Výstava Can you hear me? Daniela Pitína (* 1977) a Adély Babanové (* 1980), aktuálně k vidění v Galerii města Plzně (GAMP), není jen setkáním dvou světů vizuální estetiky – malby a videa – ale především sondou do komplexní problematiky komunikace, času a subjektivity, která rezonuje s nejpalčivějšími otázkami dnešní společnosti.

V době, kdy informační přetížení, sociální fragmentace a permanentní digitální šumy redefinují naše možnosti porozumění, se zdá, že otázka „slyšíš mě?“ nabývá existenciální hodnoty. Výstava tuto otázku klade nejen obrazně, ale i doslovně. Pitínovy malby, často meditativní a introspektivní, zkoumají paměť, minulost a imaginární budoucnost – zatímco Babanová ve své video instalaci Zákon času (25 minut, 2023) rozbíjí lineární čas a nabízí paralelní světy, kde se děj a vztahy prolínají, opakují a fragmentují. Návštěvník je tak konfrontován s nejistotou – s pocitem, že čas ani komunikace nejsou stabilní.

Zákon času funguje jako metafora nejen pro psychologický a partnerský dialog, ale i pro širší sociální kontext: je to meditace nad tím, jak moderní člověk ztrácí nit reality, jak se naše interakce stávají přerušenými, fragmentovanými a často zkreslenými. Opakující se scény, smyčky a narušená kontinuita času vizualizují to, co filozofové současnosti, například Byung-Chul Han, popisují jako „společnost únavy“ a ztrátu schopnosti hlubokého naslouchání – fenomén, v němž je pozornost permanentně rozptylována a komunikace ztrácí hloubku i autenticitu.

Výstava zároveň připomíná Slavoj Žižekovu tezi o současném „turbulentním realitním poli“, kde se iluze sociální koheze rozplývají a naše vnímání světa je fragmentované mediálními narativy. Babanová a Pitín tuto dynamiku pojímají esteticky: Pitínovy obrazy fungují jako tiché útočiště, kde se čas zdá zpomalený, zatímco Babanová prostřednictvím videa rozvíjí zkušenost, ve které se čas i prostor stávají plastickými, rozptýlenými a neuchopitelnými.

Komplexní problematika společnosti v estetickém vyjádření

Co činí výstavu Can you hear me? mimořádně relevantní je její schopnost zprostředkovat komplexní filozofickou a společenskou problematiku prostřednictvím vizuální zkušenosti. Výstava neslouží jen jako reflexe partnerského či individuálního vztahu k času, ale i jako komentář k současnému stavu společnosti – fragmentaci, technologické zahlcení a obtížné porozumění druhým. V době, kdy jsme „neustále připojeni“, ale přesto často neslyšíme jeden druhého, nabízí výstava prostor k zastavení, naslouchání a introspekci.

Výběr děl pro výstavu v Galerii města Plzně připravil kurátor Martin Mazanec a vychází z období posledních několika let. Unikátním faktem je, že se jedná o první společnou prezentaci těchto výrazných osobností současného umění. Koncepčně se ve výstavě propojuje estetika s filozofií: čas není lineární, komunikace není transparentní a porozumění není samozřejmé. V tomto ohledu se dílo dotýká tezí současných myslitelů, kteří varují před ztrátou smyslu pro hloubku, autenticitu a schopnost reflektovat vlastní zkušenost. Galerie se stává prostorem, kde divák nejen sleduje, ale sám se stává účastníkem procesu slyšení a vnímání – otázka „Can you hear me?“ se tak stává otázkou, kterou klademe nejen autorům, ale sami sobě.

Can you hear me? je tedy víc než výstavou; je to experimentální laboratoř, kde umění, filozofie a společenská realita splývají a nabízí možnost zpochybnění a přehodnocení našich vztahů k času, komunikaci a vzájemnému naslouchání. V kontextu současného světa, který často působí jako nekonečný proud informací a vyrušení, představuje výstava útočiště pro zpomalení a reflexi, kde je slyšet každý tón, každý pohyb a každý tichý signál, který by jinak zanikl. A zároveň jedna z nejvýraznější výstav Daniela Pitína v jeho aktuální tvůrčí poloze, která opět potvrzuje mistrovské kvality – v naprostém souladu s vysokou laťkou tvůrčí práce Adély Babanové. Poprvé společně a přesto každý ve své autonomní tvůrčí profilaci.

Adéla Babanová & Daniel Pitín
Can you hear me?
Galerie města Plzně – GAMP (nám. Republiky 40, Plzeň)
17. 9. – 31. 12.

Papírová věž je názvem výstavy Daniela Pitína, která je právě k navštívení v Galerii Rudolfinum. Jeho obrazy jsou přiléhavě představeny v podzimním období zklidnění a rozpoložení pro rozjímání. V takovém kontextu je Pitínova tvorba hlubokým dialogickým partnerem.

