tam také sklářské manufaktury, kde vězni sekali ze skel korálky. A ty jsme pak sbírali. V místech, kde ti vězni umírali. V těchto domech na smrt zároveň byla taková rozesetá krása a to na mne mělo velmi silný účinek. Za prvé tedy ta estetika sklíček, která se třpytí a jsou krásná. A za druhé ta hluboká tragédie, která v tom všem byla schovaná.

Krása mezi zdmi smrti. Estetika a hrůza v jednom okamžiku.
Byly tam také zatopené lomy. A tam byla křišťálově čistá voda. Nádhera. Ale nebylo v ní nic živého. Bylo to prázdné – ale křišťálové… A my jsme si tam smočili nohy, přestože si pamatuju, že jsme tam nesměli. Utkvěl mi kontrapunkt mezi vnímáním té křišťálové vody a pozdějším uvědoměním si, proč je ta voda tak čistá.

Tam je znatelné, že už se vám rozvíjel cit pro práci s nuancemi. Neříkáte těžká témata explicitně, ale necháváte je vyznít právě v těch drobných nuancích.
V díle, ve kterém jsou ústředním motivem dívčí copy, je symbolizován prvek ženského osudu. Cop je symbol identity i omezení. Žena přivede dítě na svět, vdá se – ambice i vlastní život se často ztrácí. I zkrácení vlasů je forma sebevýchovy a reflexe společnosti. Údajně i reakce na určitou depresi. Žena samu sebe tím zkrácením trestá.

Komorně hluboké a intimní utrpení

Tíživou sociální symboliku nechává Pešta divákovi objevovat namísto explicitně předloženého konstatování. Právě ženský osud je další silnou linií výstavy, symbolizovanou vlasy a tělem jako místem identity i zranitelnosti. Peštova ctnost je právě v tom, že nemoralizuje, nýbrž přepisuje kolektivní stigma do vizuálních stop. Tato estetika je klíč k hlubší etické reflexi: obrazy nejsou ilustrací historie, ale výzvou k introspekci. Každý divák přichází do expozice i s osobní historií; právě tato konfrontace mezi obrazem a naším svědomím je nejsilnější složkou výstavy.

Další motiv, porod a prenatální symbolika, rozvíjí filosofickou rovinu díla: člověk se rodí do bolesti, ale zároveň do možností – které ale historie i kultura determinují. Symboly moudrosti, náboženství i touhy po moci reflektují dualitu lidské přirozenosti – schopnost tvořit i ničit, vědomě i instinktivně. Fluorescenční barvy na patnáctimetrovém obraze v posledním sále zdůrazňují ekologickou a civilizační zkázu, která doprovází lidský pokrok. A ta je často kriticky sledována pouze z pohodlí vlastní pohovky – k čemuž instalace přímo odkazuje.

Výstava působí navzdory hutné tematice komorně a nabízí sugestivní ponor do takové hloubky, jakou jen každý návštěvník snese. Intimní světlo umožňuje každému dílu vyznít v jeho samostatné existenciální situaci. Peštovy obrazy nejsou pohodlné; nutí k etické introspekci. Výstava WHO? WHY? V Museum Montanelli vytváří prostor, kde se estetika propojuje s filosofií, antropologií a historií a přináší v uceleném představení díla, která byla dosud viděna v menších celcích na Benátském bienále nebo v Německu – a jako výstavní celek prvně v Čechách.

WHO? WHY? je výstavou o vině, odpovědnosti a o nebezpečném procentu v nás samých. Patří k těm, k nimž se člověk vrací – pokaždé objeví něco nového a pokaždé odejde jiný.

Daniel Pešta
WHO? WHY?
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
24. 9. 2025 – 29. 3. 2026

Tvorba Daniela Pešty byla za posledních šest let představena na vizuálních projektech u příležitosti Biennale Arte v italských Benátkách jak v rámci kolektivních přehlídek, tak samostatné výstavy Something Is Wrong v industriálních prostorách galerie Tana Art Space v roce 2024. Soubor těchto prací bude v České republice prezentován poprvé.

Dějinami se nezabýváme proto, abychom byli odsouzeni k jejich opakování, ale proto, že se z nich snad můžeme poučit, jak se od stále se opakujícího stereotypu osvobodit. Období, ve kterém jsme se narodili, ovlivnilo každého z nás a některé věci považujeme za neměnné. Někdy zapomínáme, že dějiny nejsou řízeny pouze politikou, ekonomikou nebo technologiemi, ale též naším vlastním míněním a přesvědčením, ale především občanskou aktivitou.

Víme a slyšíme ze všech stran, že lidský život je posvátný, jedinečný a že má nevyčíslitelnou hodnotu. Lidstvo však toleruje a přehlíží, jak se právo na život v přímém přenosu hrubě porušuje.

Pešta se tak jako vždy vyjadřuje multimediálně, od malby a akvarelu po objekty, instalace, videa či asambláže, které se vyznačují pro autora typickou existenciální naléhavostí. Psychologická, filozofická, ale i politická témata jsou centrem jeho pozornosti. Otázka budoucnosti nabývá v jeho tvorbě stále větší důležitosti, neboť technologie a informatika poskytly lidstvu nevídanou moc.

text: Dadja Altenburg Kohl

Daniel Pešta
WHO? WHY?
Museum Montanelli (Nerudova 13, Praha 1)
24. 9. 2025 – 29. 3. 2026