Obrazové vyjadřování je jedním z prvních lidských nástrojů komunikace. V závislosti na kontextu se proměňuje jak prostor, na které je sdíleno, tak obsah, který souzní s jeho autorem. V neposlední řadě pak rukopis autora, jemuž právě prázdný prostor vytváří nepopsanou desku, na které se může vyjádřit.

Nezpochybnitelnost média malby jakožto stále živého prostředku vyjadřování, s možností naprosto subjektivní modelace výtvarného jazyka, je už naštěstí konstatováním, nepochybujeme. Pitínovy obrazy nás ale pochybovat nutí. Předkládají něco zdánlivě rozpoznatelného, možná známého, uchopeného zneklidňujícím a matoucím výrazem. Tvář odkazující k zachycení konkrétního člověka, je rozostřena a narušena ostrými geometrickými prvky. Rostliny, jejichž listy a květy jsou bezbrannou krásou, najednou bodají. Místa a prostory, které přes svou rozlehlost prázdnotou probouzejí úzkost. Realistické propojené se syntézou subsvětů, mikro- a makrovhledů, zdánlivá rozpracovanost, dořečenost fragmenty. Pitínovy obrazy nás nutí pochybovat sami o sobě.

V úvodním sále Galerie Rudolfinum je představen obraz Bazén (160 × 240 cm, 2019). Divákovo oko přirozeně zacílí na to konkrétní rozpoznatelné, čímž je hlava ženy. Poloha těla, kterou obestupuje modrá barva asociující vodu, ale začne záhy zneklidňovat. Předlohou pro tento moment se stal záběr z filmu La Piscine (1969), ve kterém se idylická koupel v bazénu změní v místo vraždy. K docílení posunu měřítka a pocitu intimity kontrastovaného větším celkem Pitínovi sloužila fyzická předloha kartonového divadla. Malování na základě viděné reality, stejně tak jako práce s fotografií jsou dalšími vrstvami autorových obrazů, které jejich kompozičnímu řešení předcházejí. Vzhledem k práci s těmito dalšími atributy už je zcela pochopitelný krok k filmovému uchopení Pitínových sdělení. Na výstavu kurátor Petr Nedoma kromě obrazů zařadil také videoinstalace. Jsou jimi Rotace (2019), která v sedmi a půl minutách v naproti sobě umístěných projekcích prolíná svět fikčního hyperrealismu s tenzí nedořečeného a Broken Windows (2019), jehož umístění v samostatné kóji navazuje pocit vtažení diváka do další vrstvy příběhu v možnosti poodstoupit ve výstavním sále dál od projekce a nový celek vytvořený přítomným momentem tak skrze jednotlivé vrstvy vnímat ještě jako divák sledující diváky, kteří sledují postavy ve videoinstalaci.

Důraz na sebe samého
Obraz je odrazem svého diváka. Ale také vkladem svého autora. Témata, která Pitín zpracovává, se týkají společenského a politického dění, ale i podoby jedince ve společnosti. Častý motiv samostatné postavy v jeho dílech přivolává pozornost právě k jednotlivci a tomu, kým dnes je a jak se cítí. Odosobněnost a osamocenost nabývá poloh přehnané kompenzace sebeprezentace na sociálních sítích. Prostorem člověka není fyzický svět, ale ten digitální. Oddělení se od společnosti už nenabývá pocitu osamění, protože osamělost je fikčně vyrovnávána vztahy v digitálním světě a tato podoba je širokou vrstvou společnosti nekriticky přijímána. Otázkou je, do jaké míry ji lze odmítnout a do jaké míry jsme tímto prolínáním světů ovlivněni bez možnosti jejich rozvrstvení v našich životech korigovat. Není společnost, je jedinec a ten klade důraz na sebe samého.

Syntéza Pitínova nazírání na vybraná témata a její tvarování do autorské estetiky má rozpoznatelné pilíře. Daniel Pitín (* 1977) studoval konceptuální umění u Miloše Šejna a klasickou malbu u Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Ovlivněn skrze množství dalších děl přiznaně apropriovaných tak vytváří specifický vizuální svět, který svými hranami a sužující prázdnotou zneklidňuje diváka bez ohledu na zvolený formát.
Jestliže byla babylónská věž po potopě světa vystavěna, aby lidi sjednotila a skrze jeden společný jazyk propojila, pomyslně tak může být Papírová věž před další potopou světa metaforou k dnešním dnům, ve kterém si sice dokážeme skrze zjednodušení jazyka lépe porozumět, ale od pospolitosti nás dělí uzavření ve vlastních narcistních stáncích. Teď už jen doufat, že potopa nepřijde, protože věž z papíru její vlny neustojí.


Daniel Pitín: Papírová věž
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
26. 9.—29. 12.